Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství - 4. kapitola

29.01.2009 (14:45) • Isabells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5320×

4. Pravdy a lži

Moje věta zůstala viset ve vzduchu. Nikdo na ni nezareagoval. Už jsem se chystala na to, že bych měla co nejrychleji vyklidit pole, když v tom ten kluk nepatrně zavrtěl hlavou a trochu polevil napjatý výraz ve svém obličeji. Očividně nechtěl přede mnou říct, co ho tak rozhodilo, ale dal tím pohybem hlavy ostatním najevo, že není důvod se prozatím znepokojovat. Aspoň jsem doufala, že to myslel takhle. Uvidíme, co se stane, až dostane šanci promluvit si se svou rodinou o samotě. Jako první se vzpamatoval blonďatý muž, který stál nejblíže ke mně. „Vítám tě u nás doma, Isabello. Já jsem Carlisle a toto je má rodina.“ Pootočil se a postupně ukazoval na své blízké, jak je vyjmenovával. Žena vedle něj byla Esme a pousmála se na mě, když ji představil, ačkoliv v očích se jí ten úsměv neodrazil. Půvabná dívka se jmenovala Rosalie a skoro vůbec mi nevěnovala pozornost. Ještě stále se zaobírala Emmettem. Nevěděla jsem, co se děje, ale došlo mi, že Emmett si něco asi pěkně odskáče. Zjizvený mladík byl Jasper a malinká dívka vedle něj Alice. Všimla jsem si, že zatímco je Carlisle představoval, Jasper se k Alici nepatrně posunul a jednou rukou ji ochranitelsky objal. Ona k němu vzhlédla a hřejivě se na něj usmála. Bylo jasné, že ho chce uklidnit a ukázat mu, že už ze mě není tak vyděšená. „A tohle je náš syn Edward.“ pronesl zrovna Carlisle a donutil mě odtrhnout pohled od té dvojice. Podívala jsem se na posledního člena jejich rodiny. Edward – mladík, který mi způsobil hned ze začátku nepříjemnosti. Nepatrně mi pokynul hlavou na pozdrav, ale jeho výraz zůstal vážný. Asi se ještě nikomu nepovedlo udělat tak rychle špatný dojem, jako se to podařilo mně u něj. Ať byl jeho problém jakýkoliv, já se rozhodně nebudu vší silou snažit se mu zavděčit. Pokud proti mně nepoštve celou svoji rodinu a neohrozí mě tím, tak je mi ukradené, co si o mě myslí. Sotva znatelně jsem mu kývnutí hlavou oplatila a odvrátila jsem od něj pozornost zpět ke Carlisleovi.

„Mrzí mě, že jsem vás svým nečekaným příchodem zaskočila. Neměla jsem v úmyslu se zde v okolí zdržovat a už vůbec by mě nenapadlo, že zde narazím na někoho, jako jsem já.“ omluvně jsem poznamenala. „To je v pořádku, Isabello. Pochop, že jen musíme být ostražití vůči cizincům. Ne všichni upíři jsou jako my, jak jistě víš. Tuším, že máš na nás určitě spoustu otázek a popravdě i já sám bych se o tobě rád něco dozvěděl, ale jistě by sis nejprve ráda vybalila věci a upravila se po dlouhé cestě. Můžeš tu samozřejmě zůstat, jak dlouho bude potřeba. Emmett ti ukáže pokoj pro hosty.“ řekl Carlisle a mile se na mě usmál. Začínala jsem mít pocit, že s ním budu dobře vycházet. „Děkuji. Opravdu bych se teď ráda dala trochu dohromady.“ A trochu si utřídila myšlenky, dodala jsem v duchu. Vážně jsem teď potřebovala být chvíli o samotě. „Hned jsem zpátky. Jenom si skočím pro věci do auta.“ řekla jsem směrem k Emmetovi a otočila se ke dveřím. Zbytek rodiny se začal rozcházet a navraceli se k tomu, co dělali před tím, než jsem jim vpadla do života. Aspoň se tak snažili tvářit. Vyšla jsem ze dveří a zamířila směrem k autu. Z kufru jsem popadla svoji tašku. Když jsem míjela kapotu, jemně jsem rukou přejela po jejích obrysech. Dotyk chladné karoserie na mé stejně chladné ruce byl uklidňující. Chvíli jsem přemáhala nutkání sednout za volant a co nejrychleji odsud odjet. Ale to nebylo řešení. Ani pro mě, ani pro Henryho. Když jsem vešla do domu, Emmett na mě čekal u schodů. Galantně mi vzal tašku a vedl mě do prvního patra. Došli jsme ke dveřím, které byly skoro na konci chodby. Otevřel je a pokynul mi. „Tohle je teď tvůj pokoj. Až budeš připravená, přijď dolů.“ Pořád ještě měl dobrou náladu, i když mi přišlo, že trochu ztratil jiskru v oku. Těžko říct, jestli mu ji ubral Edward nebo Rosalie. „Moc ti děkuju, Emmette. Za všechno.“Pochopil, že jsem nemluvila jen o ukázání pokoje, a usmál se na mě. „Vždyť jsem ti říkal, že tě má rodina přivítá mile.“ pronesl a zasmál se tomu, jak ironicky to znělo vzhledem k předcházejícím událostem.

Když jsem v pokoji osaměla, ze všeho nejdřív jsem si ho celý prohlédla. Byl světlý, zařízený vybranými starožitnými kousky nábytku a bylo v něm vše, co návštěva potřebovala, aby se zde cítila příjemně. Měl dokonce i malou koupelnu a speciální místnost jenom na šaty. To v mém případě opravdu nebylo nutné. Samozřejmě místo postele tu byla jen pohovka, i když ani ta v podstatě nebyla zapotřebí. Mohla jsem klidně celé dny stát a vůbec bych se neunavila. Teď jsem se na ni, ale posadila a hlavu si složila v dlaních. Během jediného dne se mi celý život obrátil naruby. Za celou svou existenci jsem nepotkala skoro žádného upíra a dnes narazím na sedmičlennou rodinu, která také nezabíjí lidi jako já. Najednou mě napadlo, jestli by mě odsuzovali za to, že mým kamarádem byl Henry. Nevěděla jsem, co všechno si můžu dovolit jim říct. Musím být opatrná. A navíc stejně nemá cenu se s nimi nějak sbližovat. Až najdu Henryho, vrátíme se zpět. Doufám, že brzo přijdu na to, co se s ním stalo. Vstala jsem a rozhodla se, že se osprchuji. Nebylo to nutné, ale aspoň jim dám čas, aby si mohli o samotě promluvit, než za nimi přijdu. Zatrnulo ve mně. Ať už se jim chystá říct Edward cokoliv, doufám, že to nezmění jejich vstřícný postoj ke mně. Teda – o vstřícnosti se dá mluvit snad jen u Emmetta a Carlislea. Ostatní mě asi budou spíš jen útrpně snášet. Shodila jsem ze sebe oblečení a vklouzla do sprchy. Proud vody mě trochu uvolnil. Zhluboka jsem se nadechla. Tušila jsem, že mě dnes čeká ještě dlouhá noc…

U Cullenů už jsem byla tři dny a pomalu si začínala na jejich přítomnost zvykat a oni snad na moji také. Ta první noc tedy byla opravdu dlouhá. Sešli jsme se v jídelně a sedli si k oválnému stolu. Pověděla jsem jim ve stručnosti něco o svém životě. Dlužila jsem jim to za jejich pohostinnost. Vynechala jsem samozřejmě to, že jsem poněkud zvláštní. Jak Emmett předpověděl, Carlisleovi opravdu přišlo fascinující, že se umím tak dobře ovládat a nezabíjím lidi. Oni sami se někdy museli dost navzájem podporovat, aby to zvládli. Kupodivu jim nevadilo, že Henry není jako my – také měli nějaké známé, kteří byli upíry se vším všudy. Zdálo se, že tím, co jsem jim o sobě řekla, jsem je celkem uklidnila. Edward tedy o mě nezjistil nic tak hrozného, aby je to výrazně znepokojilo. Neřekla jsem jim také všechno o tom, co jsem na mýtině zjistila. Pověděla jsem pouze to, že jsem Henryho stopu ztratila. Chtěla jsem se zeptat na ten zvláštní pach, až si budu úplně jistá, že jim můžu věřit. Na oplátku jsem zjistila nějaké informace o nich. Většinu mi toho sdělil Carlisle. Vše okolo jejich rodiny bylo opravdu zajímavé. Celá jejich historie byla prostě fascinující. Dozvěděla jsem se také, že Alice a Jasper jsou spolu, což jsem si domyslela už při našem setkání, a také, že Rosalie a Emmett jsou pár. Teprve poté mi došlo, proč se Rosalie tak tvářila, když jsem se objevila s Emmettem u nich doma. Je možné, že na mě žárlila? Nad tou představou jsem se musela zasmát – je vůbec možné, aby tak přenádherná dívka na někoho žárlila? Postupem času se mé vztahy s jednotlivými členy rodiny začaly vytřibovat. Carlisle se ke mně choval mile a Esme také – zřejmě dala na jeho úsudek a snažila se dát mi šanci. Emmett bral vše s humorem a tím pádem i mojí přítomnost v domě. Našel si něco komického na každé situaci a já mu zpestřovala šeď všedních dní. Rosalii jsem byla prakticky ukradená. Stejně jsem z ní měla pocit, že největší zájem projevuje jen sama o sebe a občas o Emmetta. Jasper byl vůči mně pořád trochu ostražitý. Pochopila jsem, že to má co dělat s jeho minulostí. Bylo těžké někomu důvěřovat po tom, co zažil on. Ale příjemně mě překvapila Alice. Po našem prvním setkání jsem nenabyla ten dojem, že mě bude mít ráda. Samozřejmě ze začátku byla trochu rezervovaná, ale její přirozená zvědavost a veselá povaha ji brzo přemohly. Ať už ji původně trápilo cokoliv, zdálo se, že to překonala a upřímně se snažila se mnou vycházet co nejlépe. V její společnosti mi bylo příjemně. No a o Edwardovi škoda mluvit. Stěží se mnou promluvil a oslovoval mě jen v těch nejnutnějších situacích. Občas jsem ho přistihla, že mě pozoruje, ale vždy se hned odvrátil a odešel z místnosti, co nejdál ode mě. Bylo opravdu těžké s ním vyjít. Rozhodla jsem se, že si s tím nebudu dělat hlavu. Nemohla jsem čekat, že budu všem sympatická. A nějaký protivný zatvrzelý Edward mě nemůže rozházet. Navzdory tomu, jak se ke mně choval, mi k němu myšlenky zabloudily častěji, než mi bylo milé. Něco mě na něm přitahovalo – nutilo mě to se o něj zajímat a přemítat, jaký vlastně je. Na život s Cullenovými jsem si opravdu začala celkem zvykat, ale pořád mě znepokojovalo, že jsem nepokročila v hledání Henryho. Řekla jsem si, že se při nejbližší vhodné příležitosti někoho z nich zeptám, co by to mohlo být za stvoření, které jsem cítila na mýtině.

Ležela jsem na pohovce ve svém pokoji a měla zavřené oči. Spát jsem samozřejmě nemohla, ale nějak jsem noci trávit musela. Navíc se mi se zavřenýma očima lépe přemýšlelo. Byla to už má čtvrtá noc tady v tom domě. Už jsem tu znala každý kout a líbilo se mi tu čím dál víc. Spoustu času jsem trávila v garáži. Cullenovi měli auta, která mě rozhodně nenechávala chladnou. Zrovna jsem si v duchu vybavovala ladné linie mé S5, když jsem z přízemí uslyšela zvuk piana. Domem se linula nádherná melodie. Piana jsem si samozřejmě všimla už ten první večer, ale ještě jsem za ním neviděla nikoho sedět. Ještě chvíli jsem jen ležela a poslouchala, ale pak mě přemohla zvědavost. Kdo to asi hraje? Tipovala jsem to na Esme. Tak nějak mi to sedělo k její jemnosti a vroucnosti. Pomalu jsem scházela po schodech. Opatrně jsem nakoukla směrem k pianu a zarazila se, když jsem za ním uviděla sedět Edwarda. Byl ten poslední, u koho bych to čekala. Chtěla jsem se nenápadně otočit a zmizet, ale nějak jsem se nedokázala hnout z místa. Edward najednou zvedl oči od kláves a cukl s sebou, když si všiml, že tam stojím a pozoruji ho. Prsty se mu zastavily a domem se rozhostilo ticho, jak přestal hrát. Skoro bych přísahala, že se červenám studem, že mě přistihl, kdybych nevěděla, že to není možné. Najednou jsem pocítila nesmyslnou potřebu se o něco opřít. Edward nevypadal o nic lépe. Tvářil se, jako bych ho nachytala při něčem nekalém. Očividně mu bylo trapně. Hraní pro něj byla zřejmě velice soukromá věc. „Promiň. Nechtěla jsem tě rušit. Jen jsem byla zvědavá, kdo to hraje. Klidně pokračuj. Já už mizím.“ chrlila jsem ze sebe a koukala, kde nechal tesař díru. Povzdechl si, a když mi odpověděl, v jeho tónu jsem slyšela jen jakousi rezignovanost. „To nic. Klidně zůstaň, jestli chceš.“ Ta slova cedil mezi zuby a já cítila, že mu bude určitě lépe beze mě. „Ne, ne. Stejně mám zrovna rozečtenou nějakou knížku.“ hloupější výmluva mě opravdu nenapadla. Otočila jsem se a už jsem byla na odchodu, když tichým hlasem promluvil. „Isabello?“ Podívala jsem se na něj s otazníkem v očích. „Nezlob se, že jsem na tebe byl poslední dny nepříjemný. Budu se snažit polepšit a nestěžovat ti tvou návštěvu tady.“ Svou větu doprovodil nejistým úsměvem. Úplně mi tím vyrazil dech. Nevěděla jsem, co říct. Usoudila jsem, že se radši budu řídit pravidlem mlčeti zlato, nebo ze mě zase vypadne nějaká perla. Na své tváři jsem vyloudila napodobeninu úsměvu a rychle si to namířila ke schodům. Ve svém pokoji jsem se svalila na pohovku. To byl tedy zvláštní zážitek. Nějak mě to úplně vykolejilo. Že by ten protivný mrzutý Edward nebyl až tak hrozný? Zavřela jsem oči a v hlavě mi hned naskočil jeho obličej. Začínalo mi pomalu docházet, co se se mnou děje. To mi tak ještě chybělo.

Ráno jsem nejistě scházela do přízemí. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Jak se mám tvářit, až uvidím Edwarda. Myslel to v noci vážně s tím polepšením nebo bude vše zase při starém? Dole však byla jenom Alice, která seděla za kuchyňským stolem. Projelo mnou lehké zklamání i úleva zároveň. „Dobré ráno, Alice. Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se a sedla si k ní. „Ahoj. Ostatní vyrazili na lov. Řekla jsem jim, že se k nim připojím později. Chtěla jsem si s tebou promluvit o samotě.“ Alice teda opravdu nechodila dlouho kolem horké kaše. Najednou jsem pocítila nervozitu. Bude chtít vědět něco, co jí nebudu ochotná říct? Opravdu nerada bych jí lhala. Byla to ovšem ona, kdo se zatvářil kajícně. „Chtěla bych ti vysvětlit, co se stalo ten první večer. Vím, že sis všimla toho, jak jsme se s Edwardem tvářili. Nesmíš se na nás zlobit, ale neřekli jsme ti o nás všechno. Nevěděli jsme, zda ti můžeme věřit. Už jsi někdy slyšela o tom, že mají upíři zvláštní schopnosti?“ Při její otázce jsem se cítila ještě hůř. Ovšem, že jsem o tom slyšela, vždyť jsem sama takovou schopnost měla. Bylo mi trapně, když se ona cítila provinile, že mi o sobě neřekli všechno. „Hmm,“ zamumlala jsem jen. Na nic víc jsem se nezmohla. „Víš, já a Edward máme každý určitý dar. Edward umí číst myšlenky lidí i upírů a já dokážu vidět budoucnost. Ta je občas nepřesná, protože záleží na tom, pro co se v daný moment rozhodneš. Každé tvé rozhodnutí ti změní celou budoucnost, chápeš?“ odmlčela se a podívala se na mě, jestli mě náhodou nevylekala tím sdělením. Snažila jsem se tvářit neutrálně a přikývla jsem, jako že rozumím. Edward čte myšlenky – panebože. To bylo to jediné, co mi blesklo hlavou. „Jenže tvojí mysl Edward přečíst nedokáže a já nejsem vůbec schopná vidět tvou budoucnost. Jako bys žádnou neměla. Ještě nikdy předtím se nám to nestalo, takže jistě chápeš, proč jsme byli tak znepokojení, když jsme tě potkali a zjistili to. Nevíš, čím by to mohlo být?“ zeptala se mě nevinně a v jejích očích nebyl stín podezření. V první chvíli jsem pocítila úlevu, že Edward neví, co se mi honí hlavou, ale pak mě zachvátila panika. Měla jsem nepříjemné tušení, čím by to mohlo být. Navenek jsem však zůstala klidná. Nebyla jsem připravená říct Alici pravdu. Netušila jsem, jak by to vzala, a nechtěla jsem ji vylekat. „Nemám nejmenší ponětí, čím by to mohlo být. Teda – to je něco, ty vaše schopnosti!“ řekla jsem celkem přesvědčivě a vykulila oči. Alice se zasmála radostí nad tím, že mě nevyděsila svým odhalením. „Uf. Jsem ráda, že to mám za sebou. Je to opravdu zajímavé, že na tebe naše schopnosti nefungují, ale tím se netrap. Aspoň máš proti nám výhodu. A teď, když mě omluvíš, vyrazím za zbytkem rodiny na lov.“ Znovu se zvonivě zasmála a mrkla na mě. Přitančila ke mně a lehce mě objala. Také jsem se přinutila do úsměvu a už jsem se těšila, až odejde a nechá mě tu samotnou s mými výčitkami. Alice už byla u dveří, když se na mě ještě otočila a pronesla. „Málem bych zapomněla. Kdyby ses chystala vzdálit někam z domu, drž se prosím tě dál od oblasti La Push. Pokud půjdeš lovit, vyraž na jinou stranu. Je to území vlkodlaků a jak jistě chápeš, nemáme dovoleno se tam vyskytovat. Máme s nimi uzavřenou dohodu, a když je necháme na pokoji, nechají i oni nás, protože jsme jiní, než zbytek našeho druhu, víš? Tak pa a uvidíme se později.“ řekla to, jako by se nechumelilo a v další vteřině už byla pryč.

Zůstala jsem sedět jako přimražená. Kdyby mi tlouklo srdce, určitě by se teď tím šokem rozbušilo o něco rychleji. Její slova mi vířila v hlavě. Vlkodlaci. To bylo ono! Je možné, že to je jsem cítila na mýtině? Samozřejmě už jsem o nich slyšela, ale nikdy jsem se s žádným z nich nesetkala. Tak to byl ten pach, který jsem nebyla schopná identifikovat. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tady v té oblasti nějací jsou. Alici vůbec nedošlo, jak zásadní informaci mi řekla. Konečně jsem měla nějaké vodítko! Vystřelila jsem ze dveří a v mžiku už jsem uháněla lesem směrem, kterým tenkrát vedla stopa toho smrdutého stvoření. Tím směrem určitě musela být La Push. Ze rtů se mi vydralo zavrčení. Jestli ti prašiví vlkodlaci udělali něco Henrymu, tak si to někdo šeredně odskáče! Jenom jsem doufala, že ten někdo nebudu já…

Autor: Isabells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství - 4. kapitola: