Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunrise (svítání) - 1

22.08.2009 (19:30) • aAnGeLl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3368×

1. SEZNÁMENÍ

Bellin pohled:

Zrovna jsem se přestěhovala z Pheonixu. Moje matka se v poslední době pořád hádala s Philem a tak jsem se rozhodla odjet za svým pravým otcem do Forks.Chtěla jsem jí dát čas a prostor promluvit si s ním v klidu.

Nelitovala jsem svého rozhodnutí, ale nikdy jsem se necítila tak sama, jako když sem přijela do Forks. Nikoho jsem tady neznala.Připadala jsem si tak jiná, cizí. Ve škole to bylo ještě horší,ale alespoň jsem nemusela myslet na René, jak trpí a jak se pořád hádali. Trápila jsem se, že byla matka nešťastná, trpěla jsem s ní a právě proto jsem musela odjet.

Zrovna jsem byla uprostřed svých myšlenek, když mě vyrušil dav spolužáků, tlačící se do třídy. Ignorovali mě, jako všechny předchozí hodiny, ale mě to nevadilo, nijak zvlášť, už jsem si začala zvykat. Tiše jsem je sledovala zabraná do svých myšlenek. A pak se ve dveřích objevil kluk, vypadal jako anděl. Když vešel do třídy, ozval se tichý šepot, ale já ho nevnímala. Měla jsem plnou hlavu toho božského stvoření. Měl krásné zlatohnědé oči a bronzové vlasy neposlušně rozházené. Sledoval mě tak nějak frustrovaným pohledem, ale i přesto byla jeho tvář bez jediné chybičky.

Edwardův pohled:

Jen co jsem vešel do třídy, ucítil jsem krásnou, neznámou, květinovou vůni. Byla tak sladká. A pak jsem zahlédl tu dívku. Byla krásná, jen mě zarazilo, že neslyším její myšlenky. Zvláštní. Hned v ten moment jsem věděl, že bych jí nedokázal nikdy ublížit.

Od té doby, co jsem ji poprvé viděl, poprvé cítil, nemohl jsem na ni přestat myslet. Celá moje rodina si všimla, že se se mnou něco děje. Nevšímal jsem si jich. Ignoroval jsem Emmettovy narážky a neodpovídal na Aliciny otravné otázky. Prostě jsem nedokázal myslet na nic jiného než na ni. Nikdy jsem netoužil po nějakém člověku tak, jako právě po ní. Ale divné na tom bylo to, že jsem netoužil po její krvi, chtěl jsem jenom ji.
Z přemýšlení mě vytrhla Alice. Edwarde?Nechtěl by ses jít na chvilku projít? Nechápal jsem její myšlenky, ale věděl jsem, že bych ji měl poslechnout. Vydal jsem se tedy k mojí louce, ale po chvilce jsem si všiml, že nejsem sám.

Bellin pohled:

Asi po týdnu se pořád nic nezměnilo. Ve škole mě všichni ignorovali, Charlie pracoval přes čas a já byla zase sama doma. Věděla jsem , že na mě dolehnou smutné vzpomínky na máminy hádky. Nevydržela jsem to. Musela jsem na chvíli vypadnout. Ale kam? V ten moment mi to bylo jedno. Naštvaně jsem zabouchla knihu a seběhla ze schodů. Jako zázrakem jsem si ani nezlomila nohu ani neudělala pár dalších modřin. Vykoukla jsem z okna, bylo jak jinak než zataženo a tak jsem popadla bundu a vyběhla z domu. Tentokrát už jsem ale takové štěstí neměla a plácla sebou na příjezdové cestě. S tichými nadávkami jsem se sbírala ze země a mnula si podřené daně. Znovu jsem vyrazila, tentokrát už pomalejším tempem. Šla jsem pořád dál a dál, až jsem došla do hustého lesa. Dostala jsem strach. Okolí bylo celé zahalené v tlumeném zeleném světle, jak se ta trocha světla prodírala skrz husté koruny stromů. S hrůzou jsem zjistila, že pěšinka po které jsem celou cestu šla, někam zmizela. Mé srdce tlouklo v zběsilém infarktovém tempu a navíc se dostavil ten zvláštní pocit, že vás někdo sleduje. Nedokázala jsem se mu ubránit a otočila se.

Edwardův pohled:

Byla tady. Krásnější než ve škole. Zrychleně dýchala, měla strach. A pak jsem pochopil. Ztratila se. Celou dobu jsem ji sledoval, ale ona mě neslyšela. Žádný smrtelník mě nemohl slyšet. Najednou se však zastavila a otočila se. Nečekal jsem to. Když překonala počáteční strach, pohlédla mi do tváře. Nevěděl jsem co mám říct. V jejích očích jsem viděl stejný zmatek, stejnou nejistotu, jakou ona musela vidět v těch mých.
„Ehm... Ahoj,'' prolomila konečně ticho.

,,Víš nějak jsem se ztratila,'' Pokračovala ještě dřív, než jsem stačil něco říct. Byl jsem překvapený, že se mě nebojí. Většina lidí, které jsem potkal, v sobě měla ten instinkt sebezáchovy. Strach kořisti před lovcem. Jenže ona tady stála dokonale klidná. Slyšel sem jak jí začalo pravidelně tlouct srdce, jak pravidelně oddechovala. Ona se mě vážně nebojí?
„Mohl bys mi poradit, jak se dostanu ven z toho lesa?'' Pokračovala, když viděla, že nejsem schopný promluvit.
„Prosím''dodala pak a zrudla. Přišlo mi to strašně roztomilé. Byla tak krásná.
„Ukážu ti cestu, pojď,“ konečně jsem dokázal ze sebe vypravit pár slov. Když jsem prošel kolem ní, ucítil jsem znovu vůni její krve. Už mě nelákala jako před tím. Stejně bych jí nedokázal ublížit. Nechtěl jsem. Byla tak sladká, tak bezbranná. Cítil jsem, že ji musím ochraňovat.
„Já jsem Bella,'' zašeptala do okolního ticha.
„Edward''

Vyšli jsme z lesa. Během cesty Bella nejmíň pětkrát zakopla. Naštěstí se mi ji pokaždé podařilo včas chytit. Doprovodil jsem ji až domů. Celou cestu jsme si povídali. Nechtělo se mi ještě loučit, když se zastavila u dveří. Nikdy jsem si s žádným člověkem takhle nepovídal. Bylo to zvláštní. Musel jsem ji ještě vidět.
„Tak teda ahoj a díky za doprovod'' řekla ještě ve dveřích s nejkrásnějším úsměvem na rtech.
„Ahoj'' oplatil jsem jí úsměv.

Když konečně usnula, skočil jsem do jejího pokoje. Byla tak krásná i ve spánku. Její drobné tělo se zvedalo v pravidelných intervalech. Usmívala se, zřejmě se jí něco hezkého zdálo. Sledoval jsem ji celou noc, vytratil jsem se až někdy nad ránem.

Bellin pohled:

Když jsem se ráno probudila, vzpomněla jsem si na Edwarda. Na chvíli jsem zavřela oči a v duchu si představovala jeho tvář. Byla tak bledá, tvrdá, ale i přes to nepopsatelně krásná. Vybavily se mi jeho zlatohnědé oči, kterým jsem tak bezmezně důvěřovala. Vzpomněla jsem si na jeho jemný, sametový hlas. To nemohla být pravda, určitě to byl jenom sen. Vyhrabala jsem se tedy z postele, abych ze sebe udělala alespoň trochu člověka. Asi za patnáct minut jsem vyšla z domu a tam stál on. Opíral se o stříbrné Volvo a smál se tím svým pokřiveným úsměvem.
„Napadlo mě... nechtěla bys hodit do školy?'' Zmohla jsem se jenom na krátké přikývnutí. Byl snad ještě krásnější než včera a co víc, byl skutečný. Takže to nebyl sen. Chvilku jsem ho pozorovala a pak můj pohled sklouzl na jeho nablýskané Volvo.
„Páni, to je tvoje?''
„Jasně, tak nasedej.''
Nevěřila jsem, že to vážně dělám. Nasedla jsem do auta klukovi, kterého znám sotva den. Ale já jsem mu věřila. Nevím proč, ale prostě jsem věděla, že mu můžu věřit, že by mi neublíží.Připadalo mi, jako bych ho znala celý život. Parkoviště bylo ještě prázdné, když jsme přijeli ke škole. Byla jsem ráda, že tady ještě nikdo není, alespoň jsem se vyvarovala zvědavých pohledů spolužáků.

Od té doby se toho hodně změnilo. Edward pro mě jezdil téměř každý den. Zanedlouho jsem si připadala jako součást Cullenovi rodiny. Seznámila sem se s Edwardovými sourozenci. Alice s Rosali se mě okamžitě ujaly. Vyměnily mi půlku šatníku a každý týden mě tahaly po nákupech. S Jasperem jsem často hrávala šachy a Emmett mě učil, jak se hraje baseball. Ale jen málo času mi zbývalo na Edwarda. Takové chvíle jsem však měla nejraději. Většinu toho času jsme trávili u něj v pokoji a jen tak si povídali. Byla jsem ráda za každou chvilku strávenou s ním. Stačilo mi dívat se do jeho krásných očí a hladit jeho bronzové vlasy.
Nemohla jsem si však nevšimnout jistých detailů. Jeho pleť byla až neobvyklé bledá a tak strašně studená. Jeho oči se občas zbarvily do černa a někdy dělal tak rychlé pohyby. Všimla jsem si jeho jakoby němé konverzace se sourozenci. Nechtěla jsem to však řešit. Věděla jsem že mi to řekne sám, až bude chtít, ale moje zvědavost byla silnější.

Autor: aAnGeLl, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunrise (svítání) - 1: