Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání (Rozbřesk jinak) 1. kapitola

25.08.2010 (19:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6386×

Předmluva

Napsat tuhle „knihu“ byl úprk. Trvalo mi to jen 8 dní a plně jsem při tom propadla spisovatelské vášni, kterou jsem ochutnala vůbec poprvé. Psala jsem každou volnou chvilku, okrádala se o spánek… Jednou polovinou mysli jsem neustále spřádala děj a jednou jsem se snažila fungovat v běžném životě. Moje rodina to se mnou sotva vydržela… Už nikdy nebudu o spisovatelích smýšlet jako o nudných týpcích. Napsat knihu může být pořádný mazec. Bellinými slovy: „Such a rush!“

Se vší úctou k autorce originální verze Rozbřesku, potažmo ságy Stmívání – a že ta úcta je veliká, protože vymyslet něco tak dokonalého a impozantního jako svět Twilight by opravdu dokázal jen málokdo – jsem byla tak hrubě nespokojená s posledním dílem knihy, že mi to nedalo, neposednost nade mnou zvítězila a musela jsem napsat vlastní verzi toho co jsem měla v hlavě a co bych si přála, aby v románu bývalo bylo. Co tam podle mého náhledu mělo být a zoufale mi tam chybělo. Nebo bylo jen částečně. Prostě jsem to musela udělat.

Samozřejmě si uvědomuji, že veškeré vnímání je subjektivní a to, že se něco nelíbí/líbí mně neznamená, že se bude líbit všem. Každý člověk má přirozeně na věc svůj názor. A ani jsem se o nic podobného nesnažila, to by byl holý nesmysl.

Nemám žádné spisovatelské zkušenosti a na výsledku to je zcela určitě vidět. Nedokážu používat odborné triky, které mají spisovatelé v malíčku. Napsala jsem to prostě tak, jak se mi to v hlavě skládalo. Navíc jelikož jsem neměla čas se tomu tolik věnovat, některé, v mých očích méně důležité, části jsou sepsány jen zkratkovitě, zatímco jiné, ty důležité, jsou rozpracovanější. Ve správné knize by mělo být rozpracované všechno, aby to působilo vyváženě. Tak si to zkuste odmyslet, pokud možno. A ty stěsnané části je třeba číst pozorně, aby to vůbec dávalo smysl.

Mimochodem, ten proces skládání děje je celkem úchvatný. Na začátku jsem věděla, co mi v románu chybělo a co bych tam chtěla rozhodně mít. Ale to byly jednotlivé scény a ty by samozřejmě jedna s druhou nedávaly smysl. V hlavě se mi ale skoro sám složil smysluplný (nebo aspoň tak doufám) děj, který všechno pospojoval a navíc se v něm objevila velká spousta postav, zápletek a detailů z původních třech dílů. Pořád to ale byla jenom kostra. Takový přibližný seznam kapitol, zápletek, situací. Potom jsem zjistila, že každá kapitola potřebuje ještě další rozpracování, aby působila uceleně a přirozeně. Přesto to ale byla stále jen kostra kapitoly. A když jsem se dala do psaní - konkrétní jednotlivý děj, konkrétní situace, věty, přímá řeč vznikaly těsně před naklepáním písmenek do počítače. Ten proces byl strhující. Jako koukat se na film, který se odehrává v mé hlavě, ale u kterého ani já sama předem nevěděla, jak bude vypadat další scéna. Fascinovalo mě rovněž, jak do sebe všechno zapadalo, když mě napadla další situace, zápletka navíc. Jako bych si pro ni předem připravila půdu, aniž bych to věděla. V knize jsem proto musela zpětně předělávat jen velmi málo částí.

To, co je v textu touto barvou , jsou originální části knihy, které jsem si dovolila použít, jen jsou trochu jinak poskládané a někdy poslepované jiným významem.

Neměla jsem žádného pomocníka - prvočtenáře, který by mi mohl pomoci opravit případná hluchá místa, která jsem sama přehlédla. Jediný, kdo to po mně mohl zkontrolovat, jsem byla zase jenom já sama. Tak mi nezbývá než doufat, že to má patřičnou hlavu a patu.

Pozn: První kapitola se od originálu příliš neliší, v dalších kapitolách se ale objevuje odlišností víc a víc.

Obsah (zveřejním kapitolu po kapitole):

1. Zasnoubená
2. Dlouhá noc
   
3. Svatba
4. Čekání
   
5. Ostrov Esmé
   
6. Rozptylování
7. Dartmouth
8. Studentka
9. Irina
10. Volturiovi
11. Proměna
12. Rozbřesk
13. Odpovědi
14. Dar

1. Zasnoubená

Pancéřování. Dvoutunové pancéřování. A sklo proti raketám. Kam se podělo staré dobré neprůstřelné? Uvažovala jsem, zatímco jsem čekala u benzínového stojanu, až se naplní nádrž mého nového auta.

Ještě jsem si na něj nezvykla. A hned tak se mi to asi nepodaří. Stýskalo se mi po mém starém náklaďáčku. Kdybych mohla, jezdila bych radši s ním, třeba i potají (ano, samozřejmě vím, že něco takového je v Cullenově rodině nemožné…). Tohle nové auto bylo elegantní, decentní, rychlé a neuvěřitelně bezpečné. A tak nějak cizí. Něco tak krásného si mě přece ani nemohlo pustit za volant.

Tedy, ne že bych nečekala, že Edward zneužije naší dohody, aby mi mohl dát mnohem víc než sám dostane. Souhlasila jsem, že mi může koupit nové auto, až můj náklaďáček doslouží, ale samozřejmě mě nenapadlo, že se to stane tak brzo. O tom jaký podíl na tom měly Edwardovy zkušenosti mechanika, v tomto případě použité tak nějak v obráceném smyslu, jsem se mohla jenom dohadovat. Když zůstal trčet před domem a stal se pouhou nepojízdnou vzpomínkou, dobře jsem věděla, že Edwardova představa o vozidle, které by ho mělo nahradit, mě zaskočí. Ale ani v nejčernějších snech by mě nenapadlo, že dostanu auta hned dvě. Jedno na „předtím“ a jedno na „potom“, vysvětlil mi Edward, když jsem se zlobila.

Tohle bylo na „předtím“. Řekl mi, že je vypůjčené, a že ho hned po svatbě vrátí. Své rozpaky jsem zkusila nedávat najevo. Protože jsem byla tak zranitelná – jako každý člověk – a nehody jsem přitahovala jako magnet a často jsem se stávala obětí své vlastní smůly, nutně jsem pro svou bezpečnost potřebovala auto, které ustojí i srážku s tankem. Haha. Umím si představit, jak se tomuto vtípku s bratry za mými zády, ohromně zasmáli.

Ale co když, co když náhodou, šeptal mi hlavě tenký hlásek, nejde o žádný vtípek, ty trdlo. Možná se o tebe vážně tak bojí. Tohle by nebylo poprvé, co to s těmi ochranitelskými snahami trochu přepískl.

Vzdychla jsem. A vyndala pistoli z nádrže.

Na cestě domů, kterou jsem už tak dobře znala, jsem se nedokázala přinutit ignorovat ty deštěm vybledlé letáčky. Každý z nich, připíchnutý na telefonní sloup, byl jako čerstvá facka. Zasloužená. V duchu jsem se vrátila k myšlenkám, které jsem vždy předtím tak rázně uťala. Na téhle silnici jsem jim nedokázala uniknout. V pravidelných intervalech na mě vyskakovaly fotky mého oblíbeného mechanika, kterých tu bylo všude plno.

Mého nejlepšího přítele. Mého Jacoba.

Plakátky s nápisem NEVIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? nechal vylepit Charlie a zlobil se přitom na Billyho, který v tomto směru odmítal cokoli podniknout. Jako by mu na ztraceném synovi ani nezáleželo… Zato Charlieho stanice měla pro tento případ vyhrazenou celou nástěnku. Znepokojivě prázdnou.

A zklamala jsem svého otce i já, protože jsem byla na Billyho straně. Oba jsme totiž věděli, kde Jacob je a proč, a že tohoto chlapce určitě nikdo neviděl.

Při pohledu na letáčky mi jako obvykle narostl velký knedlík v krku a začaly mě pálit oči. Nemohla jsem se proto udržet, abych alespoň každou chvíli nevolala Sethovi a neptala se, jestli o Jacobovi někdo něco neví. Odpověď stále stejná: Je někde v severní Kanadě, kde přesně neví nikdo, protože Jacob sám se neobtěžuje s tím zajímat se o to, které státní hranice už překročil a které ne. Navíc nechce s bratry mluvit, ačkoli vědí, že je slyší. Snaží se nemyslet a nechovat se lidsky. Zvířecí podoba je pro něj pohodlnější, pomáhá mu unikat bolesti.

Snažila jsem se dívat před sebe na cestu a sloupy vymazat ze svého zorného pole. Hledala jsem v myšlenkách nějaké jiné téma, abych si nepřipadala tak bezmocná… Jenže jsem nenacházela nic úplně pokojného.

Mimoděk jsem se podívala na své ruce svírající volant a zahlédla svůj prstýnek. Objala mě hrůza – opravdu jsem zasnoubená. Pořád jsem si to v hlavě nedokázala srovnat. Na jednu stranu se mi protivilo už samotné pomyšlení na načančané bílé šaty, holubičky a kytice. A nejen to. Hlavně mi nešel dohromady ten úctyhodný, usazený a nudný pojem manžel a s mým vnímáním Edwarda. Bylo to jako navléknout anděla do mundúru účetního.

Na druhou stranu v myšlenkách na svatbu, při kterých mě objímala hrůza, se ale skrývalo i něco jiného, na co jsem naopak nedokázala nemyslet. Edwardův slib, že se potom… pokusí. Srdce se mi opět rozeběhlo rychleji a jako vždy při myšlenkách na Edwarda mě pohltil závratný vír představ. Ruce se mi na volantu mírně zachvěly.

A pak ta další věc – po proměně, která byla zatím mimo hranice mých představ, budu už navždy Cullenová. Stále se mi to zdálo jako něco neskutečně vzdáleného. Spíš jako něco, co se mi jen zdá a vždycky zdát bude. Přitom mi v hlavě vířily protichůdné myšlenky – zvládnu to vůbec? Jak snesu až ze mě bude „netvor“, jak s oblibou říká Edward? Jaká bude ta žízeň po krvi? A nebo: jaké to bude být nadpozemsky krásná, silná, rychlá… nesmrtelná? Přesto jsem si byla neochvějně jistá, že nic nechci víc než tohle. Chci se dát Edwardovi úplně, ne jen napůl a na nějaký čas - a stejně tak si ho chci vzít. Nic jiného není možné.

Rty se mi prohnuly do podivného nechápajícího poloúsměvu. Jako by se úsměv mísil s neschopností uvěřit. Za to všechno mohu nabídnout jen sebe, tak málo! Opět jsem začala pochybovat, jestli se to nikdy nestane a jestli nejsem obětí nějakého hlubokého bludu. To přece nedávalo smysl. Bylo to jako navléknout nudnou účetní do skvostné nádhery anděla.

- - -

Mezi stromy jsem už dokázala rozeznat obrysy Charlieho domečku. Prsten na prsteníčku mi najednou ztěžkl na půl metráku.

Jakmile jsem zastavila, Edward už mi pomáhal otevřít dveře. Krásný jako obvykle, tentokrát ovšem s tajemně něžným úsměvem. Srdce se mi málem zastavilo, když jsem se přinutila myslet na to, co musíme udělat – požádat mého otce o mou ruku. Šílenost!

Když Edward zazvonil u dveří a já stála vedle něho, měla jsem chuť schovat levou ruku za záda nebo do kapsy, ale Edwardův studený pevný stisk mi to nedovolil.

„Přestaň se vrtět, Bello. Nebudeš se přece přiznávat k vraždě, tak buď v klidu.“

„Tobě se to říká.“

Poslouchala jsem zlověstné zvuky Charlieho kroků za dveřmi a připadala jsem si jako v nějakém hororovém filmu, kdy člověk zoufale chce utéct a nějaká neznámá síla ho drží za nohy.

„Uklidni se, Bello,“ zašeptal Edward, který poslouchal, jak se mi srdce děsivě rozběhlo. Dveře se otevřely.

„Ahoj děti. Co se děje?“ zeptal se Charlie. Okamžitě vytušil, že tu něco nehraje.

„Dobrý den, Charlie,“ řekl Edward nenuceně a všichni jsme se nasunuli do malé předsíňky. Z Charlieho výrazu bylo jasné, že se soustředí na neobvyklé napětí ve vzduchu. Nic neříkal, ale v jeho očích byla otázka.

„Chtěli bychom si s vámi promluvit,“ začal Edward vážně. „Máme pro vás dobrou zprávu.“

Charlieho výraz ve vteřině přešel z napjatého očekávání k temnému podezření.

„Dobrou zprávu?“ zavrčel a podíval se přímo na mě.

„Posaď se, tati. A ničeho se neděs, všechno je v pohodě.“

Zvedl obočí, asi pět vteřin si mě měřil a sedl si na kraj křesla. Hned potom z něj zase vystřelil, jako by byly pod potahem instalované jehly.

„Jsi těhotná??!“

Stiskla jsem zuby. No, jasně, říkala jsem Edwardovi, že si tohle bude každý myslet.

„Ne, jasně, že nejsem,“ dovedla jsem ze sebe vypravit. A potom jsem se bezradně podívala na Edwarda. Já to prostě říct nedokážu.

„Charlie, uvědomuji si, že jsem nezvolil správné pořadí. Podle zaběhnutých tradic jsem se měl zeptat napřed Vás. Nechtěl jsem Vás urazit, ale protože Bella souhlasila a já nechci snižovat její podíl na tom rozhodnutí, nežádám Vás o její ruku. Žádám Vás o požehnání. My se budeme brát, Charlie. Miluju ji víc než cokoli na světě, víc než vlastní život a nějakým zázrakem se stalo, že ona mě taky tak miluje. Dáte nám své požehnání?“

Mluvil tak sebejistě, tak klidně. Když jsem slyšela tu neochvějnou sebedůvěru v jeho hlase, chvilku jsem mu dokázala nahlédnout do nitra. Na jeden vzácný prchavý okamžik jsem viděla svět jeho očima. V tu chvíli mi tohle oznámení připadalo rozumné a samozřejmé.

A pak jsem spatřila Charlieho tvář a jeho oči upřené na prstýnek. Dlouze se na nás díval a já jsem cítila, jak se pomalu uvolňuje.

„Myslím, že mě to nepřekvapuje. Věděl jsem, že s něčím takovým se dá brzy počítat.“ Na chvíli se odmlčel. „Jste si tím jistí?“

„Já jsem si stoprocentně jistá Edwardem.“

„Takže se budete brát, jo? Nač ten spěch?“ zase se na mě podezřívavě zadíval.

Spěch byl kvůli tomu, že jsem každým zatraceným dnem byla blíž mým devatenáctým narozeninám, zatímco Edward na posledních devadesát let ustrnul ve své sedmnáctileté dokonalosti, a už to tak mělo zůstat. Ne, že by v mých představách tahle skutečnost nutně vyžadovala sňatek, ale byla součástí spletitého a delikátního kompromisu, na kterém mi nesmírně záleželo.

Ale tohle jsem Charliemu vysvětlovat nemohla.

„Na podzim odjedeme do Dartmouthu, Charlie,“ připomněl mu Edward. „A já bych chtěl, aby to mezi námi bylo, no, jak se sluší a patří. Tak jsem byl vychován.“

Ano, před sto lety vychován, pomyslela jsem si. Ale samozřejmě jsem mlčela.

„Dobře, dobře… Vlastně jsem to čekal,“ mumlal si Charlie. A najednou vybuchl v záchvat smíchu.

Koukala jsem na něj trochu pobaveně a samozřejmě překvapeně. Když se trochu uklidnil, stále se smíchem řekl: „Ale mámě to řekneš sama…“ A opět propukl v hlasitý řehot.

Musela jsem se taky usmát. Jasně: nejhorší pohrůžka – říct to Renée. Svatba v brzkém věku stála na jejím seznamu zákazů ještě výš než vaření štěňátek zaživa. Kdo mohl předvídat její reakci?

Když jsem jí to ale nakonec zatelefonovala, všechno proběhlo tak hladce, že jsem nevycházela z úžasu. Dokázala se na věc dívat nezaujatě a objektivně. Že prý si už při naší dubnové návštěvě myslela, že je ruka v rukávě. Bylo to zcela zřejmé z toho jaký na nás byl pohled. Sdělila mi, že přece moc dobře ví, že já jsem úplně jiný člověk než ona a vidí, že mám mnohem lepší vyhlídky, že mi to vyjde, než některým čtyřicátníkům. Uvědomuje si, jak zvláštně jsem vyspělá a i že mezi mojí a její dospělostí je velký rozdíl. „Moje chyby se tě přece vůbec netýkají, moje milovaná rozumná dcerunko. Máš štěstí, že jsi k sobě našla další starou duši.“

Sevřela jsem ruku v pěst, když jsem zavěšovala telefon. Takže teď už to všichni vědí.

Z Cullenovy rodiny měla největší radost Alice. Nemohla se dočkat až celou svatbu zorganizuje. Oči jí doslova plály horoucím nadšením, téměř posedlostí. Neměla jsem to srdce jí tu radost zkazit, ačkoli jsem věděla, že její tak trochu megalomanské pojetí svatby mě nejspíš zabije. Osobně bych nejradši utekla do Las Vegas jen s Edwardem a svatba by byla krátká, jasná a efektivně přímočará. Bez všech těch okras a kudrlinkových ozdůbek, ve kterých jsem už teď měla pocit, že se utopím.

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 1. kapitola: