Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo ve stínech - 2. kapitola

Světlo ve stínech - 2. kapitola„Copak se děje, tesoro mio?“ ozval se jemný hlas a já se okamžitě posadila vzpřímeně. Ve dveřích mého pokoje stál Aro s hlavou na stranu a zvídavým výrazem, ačkoliv jeho oči skrývaly jisté napětí.

2. kapitola: Talent

Alec mi po chvíli hovoru nechal nějaké soukromí a šel najít svou sestru.

I když upíři nepotřebovali spánek, jakýsi zakořeněný zvyk z lidských životů je nutil i tady ve Volteře dodržovat jistou rutinu: den byl plný práce a povinností a noc patřila jednotlivci a jeho zájmům. Pokud bych se rozhodla ležet ve své posteli a osm hodin zírat do tmy, klidně bych mohla.

Já se rozhodla místo toho přemýšlet nad svou situací. Byla jsem ve Volteře, byla jsem o dost mrtvější než minulý týden a měla jsem před sebou několik nelehkých pár let.

Podle všeho jsem tu neměla příliš mnoho fanoušků – kromě Aleca a snad Felixe a Demetriho si ostatní zachovávali střízlivý a obezřetný odstup a vyčkávali. Největší potíže mi budou dělat podle všeho král Caius, nejspíše jen proto, že může, a Jane.

Arův recept na přežití jeho bratra byl snadný: budu muset Caia – a s ním i všechny ostatní – usadit na zadek svou užitečností. No, takhle řečeno to zní opravdu snadno, jen ta realizace bude komplikovanější. Nejprve budu muset zjistit, jak přesně můžu být užitečná.

Možná dokážu zaštítit i ostatní, aby byli odolní proti mentálním útokům? Možná se moje ochrana, štít, projeví ještě nějak jinak? Uvidíme, vyzkoušíme. Alec se zmiňoval, že může trvat roky, než se naučím se svým darem zacházet. A další stovky let, než plně dozraje do své maximální síly.

Potom tu budu mít na zbytek věčnosti drahouška Jane, což představovalo vážný problém už jen proto, že jsem měla ráda Aleca a on měl rád ji.

Jane byla podle mého názoru tak milá hned z několika důvodů. Měla dojem, že její pozice oblíbence mistra Ara je v ohrožení. Ostatně kvůli mně se sebral a utíkal přes půlku světa, kde strávil čtvrt roku neděláním ničeho jiného, než že se pokoušel mi dostat do hlavy.

Upřímně, bylo to tak zvláštní, že to vysvětlovalo i Renatino nepříjemné chování. Asi jsem docela komplikovala jejich zaběhlé tradice a zvyklosti, nemluvě o tom, že Aro byl ve Forks prakticky sám a bez své ochranky, když posílal Aleca ke mně.

To byl další bod – byla jsem důvod, proč jeden ze tří upírských králů bezhlavě opustil bezpečí svého města po kdoví kolika letech. Kdyby se někteří nepřátelé trůnu dozvěděli, kde je, byl by v pěkném maléru. Neměla jsem sebemenší pochybnosti, že je plně schopný se o sebe postarat, ale kdyby byl přečíslen…

Třetí a nejspíše nejpalčivější důvod, který si Alec neuvědomoval, byl on sám. Jeho sestřička na něm visela stejně, jako on visel na ní, a nedokázala jednoduše přenést přes srdce, že jsme se spřátelili.

Natáhla jsem se na postel a přemýšlela nad celou tou situací. Jane seriózně potřebovala pomoc – trochu vychovat, jestli to tak můžu nazvat. Opravdu dlouho jí procházelo, cokoliv si zamanula. Vzpomněla jsem si na těžké začátky puberty v těch letech. Tedy, ne u mě, očividně, protože u nás doma jsem já byla matka ve středních letech, zatímco Renée ta nezodpovědná skoro puberťačka. Vzpomněla jsem si na své spolužačky, připomínaly mi slabší verze Jane.

Potřebovala nějaké mantinely, které jí mistr Aro nebyl schopný dát, a nikdo další nad ní neměl autoritu. Uměla způsobovat bolest a bylo by naivní si myslet, že svůj dar nepoužívala proti členům stráže, když jí zkřížili cestu. Nikdo si proto nemohl troufat jít proti ní.

Nikdo kromě mě.

„Proč já?“ zeptala jsem se rétoricky a překulila se na břicho. Opravdu jsem uvažovala, že se pokusím vychovat tisíc let starého rozmazleného spratka?

„Copak se děje, tesoro mio?“ ozval se jemný hlas a já se okamžitě posadila vzpřímeně. Ve dveřích mého pokoje stál Aro s hlavou na stranu a zvídavým výrazem, ačkoliv jeho oči skrývaly jisté napětí.

Měl na sobě jiný černý oblek než před hodinou, tentokrát s vínově rudou kravatou, a na hrudi se mu na sametové vestě skvěl masivní přívěšek ve tvaru písmene V. Byl celý ze zlata, ornamentálně zdobený a vykládaný drobnými rubíny.

Mírně sklonil hlavu, aby viděl, kam přesně tak upřeně zírám, a pak se usmál: „Ach, ano, Náš symbol. Velice pompézní, nemyslíš?“

„Proto ho milujete, že? Mistře,“ dodala jsem se slabým úsměvem, zatímco se rozesmál.

Během mrknutí oka se roztáhl na mé sedačce a nonšalantně mávl rukou kolem sebe: „Líbí se ti tvůj pokoj, Isabello?“

„Skvostný, děkuji,“ odpověděla jsem a přesunula se do protějšího křesla. Aro se poté sklonil a opřel lokty o kolena, nakloněný ke mně.

„Doufám, že se ti u nás líbí a nejsi nikterak zklamaná,“ řekl měkce. „Mluvil jsem s několika členy stráže a všechny jsi upřímně překvapila svou kontrolou. Není to fascinující?“ A tleskl.

„Třeba je to projev mého daru,“ pokrčila jsem rameny. Přemýšlela jsem o tom krátce během letu a svým způsobem to dávalo smysl. „Myslím tím, jako člověk jsem měla perfektně chráněnou mysl. Nedává smysl, že moje myšlení a jednání tedy zůstalo chráněno před divokostí novorozeného?“

Aro se natáhl a vzal si mou dlaň do své. „Hm, to by mohlo být ono. Tvůj dar, stejně jako ty sama, tesoro mio: tak unikátní, tak úžasné! Jakmile se plně manifestuje, nikdo si ani netroufne zpochybňovat tvou přítomnost.“

„Někteří tu ze mě nejsou příliš nadšení,“ poznamenala jsem suše a stáhla ruku z jeho držení. Žádné velké překvápko, že? Neměla jsem ale na práci nic jiného, než jim vytřít zrak. A už jsem byla také unavená z toho být neustále podceňovaná. Hádám, že se na mě smrt podepsala přece jen o trochu víc, než se prvně zdálo. Neohodnotila bych se jako ambiciózní a tady sedím uprostřed královského města a přemýšlím přesně nad tím.

Zatvářil se na chvíli ublíženě, ale potom se zapřel zády o pohovku a spojil ruce před sebou. Najednou působil mírně otráveně. „Moje děti jsou mnohdy pošetilé a nevidí, co vidím já. Kdybych měl dát na jejich stěžování pokaždé, když se jim něco nelíbí, nikdy bychom se nikam nedostali.“

Zasmála jsem se nad jeho tónem. „No a co vaši bratři, mistře?“

„Marcus byl… ochromen, pro nedostatek jiného slova,“ řekl pomalu a měla jsem dojem, že i on sám byl udivený něčím, co jeho bratr řekl nebo udělal. Nebo možná tím, že vůbec něco řekl. Marcus z vyprávění nepůsobil jako moc upovídaný chlapík. Arovy oči mě na chvilku zarazily svou otevřenou hloubkou a byla jsem překvapená, že v jeho tmavých duhovkách vidím jasně svůj odraz.

„Caius,“ teď Arův hlas získal na ostrosti a zúžil oči, téměř černé, „Caius na druhou stranu neměl příliš velkou radost, ale nakonec uznal, že představuješ určitý přínos.“

„Takže dělal trošku problémy?“ usmála jsem se a Aro se ušklíbl zpět. S úlevou jsem postřehla, že jeho pohled je opět o něco světlejší.

„Jeho den by nebyl úplný, kdyby ne,“ odvětil hravě. Potom jeho výraz zvážněl a krátce si mě prohlížel. „Dohodli jsme se s bratry, že tě oficiálně přijmeme mezi stráž, jakmile se projevíš. Osobně si troufám hádat, kvůli tvé mírné povaze, tesoro mio, že oblékneš modrý plášť. Jak by se ti to líbilo?“

„Modrá je dobrá,“ souhlasila jsem. Nehádala jsem, že bych měla příliš bojových schopností se svým pasivním darem. Ochrana byla to pravé ořechové.

Nějakou chvíli jsme spolu ještě mluvili o mých dojmech z cesty a také o tom, kdy a jak si budu zařizovat svůj pokoj. Byla mi doporučena asistence sekretářky Gianny a já jsem souhlasila, zvědavá na jednoho z mála lidí, kteří pro Volturiovi přímo pracovali.

„Jaké jsou tvé plány na zítřek, Isabello?“ zeptal se mě později, když se chystal k odchodu.

„Alec slíbil, že mě provede palácem,“ odpověděla jsem. „Potom bych se možná ráda podívala po městě.“

„Heidi nebo Chelsea, nebo Gianna, když už jsme u toho, tě jistě rády provedou,“ usmál se na mě a potom mě pohladil po tváři. Jeho dotek byl vřelý a po měsících, kdy mě studil, to byla vítaná změna. „Nebudeme na tebe nijak tlačit, nejdražší. Až budeš připravená vyzkoušet svoje síly, zastav se za Demetrim.“

Potom ale zavrtěl hlavou a opravil se, prstem přejížděje po mé čelisti a s očima žhnoucíma: „Zastav se za mnou.“

Zamrkala jsem a ucukla před tím nevysvětlitelným ohněm. Bylo to slabě znepokojivé.

„Rád bych dohlédl na hladký průběh tvého tréninku,“ řekl lehce, ačkoliv jsem postřehla jeho slabě nepřirozený tón. Na odchodu nepřesvědčivě prohodil: „Netřeba obtěžovat našeho přetíženého stopaře.“

   ***

Alec mi následující den ukázal palác. Zdálo se, že večer ještě stačil pohádat s Jane a byl trochu tišší než obvykle. Seznámila jsem se také s Giannou, která pro mě měla už připravené nové doklady a kreditku s ‚výplatou‘ od Ara, kterou jsem měla použít k dovybavení svého pokoje. Protesty byly marné, jak podotkl Alec.

Byla to relativně milá dívka, ovšem vevnitř byla bezcitná a vypočítává. Pracovala pro nás s plným vědomím, že každý týden v našich zdech zemře kolem padesáti lidí, a pracovala pro nás kvůli vysokému platu se širokým úsměvem nalepeným na tváři a s nadějí, že se jednoho dne stane jednou z nás.

Alec mě ujistil, že k tomu rozhodně nedojde, protože takové lidi, jakkoliv užiteční jsou, Volturiovi nepřemění. Neměnili prakticky nikoho, kromě slibných a talentovaných jako jsem byla já.

Cítila jsem se trochu potěšeně šokovaná, poctěná můžeme říct. Ne každý člověk dostane šanci získat nesmrtelnost a měla bych si toho skutečně vážit, i když jsem předtím ta vehementně nechtěla. Byl to ohromující život. Neživot. Hm. Pro většinu nesmrtelných byla pocta dostat nabídku připojit se k nejmocnějšímu upírskému klanu na světě a jistým způsobem to pomohlo oživit mé umírající sebevědomí a mou téměř mrtvou sebeúctu.

Byla jsem pro Volturiovy dost dobrá, aby mě proměnili a nechali si mě. Ne jako Cullenovi, kteří mě sice milovali stejně jako já je – ale nakonec si vybrali život beze mě. Ta myšlenka mě překvapila – především kvůli doprovodným emocím.

Pro Ara, našeho krále, jsem byla dost dobrá i bez duše. Ne že bych na vteřinu věřila, že jsem o ni přišla. Pro Aleca jsem byla dost dobrá, aby se kvůli mně škorpil se sestrou. Tohle teď byl můj domov a moje rodina. Ne moji úžasní, soucitní Cullenovi, kteří mě opustili. Ne, našla jsem svoje místo, o které budu bojovat, seč mi síly stačí, mezi Volturiovými.

Při naší cestě hradem jsme se znovu objevili v klubovně a tentokráte jsem měla možnost poklábosit si s Felixem a Demetrim, kteří byli podle všeho velmi dobří přátelé. Když jsem se přenesla přes skutečnost, že Felix se mnou hodlá flirtovat i nadále, aniž by měl postranní úmysly, a Demetri se rozhodl přidat se, byl to zábavný rozhovor. Bylo to jako hrát roli někoho jiného, nějaké jiné sebevědomé, neostýchavé Belly.

Alec nás sledoval s mírně napjatýma očima, ačkoliv jsem nemohla za boha přijít na to proč.

„Kdy tě uvidím v tréninkové místnosti, Isabello?“ zajímal se Demetri s jemným úsměvem. Zarputile mi říkal celým jménem, stejně jako Aro. Cokoliv jiného by prý bylo nezdvořilé, bez ohledu na to, že nemám ráda svoje plné jméno. Kdykoliv mě někdo osloví ‚Isabello‘, mám dojem, že jsem něco provedla.

„Och, někdy potom, co si prohlédnu město a trochu zařídím pokoj,“ usmála jsem se, na paměti to, že Aro trval, ať se nejdřív zabydlím.

„V tom případě mi dovol být ti průvodcem,“ nabídl se galantně. „Předpověď hlásí zataženo.“

„Ne, ne, brácho,“ Felix se natáhl a omotal kolem mě paži. „Bella jde do města se mnou.“

„Jdu?“ zeptala jsem se ho pobaveně, zatímco Demetri na nás zahlížel s předstíraným pohoršením.

„Ach, krásná panno, není to ani čtyřiadvacet hodin a už za sebou zanecháváš brázdu zlomených srdcí!“

„Jistě, zrovna jsme se na tom domluvili,“ zvolal Felix a zasmál se. „Vidíš? Věděl jsem, že dříve či později propadneš mému kouzlu, krásko. Jsem neodolatelný.“

„Neodolatelný jako čerstvě pohnojené pole, drahý Felixi,“ zkonstatoval Demetri. „Isabello, má paní, nebudeš se snad zahazovat s tímto barbarem. Ukážu ti všechna tajná zákoutí města, to ti slibuji.“

„Vlastně, pánové,“ Alec se ozval dříve, než jsme mohli pokračovat v našem žertovném hovoru. „Mistr Aro by radši, aby Bellu doprovodila Chelsea nebo Heidi.“

„Ale ani Chess, ani Heidi tu nejsou,“ podotkl Felix s širokým úsměvem. „Tak co, baby, koho z nás si vybereš? Zatímco tady uhlazenej panák D tě maximálně vezme na zastrčené náměstíčko, já tě provedu rájem.“

„Tak pojďte oba, budu ostatně potřebovat pomoc s taškami,“ nabídla jsem jim, stoprocentně jistá, že odmítnou. Nenáviděla jsem nakupování – jak na tom mohli být asi tihle dva? No, neodmítli, protože to pro ně byla výzva, a já strávila valnou část dne v jejich společnosti. Oslňovali jsme skupinky turistů a vyplenili několik knihkupectví a vetešnictví.

„Poslyš, Bells,“ ozval se Felix na cestě do paláce. Seděla jsem na místě spolujezdce, zatímco Demetri řídil a Felix se opíral o naše sedadla s hlavou opřenou o moji opěrku hlavy. „Nevíš, kdo je Victorie?“

Ta otázka mě zaskočila a na vteřinku jsem zamrzla. Na tu zrzavou mrchu jsem si zakázala myslet a Felixův dotaz mě vyvedl značně z míry. Myslela jsem, že je mrtvá. Skutečnost, že není, mě nechávala znepokojenou a s neblahým pocitem.

„Málem mě zabila, než jsem prošla přeměnou,“ odpověděla jsem, hrdá, že se mi nezachvěl hlas. Jizvy po jejích nehtech byly pryč, ale ty vzpomínky zůstávaly ostré, plné barev, plné pachů mé vlastní krve a lesní prstě, plné jejího smíchu.

„Och,“ řekl překvapeně. „Tím se to vysvětluje. Děvka.“

„Proč se ptáte? O co jde?“ zajímala jsem se.

„Caius nechal na žádost mistra Ara vypsat na její hlavu odměnu,“ řekl Demetri. „Jakmile ji zahlédne nějaký spojenec, budeme ji mít do čtyřiadvaceti hodin v našich rukách. Jen mě mrzí, že jsem ji nikdy nepotkal. Bylo by to všechno daleko jednodušší.“

„Nikdo nevztáhne ruku na jednoho z nás beztrestně,“ vysvětlil temně Felix. „Ne na Arovu oblíbenkyni. Dokonce i ledovka Jane by jí s radostí utrhla hlavu. No, ona by vlastně nikdy nepohrdla možností utrhnout hlavu komukoliv…“ dodal se zamračením.

Žádný růměnec se nekonal, za což jsem byla znovu neskonale vděčná. Byla jedna věc, když tak o mně mluvil Alec – znal a viděl, jak se ke mně Aro choval doma ve Forks –, ale byla dočista odlišná věc, když tak o mně mluvili a smýšleli ostatní. Jak rychle přijali, že jsem mezi nimi a že – nějak – držím zvláštní pozornost našeho mistra. Jen to utvrzovalo můj pocit, že jsem doma, a posilovalo moje odhodlání zapadnout.

Rozhodně jsem ale cítila slabé pochybnosti. Co když zklamu na plné čáře? Nesmím, nechci. Nezklamu. To byla moje mantra. Potřebovala jsem to dokázat především sama sobě.

„Demetri?“ zeptala jsem se. „Co kdybychom šli zkusit trénovat, jakmile si uklidím to haraburdí?“ a ukázala jsem směrem ke kufru, kde bylo namačkané vybavení mého pokoje.

„S radostí,“ odvětil a věnoval mi široký úsměv. Přes rameno jen prohodil: „Kolik to je teď, Felixi? Osm-šest pro mě.“

„Bells?“ Felix mi zašeptal hlasitě do ucha. „Ukážu ti pár dobrých chvatů a úhybů, co ty na to? Nikdy nevíš, kdy se ti budou hodit, zvlášť když půjdeš proti silnějšímu protivníkovi.“

„Platí, a třeba dostanu na lopatky i tebe, siláku,“ odpověděla jsem pobaveně.

„D?“ řekl Felix samolibě. „Sedm-osm.“

O chvíli později mi chlapci, jak jsem jim především v jejich doslechu začala říkat, pomohli odnosit moje nové vybavení. Krásně totiž protestovali, že jsou o pár set let starší než já a neměla bych si prý dovolovat. Byla jsem nadšená z nenásilné kamarádskosti, která mezi námi vládla.

Následně jsme zamířili do tréninkových místností ve spodních patrech pevnosti. Byly to obrovské síně hluboko v podzemí obložené masivními pískovcovými kvádry a dál od paláce. Kdyby došlo k poškození stěn, aby se nenarušila statika staveb nad námi.

Když mi to Felix vysvětlil, nedůvěřivě jsem se na něj zahleděla.

„Vtipkuješ.“

„Ne,“ odvětil. „Občas dělám díry do zdí. Dobře, občas často…“

Demetri si vzápětí převzal slovo a začal kolem mě kroužit se zamyšleným výrazem.

„Prošli jsme rozřazováním nováčků už mnohokrát,“ začal. „Většinou je to poměrně snadné. Novorození musí nejprve potlačit svoje instinkty, takže tam není co řešit. Jsou silnější a rychlejší, ale divocí. Bojovat proti nim není pro zkušeného upíra žádná výzva, pokud si dává pozor a není přečíslen.“

Vzápětí se přikrčil a skočil po mně, vrčící.

Moje reakce byla neočekávaná. Lekla jsem se a ucukla a cosi barevného se zablesklo mezi mnou a Demetrim dřív, než se ke mně dostal. Byl to zlomek okamžiku. S hlasitým zaburácením, jako když Cullenovi hráli baseball a strkali se, narazil do clony a byl odhozen o několik kroků zpátky.

„Vau!“ zahřímal Felix a pospíšil si ke mně. Zastavil hned u modravě pableskující bariéry a jemně se jí dotkl. „Vau, neděláš nic napůl, Bells!“

„No, rozhodně si oblékneš tmavý plášť,“ zkonstatoval Demetri potěšeně a přidal se k němu. Vypadal trošku pocuchaně a hleděl na mě s přemýšlivým výrazem.

Připadala jsem si trochu nepatřičně, zatímco kolem mě oba kroužili a prohlíželi si a dotýkali se mého štítu. Pulsoval kolem mě a na nějaké podprahové úrovni jsem vnímala, jak ho ohmatávají, jako by byl mou živoucí, prodlouženou částí.

„Nikdy jsem neviděl takový štít, fyzický štít,“ pokračoval Demetri klidným hlasem. „Vypadá, jako by pulsoval energií. Soustřeď se na to, jak ho cítíš. Vnímej ho. Dokážeš ho stáhnout zpět?“

Zavřela jsem oči a začala se soustředit.

„Dýchej a zkus se uvolnit. Zkus v sobě najít nějaké pojítko, něco z tebe, co přesahuje hranice tvého těla a obklopuje tě zvenčí. Soustřeď se, zkus to uchopit. Je to tvoje síla, tvoje energie…“ pokračoval melodicky.

Zhluboka jsem dýchala a pomalu vytěsnila z povědomí všechny smysly i Demetriho podmanivý hlas. Byla jsem obklopená jen tmou a strnulostí mé vlastní mysli, mého vlastního nitra.

Hledala jsem něco, cokoliv. Potom jsem to ucítila, tu vitální bariéru, která mě obklopovala. Byla vláčná, unikala mi mezi pomyslnými prsty a těsně mě obklopovala. Byl to můj mentální štít a připadal mi živý a přelévavý, a nějakým zvláštním způsobem se projevoval i fyzicky kolem mého těla.

Marně jsem hledala to spojení vedoucí ven. Zkoušela jsem strkat a natahovat tu světélkující modrou clonu, ale bylo to nemožné – odmítla se nechat uchopit, a odmítla se nechat posunout. Začínala jsem být frustrovaná, když vtom…

Tady! zajásala jsem, když jsem našla můstek vedoucí pryč z mé hlavy a někam do neznáma. Jemně jsem ho následovala dál a pevně uchopila do svěráku. Byla to ostatně moje mysl. Měla jsem právo zacházet se svým štítem, jakkoliv jsem uznala za vhodné.

Tvrdohlavě jsem zkusila popotáhnout a štít… Ne, nebyl to jen štít, uvědomila jsem si. Nebyla to bariéra, byla to čistá energie, která si zvolila tvar kopule, která si zvolila, že mě bude obklopovat. Protože jsem podvědomě potřebovala ochranu a nejdůležitější pro mě bývala moje vlastní mysl, můj tichý svět plný hrdinů literatury a filmů.

Mohla bych ji teď vytvarovat do něčeho jiného, mohla bych ji vyslat kolem sebe a ovládnout? Nejen jako štít, ale také jako meč.

Otevřela jsem oči a prudce vydechla s náhlým uvědoměním, že ano, mohla. Byla to síla stejně dobře využitelná pro obranu i pro útok. Panejo, Aro měl celou dobu pravdu! Po přeměně můj pasivní talent skutečně získal úplně nový rozměr.

A když byla řeč o Arovi, stál přímo přede mnou s černýma očima.

Modravá clona naposledy zapulsovala a pak se vtáhla zpátky do mého těla. Když jsem si ale prohlédla Arův nehybný obličej, zalitovala jsem toho. Jeho čelisti byly stisknuté pevně k sobě a koutky měl stažené dolů v nesouhlasu, oči zúžené a jiskřící a obočí podmračené.

Takhle jsem si nepředstavovala jeho reakci, až zjistí, jaký dar vlastně mám. Periferně jsem viděla, že jsme sami. Jak dlouho jsem byla mimo? Kam se poděli Demetri s Felixem?

„Isabello,“ řekl Aro pomalu a kontrolovaně, jako by nevěřil svému hlasu.

Slabě jsem přikývla, zmatená, co se jen mohlo stát. Doteď se nijak nepohnul a pokračoval v tom temném zahlížení, jako by se nedokázal rozhodnout, co chce říct a udělat.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně. Nikdy jsem ho neviděla tak zlostného. To bylo to správné slovo. Nikde nebylo ani stopy po tom roztěkaném, věčně veselém upírovi, ani po jeho dětinských sklonech. Byl naplněný zuřivou, mrazivou zlobou, kterou jsem si nedokázala vysvětlit.

Stiskl ruce v pěst a naklonil se blíž.

„Co jsem ti řekl, že máš udělat, Isabello?“ zeptal se hlubokým hlasem. Veškeré jeho předstírání bylo pryč, nezůstala v něm žádná opatrná jemnost, mírnost.

Potlačila jsem nutkání stáhnout se od Ara kousíček dál a zvedla k němu nejistý, zmatený pohled. Jako bych hleděla na cizince, který mě v nitru skutečně děsil. Věděla jsem ale už od prvního okamžiku, co jsme se seznámili, že někdo hluboko pod všemi Arovými úsměvy a teatrálním chováním se skrývá monstrum, zuřivý, chaotický běs.

Zamrkala jsem, značně nechápavě, a v hlavě si prošla veškerou konverzaci, kterou jsme vedli. Pořídit si vybavení pokoje a potom jít za Demetrim… Och! Chtěl vidět počáteční fáze mého tréninku, jak jsem jen mohla zapomenout?

Rozpačitě jsem stáhla hlavu mezi lopatky, lidský zvyk, a zahanbeně se usmála: „Omlouvám se, zapomněla jsem, že jste chtěl být přítomný.“

Nezměnil ani postoj, ani výraz.

„Nerozumíme si,“ pronesl. „Výslovně jsem ti řekl, že do města máš jít s některou z upírek nebo Giannou, ne s Felixem nebo Demetrim, natož s Felixem a Demetrim. Stejně jako jsem ti výslovně řekl, že jakmile budeš chtít začít s tréninkem, máš vyhledat , nikoliv mého stopaře. Není vhodné, aby ses s jedním nebo druhým socializovala bez dozoru!“

Teď byla řada na mě, abych zůstala bez pohnutí a zírala na něj naprosto nechápavě. Všechen ten rozruch byl kvůli tomuhle? Protože jsem byla venku s dvěma muži bez gardedámy?

„Ne-nemyslela jsem si, že je to rozkaz,“ odpověděla jsem. „Heidi ani Chelsea tu nebyly, když jsem chtěla vyrazit, a Gianna… no, Gianna má svoje vlastní povinnosti a nechtěla jsem ji obtěžovat. Kluci byli po ruce a nabídli se, že mě provedou.“

Nevím, proč jsem cítila nutnost mu to vysvětlovat. Bylo to absurdní. Nežijeme ve středověku, tohle je jednadvacáté století!

„Co se tréninku týká, chtěla jsem začít co nejdřív. Ani jsem si nevzpomněla, že bych měla jít obtěžovat vás, mistře,“ dodala jsem ještě nakonec a střelila po Arovi váhavým pohledem.

Někde v tom vysvětlení musela být závažná chyba, protože se tvářil ještě rozzlobeněji.

„Takže už sis na mě ani nevzpomněla?“ zeptal se jedovatě. „Máš očividně velice slabou paměť, Isabello, pokud na mě tak snadno zapomínáš!“

„Cože?“ zablábolila jsem dřív, než jsem se mohla zastavit. Něco na celé téhle scéně bylo prostě špatně. Slabě mi to připomnělo naše střetnutí před několika dny, během mého posledního lidského odpoledne. Nikdy předtím jsme neměli otevřené konflikty, a teď opravdu nebyla nejvhodnější chvíle začínat. Jsem mu zavázaná za věčný život a v jeho službách.

Zhluboka se nadechl a zazíral na mě.

„Řekl jsem, že máš slabou paměť, když tak snadno zapomínáš,“ prohlásil ostře a sklonil se ke mně. „Jestli nejsi schopná porozumět jednoduchému sdělení a zapamatovat si ho, jakákoliv míra nadání ti bude k ničemu. Netrpím ve stráži ztracené případy.“

Ucukla jsem tentokrát před jeho zlomyslným tónem a bodavými slovy. Byly jako políček, jako ostré připomenutí toho, že ještě před nedávnem jsem byla obyčejná holka s obyčejným životem. Ale ještě ostřeji mi to připomnělo ty chvíle po Edwardově odchodu, kdy jsem si připadala tak beznadějně – jako pravý ztracený případ.

„Ne, to určitě netrpíte,“ zamumlala jsem. O krok jsem ustoupila a sklonila hlavu dolů. Pokud se mi nepodaří nechat se vyhodit dřív, než se zabydlím, musím věnovat větší pozornost tomu, co říká a pečlivě si rozmyslet, co myslí jako návrh a co jako rozkaz.

„Isabello,“ protáhl a vykročil ke mně.

Byla to podvědomá reakce – moje modravá kamarádka energie musela reagovat na moje rozjitřené emoce a identifikovat Ara jako toho, kdo představoval riziko, protože okamžitě mezi námi vyskočila bariéra.

Zastavil se v půlce pohybu a já přesně v tu chvíli zvedla vytřeštěně pohled, takže jsem měla možnost spatřit přes Arův obličej přelétnout záchvěv údivu a následně lítosti. Jasněji jsem nemohla dát najevo, jak se mu podařilo mě ranit.

„Tesoro mio,“ zašeptal vzápětí jemněji a zvedl ruce dlaněmi ke mně. „Nechci ti ublížit.“

Přikývla jsem a odvrátila se od jeho upřeného, stále černého pohledu.

„Ještě to neumím ovládat,“ řekla jsem slabě. „Jak dlouho jsem byla předtím v transu?“

„Přibližně tři hodiny,“ odvětil a začal se stahovat do bezpečné vzdálenosti. Spěšně dodal: „Je potřeba, abys získala nad svým darem naprostou kontrolu, je to tvoje prvořadá povinnost. Nechám tě teď o samotě.“

Krátce se na mě zahleděl s nerozluštitelným výrazem v očích a potom odešel.

Sotva za Arem zaklaply dveře a já byla v rozlehlé, naprosto tiché místnosti hluboko pod Volterrou sama, roztřeseně jsem vydechla a bariéra zapulsovala a stáhla se zpět do mě.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve stínech - 2. kapitola:

 1 2 3   Další »
15.03.2013 [22:00]

Agule99Wow! Úžasná, boží kapitola! Bellin dar je skvělej, úplně parádní! Skvěle jsi ho představila, popsala, fakt paráda! A nákupy... Taky skvělý, jsem ráda, že si to Bells užívá a pomalu se zabydluje, ale ten konec... Na Bellině místě bych se nejradši propadla do země strachy... Fakt krásná kapitolka, píšeš úžasně! Moc se těším na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

20. werigo
15.03.2013 [10:20]

Emoticon Emoticon Emoticon

19. Blackie
11.03.2013 [21:32]

Já žasnu!!! Nevěřila jsem, že to bude vůbec kdy možné, ale s další a další kapitolou mě tvá povídka bere čím dál, tím víc :-D Je to úžasné! Honem piš, tohle čekání a mučení mi dnes normálně nedá spát :-D

10.03.2013 [21:12]

Miluju Bellin dar, sice je trochu upravený, ale nijak násilně. Emoticon Jen jí budu přát pevné nervy, s Arem je bude potřebovat. Emoticon Kapitola je samozřejmě opět úžasná! Emoticon Celý týden si budu kousat nehty, abych vůbec vydržela do další kapitoly. Koukám, že je to taková moje droga. Moc se těším na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Ella
10.03.2013 [21:09]

Bože úžasný!!!! Prosííím, další!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. kolouš :)
10.03.2013 [16:20]

OO to je naprosto dokonalé ten Belli dar to je síla a Aro jak žárlí to je rozomilé :)

15. Lucka
09.03.2013 [22:44]

tak to bylo něco naprosto skvostného. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Bellin dar je ohromující. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. NoemiVolturiCullen
09.03.2013 [22:08]

Tak o tomto som ani neuvažovala, že by Bella mohla mať takýto dar. A Aro očividne žiarli. No... Emoticon Emoticon

13. Rena16
09.03.2013 [21:37]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.03.2013 [21:01]

CatharineSarahAnnKrása, konečně jsme se dočkali, nemám slov, asi se budu muset vrátit za pár hodin, až budu schopná napsat pořádný komentář Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!