Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta "vlčí věc" mě ničí - 1. kapitola

09.08.2010 (21:45) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1568×

Bella (Vancouver, Kanada)

Nemohla jsem popadnout dech. Zhluboka jsem oddychovala a snažila se můj tep zmírnit. Konečně jsem se dostala do té chodby, kde mám teď hodinu a rychle jsem doběhla ke dveřím učebny. Rychle jsem je rozrazila a vletěla dovnitř. Všechny pohledy se upřely na mě a ten učitelův byl až naštvaný.

„Swanová! To ti to nestačilo!?“ začal trochu rudnout v obličeji.

„Jistěže stačilo!“ řekla jsem rázně a můj hlas vyzníval stejně jako vypadal můj obličej, já nic já muzikant s trochou ironie.

„A tvůj důvod?“ zeptal se nabručeně.

„Důvod? Jo jistě...“ Kurnik! Dneska jsem zapomněla něco vymyslet za běhu. Naštěstí mi výmluvy nedělaly problém, a tak jsem plácla první věc co mě napadla.

„Nezvonil mi budík, zabouchla jsem si klíčky v domě, nemohla jsem najít klíčky od auta a pak mi došlo, že jsou zavřené v domě! Naprosto zpanikařená jsem vylezla do domu oknem, které bylo otevřené jedině v prvním patře! A pak jsem ty klíčky od auta nemohla ještě najít, nakonec jsem je našla a rychle utíkala, jenže auto se rozhodlo nespolupracovat a naskočilo asi na podesátý! Ten šmejd chce vyměnit!“ prohodila jsem jen tak a několik studentů se uchechtalo. Vlastně to byla ta největší lež v tom mém výmyslu. Tohle autíčko šlapalo jedna báseň a já si na něho nemohla stěžovat, i když bych se spokojila i s ojetým levnějším vozem. Jenže to by mě moji pěstouni nesměli tak rozmazlovat.

„A pak jsem co nejrychleji běžela sem!“ Celou dobu jsem mluvila s panikou v hlase a můj hlas se klepal. Musím přiznat, že jsem to trochu přehnala a moje fantazie se zase ozvala, ale vypadalo to, že to učitel asi sežral, i když to by musel bejt pěknej magor, ale já zase umím hrát a lhát naprosto skvěle, a jestli to nesežral tak se aspoň pobavil nad mým katastrofickým výstupem.

„E - ehm m… radši si sedněte a dál mi nezdržujte hodinu, Swanová!“ řekl a zdál se mnou celkem vykolejený.

„A ano, ne jo!“ Dodal ještě.

„Co?“ zeptám se nechápavě.

„Swanová!... Prosím!“ až teď jsem to pochopila, to co myslel předtím.

„No jo!“ řekla jsem otráveně.

„Swanová!“

„Už jsem ticho!“

Otočil se na tabuli a něco začal vysvětlovat, a tak jsem se pro sebe usmála a šla si sednout na svoje místo.

Jakmile jsem se otočila, všimla jsem si, že má lavice není už prázdná jako bývala doposud, ale seděla v ní nějaká holka. Byla nepřirozeně bledá, měla krátce střižené tmavé vlasy, které jí trčely do všech stran. Byla až nadlidsky krásná a připomínala malého alfa. Vypadala mile.

Cože? Já si právě o ní pomyslela, že je milá! Podle vzhledu a oblečení byla vyloženě holčičí a s těmi já si nemám co říct a ty si o ní myslíš, že je milá? Co to se mnou je? Ale ona opravdu vypadá mile a sympaticky, pomyslela jsem si a chtě nechtě jsem to nedokázala popřít.

Ta dívka se na mě usmála. Nejistě jsem se také pousmála a šla si sednou na své místo. Sedla jsem si na židli, hodila tašku na zem a sesunula jsem se níž.

„Ahoj, já jsem Alice Cullenová,“ řekla ta holka a její hlas zněl jako zvonkohra, zněl tak přívětivě.

„Čau já jsem Issie, nebo Bella jak chceš,“ řekla jsem a přijala nabízenou ruku, které byla pěkně ledová.

„Isabella? Tak se jmenuje moje sestřenice, ale říkat jí smíme pouze Isabello.“ Nevím proč, ale jinou holku bych odpálkovala tím, že mě to nezajímá, ale u Alice to prostě nešlo.

Najednou Alice ztuhla a její oči, och její oči! Takovou barvu jsem v životě neviděla, natož takovou barvu očí! Měla je jako tekuté zlato, byly jako topaz…. Abych se vrátila k Alici, ztuhla a její oči jakoby se rozostřily a koukaly bůhvíkam.

„Alice? Jsi ok?“ Byla jsem tak trochu mimo z ní.

Naštěstí se za chvíli dala do normálu.

„Jo jasně, promiň,“ usmála se, vypadala jako by jí něco rozveselilo. Vypadala jako zářící sluníčko.

„Bello, mám otázku nechtěla bys jít se mnou nakupovat?“ zeptala se.

„Cože???“ vyjela jsem až ve mně zatrnulo, jenom ta představa byla děsivá, jenže jsem vyjela moc nahlas a učitele to dopálilo.

„Swanová!“ teď už byl opravdu dopálený. „Máte snad nějaký problém s mým výkladem?...“ nenechal mě říct půl slova a vypálil na mě. „Do ředitelny, hned!“

„To už mě tam budete posílat i za takovou blbost?“ řekla jsem a vyvalila jsem jemně oči.

„Jak to se mnou zase mluvíte! Seberte si věci a mazejte!“ Už skoro křičel.

„Jistě, jenom smím vědět, za co poctím pana ředitele mou návštěvou?“ řekla jsem jako ten nejnevinnější člověk pod sluncem.

„Už tě mám opravdu dost! Ani tam nechoď! Jenom bys ho zatěžovala!“ Celá třída sledovala tento incident.

„Jo a Swanová! Nezahrávej si s ohněm! A opusť tuto učebnu.“ Snažil se znít klidně, ale měl mě dost, ale to já jeho taky. Sebrala jsem si věci a co nejrychleji vypádila z učebny.

Ach jo, to ses nemohla aspoň jednou chovat slušně?

Podívej, jak se k tobě choval ten hulvát! Tohle si líbit nenechám!

Zase bude zle a ty jsi něco slíbila Tině a Jadovi!

Ať si ten dědek dá pozor! Jenom za blbý co!

Zklidni hormony!

Nechceš mě rovnou poslat na jógu?

Nebuď protivná! Nemáš být tak impulzivní!

Slečna Slušná promluvila!

Snažím se nám pomoct! A aspoň týden si dát pohov a ulevit Tině a Jadovi!

A co je sem zase taháš!!!!

Tak dost! Zarazila jsem oba mé já. Tohle nikam nevede. Rozdýchala jsem to a šla si sednout na lavičku. Seděla jsem tam když v tom mi někdo poklepal na rameno.

„Čau Bells! Co ty tu?“ Byl to Blake.

Blake byl jedním z mých nejlepších přátel, tady ve Vancouveru. Blake chodil do 4. ročníku a bylo mu už 18, ale byl jenom o pár centimetrů vyšší než já a byl hubený. To byl další rozdíl kluků tady a mých kluků z La Push. Když jsem je jela navštívit, nemohla jsem uvěřit svým očím, vypadali jako kdyby byli na steroidech. A za poslední rok nabrali ještě víc. Bylo to skoro nemožné. Dále pak měl Blake hnědé kratší vlasy, zelené oči a jako téměř všichni tady byl bledý. Á další rozdíl, ale to je vlastně jedno.

„Ahoj, Blakee. Učitel mě vyrazil,“ protočila jsem znuděně oči. „A co ty?“

Blakeovi jsem tuhle přezdívka dala já, protože mi jeho jméno až moc připomínalo jméno Jake, ale občas jsem mu řekla i Blaku.

„Ani se nedivím, že mě to nepřekvapuje,“ uchechtl se. „No to já nešel na hodinu vůbec. Nějak se mi na tu trigonometrii nechtělo… A kdo tě vykop?“ Blake už seděl vedle mě a natočil tělo směrem ke mně.

„Lorance…“ tvář se mi stáhla do otrávené grimasy a můj hlas čišel nepřátelskostí.

„No u tebe mě to nepřekvapuje. Nikdo ho neumí naštvat jako ty!“ pochechtával se mi.

„Já za to nemůžu, zasednul si na mě, dědek plesnivej!“ ospravedlňovala jsem se s popuzeným tónem, ale pak jsem se přidala k Blakeovýmu smíchu.

„No jo, asi máš pravdu, ale zasedlej to na mě teda je,“ zastala jsem se aspoň trochu sama sebe.

„A kdopak si za to asi může, co?“ dráždil mě.

„Tss…“ pleskla jsem ho do ramene a nasadila uražený výraz. Ještě víc se zasmál a pak mě objal kolem ramen. Svojí hlavu jsem mu položila na rameno a povzdechla si. Mlčky jsme seděli, jenom Blakee se pochechtával.

Zazvonilo na konec hodiny, a tak jsme vstali a vydali se do tříd. Na chodbě jsme se rozloučili a každý pokračoval vlastní cestou.

Bylo úterý 7. září a školu jsme měli tedy přesně jeden týden. Ještě jsem si nepamatovala rozvrh, a tak jsem rychle z tašky vytáhla pomačkaný, na několika místech natržený papír. Sakra! Jak jsi to mohla takhle zřídit během jednoho týdne? Snažila jsem se vyluštit z rozmazané propisky něco srozumitelného, ale nedávalo mi to smysl, co by to tak mohlo být.

Najednou zazvonilo na začátek další hodiny, a tak jsem se vydala pomalým krokem k namátkově vybrané chodbě a přitom jsem se snažila přijít na to, co mám za předmět. Ach jo, 2. pozdní příchod za den. Konečně mi to docvaklo, italština!

Rychle jsem se rozběhla směr učebna italštiny. Opět jsem vtrhla na hodinu bez zaklepání, v duchu jsem se napomenula. Ale to jenom v tom spěchu, ospravedlňovala jsem se.

„Slečna Swanová? Ach, že mě to nepřekvapuje.“ Povzdechla si slečna AtWoodová a pokynula mi k lavici. V naší lavici seděl už Cody, další kamarád, který jako jediný z party chodil se mnou do stejného ročníku. Cody byl hodně světlý blonďák a vlasy se mu ježily podél obličeje. Jeho oříškové oči byly hodně světlé, o dost světlejší než moje čokoládové. A byl vysoký, hubený a bledý. Cody měl ještě bráchu, Caryho, který jako by mu z oka vypadl, až na to, že on měl na rozdíl od Codyho oči modré jako dvě studně a chodil do 2. ročníku.

„Čauky, Bells,“ usmál se na mě.

„Ahoj, Cody,“ opětoval jsem mu úsměv.

„Kde ses tak zdržela?“ zeptal se a natočil se trochu ke mně, abychom mohli lépe konverzovat.

„Nemohla jsem si vzpomenout, co máme za hodinu, a rozvrh je v dezolátním stavu a než jsem to rozluštila... A ještě jsem se trochu zakecala s Blakem. Znáš to,“ pousmála jsem se.

Rozhlédla jsem se po třídě. Setkala jsem se s Jimovým pohledem. Zíral mým směrem a vypadalo to, že se nekouká jenom náhodou, a jak znám Jima, ani to náhoda nebyla. Zpražila jsem ho pohledem a donutila ho odvrátit zrak.

„Ten ti holka asi nikdy nedá pokoj,“ kontrastoval a usmíval se u toho.

Zmohla jsem se jen na chabé „Hmm…“

Jima jsem v lásce nikdy neměla, ale on se mě snažil stále sbalit, byl jako dotěrná moucha, kterou nikdy neodeženete.

S Codym jsme si jen tak povídali, a když došly témata, každý se zaobíral vlastními myšlenkami. Z hodiny jsem neměla vůbec nic, ale zrovna mě učitelka musela vyvolat ke zkoušení. Nahodila jsem otrávený výraz a šourala se k tabuli.

No tak, Bello, včera jsi se přece na to koukala a četla jsi jeden článek a docela ti to šlo. Teď to jenom předvést před tabulí, uklidňovala jsem se.

„Tak, slečno Swanová, budu vám pokládat otázky a vy mi na ně budete odpovídat, tedy pokud možno.“ V poslední větě odtrhla zrak od nějakých papírů a skrz obroučky brýlí mě sjela divným, rentgenovým pohled.

Uvolnila jsem si postoj a zhoupla se na jedné noze a můj pohled se upřel na učitelku.

„Tak tedy… Di che segno sei?“

Můj mozek se snažil zamyslet se, ale nějak se mu to nedařilo. Po chvíli jsem si vzpomněla, že zrovna tahle věta byla v tom článku a znamenalo to… znamenalo to, sakra! Už vím, Jaké jsi znamení?! Teď ještě jenom odpovědět.

„Sono…del Sagittario.“ Věděla jsem, že to znamení říkám špatně, ale já si za boha nemohla vzpomenou na to, jak se řekne panna. Učitelka určitě neví jakého jsem znamení.

„Si prepara Anche Lei a un viaggio in Italia?“

A co je zase tohle?

„Non saprei,“ pokrčila jsem rameny.

„Vendete la vecchia macchina?“

„No, non la vendiamo.“ Trvalo mi to sice déle, ale odpověď jsem sesmolila.

Ptala se ještě na několik otázek a já neměla páru o čem to mluví! Nakonec jsem vyvázla s horším C! Nakonec to nedopadlo tak špatně.

Zbytek dne probíhal v klidu a už byl čas oběda. Vešla jsem do jídelny a u stolu už seděli všichni. Cary, Cody, Blakee, Justin a Dave.

Justina a Dava jsem vám ještě nepředstavovala, co? Tak tedy oba chodí do 4. ročníku.

Justin má krátké černé vlasy, kterým dominuje bledá pokožka a modro-zelené oči. Justin je ze všech kluků nejvyšší a je velice hubený.

Dave má také černé vlasy a jako jediný z kluků není tak bledý, ale je trochu snědý, i když oproti mým klukům z La Push je to nic. Promiňte mi za ta neustálá přirovnávání, ale oni jsou skoro v každé mé myšlence. Pak má Dave zelené oči a je také docela vysoký a hubený.

Usmála jsem se jejich směrem a šla jsem si koupit oběd. Vybírala jsem si jídlo, když v tom mě někdo vyrušil.

„Ahoj!“ zašveholila Alice.

„Ahoj,“ opětovala jsem jí a dál vybírala jídlo.

„Promiň že tě kvůli mně učitel vyhodil,“ omluvila se.

„Ale prosím tě! Nebyla to tvoje vina, stejně by si našel jinou záminku, aby mě mohl vyhodit,“ pokrčila jsem rameny, ale vzpomněla jsem si na důvod mého vyhození a při slově nakupování se mi zježily chlupy.

„No a chci se tě teda zeptat. Šla bys?“ zeptala se.

„Ne, ani náhodou,“ vypálila jsem až příliš rychle a Alice se zatvářila zklamaně.

„No víš, promiň, ale na nákupy by mě nikdy nikdo nedostal.“

„A proč? Je to zábava!“

„No to je jedno, prostě ne, promiň.“ Zatvářila se smutně.

„No dobře, no,“ smířlivě řekla.

Já si zatím vybrala jídlo. Vzala jsem si dva kousky Pizzy, hranolky, chipsy, nějaký moučník, jablko a sodovku.

„To všechno sníš?“ vyvalila na mě oči Alice, které stále stála vedle mě.

„No jasně,“ opáčila jsem. Musela jsem uznat, jedla jsem trochu víc než normální holky v mém věku, ale pro mě to bylo naprosto normální.

Otočila jsem se a chtěla jít k našemu stolu, ale můj pohled spočinul na trojici studentů. Dva kluci a jedna holka. Jeden kluk byl strašně svalnatý, s krátkými černými vlasy. Druhý byl blonďák, který se tvářil jako by ho něco bolelo a ta holka byla blondýna. Všichni tři vypadali jako kdyby byli vystřiženi z módního časopisu, dokonce tak i byli oblečení. A ta blondýnka byla přímo bohyně. Všichni tři byli neuvěřitelně bledí a všichni měli stejné oči jako Alice! Podívala jsem se na Alici, stojící vedle mě a zeptala se

„Ti patří k tobě, že?“ Byli si totiž všichni neuvěřitelně podobní a všechny jsem viděla poprvé, takže jsou tu noví.

„Ano, to jsou mí nevlastní sourozenci. Vlastně jenom Emmett, to je ten velký s černými vlasy. Rosalie a Jasper jsou dvojčata, synovec a neteř naší adoptivní mámy Esme. Víš my jsme všichni v naší rodině adoptovaní. Ještě mám jednoho nevlastního sourozence Edwarda. A ještě Rose s Jasperem mají sestřenici, Isabellu, ale já jí beru i jako svou sestřenici. Ti dva dnes nejsou ve škole, ale zítra nejspíše už půjdou s námi,“ vysvětlovala, ale zamotala jsem se do toho.

„Jo, jasně,“ řekla jsem.

„Asi jsi to nepochopila co? Mí adoptivní rodiče Carlisle a Esme adoptovali mě, Edwarda a Emmetta. Esme měla sestru, která měla dvě děti, Rosalii a Jaspera a pak umřela, a tak si je Esme vzala k sobě. A Isabella, jejich sestřenice, tak té se rodiče zabili při autonehodě, a tak je také u nás,“ vysvětlila mi ještě jednou.

Jenže jakmile řekla autonehoda, smrt rodičů, nahrnuly se mi do očí slzy, které jsem ale včas zahnala.

„Aha,“ hlesla jsem a rychle se rozešla k našemu stolu. Chtěla jsem se jí ještě zeptat, jak to, že si jsou všichni tak podobní a jak je to s těma očima, ale teď jsem musela prostě pryč.

Dosedla jsem na židli a hodila tác na přeplněný stůl. Všichni na mě udiveně valili oči.

„Co je?“ vyjela jsem na ně nechápavě.

„Ty se s ní bavíš?“ zeptal se udiveně Justin a hodil hlavou ke stolu Cullenů.

„Hmm…“ zamručela jsem neurčitě a pustila se do jídla, na tváři stále zamračený výraz. Jenže ten mi dlouho nevydržel a já se smála společně s kluky. Vždycky uměli spravit náladu.

Pak jsem měla už jenom dvě hodiny a vyrazila na parkoviště k mému luxusnímu autu (Infiniti G37 Coupe). Nejprve jsem se na něj mračila, ale nyní jsem už ty peníze tak neřešila.

„Hej, Bells!“ zavolal na mě Dave a doběhl ke mně.

„Dneska se jde do Palmu. Vyzvedneme tě v sedm. Dneska jsem obětní beránek já,“ povzdechl si. Musela jsem se jeho zmučenému výrazu zasmát. Měli jsme takovou dohodu, že pokaždé se jeden z nás obětuje a bude řídit, ale pouze když jsme se rozhodli vyrazit do klubu ve všední den, o víkendech jsme jezdili taxíkem.

„Jo jasný, Dave. Tak zatím!“ Usmála jsem se a objala ho. Poté odešel a já nastoupila do auta a jela domů.

Doma jsem se nejprve najedla a pak se snažila něco naučit. Snad mi tam něco do zítřka zůstane.

Dostala jsem opět hlad, a tak jsem si vzala špagety od včera. Skoro všechny jsem je spořádala a pak si ještě vzala krekry. V kuchyni jsem zanechala menší spoušť, ale už jsem se musela jít chystat, a tak jsem to nechala být a šla nahoru. Zamířila jsem do koupelny a vlezla jsem si do sprchy. Umyté vlasy jsem si vyfoukala a nechala jen tak volně. Poté jsem na sebe natáhla první džíny, co mi přišly pod ruku. Byl to volný střih s větším rozkrokem a nohavice byly upnutější. K tomu jsem si vzala volnější černé tričko se zeleným smajlíkem a lehkou mikinu. Vzala jsem si peníze a doklady a šla dolů. Tina už tu byla a poklízela ten nepořádek po mně. Omluvila jsem se a sdělila jí svůj program. Souhlasila a do dvanácti jsem měla být doma. U vchodových dveří někdo zazvonil a já si rychle nazula svoje oblíbené zelené conversky.

Vyběhla jsem ven a zabouchla jsem za sebou vchodové dveře.

<<< Předchozí Další >>>

Shrnutí

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta "vlčí věc" mě ničí - 1. kapitola: