Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 25. kapitola

01.08.2011 (18:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3966×

Alex:

Dívala jsem se do jeho tváře, na jeho ústa, která byla stažena do krutého úšklebku. Nevím, který pocit ve mně v tu chvíli převažoval – jestli strach z jeho nenadálého chování, nebo bezmezný smutek, že se všechno krásné v několika okamžicích pokazilo.

Opětoval můj pohled, jeho tmavé oči se zabodly do těch mých. Měřili jsme se pohledy jako největší nepřátelé, nikdo nechtěl uhnout jako první.

Povzdychla jsem si. Ne, tohle nebyl Martin, jakého jsem ho znala. Můj Martin byl hodný, laskavý, nenesl v sobě ani náznak typického temperamentu upírů. Ano, měl své temné stránky, ale nikdy nebyly tak zřetelné…

Tohle byl někdo cizí. Krutý, nemilosrdný upír, který očividně pohrdal všemi dobrými pocity – štěstím, spokojeností, láskou…

Ve chvíli, kdy jsem již byla připravena odvrátit od něj pohled, nebyla jsem schopna snést další pozorování jeho prozatím vždy pečlivě skrývané špatné stránky, když vtom se jeho výraz začal měnit. Pomalu, ale jistě…

Rysy jeho tváře maličko změkly, ztratily kousek ze své ostrosti. Jeho postoj již nebyl tak napjatý, pomalu se uvolňoval. Ale největší změnu zaznamenaly jeho oči…

Fascinovaně jsem sledovala, jak se z těch nepřístupných černých hlubin stávají tmavé tůňky, ve kterých se zrcadlí lítost a nejistota.

Nějakou dobu jsme jen tak stáli a zírali na sebe. Já – fascinovaná tou náhlou změnou, on – snažící se mi omluvit svýma hypnotizujícíma očima.

„Já… Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo,“ jal se po chvíli omlouvat, hlas tichý, vemlouvavý, nesoucí trpkou výčitku za své chování.

„Já… Nejsem takový. Nejsem – už ne! Věř mi, Alex, Plamínku můj…“ ujišťoval mě, když jsem mu neodpovídala.

„Věřím ti, Martine, ale… Už to nikdy nedělej!“ Stále jsem byla trochu rozechvělá, když jsem vyřkla ta slova, což se odrazilo na tónu, který jsem použila. Všiml si toho a než jsem se stačila nadechnout, byla jsem uvězněna v jeho uklidňující náruči.

„Slibuji, že už se to nestane. Promiň, nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Prostě… Nemám rád řeči o mé minulosti.“ Pokrčil rameny a následně mě pohladil po vlasech. Ach ano, Martine, pokračuj tímhle tempem a odpustím ti vše na světě…

„Jsme na tom podobně…“ zamumlala jsem do jeho trička a spokojeně vdechla jeho vůni.

„Myslím, že je čas odtud vypadnout,“ prohlásil po chvíli. Souhlasila jsem s ním, vůbec mi nevadilo, že konečně opustím tuhle krásnou, přepychovou budovu, kterou však budu mít navždy spojenou s tím strašným zážitkem…

„Co bys řekla tomu, kdybychom si vyjeli na výlet?“ šokoval mě hned poté, co jsem se druhý den ráno probudila. Rozespale jsem zamžourala skrz okno ven a spatřila krásné podzimní ráno. Pak jsem si uvědomila, že to vlastně bude naše první opravdové rande. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv a já nadšeně kývla.

„Tak honem, honem, obleč se, já ti zatím nachystám snídani, ať vyrazíme co nejdřív, než budou ulice plné lidí,“ popoháněl mě. S povzdechem jsem vstala a oblékla si na sebe světle modré šaty. Když jsem vešla do obývací části, už tam na mě čekal s podnosem plným jídla v ruce.

„Něco si vyber, zbytek zabalím sebou. Bude to dlouhý den,“ řekl a mrkl na mě.

O půl hodiny později jsem stála u mola a nedůvěřivě se dívala na bílou jachtu.

„To… to je tvoje?“ zeptala jsem se Martina nevěřícně. On se na mě jen zazubil.

„Od dnešního rána ano,“ potvrdil a já zavrtěla hlavou. Může být mezi námi ještě větší propast, než je teď? On má peníze, vypadá jako model vystřižený z módního časopisu, jistě pestrou minulost a zkušenosti. Já mám jen pár drobných – no dobře, ne drobných, ale žádné extra jmění to také není -, s minulostí se chlubit nemohu, se svými rusými vlasy, téměř všudypřítomným ruměncem a světlou pletí s pár pihami na tvářích nespadám do kategorie dokonalých osob, no a zkušenosti jsou… Ony vlastně nejsou! pomyslela jsem si trpce a začervenala se.

„Nastup,“ vyzval mě, když viděl, že stále stojím na molu a rozpačitě přešlapuji. Pochybnosti jsem tedy nechala za sebou a nastoupila na luxusní loď.

„Umíš to vůbec řídit?“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, že na lodi mimo nás nikdo jiný není. Přimhouřil oči a já se na něj sladce usmála.

„Nepokoušej mě, Plamínku, nebo…“ řekl hrozivým hlasem, ale cukaly mu u toho koutky, což mu jeho efektivní vystoupení kazilo.

„Nebo?“ zopakovala jsem laškovně a už utíkala před jeho nenechavýma rukama, které mi chtěly zakroutit krkem. Pomyslně, samozřejmě.  V jednu chvíli jsem se dostala na příď lodi.

„Ani nad tím nepřemýšlel,“ varoval mě potutelně a pevně mě objal. „Podruhé už bych pro tebe neskočil,“ dodal po chvíli a začal se smát mému nechápavému a následně naštvanému pohledu.

„Ze všech mužů na světě zrovna já si najdu takového, který by pro mě do vody neskočil,“ postěžovala jsem si.

„Ale ano, skočil,“ pronesl vážně a zadíval se mi do očí. „A i do ohně, protože si už věčnost bez tebe neumím představit. Shořely bychom bok po boku…“

„Omyl,“ ujistila jsem ho a zamilovaně se na něj usmála, „mně oheň neublíží. A tebe bych nikdy shořet nenechala…“ Když jsem spatřila údiv v jeho tváři, zasmála jsem se.

„To je zase mé tajemství, ale protože tě mám ráda, ukážu ti to,“ řekla jsem a mírně se začervenala nad tím otevřeným projevem citů. Poblíž mola byly prázdné dřevěné bedny, pravděpodobně tu někdo nedávno prodával ovoce a zeleninu. Pokývala jsem hlavou, to se mi hodilo, a ukázala jsem na ně prstem. Pak jsem se na ty bedny bedlivě zadívala a doufala, že to vyjde.

Za chvíli se jedna z beden vznítila a postupně se od ní zapálily i ty zbývající. Netrvalo to dlouho a zbyl z nich jen popel. Podívala jsem se na Martina, byla jsem zvědavá na jeho reakci. Tvářil se zamyšleně.

„Ty máš dar?“ zeptal se nakonec. S úsměvem jsem přikývla.

„Úžasné,“ vydechl a zkoumavě mě pozoroval. Nevěnovala jsem tomu pozornost a přešla ke kormidlu. S téměř nábožnou úctou jsem po něm jemně přejela prsty.

„Naučíš mě to? Řídit loď?“ řekla jsem s nadějí v hlase. Jen se na mě usmál a přistoupil blíž. Stoupl si za mě, otočil klíčkem, položil mi ruce na kormidlo a své dal na ty mé. A pak jsme se rozjeli na širé moře.

„Páni. To je celý ostrov obehnán zdí?“ podivila jsem se, když jsem v dáli uviděla pevninu.

„Ano. Chceš se tam jet podívat?“ Souhlasila jsem a on se na mě ďábelsky usmál.

Čím blíže jsme byli, tím pochmurněji jsem se cítila. Když jsme dojeli skoro až ke zdím, vzduch jako by zchladl, cítila jsem mrazivý pocit kolem spánků.

„Co… co je to za ostrov? Je tu tak… divně,“ zamumlala jsem a začala si třít paže. Otočil si mě k sobě čelem a vážným hlasem pronesl:

„To je ostrov San Michele, ostrov smrti. Tady se tomu říká benátský hřbitov. Dokonale poslouží svému účelu, alespoň se nebudu muset zbavovat tvé mrtvoly, až tě zardousím, ty jedna protivná ženská!“

Za začátek kapitoly musím moc poděkovat Neyimiss, protože bez ní bych nad tím seděla ještě asi měsíc. Jen díky ní je tu tato kapitola. :)

Věnováno Whi. Navždy dlužníkem... :))

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 25. kapitola :