Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 11. kapitola

17.04.2011 (08:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4607×

Alex:

Omámeně jsem se dívala do těch černých studánek, tak vřelých, až mi při tom pohledu srdce tancovalo v hrudi. Proto mě taky tolik překvapilo, když cizinec zamrkal a jeho oči získaly zlověstný nádech. Šlehl po mně pohledem, který by mi sežehl kůži, kdyby to bylo možné, přimhouřil oči, otočil se a rychlým krokem odcházel pryč. Střelila jsem pohledem po gondoliérovi a ten, zřejmě vidíc zmatek v mých očích, zrychlil. Ne o moc, ale alespoň něco. Dívala jsem se na cizince, jak se prodírá zástupem lidí. Ulice byla poměrně úzká a tak jsme se zanedlouho ocitli téměř vedle sebe, dělilo nás asi jen půl metr. Ani se na mě nepodíval, jen se nepatrně napřímil. Věděla jsem, že o mně ví, protože znovu zrychlil krok. Díky lidem v ulicích jsme byli rychlejší, dostali jsme se před něj. Dívala jsem se, jak se jim vyhýbá, jak si dává pozor, aby se nikoho nedotkl, což bylo za těchto podmínek velmi těžké.

Postupně lidí ubývalo a on mohl kráčet bez zbytečného zdržování. Naše pohledy se znovu střetly, v jednu chvíli jsem v jeho očích postřehla tu měkkost, která tam byla předtím.  Už už jsem se otáčela ke gondoliérovi, aby mě zavezl na břeh, když v tom se neznámý otočil a doslova vběhl do jedné postranní uličky. Po prvotní chvíli překvapení jsem vstala s úmyslem vyskočit z gondoly, doplavat na břeh a rozběhnout se za ním, ale pak jsem si zklamaně sedla. Než bych se do té uličky dostala, byl by dávno pryč. Schoulila jsem se na sedátku, objala si rukama kolena a položila si na ně hlavu. Jeho chování jsem nechápala. Zdálo se mi, že jsem v jeho očích viděla údiv, který vystřídal zájem, ale nejspíš jsem se mýlila.

„Před Renesmé by neutekl,“ zamumlala jsem a zavřela oči. Nechala jsem se dovést do přístaviště, poděkovala jsem gondoliérovi za projížďku a vydala se k pronajatému bytu. Cestou jsem se zastavila v jednom občerstvení, abych si koupila něco k jídlu.

S taškou s jídlem v ruce jsem stála přede dveřmi, druhou ruku v kapse. Když jsem z kapsy vylovila klíče, odemkla jsem. Vešla jsem do bytu, tašku s jídlem položila na kuchyňskou linku, sundala si bundu a šla ji pověsit na věšák v chodbičce. Poté jsem si ohřála jídlo, najedla se a skočila se osprchovat. Když jsem ze sebe smyla prach z benátských ulic, zachumlala jsem se pod peřinu a doufala, že se s tím tajemným cizincem setkám ve snu.

5:48. Vskutku čas jako stvořený pro vstávání. Zavrtala jsem hlavu do polštáře, ale stále jsem je slyšela. Proklela jsem sama sebe za to, že jsem nechala večer otevřené balkonové dveře, neochotně jsem vylezla z postele a šla ho zavřít. Koberec nebyl dost dlouhý a tak u balkonu byly jen kachličky. Zastudily mě do nohou a já se s nadávkami zachumlala zpátky pod peřinu, abych si zmrzlé nohy zahřála. Musím koupit nějaký malý kobereček, abych to proklaté místo zakryla, usmyslela jsem si a pokusila se usnout. Nepodařilo se mi to. Pořád jsem je slyšela. Chuligáni! Do noci sedí v hospodě a nad ránem se plíží domů a dělají v ulicích randál jako o pouti! Být poloupírem s výborným sluchem byla vážně nevýhoda.

Když ani po dvaceti minutách neztichli, nasupeně jsem se vyhrabala z postele a přesunula se na pohovku v obývacím pokoji.  Ze stolku, který stál vedle pohovky, jsem si vzala blok a propisku a začala psát.

Drahý Jaspere,

je to teprve pár dní, co jsem odešla, ale mně to připadá jako věčnost. Benátky jsou úžasné! Je tu toho tolik k vidění! Myslím, že tu zůstanu delší dobu.

Místní lidé jsou skvělí. Tak přátelští, vlídní… A veselí, pořád se smějí. Člověk nemůže odolat a směje se spolu s nimi. Zdejší lidé jsou úplně jiní než ti u nás. Ti by nikdy nepřivítali cizince s takovou vřelostí, jako lidé tady. Všechno je tu tak odlišné, jiné. Líbí se mi tu. Tedy… Až na pár místních opilců, kteří mi dnes hulákali pod okny! To byla jediná výhoda našeho domu – žádní hluční lidé okolo.

Pořád jsem nevymyslela, jak to bude s mým… speciálním stravováním. Víš, že jednou za čas prostě musím… Nechci nikomu ublížit, tím méně těm skvělým lidem tady. Snad na něco přijdu.

Nebudu se tě ptát, co doma. Nezajímá mě to. Tohle je můj nový život a pro ně v něm není místo. Pro tebe však ano. Pro tebe tam bude vždycky, pamatuj na to. Kdybys od nich někdy potřeboval utéct, i kdyby jen na chvíli, víš, kde mě najdeš. Učil si mě, jak se mám ukrýt. Navíc, jsi skvělý stopař. Doufám, že se máš dobře a rodina tě moc neubíjí.

Zakousla jsem se do propisky. Váhala jsem, ale nakonec jsem ještě kousek dopsala.

Včera jsem se cítila šťastná. Opravdu šťastná. Pocítila jsem nefalšovanou radost, žádnou náhražku, jak tomu bylo doposud. Cítím, že jedna osoba, kterou jsem včera potkala, je těsně spjata s mojí budoucností. Možná je to jen pocit, protože si to přeji, ale možná ne. Uvidíme…

Mám tě ráda,

Alex

Do dolního rohu jsem připsala svou novou adresu, vytrhla stránku z bloku a složila ji napůl. Až půjdu odpoledne ven, musím koupit obálku a známku, abych mohla dopis co nejdříve poslat.

Bezmyšlenkovitě jsem do bloku začala kreslit. Myslela jsem, že z toho vyjde nějaký prapodivný obrazec, který nedává žádný smysl, ale když jsem se po chvíli zadívala na papír před sebou, uviděla jsem obličej cizince ze včerejška. Asi jsem se vážně zbláznila. Chci snít o někom, koho vůbec neznám, pamatuji si jeho tvář do nejmenšího detailu…

Zasnila jsem se. Jaké by to asi bylo, kdyby mě někdo takový měl rád? Kdyby mě miloval? Pak jsem si však vzpomněla na jeho včerejší chování a zamračila jsem se. Co se mu stalo? Proč přede mnou utekl? Proč se choval tak… divně?

Zakázala jsem si na něj myslet. Vždyť je to úplný cizinec! Viděla jsem ho jednou v životě a už bych chtěla, aby mi patřil! Pravděpodobně ho už nikdy neuvidím. Jeden lítostivý povzdech jsem si však neodpustila. Škoda…

V pozdně odpoledním slunci jsem kráčela Benátkami. Neměla jsem určený cíl, prostě jsem jen tak chodila ulicemi a pozorovala dění kolem. V obchodě se suvenýry jsem koupila známku a obálku. Známku jsem oblízla, fuj, zase ta hrozná pachuť, a nalepila ji na obálku, do které jsem vložila dopis. Od prodavačky jsem si půjčila propisku a napsala na obálku Jasperovu adresu. Až uvidím poštovní schránku, můžu tam dopis hned hodit.

V jednom ze zmrzlinových stánků jsem si koupila točenou zmrzlinu a začala jsem se prodírat mezi lidmi k mostu Ponte di Rialto. Včera jsem se po něm kvůli lidem nestačila projít, tak snad se tam dnes dostanu.

Zmrzlina se rychle rozpouštěla a já ji nestíhala slízávat, tekla po kornoutku a mně po prstech. Zalovila jsem v kabelce a vytáhla papírový kapesníček, abych si do něj mohla otřít prsty, když v tom kolem mě proběhl nějaký muž a vytrhl mi kabelku z ruky. Odhodila jsem zmrzlinu na zem a rozběhla se za ním, ale nedokázala jsem tak rychle kličkovat mezi lidmi a za chvíli mi zmizel z dohledu. Zaklela jsem. V kabelce jsem měla klíče od bytu, mobil, dopis pro Jazze a skoro všechny své peníze. Úžasné. Nezavolám si zámečníka, protože nemám mobil, do bytu se bez klíčů nedostanu a přespat v nějakém penzionu s tím, že nějakého zámečníka seženu zítra, nemůžu, protože bych neměla čím zaplatit.

Sklesle jsem došla až k mostu, který byl skoro liduprázdný. Alespoň něco se mi vydařilo, pomyslela jsem si s povzdechem. Vydala jsem se po vylidněném mostě do jeho středu, odkud byl krásný výhled na Canal Grande. Dívala jsem se na gondoly, které pluly v dáli, a rozmýšlela nad tím, co budu dělat. Nejspíš budu muset přespat tady, pomyslela jsem si trpce. Po mostě se prohnala skupinka turistů, podle jejich mluvy jsem usoudila, že jsou to nejspíš Japonci.

Někdo za mnou stál. Cítila jsem jeho přítomnost. Neotočila jsem se, myslela jsem, že je to nějaký turista, který se kochá výhledem. Teprve když se něčí ruka dotkla mého ramene, pootočila jsem hlavou a nevěřícně vytřeštila oči. Kmitala jsem pohledem mezi jiskřícíma černýma očima a mou kabelkou v jeho ruce. Pak můj tajemný cizinec promluvil hlasem tak hedvábným, až se mi málem podlomila kolena.

„Není tohle náhodou vaše?“

Prozatím nejdelší kapitolu této povídky věnuji Coře. Díky za povzbuzení. Bez tebe by to napsání trvalo mnohem déle.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 11. kapitola :