Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství - 2. kapitola

18.01.2009 (18:00) • Isabells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5583×

2. Olympijský poloostrov

Během pár minut jsem doběhla do našeho domu tempem, kterým by normální člověk nevydržel běžet ani krátký sprint. Normálně jsem si tu rychlost užívala, ale dnes jsem se soustředila na něco jiného. V hlavě jsem spřádala plán. Nejdřív jsem si doma sbalila pár věcí s sebou. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho bude trvat, než Henryho najdu a bylo mi jasné, že se možná budu muset ukázat na veřejnosti. Chtěla jsem tudíž působit co nejvíce lidsky. Do tašky jsem naházela oblečení, které mi zrovna přišlo pod ruku, a rychle se převlékla do něčeho vhodnějšího na dlouhou cestu. Rozhodla jsem se, že pojedu autem. Kdybych běžela, byla bych tam možná o něco rychleji, ale takhle to bylo pohodlnější a méně nápadné. Ať už je Henry kdekoliv, až tam dorazím, chtěla jsem vypadat jako turistka na cestách a nevzbuzovat moc pozornosti. Cestu na Olympijský poloostrov jsem znala. S Henrym jsme se kvůli jeho lovení celkem často stěhovali a navštívili tak pěkných pár míst. Sice se snažil ovládat a nelovit poblíž místa, kde jsme zrovna přebývali, ale opatrnosti nebylo nikdy nazbyt. Jednu dobu jsme žili poblíž Seattlu, takže jsem jeho okolí znala celkem dobře. Povzdechla jsem si a naposledy se rozhlédla po domě, než jsem za sebou práskla dveřmi. Najednou jsem měla neodbytný pocit, že už to tu možná nikdy neuvidím. Zaplašila jsem chmurné myšlenky a nasedla do svého černého Audi S5. To byl jediný výstřelek, který jsem si dovolila. Nesnášela jsem pomalá auta. Tento můj miláček byl zbrusu nový dárek od Henryho. Pořád si ještě trochu vyčítal, že mě přeměnil, a tak jsem od něj občas dostala něco na rozptýlení. Haha - nové auto za věčný život v zatracení. Zařadila jsem rychlost a rozjela se. Pneumatiky zakvílely na kluzkém povrchu, jak jsem zprudka šlápla na plyn. Venku se začalo stmívat a mě čekala dlouhá cesta…

Řídila jsem celou noc a zastavila pouze jednou, když se začalo rozednívat. Rozhodla jsem se jít lovit, abych měla jasnou hlavu a neměla sebemenší problémy s ovládáním, až budu kolem lidí. Na cestu jsem se prakticky nesoustředila. Řízení mi nedělalo sebemenší problém. Bylo brzy dopoledne, když jsem dorazila do Olympie. Najednou jsem nevěděla, jak mám začít hledat. Henryho budu moct celkem dobře sledovat po pachu, protože jsem na něj za tu dobu, kterou jsme spolu strávili, byla vyladěná. Ale nejdřív jsem někde musela narazit na jeho stopu. Projížděla jsem autem Olympijský poloostrov a občas zastavila ve větších městečkách, abych se pokusila zachytit Henryho přítomnost. Odpoledne už jsem začínala být otrávená neúspěšným pátráním. Zrovna jsem míjela ceduli, která hlásala: Vítejte ve Forks. Pomyslela jsem si něco o pěkný díře.

Projížděla jsem městečkem a řekla jsem si, že se zkusím porozhlédnout i tady. Za pokus nic nedám. Zastavila jsem na parkovišti u obchodního centra a vylezla z mého elegantního sporťáku. Působil tu trochu jako pěst na oko. Celý dnešní den bylo zataženo, takže jsem se nemusela bát, že budu poutat přílišnou pozornost – opravdu nebylo vhodné, aby mě někdo zahlédl na slunci. Rozhlédla jsem se kolem sebe a lehce se uchichtla. Když jsem se dívala do tváří lidí, kteří mě míjeli, bylo mi jasné, že i přes mou snahu zrovna nenápadná nejsem. Tušila jsem, že na mě tak zírají, protože na normálního člověka jsem prostě moc atraktivní. Sama sebe jsem vnímala celkem normálně, takže jsem občas úplně zapomněla, jak musím působit na obyčejné lidi. Byla jsem oblečená vkusně a slušivě - mé oblečení zdůrazňovalo mou štíhlou postavu a tvarovanou figuru. Dlouhé kaštanové vlasy jsem měla rozpuštěné a jemně se mi vlnily podél obličeje, který by se dal zřejmě popsat jako velmi půvabný – u mého druhu věc naprosto běžná. Dojem kazila jen nepřirozeně bílá pleť a lehké stíny pod očima. Duhovky jsem teď měla zlatavě jantarové díky nedávnému lovu, takže jsem nepůsobila tak děsivě, jako s očima černýma žízní. Pokud by mě někdo ovšem zkoumal o něco déle, muselo mu být jasné, že je se mnou něco v nepořádku. Byla jsem od přírody predátor a vzhled byl jedna z mých důmyslných pastí, jak nalákat ubohou lidskou oběť. Štěstí, že já jsem toho nevyužívala.

Ještě chvíli jsem dumala nad svým zevnějškem, když mou pozornost upoutalo něco jiného. Zprudka jsem se nadechla a najednou to ucítila. Henryho vůně. Byla velmi slabá. Nechápala jsem, co ho přimělo vyskytovat se zrovna tady v tom malinkém městečku, ale byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že tu byl. Nebyla jsem ale schopná uspokojivě odhadnout, jak je to dlouho. Auto jsem nechala stát na parkovišti a pomalým krokem se vydala za vůní. Brzy jsem se dostala z dohledu lidí a tak jsem mohla zrychlit, aniž bych byla nápadná. Stopa mě zavedla až na kraj nedalekého lesa. Lehce jsem pozvedla obočí. Že by tu byl na lovu a svou oběť odtáhl do stínu lesa, aby měl klid na její zabití? Otřásla jsem se nad tou představou…Za celou dobu, kterou jsem s ním strávila, jsem si nikdy nezvykla na jeho způsob života a odsuzovala ho. Hájil se tím, že je to pro náš druh přirozené, a že pouze poslouchá své instinkty, ale já věřila, že se s tím dá bojovat. Vůbec mi teď nedávalo smysl, proč nelovil třeba v Seattlu nebo v jiném větším městě a vybral si zrovna tento konec světa. Povzdechla jsem si a vydala se za stopou hlouběji do hustého lesního porostu…

Nepostupovala jsem tak rychle, jak bych si představovala, protože Henryho stopa už byla stěží patrná a já často musela zastavit a zapojit všechny smysly, než jsem opět našla směr, kterým jít. Okolní les na mě i přes mé vzrůstající napětí působil podivně uklidňujícím dojmem. Panovalo tu zvláštní ticho, vše bylo až neuvěřitelně zelené a přítmí tomu dodávalo nádech tajemnosti. Musela jsem už urazit pěkných pár mil a pořád se mi nepovedlo zachytit nic jiného než hodně slabý náznak předchozí přítomnosti mého společníka. Stopování mě dovedlo až na malou mýtinu, která byla dobře skrytá v nejhustší části lesa. Pocítila jsem nával vzrušení. Na tomto místě byla Henryho vůně daleko koncentrovanější. Měla jsem dojem, že už konečně musím narazit na něco zásadního. Zhluboka jsem nasála okolní vzduch a vzápětí lehce nakrčila nos. Ucítila jsem ještě nějaký jiný pach, který mi byl neznámý a byl mi velmi nepříjemný. Určitě nebyl lidský a nebyla to ani stopa nikoho jiného našeho druhu. Páchlo to a instinktivně mě to nutilo zaujmout bojový postoj. Horší však bylo, že Henryho stopa už nikam dál nepokračovala. Uprostřed mýtiny se oba pachy prolínaly a dále už vedla pouze stopa pro mě neznámého stvoření. Vydala jsem se po ní, ale po pár mílích se najednou ztratila. Jako kdyby se ta věc, co mi tak smrděla, prostě najednou propadla do země. Vrátila jsem se zpět na mýtinu a znepokojeně se rozhlížela kolem sebe. Byla jsem z toho všeho zmatená a najednou mě přepadl nepříjemný pocit. Šestý smysl mi napovídal, že ať se tu stalo cokoliv, určitě to nebylo nic dobrého. Kdyby mé srdce nebylo z kamene, určitě by se teď rozbušilo o něco rychleji. Klekla jsem si na vlhkou zem a v mysli jsem začala zběsile zvažovat všechno, co se tu mohlo stát. Pomalu se mě zmocňovala panika způsobená tou nevědomostí a mou bezmocností. Stiskla jsem oční víčka pevně k sobě a přitlačila si palec a ukazováček ke kořenu nosu ve snaze uklidnit se.

O vteřinu dříve, než jsem za sebou uslyšela šustnutí větví, mi mé instinkty napověděly, že tu už nejsem sama. Bleskurychle jsem vyskočila na nohy a otočila se po směru zvuku. Celé mé tělo strnulo. Pár stop ode mě stál na kraji mýtiny vysoký statný mladík s tmavými vlasy a zíral na mě stejně překvapenýma očima, jako já na něj. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, proč jsem tak napjatá. On byl jako já! Najednou se pohnul směrem ke mně a přitom mě stále obezřetně pozoroval. Vypadal o dost silnější než já a určitě by se nerozpakoval svou sílu proti mně použít. Tělo se mi automaticky nakrčilo, jak jsem byla připravená se bránit, kdyby zaútočil…

Autor: Isabells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství - 2. kapitola: