Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství - 3. kapitola

21.01.2009 (10:00) • Isabells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5600×

3. Nevítaná návštěva

Byla jsem odhodlaná skolit ho dřív, než se o to pokusí on. Netušila jsem, co od něj můžu očekávat. Od své přeměny jsem se s moc upíry nesetkala, ale naučila jsem se, že je lepší držet se od nich dál. Má mysl pracovala na plné obrátky. Teď poprvé jsem byla vděčná za svou zvláštní schopnost. Problém byl v tom, že jsem ji ještě neuměla správně používat. Při svých četných pokusech během posledních pár let jsem zjistila, že můj dar je nějak napojený na moje emoce a nikdy jsem dopředu nevěděla, zda se to povede. Dnes jsem v to musela doufat. Stále jsem ho upřeně pozorovala a mé tělo se lehce třáslo vzrůstajícím napětím. Nebylo pochyb o tom, že patří k mému druhu. I přes svou mohutnost a očividnou sílu byl velmi půvabný a jeho bledá tvář o něm také leccos naznačovala. Pohyboval se s takovou ladností a tak tiše, že to pro normálního člověka zkrátka nebylo možné. Ještě nikdy jsem s žádným upírem nebojovala a bylo mi jasné, že mi ty zkušenosti dnes asi budou chybět. Na kratičkou chvilku mě napadlo, zda bych se neměla pokusit utéct, ale rychle jsem tu myšlenku zavrhla. Pravděpodobně by mě dříve či později stejně dohnal. Lehce jsem zavrčela ve snaze ho zastrašit a sobě dodat trochu odvahy.

Díval se na mě soustředěným pohledem. Patrně se snažil odhadnout moje další jednání. Jeho oči teď podrobně zkoumaly můj obličej. Najednou se mu rozjasnila tvář a usmál se. Ztuhla jsem ještě víc a snažila se nedat najevo své překvapení. Co to mělo znamenat? Vypadala jsem snad tak, že bych si zasloužila jeho posměch? Znovu se mi z hrdla vydralo zavrčení. Uvidíme, kdo se bude smát naposled! Nasadila jsem výhružný výraz a zhluboka se mu podívala do očí, abych zdůraznila, že to myslím vážně. V tom mi to došlo. Jak jsem mohla být tak slepá? Tak mě setkání s ním zaskočilo, že jsem si toho v první chvíli ani nevšimla. Už vím, proč mi hned přišel stejný jako já. On byl úplně stejný jako já! Jeho duhovky měly tmavě okrovou barvu. To znamená, že se také musí živit zvířecí krví. Ještě nikdy jsem nepotkala žádného upíra, který by nezabíjel lidi. Nemohl být tedy zlý, když se dokázal tak ovládat. To poznání mě trochu uklidnilo. Musel postřehnout změnu výrazu v mém obličeji, protože se na mě znovu usmál a nepatrně mu při tom zablýskly zuby. Také jsem se lehce pousmála a uvolnila svůj strnulý postoj.

„Ahoj, já jsem Emmett. Jak se jmenuješ ty? A co tady děláš? Zůstaneš tu na delší dobu?“ Otázky ze sebe chrlil tak rychle, že kdybych byla normální člověk, vůbec bych nestihla postřehnout, co říká. Trochu jsem se zarazila nad tím, jak bral jako samozřejmost, že mu odpovím. Ale vyzařovala z něj taková bezprostřednost a dobrosrdečnost, že jsem se ani neurazila. Přiblížil se ke mně a opatrně natáhl ruku k pozdravu. Zaváhala jsem, ale pak jsem se napřáhla a lehce mu potřásla rukou. Byl to pro mě úplně nový pocit – obvykle se upíři ke sbližování moc neměli. Usoudila jsem, že nemůže uškodit, když budu zdvořilá. „Ahoj, jsem Isabella. Přijela jsem, protože tu někoho hledám.“ Když jsem vyslovila tu větu, pohled mi automaticky sklouzl na mou ruku. Netušil, že je pro mě těžké zodpovědět tak základní otázku, jakou je moje jméno. Na zápěstí se mi blýskal jemný stříbrný náramek. Byla to jediná památka na můj lidský život. Na rubu šperku bylo vyryto jediné slovo: Isabella. Netušila jsem, čí to jméno je. Mohlo být moje nebo mé matky. Nebo jsem ten náramek třeba jen někde našla a možná pro mě dříve skoro nic neznamenal. Ale bylo to jediné pojítko s mou minulostí a tak jsem to jméno pojala za své. Připomínalo mi, že byl možná kdysi někde někdo, kdo mě miloval a s láskou mi toto jméno vybral. Přepadl mě smutek, ale snažila jsem se nedat to na sobě znát. Nesmím před ním vypadat zranitelně. Podívala jsem se na něj, ale netvářil se nějak překvapeně. Stále se lehce usmíval. Pokud mé předchozí emoce postřehl, tak to nedal nijak najevo.

„Koho tu hledáš? Můžu ti nějak pomoct? A co se teď chystáš dělat?“ Vypadal, že má otázek ještě spoustu a nehodlá jen tak přestat s vyzvídáním. Mírně jsem se zamračila nad jeho zvědavostí. „Jsem tu kvůli svému starému známému. Ještě jsem se nerozhodla, co teď budu dělat. Potřebuju si to trochu rozmyslet.“ Asi vycítil mou rezervovanost, protože už nepátral po podrobnostech. V tuhle chvíli už jsem mu nic bližšího říct nechtěla. Pořád jsem si nebyla jistá, co od něj můžu čekat, i když jeho přátelskost byla odzbrojující. Chvíli si mě zkoumavě měřil a pak se mu v úsměvu blýskly perfektní zuby. „A nechtěla bys jít se mnou k nám domů? Mojí rodině by to určitě nevadilo a ty by sis mohla rozmyslet, co budeš dělat dál. Stejně bys tady nenašla místo, kde zůstat v pohodlí. Co tomu říkáš?“ zeptal se mě a z jeho hlasu i výrazu bylo zřejmé, že to myslí vážně. Zarazilo mě jeho nečekané pozvání. Co tím myslí-rodina? Kolik jich bylo? Až doteď jsem si myslela, že upíři jsou spíše samotáři. Náhle jsem pocítila neklid. Tenhle veselý zvědavý mladík popíral vše, co jsem věděla o zbytku svého druhu. Na svou vlastní odlišnost už jsem si zvykla, ale překvapilo mě, že by tu mohl být i někdo jiný, kdo vybočoval. Probudilo to mou zvědavost. Chtěla jsem se o něm a jeho rodině dozvědět víc. Možná dokonce budou vědět, co je ta páchnoucí věc, kterou jsem cítila na mýtině. Sama se ve svém pátrání asi dál nedostanu a jejich pomoc by se mi hodila. Ještě chvíli jsem zvažovala své možnosti a pak mi tvář rozjasnil úsměv a odpověděla jsem. „Děkuju za pozvání. Pokud to opravdu nevadí, ráda ho přijmu.“ Cítila jsem se trochu zvláštně nad tím, jak se věci dali do pohybu, ale Emmett se tvářil tak spokojeně a bezstarostně, jako kdyby zval cizince k nim domů každý den. Pohled na něj mě opět uklidnil. Proti své vůli jsem se musela pousmát nad tím, jak přirozené pro mě bylo cítit se v jeho přítomnosti celkem příjemně.

„Nejdřív se ale musíme stavit pro moje auto. Nechala jsem ho u obchodního centra.“ Bylo lepší, abych ho odtamtud odvezla, protože jsem nechtěla, aby poutalo moc pozornosti. Navíc jsem tam měla všechny osobní věci. „Jasnačka. To není problém. Stejně je to skoro při cestě k nám domů.“ Emmett na mě mrkl a rozběhl se směrem k centru. Povzdechla jsem si a začala ho následovat. Pořád ještě jsem se podivovala nad tím, jak se můj výlet vyvíjel. Byla jsem si jistá, že ať mě čeká cokoliv, určitě to bude zajímavé. Nechtěla jsem toho o sobě moc prozradit, ale pokud by mi pomohli zjistit, co se stalo s Henrym, tak to za to stálo. Na kraji lesa jsme byli během chvilky a další část cesty už jsme museli urazit normální rychlostí pro případ, že by nás někdo zahlédl. Dorazili jsme na parkoviště, které už teď bylo skoro prázdné. Venku už se začalo stmívat. Zamířila jsem ke svému sporťáčku. „To je tvoje auto?“ zeptal se Emmett překvapeně, když jsme přišli až k němu. Musela jsem se pousmát nad tím, jak obdivně to znělo. Byla jsem na své auto pyšná a jeho reakce mi udělala radost. „Mám ráda rychlou jízdu.“ Dodala jsem na vysvětlenou a nasedla. „Musím říct, že na holku máš dobrej vkus.“ odvětil Emmett a zasmál se. Zase mě překvapilo, jak bezprostředně to řekl – vypadal jako ten typ, co vždy řekne, co si myslí. Trochu se mě tím dotkl. Prej na holku…Tss – v autech jsem se vyznala velmi dobře.

„Budeš mi muset říct, kam mám jet.“ řekla jsem a znovu pocítila drobnou nervozitu nad tím, co mě čeká. Nechtěla jsem moc vyzvídat, ale uklidnilo by mě, kdybych měla aspoň nepatrnou představu o tom, co bude dál. „Jasný. Tvým autem jsme tam hned. Bydlíme pochopitelně trochu stranou od lidí. “ Navigoval mě a za chvíli už jsme byli mimo hlavní část města a mířili na sever. Rozčilovalo mě, že jsem nevěděla, kam jedeme. Byla jsem zvyklá spoléhat se sama na sebe a na svůj orientační smysl, takže mi vadilo, že mi musel ukazovat cestu. „Carlisle bude velmi překvapený, že je ještě někdo další, jako jsme my.“ Zamumlal Emmett tak potichu, že jsem mu stěží rozuměla. Zvědavě jsem se na něj podívala. Pochopil mou němou otázku a začal konečně vysvětlovat. „Carlisle je něco jako náš otec. Hlava rodiny. Celkem je nás sedm. Všechny je už brzo poznáš. Udivilo mě, když jsem zjistil, že jsi jako my. Z našeho druhu jen málokdo dokáže odolat lidské krvi. To je asi důvod, proč spolu tak vycházíme a může nás žít tolik pohromadě. Spojuje nás naše společné snažení.“ „Aha,“odvětila jsem a snažila se vymyslet nějakou inteligentní odpověď, „já jsem ještě nikdy neviděla nikoho, jako jsem já.“ Mrkl na mě a prohodil. „Tak to máš dneska šťastnej den.“ Tím jsem si nebyla tak jistá. Myšlenky mi vířily v hlavě, jak jsem ho poslouchala. Sedm upírů. Najednou mě napadlo, jestli jsem neudělala chybu, když jsem kývla na jeho pozvání. Jakou jsem měla šanci proti celé jeho rodině, kdyby se něco zvrtlo? „Tady zaboč.“ Jeho hlas mě vyrušil z mých úvah. Vjeli jsme na nenápadnou cestu, která byla stěží viditelná. Vypadalo to, že už brzy budeme u cíle. „Už jen pár mil a jsme tam.“ řekl Emmett a odpověděl tak na moje myšlenky.

V tu ránu jsem zpozorněla. Napjala jsem sluch a snažila se zachytit nějaké zvuky. V dálce jsem slyšela hlasy, ale nebyla jsem ještě schopná rozpoznat, co říkají. Bylo mi jasné, že už ví, že se k nim blíží někdo cizí. Mohutný motorový zpěv mého osmiválce museli slyšet na míle daleko. Myšlenka na moje auto mi trochu rozjasnila tvář. „Ničeho se neboj. Uvidíš, že tě přivítají mile.“ řekl mi Emmett, protože na mně viděl drobné znepokojení a snažil se mě uklidnit. Les se zrovna začínal rozestupovat a já před sebou spatřila malou louku. Vydechla jsem. Dům, který jsem uviděla, mě ohromil. Byl dvouposchoďový, elegantní, starobylý a moderní zároveň a z celé stavby na mě dýchal vkus jejího majitele. Musela jsem uznat, že tihle upíři rozhodně měli styl. Pomalu jsem zastavila před domem a spolu s Emmettem vystoupila z auta. Svírala jsem v ruce klíčky a ten dotyk mě trochu uklidňoval. Najednou jsem nevěděla, co jim vlastně řeknu a jak se mám chovat. Podívala jsem se na Emmetta, ten se na mě povzbudivě usmál a vykročil směrem k verandě. Zhluboka jsem se nadechla a následovala ho. Ať mě čekalo cokoliv, chtěla už jsem to mít rychle za sebou.

Připadalo mi, že se pohybuji tak nějak zpomaleně. Emmett otevřel vstupní dveře a galantně mi dal přednost. Asi se chtěl ujistit, že si to nerozmyslím a neuteču. Vstoupila jsem dovnitř a přinutila se odtrhnout oči od země a vzhlédnout. Celé přízemí domu byla v podstatě jedna velká prostorná místnost. Vše bylo zařízeno vkusně a působilo velmi příjemným dojmem. Instinktivně jsem vycítila směr, ze kterého mě někdo pozoroval. Na vyvýšeném podiu vlevo ode dveří stálo šest postav, které se tázavě dívali střídavě na mě a na Emmetta, jak čekali vysvětlení. On se začal smát, jak ho pobavil výraz jeho rodiny. Mě tahle chvíle rozhodně vtipná nepřipadala. „Ahoj všichni. Tohle je Isabella. Náhodou jsem na ni narazil, když jsem se vracel z lovu. Někoho tu v okolí hledá. Pozval jsem ji k nám. Doufám, že to nikomu nevadí.“ prohlásil, jako by se tím vše vysvětlovalo. Kdybych byla člověk, asi by mi bylo na omdlení. Ale já byla upír a v tuhle chvíli jsem měla podstatnější věci na práci.

Podívala jsem se na skupinku před sebou a soustředila se na jejich výrazy, abych mohla včas odhalit případnou hrozbu. Nedokázali ještě přemoct své překvapení. Na kraji nejblíže ke mně stál blonďatý muž, který se z nich ovládal asi úplně nejlépe. Bylo na něm znát lehké znepokojení, ale snažil se tvářit přívětivě a nenuceně. Z jeho postoje vyzařovala přirozená autorita a mě napadlo, že to asi bude Carlisle. Vedle něj stála drobná žena, která měla ve svém srdcovitém obličeji neurčitý výraz. Patrně čekala, až něco řeknu. Zrak mi padl na dívku vedle. Udivilo mě, jak neuvěřitelně byla půvabná. Samozřejmě všichni vypadali nádherně jako skoro každý upír, ale ona byla prostě neskutečná. Její obličej teď byl ovšem zamračený. S údivem jsem zjistila, že její pohled a hněv je namířený na Emmetta. Ten se však stále tvářil pobaveně a šibalsky na ni mrkl. Vedle ní stál blonďatý mladík s obličejem pokrytým jizvami, který se tvářil ostražitě, a v jeho pohledu byla patrná nevyslovená hrozba. Opravdu bych se zrovna s ním do sporu dostat nechtěla. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, jak asi přišel ke svým jizvám. Poslední dva členové rodiny byli malinká dívka s krátkým sestřihem a vysoký kluk s bronzově zbarvenými rozcuchanými vlasy. Oba dva mě pozorně sledovali. Už jsem se od nich chtěla odvrátit a konečně promluvit, když po sobě ti dva střelili pohledem a v jejich výrazu se zračil údiv a zděšení. Vypadalo to, jako kdyby spolu komunikovali beze slov. Ostatní si jejich drobné výměny pohledů také všimli a atmosféra v místnosti rázem zhoustla. Přepadl mě pocit, že jejich přijetí možná nebude tak přátelské, jak jsem doufala. Celá rodina se teď vyčkávavě dívala na toho kluka s bronzovými vlasy. Nevěděla jsem, co to znamená, ale tušila jsem, že jeho názor na mě je pro ostatní velmi důležitý. Cítila jsem, jak i Emmett vedle mě nepatrně ztuhl. Ten kluk se na mě znovu podíval a jeho oči žhnuly znepokojením. Očividně ve mně viděl hrozbu a mě přepadlo zděšení, jestli náhodou nedokázal poznat, že jsem opravdu velmi zvláštní. Rozhodla jsem se zariskovat a do absolutního ticha vesele pronesla, jako bych si nevšimla napětí v místnosti. „Ráda vás všechny poznávám.“

Autor: Isabells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství - 3. kapitola: