Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 40. kapitola

27.11.2011 (18:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 4074×

Alex:

Pokud by někdo řekl, že jsem byla zděšená, mýlil by se. Já byla víc než to. Snad po mně nechtějí, abych…

Avšak Caiův vítězoslavný úšklebek mě ujistil v tom, že právě to mají v plánu. Vyděšeně jsem začala couvat.

„Kampak?“ zeptal se rádoby mile a pichlavýma očima zkoumal mou pobledlou tvář. Němě jsem zavrtěla hlavou a pomalu postupovala ke dveřím.

„Nikam!“ zvýšil autoritativně hlas. „Nebo pro tebe naše jídlo není dost dobré?“ pronesl ironicky, přiskočil ke mně, drsně mě chytl za paži a smýkl mnou. Zasténala jsem a s panikou jasně vepsanou v tváři jsem se zadívala na Martina.

„Alecu,“ promluvil k němu Caius, „jeď se podívat na východ. Mám takové tušení, že se tam chystá vzpoura…“ Prosebně jsem na něm visela pohledem. Prosím, nenechávej mě tu samotnou…

„Ale Faith…“ začal protestovat, ale hned byl umlčen.

„Faith půjde se mnou,“ protáhl škodolibě a ještě více stiskl mou paži. Poraženě jsem sklopila hlavu a přivřela víčka. To ne…

„A nemohl bych jet až po?“ zkusil ještě.

„Uhodl, nemohl. A už běž, nebo na nás zbydou ty nejhorší kousky,“ řekl se zašklebením, otočil se a vláčel mě za sebou směrem k bytelným dveřím.

„Prosím,“ zaúpěla jsem, když jsem zpoza dveří zaslechla výkřik plný hrůzy. Povýšeně se na mě zadíval.

„Oč prosíš?“ zeptal se nakonec. Nepočkal však na odpověď a pokračoval. „Na očích je ti vidět, že jsi na pokraji svých sil. Neboj, za chvíli ti již bude líp.“ Řekl to, jako by mi snad prokazoval nějakou laskavost!

„Já nechci…“

„Chceš,“ ujistil mě.

„Ne…“

„Dost řečí! Jdeme!“ vyprskl nazlobeně, luskl prsty, na což se v okamžení otevřely dveře, a vstrčil mě dovnitř. Zhrozeně jsem přejela očima sál plný lidí, ke kterým se začali přibližovat upíři, aby se nasytili. Chtěla jsem utéct, ale než jsem tak stihla učinit, Caius mě objal kolem ramen a odvedl mě do kouta. Poté pokynul nedaleko stojícímu upírovi, a ten mu přivedl jednoho vzpouzejícího se mladíka. Mohlo mu být tolik, co mně. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou, chřípí se mi však zrádně zachvělo; upíři se již vrhli na své oběti a sál zaplnilo aroma krve.

„No tak, neupejpej se. Běž, vezmi si ho, je tvůj,“ lákal mě Caius vábivým hlasem. Když jsem se nehýbala, popadl mladíka za límec a strčil do něj tak, aby mi přistál v náručí.

„Výborně.“ Přitiskl svou dlaň na můj zátylek a zatlačil. Sklonila jsem hlavu, abych unikla bolestivému tlaku. Zuby jsem se ocitla jen kousek od mladíkova krku. Zhypnotizovaně jsem sledovala divoce pulzující tepnu.

„Pospěš si, čerství jsou nejlepší,“ popoháněl mě netrpělivě. A když jsem se stále nehýbala, znechuceně si odfrkl a svým dlouhým nehtem nařízl jemnou kůži mužova krku. Nedokázala jsem odolat té úžasné vůni, prostě ne. Hbitě jsem se přisála rty na poraněné místo a lačně sála. Cítila jsem, jak muž v mých pažích ochabuje, ale sála jsem dál a dál. Říkala jsem si, že včas přestanu, že ho nezabiju, ale nezvládla jsem to; to jsem poznala ve chvíli, kdy na mě padl celou svou váhou.

„Výborně, ty mrňavá zrzko,“ pochválil mě Caius a já se na něj zdrceně podívala. „A teď ještě jednoho!“ přikázal a nechal přivést dalšího. Když viděl, že se k němu hladově skláním a nedočkavě pátrám po tom správném místě, které mě dostane k potravě, usmál se a šel se také nasytit.

„Faith, dost, stačí,“ ozvalo se vedle mě naléhavě. Pustila jsem svou večeři, která s hlasným zaduněním spadla na zem, a zadívala se na svého vyrušitele. Marcus. Shlížel na mě s otcovským výrazem v obličeji.

V pořádku? ozvalo se mi v hlavě. Zoufale jsem zavrtěla hlavou a chytla se za spánky.

Výborný úlovek do sbírky! A jaká elegance při jídle…

Sladký kousek, to by mohlo být zajímavé. Třeba mě k ní Alec pustí, rozdělí se o tento zákusek k nakousnutí…

Je to sice ještě mládě, ale mohla by mi pomáhat při výpravách. To věčné koketování s turisty už mě začíná nudit…

Je mrštná, to se bude hodit v boji. Bude to skvělá posila pro naše bojovníky…

Ta mrcha!

Myšlenky všech mi výřily v hlavě a já nevěděla, jak je utičit. Byly hlasité, ne takové, jako byly vždy předtím – tiché, jakoby za mlhou… Myslela jsem, že když jsem přivykla krevním transfuzím, nebude to pro mě nic nového, ale to jsem se pletla. Pít transfuzi nebo čerstvou krev přímo z žil bylo stejně rozdílné, jako pít obyčejnou vodu a silné kafe.

„Faith,“ oslovil mě opětovně Marcus a položil mi dlaň na rameno. „Běž si odpočinout, bylo toho na tebe moc. A nevyčítej si to, je to tvá přirozenost, pro to jsme byli stvořeni. Já i ty.“ Jeho slova mě alespoň trochu utěšila, pomohla mi otupit pocit, že jsem jen prachmizerný vrah. Kývla jsem mu na pozdrav a vyšla ze dveří.

Dlouho jsem jen tak bloumala po chodbách, abych se uklidnila. Teprve poté jsem se vydala ke svému pokoji.

„Stát!“ zastavil mě před dveřmi tak známý hlas. Otočila jsem se a ocitla se tváří v tvář své sokyni.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se unaveně.

„Ano! Vypadni odsud, nepatříš sem! Alecovi jen pleteš hlavu! Nezaslouží si mít po boku takovou vypočítavou mrchu, jako jsi ty! Myslíš si, že nevím, o co ti jde? Ale jeho titul nikdy nezískáš, o to se osobně postarám! Nezničíš ten skvělý rodokmen, který rodina Damiani budovala celé roky! Drž se od něj dál!“

„Drž se od něj dál sama! Nepleť se do věcí, co kterých ti vůbec, ale vůbec nic není!“

„Tak to se, milá zlatá, pleteš. Je mi do toho úplně všechno!“

„Není! Nehodlám tu poslouchat umíněné řeči jedné žárlivky. Smiř se s tím, že Alec je můj,“ pronesla jsem výhružně a majetnicky. Neukradne mi ho!

„Tak to se teprve uvidí!“ vydechla s provokativním příslibem, otočila se a odkráčela. Rozpolceně jsem za ní hleděla, dokud nezmizela za rohem, pak jsem vešla do pokoje a usadila se na posteli.

Po chvilce dumání jsem ze šuplíku vytáhla papír a tužku. Už to bylo tak dávno, co jsem mu psala… Duchem mimo jsem začala psát.

Nejmilejší Jaspere,

můj milovaný mě vzal k sobě domů. Jeho rodina je vskutku rozvětvená, takže se člověk nemusí bát, že by tu byl osamělý. Je to tu tak obrovské a tak chladné… Kolikrát se mi stane, že zabloudím, než najdu cestu do pokoje. Ale časem si tu určitě zvyknu – máme v plánu tu nějakou dobu zůstat.

Není to tu špatné, tedy až na pár osob, se kterými se nesnesu. Je tu jedna jistá konkurentka, které se zrovna nelíbí, že trávím svůj čas se svým milovaným. A také s jedním starším členem jeho rodiny jsme si nepadli do oka – je to příšerný a arogantní protiva!

Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem odešla. Jinak bych nepoznala kus světa, neviděla jiné kultury, ale to hlavní – nepotkala bych jeho… Neumíš si představit, jaké to je, být po tak dlouhé době milován. Celý svět se mi obrátil vzhůru nohama, středobodem mého života se stal on. Už navždy. Ty však dále budeš v mém srdci. Strašně mi chybíš, s láskou vzpomínám na chvíle na louce, kdy jsi mě učil bojovat, kdy jsi mě učil žít. Tak ráda bych tě měla po svém boku, abys mi pomohl se tu zaklimatizovat, usadit…

Brzy se ti zase ozvu. F.

Věnováno Coře.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 40. kapitola: