Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 42. kapitola

07.12.2011 (19:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 4855×

Alex:

Už jsou to tři týdny od té doby, co mě Martin poprvé vzal do zahrady. Od té doby jsme tam chodili každý den, alespoň na malou chvíli. Oblíbila jsem si to tam. Tam byl normální život, ne jako na hradě, kde jsem si připadala nepatřičně.

Martinovi jsem se omluvila za své neotesané chování a on omluvu přijal. Od té doby se mě však ani jednou nedotkl. Celou noc sice ležel po mém boku, ale chladně odkulen na druhou stranu postele. Jediný kontakt, který mezi námi probíhal, bylo neosobní políbení na líčko, kterým mě obdařil každé ráno. Nejinak tomu bylo dnes.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě, když jsem otevřela oči a začala se protahovat. Mírně jsem se na něj usmála.

„Dobré.“ Ale nebylo. Jeho odtažitost mě zraňovala. Jenže… Měl na ni právo. Já odmítla jeho, on odmítá mě. Ale… Já k tomu měla důvod…

Vstala jsem a bez dalšího pohledu na něj jsem vešla do přilehlé koupelny. Po krátké osvěžující sprše jsem se oblékla do džínů a tmavého trička, pročísla si vlasy a s povzdechem přes sebe přetáhla dlouhý černý plášť. Neměla jsem ho ráda, upřímně, působil na mě velmi skličujícím dojmem, ale nosit jsem ho musela. Nejen kvůli tomu, že to vlastně byla má „uniforma“, ale také kvůli tomu, že jako jediná část mého šatníku měl kapuci. Od té nedobré chvíle v zahradě jsem přede všemi pečlivě skrývala své vlasy té zrádné barvy. Připadalo mi to jako to nejlepší řešení. A cítila jsem se chráněná před světem.

„Tak co je dnes na programu?“ zeptala jsem se Martina, který stále ležel rozvalený na posteli, jen s tím rozdílem, že byl převlečený do čistého, když jsem se vrátila do pokoje.

„V devět máme přijít do síně, Aro si nás žádá,“ odpověděl a zadíval se na hodiny na zdi. „Máme ještě skoro hodinu. Co bys chtěla dělat do té doby, než budeme muset jít?“ Neurčitě jsem pokrčila rameny.

„Já bych věděl… Ale to by se tobě nelíbilo,“ zamumlal trpce. Zatajila jsem dech a ublíženě se otočila. Nechtěla jsem, aby viděl mou bolest, kterou vyvolala jeho slova. Nechtěla jsem, aby mě litoval. To nemám zapotřebí…

„Co takhle zajít do zahrady?“ pronesl smířlivě po chvilce ticha. Pomalu jsem vydechla a ještě pomaleji kývla.

„Houpačka?“ protáhla jsem překvapeně, když jsme vešli do slunné zahrady.

„Jen pro tebe,“ ujistil mě s úsměvem a já se k ní s radostí rozběhla. Houpala jsem se naposledy coby malé dítě, a tak jsem si to řádně užívala. Martin si sedl do trávy poblíž a sledoval mě s pobavenými jiskřičkami v očích.

Po chvíli se však odvrátil a pohlédl ke květinovým záhonům, před kterými jsme tehdy měli roztaženou deku. Oči se mu zastřely a kolem jeho nohou se začala plížit mlha.

„V pořádku?“ optala jsem se poplašeně. Jen stroze kývl a stále civěl tím směrem. Počkala jsem, až se houpačka zpomalí, pak jsem seskočila, sedla si vedle něho a položila mu ruku na rameno. Cukl sebou, jako bych ho snad uštkla.

„Myslím…“ Nervózně jsem si olízla rty. „Myslím, že bychom měli jít.“ Pohled jeho rudých očí mě vyděsil. Chce mi ublížit…?

Ne, uvědomila jsem si po chvíli, jen už se dlouho nezasytil. On tu přece nebyl, když se naposledy hodovalo.

„Můžu ti nějak pomoci?“ nabídla jsem se mu, cítíc se provinile, že to jen kvůli mně teď trpí. Zavrtěl hlavou a zvedl se.

„Pojďme. Ještě je čas, abych stihl zajít do sklepení.“ Do sklepení? Co tam?

Zanechal mě v recepci a vzdálil se. Stále jsem přemýšlela nad tím, co by tam asi tak mohl dělat. Teprve když jsem ho po pár minutách znovu uviděla, došlo mi to. Jeho oči byly ještě červenější než předtím, avšak jeho výraz byl uvolněnější. V ruce držel prázdný sáček od krevní konzervy, který při odchodu z recepce nedbale pohodil na pultík. Prase…

Celou cestu jsme na sebe nepromluvili ani slovo. Zkrátka jsme si neměli co říct, oba jsme byli ponořeni ve svých myšlenkách. Ráda bych věděla, co se promítalo v hlavě jemu, ale celou dobu, co jsme ve Volteře, se tvrdošíjně nevzdával svého „omlžení“, snad jen na malé okamžiky. Jeho mysl byla pro mě španělskou vesnicí.

Vstoupili jsme do sálu a postavili se ke sloupu po levé straně od trůnů. Ostatní členové gardy se také pomalu trousili do místnosti a zaujímali svá místa podél zdi.

S úderem deváté hodiny se rozrazily mohutné dveře a dovnitř vkročilo procesí upírů. Všichni se tvářili jako při popravě. A jak jsem se později dozvěděla, ona to i poprava byla…

Postupně se totiž vyvolávala jejich jména a oni předstupovali před mocné vládce Volterry, aby ospravedlnili své činy. Nikomu z nich se to však nepovedlo, všichni byli postupně likvidováni – buď na ně byla vyvíjena Janina moc a následně byli doraženi Felixem nebo Santiagem, nebo je pohltil můj zkázonosný oheň.

A nakonec zbyl už jen jeden upír. Měl delší hnědé vlasy a na rozdíl od ostatních byla jeho tvář poklidná. Dokonce se slabě usmíval.

„Přistup blíž,“ vyzval ho Aro a on poslechl. Pak se posměšně uklonil.

„Za porušení základního pravidla upířího světa, zákona o utajení, budeš dnes souzen a po zásluze potrestán. Máš toho ostatně na svědomí více. Nesmrtelné dítě v roce 1959, ale to jsme k tobě byli shovívaví. Spojenectví s Rumuny před dvaceti lety. Tvým jediným štěstím bylo, že nezaútočili. Tento přečin sis nakonec odpracoval. Ale to, že ses poslední dva roky vůbec netajil svými pudy a touze po krvi, takže začala mít podezření celá ta malá vesnice, ve které ses usadil, už ti neodpustíme. A to, žes jedné své… milence prozradil o naší existenci, už vůbec ne. Toť přečin nejvyšší.  Máš něco na svoji obhajobu?“

„Nebyla to lidská žena. Věděla o nás,“ hájil se s úšklebkem. Aro si odfrkl.

„Ne? A čím tedy byla?“ zeptal se pohrdavě.

„Potomkem vlkodlaka a lidské dívky,“ pronesl triumfálně upír a v jeho očích zazářilo uspokojení.

„Vlkodlak?!“ vykřikl nenávistně Caius a zvedl se z trůnu. „Zabít!“ rozhodl nemilosrdně a pokynul mi.

Mávla jsem rukou a kolem upíra se začal vytvářet ohnivý kruh. Nespěchala jsem, zasloužil si trpět, jak jsem vyčetla z Caiových myšlenek. Tohle má být pomalá smrt.

Dveře sálu se otevřely, ale já tomu nevěnovala pozornost, plně jsem se soustředila na k upírovi se pomalu přibližující plameny.

„Pane,“ ozvalo se ode dveří. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Aro netrpělivě mávl rukou, ať počká, a dál s lačným výrazem ve tváři pozoroval tu zničující podívanou.

„Jsou tu –“ začala Gianna, ale opět byla přerušena. Škoda. Možná bych ještě stačila uniknout. Pak už bylo pozdě…

„Shání prý jakousi Scarlett.“ Sotva dořekla to jméno, ozvalo se čtvero šokované zalapání po dechu.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 42. kapitola: