Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 18. kapitola

27.07.2016 (10:00) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1502×

„Půjdeš spát?“ zeptal se

„Nechce se mi,“ řekla jsem.

„Tak co budeme dělat?“ chtěl vědět.

„Budeš mi číst?“ zeptala jsem se.

„Jo, to budu,“ usmál se. Políbil mě do vlasů, pak vstal a došel do knihovny pro knihu.  „Co Velký Gatsby?“ mrknul na mě.

„Ten nikdy nic nezkazí,“ usmála jsem. Počkala jsem si, než se Edward vrátí do postele, a pak jsem si mu položila hlavu na jeho hruď.

„Když jsem byl ještě mladší a méně odolný, dal mi jednou otec jistou radu a od té doby si ji obracím v hlavě. "Když dostaneš chuť někoho kritizovat," řekl mi, "vždy si vzpomeň, že neměl každý na světě takové výhody jako ty…".“

„Neměli by tu už bejt?“ zeptala jsem se otráveně Edwarda. Stáli jsme v letištní hale a čekali, až se Cullenovi dostaví. Zatím po nich nebylo vidu, ani sluchu.

„Neboj, lásko, oni přijdou,“ smál se mi. Pravda ale byla, že jsem dnes nebyla zrovna milý společník. Moje nálada od rána byla na bodu mrazu. Možná na to měly vliv včerejší události, ale nejraději bych se zahrabala hluboko do peřin a nejlépe spala celou noc.

S otráveným povzdechem jsem se o Edwarda opřela celou váhou. Stáli jsme kousek od výdeje zavazadel, bylo tu plno dalších lidí, co čekali na své příbuzné, takže tu nebylo pomalu k hnutí. Natož, že byste si tu sedli.

„Jsem unavená,“ postěžovala jsem si.

„Já vím, kočko, ale slibuju, že zítra na noc pojedeme k tobě, a ty se konečně vyspíš,“ usmál se na mě a líbnul mě do vlasů.

Pravda byla, že v domě plném upírů se nespalo zrovna nejlépe. Snažili se pohybovat tak, aby to člověka nevzbudilo, ale s mýma ušima to nepomáhalo. Zvláště když měli pocit, že spím, a začali se věnovat svým nočním aktivitám.

Když tam teď o víkendu nebyli, nastala skvělá příležitost se vyspat, ale nějak to nevyšlo. První noc jsem sice spala, jak zabitá, ale ta druhá byla horší. V noci jsem naspala maximálně dvě hodiny a i to je asi moc.

„To by bylo skvělé,“ přiznala se a zavrtala mu hlavu ke klíční kosti. Pak jsem znovu zívla. Ani jsem se nenamáhala zvednout ruku. Proč? Edward moji dutinu ústní zná skvěle a ostatní si nás nevšímali.

O dvacet minut později nebyli po Cullenových stále žádné stopy. Před pár minutami se konečně uvolnilo místo k sezení. Skoro už jsem usínala na Edwardově rameni, když se nám někdo shora oznámit to, co už jsme stejně věděli. Letadlo má zpoždění. Dvě hodiny.

„To si dělají srandu,“ zamručela jsem. Byla jsem unavená. S povzdechem jsem se svezla na ostatní volná křesla vedle mě a položila si hlavu do Edwardova klína.

Starostlivě mi položil ruku na čelo. „Nemůžeš být nemocná?“ zeptal se.  Jeho ruka příjemně studila, protože celé letiště bylo přehnaně vytopené a já se v teplém tričku vařila.

„Technicky jo,“ odpověděla jsem mu.

„Opravdu?“ zdál se překvapený. „Myslel jsem, že je to u vás stejné jako u měničů,“ zamumlal zamračeně.

Se zavřenýma očima jsem mu odpověděla: „Nemáme vysokou teplotu jako oni, takže naše tělo bacily nespaluje jako jejich.“

„Takže je možný, že máš horečku,“ mračil se. Cítila jsem to v jeho hlase.

„Jo, ale neboj, nemůže mě to zabít,“ smála jsem se. Ne, že by mi zrovna do smíchu bylo.

„Jak to myslíš?“ nechápal.

„Naše tělo se sice dokáže nakazit prakticky čímkoliv. Můžeme dostat kašel nebo angínu, stejně jako můžeme chytit AIDS nebo rakovinu. Cokoliv. Jenže máme jinou strukturu těla, a nakonec to stejně zabije ty bacily, ne nás,“ vysvětlovala jsem.

„Je to divný,“ ohodnotil to Edward.

„Někdy ti dám přečíst naší kroniku, je to v ní vysvětlený srozumitelněji,“ slíbila jsem mu.

Chvíli jsme mlčeli, než mě Edward začal pomalu hladit po zádech, a to mě uspávalo ještě víc.

„Můžu usnout?“ zamumlala jsem napůl ve spánku.

„Jasně, lásko. Vzbudím tě, až přistanou,“ zašeptal mi do ucha, políbil na čelo a začal mi potichu broukat moji ukolébavku.

Do dvou minut jsem byla tuhá.

Vzbudily mě pomalé pohyby a tiché hlasy. Byla jsem ale stále moc unavená na to, abych dala nějak najevo, že jsem vzhůru. Takže jsem dál ležela v tvrdé náručí a poslouchala rozhovor kolem mě.

 „Co je jí?“ zeptal se Carlisle.

„Má horečku a je pořád unavená. Asi chřipka,“ vysvětlil stejně potichu Edward.

„Jak dlouho už?“ chtěla vědět nejspíše Esmé podle hlasu.

„Od rána. Byla věčně unavená, ale myslel jsem, že se prostě jen v noci nevyspala, protože sebou celou dobu mlela,“ povzdechl si Edward.

„Měli bychom ji vzít domů,“ navrhla Alice. „Tak ji bude líp, než na plném letišti.“

„Jasně,“ souhlasil Edward. Dlouho bylo ticho a jediné, co jsem cítila, byli lehké pohyby, jak Edward procházel skrz letištní haly. Následovaly pomalé pohyby, když mě pokládal na zadní sedadla a přikrýval mě něčím, co vonělo jako on. Asi jeho mikina.

Po chvíli bouchly dveře a následovaly je další.

„Buď v klidu, bratříčku, bude v pořádku,“ utěšovala Edwarda Alice, která se nejspíše rozhodla jet s námi. Díky mé poloze se do auta už ale nikdo jiný nevešel.

„Nelíbí se mi pocit, že je nemocná,“ zavrčel potichu Edward.

„Já vím, ale bude to v pohodě,“ zopakovala to Alice.

„Jak to můžeš vědět, nevidíš ji,“ vrčel dál naštvaně Edward. Chtěla jsem ho okřiknout, aby se ke své sestře choval slušně, ale moje síla byla na nule.

„Ale taky nevidím tebe, což znamená, že je pořád součástí tvojí budoucnosti,“ smála se zvonivě Alice. Milovala jsem tu holku. Nikdo nedokázal uklidnit Edwarda tak rychle jako ona. A taky byla jediná, kdo měl proti němu vždy nějaký argument.

„Já vím, omlouvám se, Alice. Jen mám o ni hrozný strach, i když se jí vlastně stát nic nemůže,“ povzdechl si ten můj upírek.

„To nic. Tak jak jste si užili volný víkend?“ chtěla vědět ta vševědka.

„Bylo to… zvláštní a dokonalé zároveň,“ odpověděl s odmlkou Edward. Měla jsem chuť se začít smát se nad jeho odpovědí, protože ta ho zdaleka nevystihovala. Já bych použila slova jako neuvěřitelný, náročný a nepřekonatelný.

„Řekla ti čím je?“ vyzvídala. Kdybych měla sílu, ztuhla bych. Samozřejmě, že mi bylo jasné, že se to ostatní taky musí dovědět, ale nepřemýšlela jsem o tom.

„Jo,“ odpověděl jí stručně Edward.

„A?“ chtěla vědět Alice.

„A nic, Alice. Je to Belly tajemství, ne moje. Nemůžu ti to říct, dokud to tak ona sama nebude chtít,“ odsekl jí Edward.

V duchu jsem si oddechla. Edward nic neřekne. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že by tomu bylo jinak, vždyť ten chlap je pomalu světec.

Zbytek cesty si do něj Alice rýpala, ale bylo jasné, že si děla jen srandu, aby ho popíchla. Snažila jsem se Edwarda chránit, ale nemohla jsem se hnout. Byla jsem jak paralyzovaná. Nakonec jsem opět usnula.

Když jsem se znovu probudila, ležela jsem na posteli v Edwardově pokoji. Závěsy byly zatažené i přesto, že venku slunce už zapadlo.

S funěním jsem se zvedla do sedu. Cítila jsem křeče v žaludku z hladu a malinko se mi motala hlava z nedostatku vody v těle. Sotva jsem ale stihla na něco takového myslet, do pokoje se vřítil Edward.

„Ahoj,“ pozdravil mě. V ruce nesl tác s jídlem a skleničkou džusu.

„Ahoj,“ zašeptala jsem. Můj hlas byl pěkně chraplavý od dlouhého nemluvení.

„Jak ti je?“ ptal se. Mezitím mi položil tác na nohy a já se nadšeně mohla pustit do jídla.

„Myslím, že už mi nic není,“ přiznala jsem.

Edward se na mě zamyšleně díval. „Carlisle tě vyšetřoval. Nic nenašel.“

Zamračila jsem se. „Asi mi prostě jen nic nebylo. Byla jsem jen unavená,“ tipovala jsem.

„Jo, asi jo,“ souhlasil nenadšeně Edward. Viděla jsem na něm, jak moc se mu tahle odpověď nelíbí. Mnohem raději by měl nějakou diagnózu, aby věděl, s čím se prát.

Položila jsem svůj tác vedle sebe a pomalu si vlezla Edwardovi na klín. Díval se na mě nechápavě, ale když jsem mu omotala ruce kolem krku a hlavu zabořila do klíční kosti, objal mě kolem pasu.

„Nic mi není, lásko,“ zašeptala jsem mu do krku.

„Mám o tebe jenom strach,“ přiznal mi. Pak mě políbil do vlasů a ještě pevněji mě stiskl.

„Víš, že na nějakou nemoc nemůžu umřít, že?“ smála jsem se potichu.

„Jo, ale nechci, abys byla nemocná, tečka,“ vrčel potichu.

„Lásko, takové věci ovlivnit nemůžeš. Každým dnem začne sněžit a věř mi, budu první, kdo chytne rýmu,“ smála jsem se.

Edwardovi to ale k smíchu nepřišlo. „Jsi náchylná na nemoci?“ ptal se.

„Jo, od mala. Zeptej se Carlislea, byla jsem nemocná v jednom kuse. A vidíš? Stále jsem živá,“ řekla jsem mu.

Když to ale nepomohlo, nasadila jsem vyšší kalibr. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Tak, jako jsem ho líbala včera večer. Nejdříve nespolupracoval, ale nakonec to taky vzdal. Kdo by mi odolal, že?

„Jsem v pořádku,“ připomněla jsem mu, když jsme se od sebe odtáhli, abych mohla nabrat dech.

„Dobře,“ zašeptal a políbil mě na čelo. „Měla by ses jít přivítat s ostatníma,“ poznamenal.

„Jo, to bych měla,“ usmála jsem se. Naposledy jsem ho políbila a vydala se do šatny. Po pár dnech, kdy jsme tady začaly s Ang trávit většinu času, mi nakonec Edward uvolnil místo ve skříni. Takže jsem si sem nastěhovala nějaké oblečení a co jsem tady neměla, to mi s velkou radostí sehnala Alice. Každá záminka k nakupování jí bodla.

Když jsem byla převlečená, společně s Edwardem jsme sešli dolů. Okamžitě se ke mně všichni nahrnuli.

Jako poslední skončila chudák Ang, která se přes záplavu upírů nedokázala dostat. „Tolik jsi mi chyběla,“ objímala mě.

„Neviděly jsme se dva dny, Ang,“ smála jsem se.

„Jako by to bylo šedesát let,“ stěžovala si. „Alice mě málem zabila. Ona je normálně blázen. Denně jsme strávili v obchodech dvanáct hodin, chápeš to? Dvanáct hodin,“ skučela.

Nezbylo mi nic jiného, než se rozesmát. „Jaká škoda, že jsem tam nebyla,“ litovala jsem se hraně.

„To jsi neměla říkat,“ zašeptal Edward.

Nechápavě jsem se na něj podívala. Než mi to ale stihl vysvětlit, začala Alice:

„Ach, to nevadí, Bello. Už jsem to vymyslela. Poletíme před Vánocemi do Paříže. Jen my dvě a možná bychom mohly vzít Edwarda s Jasperem, aby nám nosili tašky,“ plánovala.

Vyděšeně jsem vykulila oči. A sakra.

Tak doufám, že se vám kapitolka líbila.

Napište mi do komentu názor, všechny potěší.

Vaše Emesálie

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 18. kapitola: