Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - Epilog

31.12.2013 (22:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2601×

Alex:

Stála jsem u velkého okna, které zabíralo většinu stěny, v královském apartmá hotelu Danieli a dívala se z něj na probouzející se Benátky. V tomhle luxusním pokoji, kterému dominovala obrovská postel, nádherně vyřezávaná italskými mistry několik století zpátky, jsem byla sama, ale nevadilo mi to. Proč by taky mělo, když sprcha v přilehlé koupelně právě omývala dokonalé tělo mého osudového muže.

Martin nemohl pro naše líbánky najít lepší místo. Všechno kolem, rozlehlou halou počínaje a masivními dubovými dveřmi konče, mi tu připomínalo chvíle před již dlouhou dobou, kdy jsme se s Martinem seznámili, když to mezi námi bylo ještě čisté, nevinné, ještě než se to přerodilo v lásku a trvalé pouto mezi námi. Teď už jsem nebyla rozklepaná malá holčička, která utekla z domu a snažila se začít znovu v jiném městě, od té doby, však už tomu budou dva roky, jsem se změnila v samostatnou, sebevědomou, ctižádostivou a hlavně šťastnou ženou, která bude vždy věrně stát po boku svého chotě. Změnila jsem se na Scarlett Alexandru Damiani, silnou a obávanou poloupírku, o níž se vypráví příběhy mezi upíry všude ve světě. Ale to hlavní – stala jsem se milovanou.

Voda ve sprše přestala téct a za pár vteřin se za mnou objevil Martin a objal mě kolem pasu. Šťastně jsem si povzdychla a opřela se o něj, cítíc, že na sobě kromě ručníku kolem boků nic nemá. S úsměvem jsem k němu natočila hlavu a nechala se políbit. Takhle a tady bych mohla být navěky – vlastně bych mohla být kdekoliv na světě, jen pokud bych byla v jeho náručí.

„Tak kdekoliv?“ zamručel mi svůdně do ucha a stiskl mi zuby ušní lalůček, až jsem se zachvěla. Nepřekvapilo mě, že ví, na co myslím, ostatně i on přede mnou přestal mít tajnosti a po svatbě mi plně otevřel svou hlavu; věděla jsem totiž, že ve chvílích, kdy se nedokážu plně soustředit, je těžké ovládat můj nový dar a samovolně vnucuji své myšlenky ostatním. Tedy – ne že by se mi to stalo někdy s někým jiným než s Martinem, protože jen on dokáže natolik odvést mou pozornost.

„Mmmm,“ zavrněla jsem a otočila se mu v náručí, aby se naše těla mohla dotýkat čelo na čelo, hrudník na hrudník, stehna na stehna. Pořád dokola mě udivovalo, jak dokonalý je a jak si mohl vybrat někoho tak nedokonalého. Nikdo jsem to už před ním nezmínila, taková slova ho vždy jen vytočila a já neměla na půtky mezi námi ani čas, ani náladu. Naše líbánky jsem si chtěla užít, abych na ně mohla po celou dlouhou věčnost vzpomínat. Vlastně by se dalo říct, že celá naše existence bude jako líbánky, protože se, jak vroucně doufám, nikdy nepřestaneme milovat a vždy to mezi námi bude tak krásné, ale už to nebude takové, jako je to tady – tady jsme jen my dva, nikomu se nezodpovídáme a nikdo po nás nic nevyžaduje. Ono to, že jste jedničkou v královské upíří gardě, má i své výhody – a když si k tomu navíc vezmete číslo dvě, ty výhody se násobí a potom si můžete dovolit chtít nějaký ten čas jen s manželem, bez povinností a úkolů, a to v luxusním hotelu a na účet vašich „zaměstnavatelů“. Obou si nás cenili příliš na to, aby nás mohli ztratit, navíc teď, když se zdálo, že se rumunská hrozba blíží. A tak už ubíhal třetí týden naší manželské dovolené, třetí týden naplněný něhou, vřelostí, láskou. A ještě jeden takový týden byl před námi.

„Máš pravdu, ještě máme týden. Co takhle změnit působiště, Plamínku? Oživíme to i někde jinde?“ navrhl Martin, když se naše rty od sebe na okamžik odtrhly. Nerozhodným pohledem jsem přejela celý pokoj, na který jsem si už za tu dobu tady stačilo zvyknout, a zastavila se u skvělé, pohodlné postele, kde byla radost trávit noci.

„No tak, jen malý výlet,“ přemlouval mě. „Uvidíš, bude se ti to líbit.“ Odlepila jsem pohled od postele a přemítavě si ho změřila, načež jsem si v zamyšlení skousla spodní ret.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec. „Kam teda vyrazíme?“ Zazubil se na mě.

„To je překvapení.“

O den a pár hodin později

„Tak to je tedy překvapení!“ zuřila jsem. Celou cestu letadlem jsem přemýšlela, na jaké romantické místo mě vezme, tohle mě však nenapadlo ani omylem. Ale měla jsem to tušit, nadávala jsem si v duchu, mělo mi to být podezřelé, když mi na letišti v San Francisku zavázal oči černým šátkem a říkal, že musím být trpělivá. Měla jsem to vědět podle toho, jak dlouho jsme jeli autem, jenže já, káča blbá, jsem si myslela, že mě prostě jen bere na nějaké odlehlé místečko, kde budeme sami. A tak jsem teď seděla jako přimražená na sedadle spolujezdce, šátek konečně pryč z očí a nechápavě jsem sledovala ceduli „Vítejte ve Forks!“. Jak mi to mohl udělat?!

„Okamžitě to otoč,“ pronesla jsem chladně, skřípajíc u toho zuby.

„Ale no tak, Alex, buď rozumná,“ chlácholil mě, byť marně. Přeřadil a dal mi ruku na stehno, aby odlákal mé myšlenky, já se však nedala a ruku mu odtáhla.

„K tomu mě nedonutíš! Otoč to!“ zopakovala jsem, tentokrát hlasitěji, ale bylo to jako mluvit do dubu – nezměnil směr, právě naopak, ještě zrychlil. No dobře, jak myslíš! pomyslela jsem si plamenně a prudce se otočila, přičemž jsem hmátla po klice dveří. Stiskla jsem a – nic. Zalomcovala jsem s ní, ale dveře se neotevřely. Vtom se ozval tichý smích. Sekla jsem po něm pohledem, což ho ještě víc pobavilo.

„Víš, lásko, já nejsem hloupý, s takovou reakcí jsem počítal. Proto jsem si vybral auto s pojistkou i vpředu, abys mi nemohla bez rozmyslu utéct. Nakonec mi za tohle ještě poděkuješ,“ řekl – a snad to myslel i vážně! To se mi snad jen zdá, za co bych mu měla děkovat?! Že oživuje nepříjemné vzpomínky, minulost, kterou by měl nechat spát?!

„Tohle ti nikdy neodpustím,“ procedila jsem skrz zuby a odvrátila se od něj. Však tohle ještě není konec mého snažení!

„Lásko, dívej se na to rozumně. Tvá rodina není ideální, ale pořád je to tvoje rodina. Lepší nějaká rodina než vůbec žádná. Co já bych dal za to, kdybych mohl být s mými příbuznými byť i pár vteřin! Jednou budeš ráda, že jsi sem jela a dokázala, že jsi nad nimi, protože jimi neopovrhuješ. Nekaž to krásné, co je mezi námi, jenom kvůli své hloupé umíněnosti. Takovou jsem si tě nebral.“

Tak sis mě neměl brát vůbec! chtělo se mi na něj vykřičet, ale ovládla jsem se, ačkoliv jeho slova bolela, a nepromluvila s ním už ani slovo. Kdyby mě sem vzal hned na začátku našich líbánek, kdyby nebylo těch tří krásných týdnů, hned ráno by na stole našel rozvodové papíry. Ale teď, po tom všem, co jsme spolu prožili, po tom všem, co pro mě udělal, po tom, jak jsme společně v Benátkách vzpomínali na to, jak se to mezi námi všechno událo… teď bych to nemohla udělat. Samotná hrdost nebyla dostatečným důvodem k zničení něčeho tak perfektního. A proto jsem radši trpěla mlčky.

Za pár minut jsme zastavovali před domem mé rodiny. Martin odjistil pojistku a vystoupil, než jsem se však stihla byť jen pohnout, stál u mých dveří a otevíral mi. Sakra! O to hůř se bude utíkat, ale i tak to zvládnu. Na rozdíl od něj znám místní terén jako své boty, takže se stačí v nepozorované chvíli rozběhnout a jsem za vodou.

Jako kdyby četl mé myšlenky – jakože nemohl, na to jsem si dala pozor – mě hned po zabouchnutí dveří auta chytil za loket pevným stiskem a nepustil. Zkusila jsem se vytrhnout, ale nešlo to. Jen se ušklíbl a stiskl mou ruku ještě pevněji, načež mě vedl přes trávník ke dveřím. Zrak se mi zamlžil slzami. Já tam nechci!

Přede dveřmi zastavil, zahleděl se mi do tváře a něžně mi utřel slané potůčky na tvářích. Pak se na mě povzbudivě usmál a zaklepal.

Ne!

A pak už bylo pozdě utéct, i kdyby mě nedržel. Dveře se otevřely a já stála tváří v tvář svému otci.

Chtěli byste teď slyšet o radostném uvítání, kdy jsme si padli do náruče a vše špatné bylo rázem zapomenuto? Tak to si budete muset počkat…

Bylo to rozpačité. Táta na mě nevěřícně civěl, já se dívala někam za jeho rameno a Martin střílel pohledem po nás obou. Chvíli jsme tam jen tak tiše stáli, načež ticho prořízl zvonivý hlas mé matky.

„Edwarde, kdo tam je?“ Když táta neodpověděl, došla se podívat sama – a i jí slova došla. Bohužel jen na chvíli.

„Alex!“ zalapala po dechu, jen co mě spatřila. Nepovídala jsem se na ni, ale v jejích myšlenkách nechráněných štítem jsem četla nerozhodnost  - nerozhodnost, zda mě má nejprve obejmout, nebo se nejdřív radovat z toho, že jsem zpátky.

„Děťátko moje!“ rozhodla se nakonec pro první možnost a vrhla se ke mně, aby mě přitáhla ke svému kamennému tělu. O krok jsem ustoupila a schoulila se do Martinovy náruče, aby na mě nemohla. Zarazila se.

„Zase ty?!“ vykřikla pár vteřin nato a zamračila se na Martina. Když jsem si přečetla odpor v její mysli, když si prohlížela mého chotě, nevydržela jsem mlčet. Tady totiž nešlo o mě, ale o něj – a jeho já budu bránit vždycky.

„Ano, on,“ promluvila jsem tiše, ale důrazně. „Nebýt jeho, tak tu ani nejsem, proto važ slova.“ V duchu jsem se musela pochválit, jakým způsobem jsem dokázala ve svém rozpoložení reagovat. Tak oproštěně od veškerých pocitů, tak chladně, jako kdyby mi na ní vůbec nesešlo. Jenže ať jsem se přesvědčovala sebevíc, že je ve svém životě nepotřebuji, nebyla to pravda. Když jsem je znovu uviděla, když jsem byla zpátky doma, znovu to na mě dolehlo a já si uvědomila, že tu bohapustou lež si mohu nalhávat, když jsem daleko od nich, ale ne když stojím před nimi a čelím jim. A to zjištění nebylo zrovna příjemné; to poslední, co potřebuji, je být zase zavržená.

Zaskočila jsem ji, nevěděla, jak by mi na to měla odpovědět, tak jen pokrčila rameny a otevřela dveře dokořán, čímž nás mlčky pozvala dál. Vyhledala jsem očima Martinův obličej a když kývl, zhluboka jsem se nadechla a po dlouhé době znovu překročila práh domu Cullenových.

Reakce na náš příchod do obývacího pokoje byly různé, ale rozhodně ne takové, jak jsem si je představovala. Pokud totiž měly všechny jednu společnou vlastnost, tak to bylo – nadšení. V tvářích všech se nezračil odpor, jak jsem si myslela, nýbrž radost smíšená s úlevou. Netušila jsem, co se stalo, co se změnilo, byla jsem nejistá, proto jsem byla ráda, že vedle sebe mám Martina, svou oporu v dobrém i zlém.

„To je zázrak!“ vydechla Esme a položila si dlaně na srdce. Vyhledala jsem tvář, která mi nejvíce chyběla. Když jsem ho spatřila, rychlými kroky jsem přešla místnost a přivinula se k němu. Pevně mě k sobě přitiskl – i já mu chyběla. Chvíli jsme tam jen tak mlčky stáli v objetí, rozuměli jsme si i beze slov, načež jsem ho chytla za ruku a vedla ho k Martinovi.
„Jazzi, je mi potěšením představit ti Alessandra Martina Danieliho – nebo taky Aleca, chceš-li –, mého manžela a spřízněnou duši,“ řekla jsem chvějícím se hlasem. V ten moment byste v místnosti zaslechli i padající špendlík, jak tam bylo ticho.

Jako první se vzpamatoval Jasper, který trochu prkenně potřásl Martinovi rukou. „Těší mě.“

„Mě taky,“ ujistil ho Martin a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl políbit do vlasů. Už jsem se nebála, co tomu ostatní řeknou, po jeho boku jsem se zase cítila silná, jsme tu na ně dva.

„To snad…!“ ozvalo se pobouřeně z úst mého otce a jeho slova vyjadřovala myšlenky všech dalších členů rodiny. V jejich myslích jsem četla zmatek, nechápavost, překvapení.

„Je jí jen sedmnáct,“ zašeptala nevěřícně matka. Šok se na ní podepsal snad nejvíce, kdyby byla člověk, tak určitě omdlí.

„Je mi sedmnáct a vždycky bude. Už nestárnu, tohle je má věčná podoba. Je jedno, jestli jsem se vdala teď, když je mi sedmnáct, nebo jestli bych se vdala až později, třeba za deset let, když mi vzhledově bude pořád sedmnáct. Za ty dva roky jsem vyzrála víc, než si myslíte, viděla jsem to, co mnohem starší jedinci nikdy neviděli a neuvidí, jsem schopná se sama rozhodnout o svém životě – a já se rozhodla pro Martina. Od nikoho bych si nenechala mluvit do života, natož tak o vás, kteří jste o mě neměli zájem!“

Znovu jsem je překvapila, takovou mě neznali. Nikdy jsem si před nimi neotevřela pusu, vlastně jsem s nimi všemi dohromady nikdy nemluvila, jen jednotlivě, natož takovým tónem. Věkem mi mohlo být pouhých sedmnáct, ale v duši…. v duši jsem mnohem starší než sedmnáctiletá. A asi si to i uvědomili, protože nikdo z nich nic nenamítal, v myšlenkách jsem viděla, že to nakonec přijali a respektují to.  Alespoň něco.

Esme jako pravá hostitelka nám všem pokynula, abychom se posadili, protože zřejmě vytušila, že tohle není jen chvilková konverzace. Tohle zabere mnohem víc času – a zahojení dávných ran ještě víc.

„Není pravda,“ začala po chvíli ticha překvapivě mluvit táta, „že jsme o tebe nikdy neměli zájem. Měli, jenže… nikdy jsme ho nedali najevo.“ Chtěla jsem mu skočit do řeči, ale zvednutou rukou mě zarazil. Jeho slova mě pobouřila, ale mlčela jsem, jak si přál, nechala jsem ho tedy říct, co chtěl.

„Od začátku to nebylo jednoduché,“ začal vyprávět příběh. Příběh mého života. S prudce bušícím srdcem jsem čekala, co bude dál, ale on se zarazil a nejspíše hledal ta správná slova. Než znovu začal mluvit, stiskl vedle něho sedící mámě ruku, aby si dodal odvahu.

„Bella při porodu málem umřela, což mě… rozzuřilo. A já svůj hněv zamířil špatným směrem, to už si teď uvědomuji. Byl jsem naštvaný, že kvůli tobě se stala tím, co jsem vždy tak nenáviděl, že už nebude nikdy tak lidsky teplá, že jsi ji odsoudila k životu v ústraní. Pak, když se probudila a otevřela své červené oči, jsem pochopil, že naše láska překoná i tuhle překážku. Zatímco jsem učil Bellu, jak být upírem, tehdy… tehdy jsem začal litovat. Měl jsem dvě krásné dcery, co víc by si mohl upír, již dávno bez naděje, přát? Bylo to víc, než v co jsem kdy doufal – dvojnásobně víc. Jenže kdykoliv jsem se k tobě přiblížil, odmrštilo mě to – jako kdybys mě u sebe nechtěla. Říkal jsem si, že coby novorozeně nemůžeš chápat, že jsem byl na tebe rozzlobený, ale asi jsem se mýlil, protože ať jsem udělal cokoliv, ať jsem řekl cokoliv, pořád jsi mě k sobě nepouštěla. Když se k tobě snažila dostat tvá matka, stalo se to samé. A čím víc jsme se snažili s tebou sblížit, tím větší ochranný kruh jsi kolem sebe měla. Bylo to jako nepropustná bariéra, za kterou mohl jen Jasper. Nechápali jsme proč, cítili jsme se, ač to zní pošetile, uraženě, že jeho chceš a o nás nejevíš zájem, že jsme se nakonec snažit přestali. Ty jsi nás nepotřebovala a nám ubližovalo, že se nás straníš.

Jak jsi rostla, samovolně sis od nás držela odstup, moc jsi s námi nemluvila, nejen s námi, ale i s ostatními z rodiny kromě Jaspera, nepobývala jsi ráda s námi v místnosti, nedovolila jsi nám dotknout se tě. Ale byla jsi tu s námi, když už ne psychicky, tak fyzicky ano, a my doufali, že se to časem zlepší, že k sobě najdeme cestu. A pak jsi utekla. Byli jsme zoufalí, nevěděli jsme, kde jsi, jestli jsi v pořádku. Snažili jsme se tě najít, ale dokud jsi neposlala Jasperovi dopis, neměli jsme nejmenší stopu, které bychom se mohli chytnout. Jako kdyby se po tobě slehla zem. Když jsme si pak uvědomili, že ty jsi Faith, ničitelka vzbouřenců a nepohodlných upírů, vyděsilo nás to. Vyčítali jsme si, že jsme tě nehlídali natolik, abychom tvému odchodu mohli zabránit. Že jsme tě nenašli dřív, než si tě odchytla banda bídáků z Volterry. Ihned jsme se vydali na cestu, ale ty jsi o nás nestála, ukázala jsi, že ti na nás nezáleží, že nás nepotřebuješ a nechceš ve svém novém životě. Nevnucovali jsme se, doufali jsme, že se jednou sama vrátíš a my to budeme moci napravit. A nyní jsi tady – a my snad od tebe dostaneme druhou šanci, o kterou velmi stojíme, abychom ti mohli dokázat, že v našich srdcích jsi vždy měla a vždy budeš mít své místo.“

Po celou dobu jeho vyprávění mi po tvářích tekly slzy. Nemohla jsem jim zabránit. A nemohla jsem věřit svým uším. Já že je od sebe odstrkovala? Já se přece snažila jim co nejvíc přiblížit, to oni nechtěli! Nechápala jsem to.

Zmateně jsem si prohlížela jejich tváře a zároveň i jejich myšlenky. Z nich jsem poznala, že táta nelže, že mluví pravdu. A pak jsem vmžiku zachytila jednu myšlenku, která mě velmi zaskočila. Vykulila jsem oči a zalapala po dechu.

„Jazzi?!“ Pochopil, že vím, nesnažil se to zakrýt, v očích se mu totiž hned rozprostřela rezignace.

„Za to tak trochu mohu já,“ přiznal hlasem zastřeným zahanbením a smutkem. „Vy jste si jí nevšímali, pořád tam ležela sama, dokonce ji ani nikdo nepojmenoval. A já… vždycky jsem chtěl mít velkou rodinu,“ vyprávěl a přitom se mi upřeně díval do očí, prose jimi, abych ho neodsuzovala. „A ona byla tak sama a já… Využil jsem příležitosti, která se mi nikdy neměla naskytnout, a začal jsem ji brát coby vlastní. Staral jsem se o ni, miloval ji za vás za oba – a s pomocí své moci jsem podporoval bariéru, která vás od ní dělila, takže jste se od ní drželi dál. Nevznikla díky mně, ale já ji živil, byl jsem sobecký a chtěl ji pro sebe. Byl to můj sen, do armády jsem vstoupil proto, abych si vydělal dost na to, abych si mohl rodinu dovolit, no a když jsem se pak změnil v upíra, tento sen vyhasl jako vyhořelá svíčka. Když jsem ji pak viděl v pokoji hned po porodu, kdy si jí vůbec nikdo nevšímal, najednou jsem měl naději splnit si alespoň částečně svůj sen. A vy jste nikdy nemluvili o tom, jak se té bariéry zbavit, přestali jste i usilovat o to ji prolomit, tak jsem usoudil, že jste to vzdali a že o ni vlastně vůbec nestojíte. Snažil jsem se jí vynahradit rodičovskou lásku a péči, ale až později, až poté, co odešla, jsem si uvědomil, jak strašně jsem ublížil jí i vám. Už ale bylo příliš pozdě něco s tím udělat. A tak jsem doufal… modlil se v to, aby se jednou vrátila a já mohl říct, jak moc je mi to líto.“ Po těchto slovech zvedl hlavu, kterou měl doteď nešťastně skloněnou, a překvapivě jistým hlasem dodal: „Ale udělal bych to znovu. Měli jste o ni bojovat, ne to jen tak nechat! V hloubi duše jsem si přál, abyste bojovali. Ale vy jste to nakonec vzdali, čímž jste dokázali, že si ji nezasloužíte. Je mi to líto jen kvůli ní, ne kvůli vám. Vy jste měli Renesmé, se kterou jste si vystačili. Alex,“ oslovil mě přímo a začal mluvit jen ke mně, „doufám, že jednou budeš schopná mi odpustit. Miloval jsem – a pořád miluji – tě jako vlastní, i když jsem ti zkazil dětství. A doufám, že jednou budeš schopná přehlédnout tu zradu, které jsem se na tobě dopustil, a uvidíš i to, že to přineslo i to dobré. Kdyby byly věci jinak, Alec by tu teď neseděl a ty bys ho třeba nikdy nepotkala. Vím, že od tebe teď odpuštění nemohu žádat, prosím jen o pochopení. Víc ukáže čas. Jen prosím… nevymaž mě ze svého života úplně.“

To už bylo na mě příliš. Se vzlyky jsem se schoulila Martinovi v náručí a plakala. Dlouho a tklivě. Když jsem po několika minutách zvedla slzami zamlžený zrak, viděla jsem, že kromě mých rodičů a Jaspera v místnosti nikdo není. Chtěli nám dopřát soukromí.

Zaměřila jsem se na Jazze, osobu, která mě vychovala – a která mě připravila o rodiče. V mysli jsem měla zmatek, totální chaos, nakonec jsem se však rozhodla a vrhla se Jasperovi do náruče.

„Jazzi,“ začala jsem vzlykat nanovo. „Já… jsem hrdá na to, že jsi mě vychoval, a nemám ti za zlé to, co jsi udělal. I já udělala spoustu toho, na co nejsem hrdá,“ kývla jsem směrem k Martinovi, „ale teď už vím, že láska prostě sobecká je a dokáže z lidí dostat i to nejhorší. Vše zlé je k něčemu dobré a já jsem ti vděčná za vše, co jsi pro mě udělal. Díky tobě jsem nalezla štěstí  - a to ti nikdy nezapomenu. Mám tě ráda.“ A pak jsme se dlouhou dobu jen objímali, vyjadřujíce tak všechny city, které k sobě chováme, mlčky.

Odhodlaně jsem vstala a předstoupila ke svým rodičům. „Měli jsme špatný začátek, ale to neznamená, že musíme mít i špatný konec. Všichni jsme v minulosti udělali chyby, které nás od sebe drželi dál, ale… budeme mít spoustu času, abychom to napravili. Pokud ovšem budete chtít…“

„Alex!“ vykřikla máma a divoce mě objala. Zanedlouho mě objaly i mužské paže.

„Jsem hrdý na to, že jsi moje dcera,“ pronesl cituplně táta a já se na něj přes slzy usmála. Blýskalo se na lepší časy. V nedlouhé době jsem získala manžela i rodiče. Alex versus osud 1:0!

Trvalo dlouho, než jsme si s rodiči vypovídali vše, co řečeno být muselo, a já vyšla schody do patra a zaklepala na dveře pokoje své sestry. Nečekala jsem na pozvání, vešla jsem dovnitř i bez něj.

„Ahoj,“ usmála se na mě nesměle a já jí úsměv stejně nesměle opětovala. Nevěděla jsem, co říct, byla jsem málomluvná, kdežto ona můj pravý opak. Možná taky proto se chopila slova.

„Teda, ségra, musím říct, žes mi pořídila šmrncovního švagra!“ Nato jsme se obě rozesmály a padly si do náruče. Až do půlnoci jsme si pak vyprávěly o všem možném – nejčastěji pak o klucích, jak to správné sestry dělají.

Najednou jsme si všichni rozuměli. Bylo to zvláštní, jako kdybych měla svého anděla strážného, který spoustu let prospal a najednou se zjevil a vše se mi začalo dařit. Nyní jsem cítila, že do téhle rodiny patřím taky. A byl to příjemný pocit.

Svého anděla strážného jsem našla ve svém starém pokoji. Ležel na posteli, oči zavřené, úsměv na tváři. Určitě mě slyšel vejít, ale nepohnul se, čekal, až si přilehnu, čehož se vzápětí dočkal. Pak promluvil.

„Promiň, neměl jsem to předtím říkat. To v autě. Bral jsem si tě i s tvými špatnými stránkami, nejen s těmi dobrými. Vždycky tě budu brát takovou, jaká jsi, a nebudu tě odsuzovat za to, že máš své vrtochy. Ty má každý. V tu chvíli jsem… zpanikařil. Bál jsem se, že ode mě utečeš stejně jako dříve od své rodiny, že tě ztratím. Jsem zkrátka majetnický blb, budeš si na to holt muset zvyknout. To je zase můj vrtoch.“ Pokrčil rameny a vpil se svýma hlubokýma očima do mých.

Naklonila jsem se k němu a políbila ho. „Miluji tě, ty můj majetnický blbe!“

Osud si se mnou pohrál. Ale nestěžuji si. Teď jsem konečně šťastná. Mám rodinu, se kterou si rozumím a vím, že k ní patřím. A hlavně mám manžela, mého Martina, pro kterého nikdy nebudu Ta druhá… Co víc potřebuji ke štěstí?

Vypravěč:

A tak si ti dva žili šťastně v Benátkách, kde konali svou službu pro Volturiovy. Až do té doby, než se objevil Andrej a tu idylu zkazil. Poté už Alex nikdy nebyla Tou druhou. Protože po jeho útoku už nebyla ani Tou první. Nebyla nikým. A stejně tak Alec.

Ale o tom až jindy.

(Ano, pohled vypravěče tam opravdu patří!)

A je to tu. Dala jsem si pár panáků na posilněnou, smazala všechny pokusy o epilog (bylo jich dvanáct, přičemž tři skoro dokončené, kdyby to někoho zajímalo) a začala znovu. A tady to máte.

Neříkám, že to je bůhví co, protože není, to vidím i ve svém ne zrovna střízlivém stavu, ale to pro mě není důležité. Důležité je, že to je. Už jsem se skoro vzdala naděje, že to kdy dopíšu. Z psaní jsem na dost dlouho vypadla, navíc se mi s postavami vůbec nechtělo loučit, oblíbila jsem si je a Alex v sobě má i kus mě samé. Ale pak jsem si uvědomila – a to byl i důvod, proč jsem to zvládla dopsat -, že s hlavními postavami tak úplně nekončím... :)  

Takže pro ty, kterým se takový konec nelíbí a kteří si nedomyslí pokračování ve své vlastní hlavě, tu mám snad příjemnou zprávu – o tom, co se stalo s postavami TD… v posledním odstavci, se můžete dočíst v povídce Ďábelská švagrová, která se sice nebude zabývat Alex a Martinem v hlavní roli, ale jejich příběh tam bude hrát vcelku důležitou roli. :) Nikoho nenutím to číst, protože nemůžu říct, kdy povídka bude (a znáte mě, i kdybych napsala, že bude do nějakého data, tak stejně nebude, protože s termíny mám problém), jen nabízím možnost pro zvědavce, protože povídku určitě rozpracuji. ;)

Na závěr bych vám všem chtěla strašně moc poděkovat za podporu a za to, že jste ten můj „výtvor“ četli, protože bez vás bych to nezvládla. Vím, že nejsem dobrý autor a nepřidávám pravidelně, přesto jste mě odměňovali svými komentáři, čehož si moc vážím. A těm, kteří s povídkou byli skoro od jejího počátku až po konec, skládám poklonu, protože, nebudeme si nic zastírat, to byla na tak krátkou povídku dost dlouhá doba.

Všem, kteří vytrvali a přečetli si jak epilog, tak tohle moje povídání dole, přeji mnoho úspěchů v roce 2014. Ať je to rok vašich splněných snů.

DĚKUJI!

Věnováno Neyimiss, Té první. Protože ta jediná je tu od úplného začátku do úplného konce. 

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - Epilog: