Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství - 6.kapitola : Čas je relativní pojem

1.Evvelyn-New Moon


Tajemství - 6.kapitola : Čas je relativní pojemNeuvěřitelné se stalo skutečným. Po více než čtvrt roce jsem konečně našla čas a chuť k napsání další kapitoly. Je mi jasné, že už většinou nebudete vědět, o co šlo, tak jsem vám dala do úvodu odkaz na shrnutí. Děkuji všem, kteří mou povídku dále budou číst a ještě na mě nezapomněli a slibuji, že se polepším. Přeji hezké čtení a komentujte, prosím, abych měla představu, jestli to čtete...

//Kapitolu jsem dala na titulku, abyste vůbec postřehli, že opět píšu.

Shrnutí mé povídky: ZDE

 

 

6. Čas je relativní pojem

Moje reakce nebyla tak rychlá, jak bych potřebovala. Snažila jsem se uhnout, ale ramenem mi projela bolest, jak se mu podařilo zaseknout své drápy ostré jako břitva do mé žulové kůže. Zařvala jsem vzteky a překvapením. Vší silou jsem ho od sebe odrazila. Narazil se zaduněním do stromu opodál, který se pod tíhou té rány rozlomil. Ostatní dva vlci na nic nečekali a vrhli se na mě. Nebylo to jako v těch akčních filmech, kde vaši protivníci uctivě čekají, až je vyřídíte postupně. Jednoho z nich se mi povedlo odhodit od sebe, ale v té samé chvíli jsem ucítila horký dech druhého vlka nebezpečně blízko své tváře a uslyšela zvuk trhání látky, jak se mu podařilo rozsápat mi triko a uštědřit mi další sečné rány, tentokráte do břicha. Hlavou mi problesklo, že už se možná opravdu brzy shledám s Henrym. Jak jsem bojovala s oběma vlky, úplně jsem zapomněla na svého starého známého smrdutce. Mé tělo se celé skoro rozlomilo, když mi do zad narazilo něco takovou silou, která se dala přirovnat snad jen k jedoucí lokomotivě. Letěla jsem pěkných pár desítek stop vzduchem a přistála na tvrdé vlhké zemi obličejem dolů. Připadalo mi, že mám snad rozlámané všechny kosti v těle. Má upíří rychlost byla pryč. Měla jsem co dělat, aby se mi aspoň podařilo otočit se čelem k obloze. Chtěla jsem se pokusit s vypětím všech sil zvednout ze země, ale to už jsem nestihla udělat. Nade mnou se v kruhu tyčili tři obrovští vlci a z jejich očí čišela neodvratitelnost mého osudu. Svůj věčný život v zatracení jsem často nesnášela, ale nikdy by mě nenapadlo, že skončí zrovna takhle. „Prosím, udělejte to rychle..." skoro neslyšně jsem zašeptala, pevně sevřela oči a ruce si překřížila před obličejem v obranném gestu. Jak se říká, že vám před očima proběhne před smrtí celý život, tak to se mně nestalo. V hlavě mi ale zněla velmi líbezná melodie, která mi byla nějak vzdáleně povědomá, ale v té chvíli jsem ji nedokázala nikam zařadit. Musela jsem mít zavřené oči už pěkných pár vteřin a připadalo mi, že se nic neděje. Nemohla jsem uvěřit tomu, že smrt by měla tak bezbolestný průběh. Neměla bych cítit aspoň něco? Copak upíři při umírání netrpí, protože už vlastně svým způsobem mrtví jsou? To bylo velmi nepravděpodobné. Něco by se přeci muselo změnit, kdybych už byla mrtvá...Pomalu jsem začala otevírat oči a bála se toho, co uvidím.

V první chvíli jsem sebou lehce škubla. Nade mnou byli pořád v kruhu tři obrovští vlci. Ovšem scéna se trochu změnila. Když by je někdo pozoroval z dálky, připadalo by mu, že to jsou sochy. Vlci byli dokonale nehybní. Kdybych nebyla tak zkoprnělá úděsem z předchozích událostí, úlevou bych se rozesmála. Má schopnost! Ta, díky které jsem si občas připadala jako zrůda, mě dnes poprvé v životě zachránila. Nikdy jsem přesně nevěděla, kdy se mi to povede a proč se to děje, ale dnes poprvé jsem za to, že jsem zvláštní, byla vděčná. Vlci byli tak dokonale nehybní, protože doslova zamrzli v čase. Čas pro ně v tu chvíli přestal existovat. Při mých četných pokusech v dřívějších dobách jsem si ověřila, že můj dar nefunguje tak, že bych byla schopná zastavit v čase půlku Země nebo udržet někoho nehybného hodně dlouho. Popravdě jsem nevěděla, jak dlouho to bude trvat, než se vlci opět proberou. Kdybych se během té doby nepohnula, vůbec by jim nedošlo, co jsem s nimi udělala. Musela jsem jednat rychle. Opatrně jsem se s lehkým syknutím nadzvedla ze země a propletla se okolo nich. Už jsem se chtěla otočit a zmizet v lese, když mnou projela čirá nenávist pramenící z mé bolesti. Vlci byli v této pozici tak zranitelní a mně by trvalo sotva pár vteřin se s nimi vypořádat. Lomcoval mnou vztek a já tak strašně moc toužila jim ublížit a zničit je. Chtěla jsem, aby někdo platil za to, že teď cítím takovou bolest. Mohli za to oni! Díky nim jsem přišla o svého jediného přítele! Teď už jsem neměla v životě nic...Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Mým tělem projela další vlna bolesti, když jsem si uvědomila, že by se mi jejich zabitím vůbec neulevilo. Můj život by to nijak nezměnilo. Pro mě už bylo vše ztracené. ..

Prudce jsem se od nich otočila a rychlostí blesku se rozběhla pryč dříve, než zase změním názor. Běžela jsem tak rychle, že jsem stěží vnímala své okolí. Bylo mi úplně jedno, kam se dostanu. Získala jsem utkvělý pocit, že když budu dostatečně rychlá, podaří se mi mým starostem a bolesti utéct. Ale tak to v životě nefunguje. Muselo už uběhnout aspoň půl hodiny od té doby, co jsem se začala bezhlavě řítit lesem, když mě bolest přece jen dostihla. Najednou se mi stáhl krk a podlomily se mi nohy. Musela jsem se zastavit a zády se opřít o strom. Pomalu jsem se svezla na zem. Všechno na mě dolehlo. Co teď budu dělat? Co si počnu bez Henryho? Snažila jsem se vybavit si svůj poslední den s ním. Šlo to těžko, protože tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že ho vidím naposledy, tak jsem tomu nevěnovala moc velkou pozornost. Nikdy nevíte, že je něco naposledy-to je jasné. Ten den bylo jasno. Pamatuji se, že jsem byla celkem bezstarostná. Henry vyrážel na jednu ze svých četných výprav a já neměla jediný důvod se znepokojovat. Je pravda, že poslední dny se choval trochu roztržitě a zvláštně, ale to občas každý. Byla jsem zrovna venku a věnovala péči svému krásnému sporťáčku, když se se mnou přišel rozloučit. Na tváři mu pohrával jemný úsměv. Ať byl Henry jakýkoliv, věděla jsem, že mě měl rád. „Isabello, tak já vyrážím." Pronesl a rozpřáhl paže, aby naznačil objetí. Odložila jsem houbu na mytí auta a lehce si do kalhot otřela ruce od saponátu. Popravdě už jsem se celkem těšila, až odjede a já budu mít klid. Přistoupila jsem k němu a přátelsky ho objala. Připadalo mi, že mě u sebe podržel déle než obvykle. Hlavu si opřel o moji a jemně si přivoněl k mým vlasům, jako by se snažil uchovat si mou vůni. „Dávej na sebe pozor, Isabello. Slibuju, že se ti brzy vrátím." Pošeptal mi do ucha a rychle se otočil a kráčel svižně pryč, až jeho krok přešel do klusu. „ Užij si výlet a nenechávej mě tu dlouho samotnou." Křikla jsem za ním a vrátila se k opečovávání auta. Ale už jsem z toho neměla takovou radost. Někde uvnitř mě se usadil nepříjemný plíživý pocit, že něco je špatně.

Tehdy jsem ho viděla naposledy. Po dnešku už nikdy nic nebude jako dřív. Cítila jsem hroznou bolest a zároveň jsem byla podivně otupělá a připadala si prázdná. Netušila jsem, co budu dělat, ale bylo mi jasné, že tady zůstat nemůžu. Chci se vydat někam, kde je to stejně temné, jako moje pocity. Někam do ústraní. Jakoby z mlhy se mi vynořili v mysli Cullenovi. Trochu mě bodlo u mého kamenného srdce, když mi došlo, že je teď vlastně bez rozloučení chci opustit. Ale takový je život. Nic není jako dřív...

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství - 6.kapitola : Čas je relativní pojem:

 1
2. Ceola
04.01.2012 [20:36]

Prosím pokračuj :))) Emoticon Emoticon Emoticon

1. tree
14.06.2011 [16:57]

jsi úžasná, je to tak krásné a nápadité měla bys pokračovat. Je vidět že do psaní dáváš naprosto všechno

jsi nej




tree

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!