Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola I. - Ve Forks

Edward a Bella


Tajemství prokletých: Kapitola I. - Ve ForksTohle je moje první FF, takže na mě, prosím, buďte hodní. Tahle kapitola je spíše takovým nudnějším úvodem, takže chybí pořádná zápletka a zatím se neobjevují Cullenovi, ale nebojte, hned v té příští budou. Prosím o komentíky, jestli vás moje povídka zaujala a jestli mám pokračovat ve zveřejňování. Díky...

Probudila jsem se do pořádně pošmourného rána. Budík ukazoval teprve půl šesté, ale věděla jsem, že už neusnu. Chvíli jsem se převalovala v posteli a přemýšlela, co bych dneska mohla dělat. Dlouho jsem to ale nevydržela a když se ještě k tomu přihlásil o slovo můj žaludek, tak jsem se vydala dolů do kuchyně. Připravila jsem si snídani, sedla ke stolu a koukala jsem ven z okna. Jemné kapky se stále snášely na zem. Tady ve Forks žádná novinka. Bohužel pro mě to znamenalo, že se po okolí asi dneska nepodívám. No co, stejně mám rozečtenou knížku...

Jen těžko jsem přelouskala pár stránek a knihu zase zavřela. Sedla jsem si na posteli a koukala z okna. Zastesklo se mi po New Yorku. Prázdniny ve Forks docela ušly, měla jsem svůj klid, mohla jsem se procházet po lesích a nic nedělat, ale zítra už bohužel musím do školy. Ach, škola. Už zítra zahájím druhý ročník na forkské střední. Docela to uteklo. Napadlo mě, když je venkov ve všem tak odlišný od velkoměsta, jestli se bude lišit i škola. Tam v Yorku jsem měla svůj klid. Nikdy jsem nezapadala, takže po mě nikdo nic nechtěl. Pro všechny jsem byla jako z jiného světa. V dnešní době moderní techniky jsem vypadala jako starožitnost, když jsem si ve školním parku čítávala knihu. Tedy knihu v tom správném slova smyslu. Všichni mí vrstevníci neznali nic jiného než elektronickou podobu četby a já jsem jim byla k smíchu. Ale co, za pár týdnů si na mě zvykli a dali mi pokoj. Vážně jsem byla jiná. Přestěhování do tohoto malinkatého městečka pro mě bylo spíš vysvobozením. Vždycky jsem milovala přírodu a v Yorku jí zbylo asi tolik, kolik by se za nehet vešlo. Milovala jsem toulky místními lesy a po nedaleké pláži La Push, která spadala pod místní indiánskou rezervaci. Když se nad sebou tak zamyslím, asi jsem vážně pro ostatní poděs. Dnešní doba je uspěchaná, všichni koukají do svých notebooků a řeší samé technické vymoženosti doby a novinky. Já jsem... ani nevím jak to správně vystihnout... prostě jiná. Miluji knihy a procházky přírodou, respektive tím, co z ní zbylo, a také se neustále čistě z vlastní iniciativy zajímám o historii. Pro dnešního člověka nepochopitelná věc. Právě kvůli té zálibě v historii neustále porovnávám dnešní svět a ten co byl na počátku století. Od té doby si lidstvo prošlo několika krizemi, také dalšími válkami a obrovskými změnami ve světě techniky. Ano, zase ta technika. Všude se to jen hemží technikou, ale ne tady ve Forks. Připadám si tu jako v nějakém muzeu. Je tu klasický obchod, do kterého si člověk musí dojít nakoupit po svých, vídám tu lidi, kteří se starají o zahrádku, kterou mají před domem, a hlavně, a to je vážně nejdůležitější, je tu živá příroda. Hned za naším domem stojí snad staleté smrky, které se táhnou několik set kilometrů dál a dál až do Kanady. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla. Byla jsem nadšená i z Central Parku, takže tady se cítím jako v ráji. Stejně asi nikdy nepochopím, že se matka nakonec rozhodla sem přestěhovat. Vždycky vykřikovala, že se z New Yorku nikdy nehne ani na krok. No, asi je to ještě jeden z pozůstatků jejího „bláznovství". Po smrti táty jsme se hodně odcizily a nikdo mi nevymluví, že jí tenkrát přeskočilo. Bylo mi teprve jedenáct, když mě nechávala doma celé dny samotnou a dle jejích slov si užívala života. Neustále chodila na nějaké večírky a každou chvíli si domů přivedla nového chlapa. Já jsem byla vzduch. Vždycky mi nechala na stole peníze se vzkazem, ať si koupím vše potřebné a pak jsem ji třeba i týden neviděla. Je fakt, že co má Joshe, tak ji vídám častěji a je o dost klidnější, ale i tak se náš vztah nevrátil k normálu. Josh je programátor a neustále jezdí po celých Státech. Matka mu samozřejmě dělá doprovod. Když přišel před třemi měsíci s tím, že ve Forks zdědil domek a že by se tu rád usadil, tak se s ním matka chtěla rozejít. Ale nakonec jsme ji přemluvili. Ne, že by mě Josh považoval za dceru, ale bereme se navzájem jako dva spolubydlící, kteří se vidí maximálně dvakrát do týdne a tenhle vztah nám, dá se říct, vyhovuje. Pro ně dva se vlastně nic nezměnilo. Doma se stejně objeví s bídou na jeden či dva dny v týdnu, ale pro mě je to změna obrovská. To ale ostatně nikoho nezajímá. Moji rodiče zemřeli vlastně tenkrát oba, táta doopravdy na infarkt a matka jen obrazně, v mém srdci. Když jsem byla mladší, tak mě to bolelo, ale dneska už to beru jako prostý fakt. Musela jsem si z tváře otřít pár slz a donutila se na to už nemyslet. Jemné zavrtění hlavou, jako by mělo všechny ty ošklivé vzpomínky odehnat. Potřebovala jsem vypadnout a vyčistit si hlavu. Natáhla jsem na sebe kalhoty, popadla pláštěnku a vyšla ven do deště.

Nějakou chvíli jsem se jen tak toulala po lese a když jsem usoudila, že už je mi celkem zima, tak jsem se vrátila do prázdného domu. Udělala jsem si něco k jídlu a pustila si k tomu svou oblíbenou muziku, tedy pardon, ty staré vykopávky, jak jim přezdíval Josh. Chesterův zpěv a Mikovo rapování mi ale moc nálady nepřidali, takže jsem Linkin Park po chvíli umlčela. Na smutné balady od Evanescence jsem ale taky náladu neměla, takže nakonec zvítězili moji oblíbenci Three Days Grace. Přistihla jsem se, že si pobrukuji společně s melodií Never Too Late a uznala jsem, že mi ta samota asi občas leze na mozek. Já totiž vážně zpívám příšerně.

Venku už se stmívalo, takže jsem uznala, že je na čase nadepsat si svůj školní zápisník. Nechtělo se mi do toho, ale teď nebo později to stejně udělat musím. Nakonec jsem se rozhodla pro tento nápis:

STŘEDNÍ ŠKOLA FORKS - II. ročník

rok 2078

Pak jsem zápisník i s tužkou hodila do batohu a zase nevěděla co s časem. Nakonec mě přeci jen přemohla chuť dozvědět se jak to vlastně dopadne s hlavními hrdiny v Kingově povídce Tělo. No jo, zase jedna z mých oblíbených „vykopávek". Ale co, někdo čte Shakespeara a já zase Kinga. Když jsem knihu dočetla, už bylo docela pozdě. V koupelně jsem na sobě spáchala obvyklou hygienu a pak jsem si lehla do postele. Ještě poslední úkon, nastavit si ranní buzení a pak už jen zavřít oči...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola I. - Ve Forks:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!