Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svatba jako řemen - 1. kapitola

03.04.2013 (15:15) • kachnullka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1533×

Dnes večer konečně s mojí nejlepší kamarádkou Kate vyrazíme do víru města! Už se nemůžu dočkat.

„Bello,‘‘ oslavila mě Kate. „Nad čím zase přemýšlíš?‘‘ zeptala se.

„Kate, to je otázka. Už se nemůžu dočkat, až si večer spolu vyrazíme do města. Už je to doba, co jsme spolu někde byly,‘‘ odvětila jsem jí s úsměvem.

„To mě mělo napadnout, že zase myslíš na nějaký ten klub. A taková doba to zase není. Vždyť jsem tam byly nedávno, před dvěma týdny, vzpomínáš?“ odpověděla, teď už skoro bez zájmu. No jo, asi si myslela, že myslím na nějakého chlapa. Ale zatím v mé hlavě žádný není.

Zašklebila jsem se na ni. Ona moc dobře ví, jak někam ráda chodím.

„Kate?‘‘ oslovila jsem ji nejistě.

„Ano, Bello?‘‘ odpověděla a podívala se na mě.

„Tak kdy dnes večer půjdeme?‘‘ Jenom protočila oči. Ale po chvíli jsem se odpovědi přeci jen dočkala.

„No, já nevím. Já bych šla až tak kolem desáté. Co ty?‘‘ Vyvalila jsem na ni oči.

„To přece nemůžeš myslet vážně! Já už bych šla nejradši v osm.“

„Tak brzo? Bello, jsi normální?“

„Kate, na rozdíl od tebe ano,“ uchechtla jsem se.

„Tak dobře. Domluvme se na kompromisu. Půjdeme tak v devět, souhlasíš?“ rezignovala nakonec.

„Dobře, Kate. Tak se mi líbíš. Jsi zlatíčko, děkuji.“ Přistoupila jsem k ní a objala ji.

Ona se usmála a řekla na to: „To je samozřejmost, Bells.“

„Jsem ráda za to, že jsi. Nevím, co bych dělala bez tak úžasné kamarádky, jako jsi ty. Jsi jako moje sestra, kterou postrádám,“ řekla jsem jí pravdivě. U zmínění slova sestra, které jsem řekla téměř nevědomky, jsem viditelně zkameněla.

Moje sestra se jmenovala Emily. Zemřela i s mými rodiči při autonehodě. Mně byly čtyři roky, ona byla o dva roky mladší. Rodiče jeli i s ní, aby mě vyzvedli ze školky a poté mě i ji zavezli k babičce. Nehodu neměl šanci nikdo z nich přežít – kamion jim nedal přednost...

Je to už strašně dávno, ale pokaždé, když si na to vzpomenu, tak mám chuť se rozbrečet. Strašně moc mi chybí. Všichni!

Kate si toho všimla, že jsem se trochu zarazila. Už už byla na odchodu, ale když mě viděla, v jakém stavu jsem, tak ke mně rychle přispěchala a objala mě.

„Bello, zlatíčko,“ řekla smutně. „Nemysli na to.“

„Nemysli na to?!“ zaječela jsem na ni. „Kate, i když jsem byla malá, tak si je všechy moc dobře pamatuji! Moji malou sestřičku Emily, taťku i mamku!“ A rozbrečela jsem se.

„Promiň. Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo. A nebreč, prosím. Víš, že tě nerada vidím smutnou,“ omlouvala se mi a zároveň se mě snažila uklidnit.

„Ne, ty promiň. Moje chyba. Já jsem na tebe tak vyletěla. Ale sama dobře moc víš, jak jsem zvlášť na ně citlivá,“ omluvila jsem se i já. 

„Já vím,“ řekla opatrně, jako by si myslela, že na ni zase vyletím.

„Už jsme dlouho nebyly v nějakém nákupním centru. Co kdybychom si příští pátek někam zašly nakupovat?“ zeptala se. Došlo mi, že chce změnit téma.

„Máš pravdu, už hodně dlouho jsme nebyly nakupovat. Měly bychom to co nejdříve napravit! Příští pátek bych nic mít neměla, klidně si v práci vezmu i dovolenou. Uděláme si nakupovací den!“ řekla jsem jí, už s úsměvem.

„Ano, uděláme! Už teď se těším,“ přitakala mi.

„Bello, už musím jít. Mám domluvenou ještě jednu schůzku. Budu se těšit na večer. Ten bude náš! Tak se měj, ahoj,“ loučila se, ale nezapomněla mě obejmout. To je totiž náš způsob, jakým se vítáme i loučíme. Moc dobře ví, co pro mě obejmutí, zváště od ní, znamená. Znamená pro mě totiž opravdu hodně, cítím se v tu chvilku v úplném bezpečí, jakoby mě objímala moje maminka...

„Ahoj, Kate,“ řekla jsem jí a když odcházela, tak i zamávala a poslala vzduchem pusinku.

…

„No, konečně, Kate! Kde jako vězíš celou dobu?!“ řvala jsem na svoji kamarádku, když se ke mně konečně uráčila přijít. Ta si z toho samozřejmě nic nedělala a vesele mě ignorovala dál… No, však počkej.

„Isabello, uklidni se! Máme ještě spoustu času!“ snažila se mě nějak zklidnit… Počkat! Ona mi řekla Isabello?! Tak to neměla dělat, nechtěla bych být v její kůži dnes večer… Já si na ni ještě něco vymyslím. Dělala jsem, že jsem to oslovení přeslechla.

„A co, že jsi tak nedočkavá?“ zeptala se najednou. „Víš snad o někom, kdo tam jde?“ vyzvídala dál.

„Ne, to opravdu nevím. Jenom nějakým záhadným způsobem cítím, že tam snad na někoho narazím,“ odpověděla jsem jí popravdě.

„Jo, tak to je jiná. Měly bychom co nedříve vyrazit!“ obrátila na jednou. „Tak šup, šup!

Asi po deseti minutách jsem konečně vyrazily. Já jsem měla na sobě modré krátké minišaty, které mi sahaly sotva pod zadek. Výstřih neměly žádný, zase tak moc odvážná jsem být nechtěla. Střihem byly akorát na mě – na hodně štíhlou postavu, každý, i sebemenší, špíček by šel vidět. K tomu jsem si dala černé lodičky s volnou špičkou. Ty boty zbožňuju.

Kate zvolila taky minišaty – černé. Opravdu jí slušely. Jenže ona měla na rozdíl ode mě výstřih. A to pořádný. 

„No, páni, Kate. Sluší ti to!" chválila jsem jí její výběr šatů.

„Děkuji, Bello," poděkovala slušně.

„Můžeme vyrazit, ne?" ptala jsem se jí natěšeně.

„Samozřejmě!"

…

Asi po hodinové cestě taxíkem jsme byli konečně na místě. Klub se jmenoval „Tropic club“. Zaplatila jsem taxikářovi, který nám popřál skvělou zábavu, a rychle jsem uháněla dovnitř. Kate šla hned za mnou.

„Taky se tam tak už těšíš, Bello?“ ptala se mě zvědavě.

„Kate, to bych nebyla já, kdybych se netěšila!“ odpověděla jsem jí rázně, když jsme obě stály před vstupními dveřmi do klubu. 

„Proč jsem se tady vlastně zastavily?" ptala jsem se Kate.

„Víš, že já ani nevím?" odpověděla jsem a otevírala dveře do klubu...

Jakmile jsem otevřela dveře klubu, tak jsem měla pocit, jako kdyby se všechny pohledy obrátily hned na nás. Ani není divu, vzhledem k tomu, co jsme měly oblečené. 

Pokud jste se dočetli až sem, gratuluji vám! :) Je to má první povídka, tak bych byla ráda za komentářa samozřejmě i kritiku. :) A nevím, jestli mám povídku psát dál, tak se prosím vyjádřete. :) V další kapitole by se měla Bella seznámit s Jacobem... 

Autor: kachnullka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svatba jako řemen - 1. kapitola: