Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 16. kapitola

06.07.2011 (12:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1547×

16. kapitola ~ Zachránce?

Alice:

„Už jsi vzhůru?“ promluvil známý mužský hlas a já vzhlédla.

„Jarede?“ vydechla jsem překvapeně.

„Jo, jsem to já,“ zasmál se. Rychle jsem zamrkala, abych se ujistila, že je to opravdu on. Vypadal... jinak. Chlapecké rysy zmizely, stejně tak jako podlouhlé vlasy. Byl o hodně vyšší a pod tričkem se mu zřetelně rýsovaly svaly. Připadalo mi, že od našeho setkání uběhlo alespoň pět let a ne jen několik týdnů.

„Jsi... Co se s tebou stalo?“

Pousmál se.

„Růstový spurt. Ale už je to v pohodě. Zastavilo se to.“

„Aha,“ zamumlala jsem. „Mohl bys mě prosím pustit na zem?“

„Nemyslím si, že je to nejlepší nápad. Vypadáš opravdu unaveně. Potřebuješ se najíst a prospat. Kdyby ses tak viděla v zrcadle... Co jsi vyváděla?“

„Jsem tak trochu na útěku.“

Jared se nechápavě zamračil.

„Proč?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Dobře,“ přikývl a přidal do kroku.

„Kam mě to vůbec neseš?“

„Ke mně domů. Už tam skoro jsme.“

„Tak mě postav na zem,“ zaprosila jsem znovu.

„Fajn,“ rezignoval, načež mi konečně vyhověl.

S povzdechem jsem si prohrábla rozcuchané vlasy, které už naštěstí stihly uschnout, a rozhlédla se kolem.

„Kde to jsme?“ zajímala jsem se.

„Na tom nezáleží,“ odbyl mě. Potom mě chytil za ruku a zavedl po příjezdové cestě k opravdu obrovskému domu. Měl několik vzájemně propojených budov, z nichž každá byla třípatrová, i s podkrovím. Předzahrádka byla taky větší, než je obvyklé, a navíc byla okolo obehnána vysokým plotem a bránou, která se otevírala na kód.

Na přemýšlení jsem už neměla víc času, protože jsme došli ke vstupním dveřím, kde nám otevřela asi dvacetiletá dívka se snědou pletí a dlouhou jizvou na pravé tváři. Vyděšeně jsem na ni zůstala zírat.

„Ahoj, já jsem Emily. Ty musíš být Alice, Jared mi o tobě vyprávěl,“ podala mi ruku s upřímným úsměvem, jenže já pořád nemohla odtrhnout zrak od její zjizvené tváře.

Jared si odkašlal a trochu do mě strčil, abych se vzpamatovala. Emily se zamračila.

„Jasně, promiň. Jo, jsem Alice. Těší mě...“ Plácala jsem nesmysly, ale jí to zřejmě nevadilo.

„Pojďte dovnitř,“ vyzvala nás. Tázavě jsem se podívala po Jaredovi, a pak váhavě vstoupila do velké předsíně. Emily ihned odešla a my zůstali sami.

„Takže... To byla tvoje sestra?“ zeptala jsem se.

Jared se začal smát.

„Ne, to opravdu ne. Emily je manželka mého kamaráda Sama.“

„Ty tady bydlíš se svým kamarádem a jeho manželkou?“

„No, vlastně je nás tu víc. Pár mých přátel, občas i jejich partnerky. Někteří z nich jsou mí bratranci.“

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Proč bydlí s tolika kamarády? Je to... zvláštní.

„Pojď, představím ti je.“

Poslušně jsem ho následovala až do jídelny, kde kolem stolu sedělo několik kluků Jaredova vzhledu i věku. Pár z nich dokonce bylo bez trička. Nechápala jsem to.

„Ahoj já jsem Sam – manžel Emily,“ představil se jeden z nich.

„Ráda tě poznávám. Jsem Alice.“

„Já vím,“ pousmál se.

„Všichni to víme. Od té doby, co tě Jared potkal, nezavřel klapačku,“ zachechtal se jeden z těch kluků u stolu.

„Jo, je dobře, že jsi tady. Kdo má poslouchat to jeho věčné: Ach, Alice je tak skvělá. Měl jsem si vzít její číslo. Proč mi pořád nevolá? Bylo by hodně trapné, kdybych zašel za Hannah zeptat se na ni?“

„Sklapni,“ zavrčel vztekle Jared. Překvapeně jsem se po něm podívala. Opravdu vrčel?

„Omluv Jareda, neumí se ovládat,“ promluvil znovu jeden z kluků.

„Mimochodem, jsem Jacob. A tohle je Embry, Quil, Paul, Seth a Leah,“ ukázal na ostatní kluky ze stolu. Všichni se na mě usmáli, až na Leah. Seděl ode mne nejdál a měl sklopenou hlavu. Tvář mu zakrývaly podlouhlé vlasy, což mě překvapilo, protože všichni krom něj byli ostřihaní na krátko. Navíc jeho tělo očividně nebylo tak vypracované, jako u ostatních kluků.

„Nevěděla jsem, že je Leah i chlapecké jméno,“ řekla jsem a všichni kromě jmenovaného okamžitě vyprskli smíchy.

„Nejspíš proto, že to chlapecké jméno není,“ prohlásil se smíchem Embry.

Nechápavě jsme znovu pohlédla na Leah a zarazila se. Kdyby pohledy zabíjely, byla bych už mrtvá, protože mě propaloval pár jasně černých dívčích očí. Leah je dívka.

„Já... Promiň, Leah. Netušila jsem... Nebylo ti vidět do obličeje...“

„Nech si ty omluvy,“ odsekla, prudce vstala od stolu a s hlasitým prásknutím dveří odešla.

„Z toho si nic nedělej. Leah je prostě taková,“ uklidnil mě Jared a ukázal mi, na kterou židli se mám posadit.

Dovnitř najednou vešla Emily s obrovským hrncem, který postavila na stůl. Kluci se po něm okamžitě vrhli a začali si na talíře nalívat polévku. Trochu se mi zvedl žaludek při pohledu na jejich málem přetékající talíře. Jak toho tolik můžou sníst?

„Dej si taky, Alice,“ vybídla mě Emily.

„Díky, je to od tebe moc milé, ale nemám hlad. Vlastně je mi trochu špatně. Mohla bych jít na zahradu?“

„Samozřejmě. Pojď za mnou, zavedu tě tam.“

Rychle jsem se zvedla a následovala Emily. Vůně polévky se linula po celé místnosti a mně to nedělalo zrovna dobře, takže chladný vzduch na chodbě jsem uvítala.

„Tamty poslední dveře. Už trefíš sama,“ prohlásila Emily a někam zmizela. Došla jsem k těm dveřím a vzala za kliku. Ocitla jsem se na rozlehlé neupravené zahradě, která mi trochu připomínala les. Všude vysoké stromy, husté keře...

Nechápavě jsme nad tím zavrtěla hlavou. Zjevně mají spoustu peněz, ale se zahradou nic neudělají.

Došla jsem k jediné lavičce široko daleko a posadila se. Nevolnost už byla dávno pryč. Spokojeně jsem zavřela oči a nastavila tvář slunci, jenže v tu chvíli se z nedalekého křoví ozval zvláštní zvuk. Vyděšeně jsem se napjala a nespouštěla z toho místa zrak.

Nějakou dobu se nic nedělo a já se začínala pomalu uklidňovat. Jenže v tu chvíli se zvuk ozval znovu a já se střetla s upřeným pohledem, který mi připomněl Leah. Jenže tentokrát to bylo jiné. Z křoví na mě zíral pár divokých zvířecích očí.

***

„Alice? Probuď se, prosím!“ naléhal něčí hlas. Chtěla jsem ho poslechnout, ale ozýval se jakoby z velké dálky. Byla jsem obklopena tmou, která mě odmítala pustit.

„Alice! Poslouchej mě! Otevři oči!“ naléhal dál a tma začínala postupně mizet. Do očí mne uhodilo ostré sluneční světlo. Ospala jsem zamrkala a zaostřila zrak na tvář nade mnou.

„Jarede? Co se stalo? Kde to jsme?“ zeptala jsem se ochraptěle. Hlasivky mě neposlouchaly.

„Jsme u nás na zahradě. Asi jsi omdlela.“

Nechápavě jsem se rozhlédla. Nacházela jsem se na zemi vedle lavičky, kde jsem předtím seděla. Můj zrak dopadl na nedaleké křoví a v tu chvíli se mi všechno vrátilo. Ten zvuk, ty oči...

„Bylo tu nějaké zvíře. Tam v tom křoví.“

„Cože?“ nechápal Jared. „To je hloupost.“

„Ale ano. Sledovalo mě to!“

„Ne. Celá zahrada je oplocená. Žádné zvířata tu nejsou, jenom se ti to zdálo, rozumíš?!“ řekl tónem, který nepřipouštěl jakékoliv námitky.

„A-ano, promiň,“ vykoktala jsem. Jeho rozzuřený výraz náhle zněžněl a on mě pohladil po tváři.

„Pojď. Jsi ospalá a unavená. Nejspíš proto jsi měla ty halucinace. Potřebuješ se prospat. Emily ti připravila pokoj.“

„Dobře.“ Chytila jsem ho za ruku a nechala se dovést až do třetího patra, kde byl velký pokoj vybavený dřevěným nábytkem přetřeným na bílo. Doplňky byly sladce růžové. Povlečení, koberec, lampa, květináče, dokonce i tapety na stěně. Nelíbilo se mi to. Připadala jsem si jako v cukrové vatě. Všechno tak uměle sladké, nadýchané...

„Líbí?“ zeptal se nadšeně.

„Jasně. Je to nádhera,“ zalhala jsem.

„Dobře. Na posteli máš pyžamo. Ty bílé dveře naproti vedou do šatny s nějakým oblečením, ty napravo od nich vedou do koupelny.“

„To je všechno pro mě?“

„Samozřejmě,“ přikývl.

„Ale to nemůžu. Vždyť mě vůbec neznáte. Jak... proč vlastně tohle...“

„Pššt,“ přerušil moje nesmyslné blábolení. „Dej si sprchu a pořádně se vyspi. Promluvíme si ráno.“ Sklonil se, dal mi pusu na tvář a odešel.

Překvapeně jsem se znovu rozhlédla okolo. Vážně tu můžu zůstat?

Pomalu jsem ze sebe začala sundávat oblečení. Když bylo všechno dole, oblékla jsem si pyžamo a zalezla do postele. Na sprchování jsem už opravdu neměla síly. V tomhle stavu bych v té sprše nejspíš i usnula. Nechám to na ráno...

Zavřela jsem oči a promítala si zpětně celý den. Děje se tu něco opravdu divného. Cítím se tu sice bezpečně, ale něco mi říká, abych tomu falešnému pocitu bezpečí nevěřila. Co ty zvířecí oči? Jsem si jistá, že se mi to nezdálo. V té zahradě něco je. A vůbec je to celé zvláštní. Proč žije parta mladých kluků v tak velkém domě bez rodičů? Proč všichni kluci vypadají stejně a proč je dům jako nějaká pevnost? K čemu tak vysoký plot? Koho se snaží udržet venku? A nebo... Koho se snaží udržet vevnitř?

Omlouvám se, že jste museli tak dlouho čekat a doufám, že vás to od mé povídky neodradilo. Vážně se teď musím přinutit k tomu, abych přidávala kapitoly častěji, když jsou ty prázniny a mám na psaní konečně čas. :)

← 15. kapitola x 17. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 16. kapitola: