Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 53. kapitola

23.03.2013 (21:30) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2222×

Alex:

Sotva jsem vběhla do recepce, ozval se úlevný výkřik („Alex!“) a hned nato jsem byla uvězněná ve svěráku tak známých paží.

„Proboha, už jsem myslela, že se ti něco stalo, když jste nejeli a nejeli… Co se stalo? Vždyť jsi mi psala už před dvěma dny, že se vracíte!“ Ke konci zněl jeho hlas pořádně namíchnutě, jako bych za to snad mohla! Ale za něžný polibek, kterým obdařil má nedočkavá ústa, jsem mu mileráda prominula.

„Mmmm,“ zamručela jsem, když přestal okupovat mé rty, „Felix považoval za velmi… zábavné jet oklikou. Nejdřív mě protáhl všemi těmi úžasnými obchody v Miláně, nakoupil mi věcí na pár životů dopředu, pak mi přímo v centru toho všeho povyprávěl příběh nejslavnější tragicky zamilované dvojice, Veronu znal jako své boty, ukázal mi i místa, kam bych se sama nikdy nedostala, no a nakonec jsme si užívali na božské pláži v Rimini.“ Ještě teď, jak jsem vypočítávala, kde všude jsme byli, jsem si vybavila, jaké to tam bylo, jak to na mě působilo – a ty pocity byly i teď strašně intenzivní. Jen jsem litovala toho, že tam nemohl být se mnou. Ačkoliv… Jako velmi pověrčivý člověk bych se s ním asi Veronou procházet nechtěla, bála bych se, aby na nás neulpěla špetka, špetička té obrovské tragédie, abychom nakonec taky nedopadli stejně jako ti dva…

„Na pláži v Rimini?“ zopakoval nevěřícně, čímž přerušil mé myšlenkové pochody.

„Jasně,“ zaculila jsem se. „Voda byla úžasná, skvěle jsme si zaplavali a vyblbli se.“

„Vyblbli… Počkej, jen si to ujasním. Vy jste se producírovali na pláži… A aby toho nebylo málo, na tak frekventovaném místě, na pláži, kde je plno ještě před úsvitem…?!“ Ve tváři měl výraz šoku. V jeho jen částečně skrytých myšlenkách jsem mohla zcela jasně číst. Blázni, blázni, nic než blázni! Jedou zničit skupinku těch, co ohrožují bezpečnost, a pak ji sami takhle naruší! Tohle až se dozvědí staříci…

Při posledním slově jsem vyprskla smíchy, nešlo to ovládnout.

„Hlupáčku,“ zakroutila jsem pobaveně hlavou a pohladila tu krásnou tvář, „samozřejmě jsme se koupali v noci. Měsíček nám k tomu svítil, vlnky šplouchaly… Copak nevíš, že po setmění je to nejlepší? Voda je ještě stále teplá, nikde spousta otravných lidí, navíc je to tak strašně romantické…“ Po tomhle mém rozplývání se zachmuřil ještě víc.

„Chceš mi říct, že jsi byla někde potmě… potmě jen s Felixem?!“ zeptal se nevěřícně a odtáhl se ode mě. Moc si nepomohl, znovu jsem se k němu přivinula, zaklonila hlavu, abych mu viděla do obličeje, a se čtveráckým úsměvem prohlásila: „Jen s Felixem ne. Taky se Santiagem, Carlem a Enricem. A bylo to bezva!“ dodala jsem, abych ho popíchla.

„Sama… V plavkách… Se čtyřmi upíry… Se čtyřmi upíry mužského pohlaví! Počkat, počkat,“ přimhouřil výhružně oči, „mělas na sobě plavky, doufám?!“  Jelikož by bylo velmi nedbalé dráždit hada bosou nohou (a že i tenhle momentálně nafučený žárlivý muž měl jedové zuby, přesně jako ten had…), potlačila jsem smích a přitulila se k němu.

„Jsi roztomilý, když žárlíš,“ zašeptala jsem a raději skryla obličej na jeho hrudi, aby nebyl vidět potěšený výraz v mé tváři. Byl to příjemný pocit, vědět, že mu na mně záleží natolik, aby se o mě bál – aby se bál o to, abych mu nedala košem kvůli někomu jinému.

„Ale já přece… No dobře, žárlím,“ povzdechl si. „Ale vysvětli mi, proč jsi alespoň nezavolala nebo nenapsala? Měl jsem o tebe strach, bál jsem se, co se vám stalo, co se tobě stalo…“

„Promiň,“ kála jsem se a zavrtěla se, „ale ještě po cestě do Milána se mi vybil mobil a Felix mi ho pro jistotu sebral, ať prý nekazím srandu. Byla jsem naprosto bezmocná. Když jsem se chtěla proplížit kolem něj a zavolat z automatu, prokoukl mě a půl hodiny mi spílal, načež mě na několik hodin zavřel do kabinky a nosil mi kopy oblečení, do všeho mě donutil se obléct a pak jsem dokonce musela pózovat. Teprve později jsem si všimla, že Enrico má fotoaparát, takže pravděpodobně tuším, co dostaneš k Vánocům. Ale nic jsem neřekla…“ Už mi to nedalo a naplno jsem se rozesmála. Pevně mě stiskl, ale po chvíli dal volný průchod smíchu také.

„Dobře, dobře, beru tě na milost, ale tohle už mi nikdy, opakuju nikdy, nedělej. Slibuješ?“ S pohledem ponořeným do jeho úžasných, hlubokých očí jsem jako zhypnotizovaná kývla. „Slibuji.“

„Že jsi to ty, dokonce ti ani neodepřu překvapení.“ V očích se mu blýsklo. „Ale až později – a jen pokud budeš hodná holčička.“

„A ne spíš zlá?“ Šibalsky jsem na něj mrkla a rty se mi zkřivily v úsměvu. Z jeho tváře jsem si přečetla jasnou odpověď, nemusel to ani nahlas potvrzovat.

„Čas na překvapení,“ proťal Martinův sametový hlas okolní ticho. Posledních několik hodin jsme se prostě jen tak objímali, rozradostnění, že jsme zase spolu a dlouho nás nic nerozdělí. Párkrát jsem zkusila vyzvídat, co si na mě přichystal, ale tvrdohlavě odmítal odpovědět s tím, že kdo si počká, ten se dočká. Pak to na mě zkoušel s jakýmsi klasem a husou, na což jsem se urazila. Avšak abych byla upřímná, netrvalo mu moc dlouho, abych se zase „odurazila“.

V hlavě mi začalo šrotovat jako o život. Co teď? Mám okolkovat, dělat nedostupnou, i když mě uvnitř doslova užírá zvědavost, nebo s ním jít a ukázat mu, jak se mnou cloumá a jak velký na mě má vliv? Netrvalo to dlouho, za chvíli jsem byla rozhodnutá; hodila jsem hrdost za hlavu a se smíchem se do něj zavěsila a nechala se vést. Ano, vím, že riskuji, když se mu cele dávám napospas, ale někdy se prostě riskovat vyplatí a já vím, že bych se o mnoho ochudila, kdybych mu nevěřila a nedoufala, že čas, který je nám vyměřen, bude dostatečně dlouhý, aby mě uspokojil i poté, až spolu nebudeme. Život mě totiž naučil, že nic není stálé, že když člověk s něčím až moc počítá, nakonec o to přijde, proto jsem si naplno vychutnávala chvil, které nám byly dány. Třeba nikdy neskočí, to nevím a nikdy vědět nebudu, ale můžu se částečně postarat o to, aby trvaly co nejdéle. A tentokrát tuto šanci nepromarním, už nikdy nebudu utíkat, když na tom záleží celá má budoucnost. Už nikdy více.

Spletitými, avšak už dávno ne neznámými chodbami jsme došli až do salónku a zastavili se před dveřmi na zahradu. Tedy, Martin se zastavil, já spěchala za překvapením, tak jsem se chtěla vrhnout do zahrady klidně i bez něj, avšak držel mě za ruku – silně mě držel za ruku, a tím bránil mi v pohybu.

„Heeej!“ zaprotestovala jsem a zamračila se na něj. Pousmál se, avšak hned zase zvážněl a hluboce se mi zadíval do očí, jako by v nich něco hledal. No, nemusel chodit daleko, už dávno jsem své city k němu neschovávala hluboko uvnitř, naopak, dávala jsem je na odiv celému světu, byl div, že z mých očí každou chvíli nevystřelovala na střídačku růžová a červená srdíčka.

Po pár vteřinách, které však mně připadaly jako celé roky, nervózně a samozřejmě nasucho polkl a dvorně mi nastavil rámě. Nedočkavě jsem se nechala provést dveřmi až do setmělé zahrady. Neměla jsem tak dokonalý zrak jako on, ve tmě jsem byla prakticky slepá, ačkoliv další smysly naopak několikanásobně zbystřily, proto jsem se jím nechala vést, důvěřovala jsem mu, že mě nenechá zakopnout či spadnout do nějaké nově vykopané jámy.

Došli jsme až k růžovým keřům, to jsem poznala podle omamné vůně růží, která mě okamžitě pohltila. Působilo to uklidňujícím dojmem, obzvláště když mě Martin pustil a poodstoupil dozadu. Jen jsem doufala, že mě tu nehodlá nechat samotnou. Důvěru, Alexandro, důvěru, spílala jsem si hned v duchu. A i kdyby tě tu nechal, podotklo cosi škodolibého v mém nitru, alespoň víš, kde jsi, takže by ses ráno s přehledem dostala zpátky – a pěkně mu to vytmavila!

Do okolního ticha, které rušily jen mé myšlenky, se ozvalo lusknutí prstů. Prakticky vteřinu nato se rozsvítila lampa přímo za keři a osvítila obrovský kus zahrady – a především oblouk z plátků růží, ve kterém jsem stála. Překvapeně a ohromeně jsem zalapala po dechu a pohlédla na Martina, který klečel jen kousek ode mě. A pak jsem zalapala po dechu podruhé, tentokrát však mnohem více šokovaně.

„Scarlett Alexandro, Alex, Faith, Plamínku, má lásko, budeš natolik odvážná a zaslíbíš svůj život nesmrtelnému a poblouzněnému upírovi, který tě nadevše miluje a ctí? Vezmeš si mě?“

Víte, jak jsem si slíbila, že už nikdy neuteču? Lhala jsem! Ačkoliv jsem dveře hledala spíše poslepu, protože až k nim světlo nedosahovalo, našla jsem je a ze salónku se vyřítila rychlostí blesku, podobna neřízené střele. Rusé vlasy za mnou vlály jako ten proslulý oheň za patami.

Bylo rozhodnuto. Osud byl zpečetěn.

Alex prostě vždycky ráda utíkala... :))

No, co si o tomto jejím zlozvyku myslíte? Přišel tentokrát v ještě nevhodnější chvíli, nebo by ze zahrady měla běžet, co jí síly stačí? A jaké podle vás bude mít její úprk následky?

Věnováno všem, kteří nikdy nenechají někoho, kdo je potřebuje, na holičkách...

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 53. kapitola: