Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunrice - 1. Kapitola

09.03.2010 (12:00) • Divine • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 909×

Ležela jsem v posteli a vstřebávala sluneční paprsky, které mi skrz nezastřené okno svítily do pokoje. Bylo fajn jen tak si ležet v posteli a vědět, že nemusím nikam pospíchat. Ale pravda je, že jednu motivaci proč pospíchat, jsem měla. Jacob. Kvůli němu bych se vzdala i tohohle ranního relaxu, který mě vždy přivedl do ,,extáze“.

Ale jedno mi bylo nad slunce jasné, i tohle musí někdy skončit. Proto jsem se překulila na bok, abych zjistila kolik je vlasně hodin. No páni! Ani bych neřekla, ale už jsem se tady flákala dvě hodiny.

Konečně jsem se zvedla a vylezla z postele. Z toho neustálého polehávání jsem byla celá ztuhlá. To bych vážně neřekla, že i poloupíři můžou takhle zcepenět. Na rozjezd jsem si hned zašla do koupelny dát si malou vlažnou sprchu, abych se ,,probudila". Bylo příjemné dát si studenou sprchu takhle po ,,ránu".

Když jsem vyšla ze sprchy, tak jsem vzala první ručník, který mi přišel pod ruce, a omotala ho kolem sebe. Poté jsem si pročesala své vlhké, kudrnaté vlasy a volně je rozhodila po zádech. Omotaná ručníkem jsem šla zpátky do svého pokoje.

Než jsem tam však stihla dojít, tak jsem slyšela zvonit telefon. Zrychlila jsem tempo, ale vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla jen ten ručník, tak ne o moc. Tak tak jsem k němu doběhla a vydala ze sebe tiché „Halo?“

„Ahoj Nessie.“

„Ach Alice, co potřebuješ?“

„Máš dneska čas? Hloupá otázka, jasně že máš. Mohla bys k nám dneska přijít?“

„No… já nevím… Možná… proč?“

„Chtěla bych jít nakupovat.“

„Alice…“ vydechla jsem zoufale a dopadla na postel. Dále jsem naslouchala Alici, jak mi popisovala, jak báječné to bude, když s ní, pojedu. Po deseti minutách  přemlouvání se se mnou naštěstí rozloučila. Mám Alici ráda, ale tou svou upovídaností mi občas lezla na nervy. Položila jsem telefon na noční stolek a přešla ke skříni. Vytáhla jsem jeany a tričko, oblékla se a šla do kuchyně udělat si snídani. Došla jsem k ledničce a vytáhla z ní první jídlo, o kterém jsem si myslela, že mám na něj chuť. Na to, že tu ze tří ,,lidí" jí jen jeden, tak máme docela velké zásoby. Vzala jsem si mnou vytvořenou snídani a šla si sednout ke stolu.

Jedla jsem mlčky, ostatně jako vždy poslední dobou. Ne že by se mi Bella s Edwardem nevěnovali, ale poslední dobou celkem často chodili na lov. Neměla jsem jim to za zlé, pač i já chci někdy být o samotě. Taky mi bylo jasné, že nejsou pryč jen kvůli lovu, ale taky kvůli manželským... ehm... povinnostem.

Po snídani jsem se na chvíli šla dívat na televizi, ale nic zajímavého tam nedávali, tak jsem to vzdala a raději se vydala za Alicí. Alice s ostatními členy rodiny bydleli nedaleko od nás, tak jsem nikam nepospíchala.  Sice už slunce nesvítilo tak hodně jako ráno, ale pořád bylo pěkné počasí, pro upíry však ideální. Co však ideální nebylo, byl tenhle život, celé dny nic nedělat, akorát chodit nakupovat, na lov a ven s Jakem… Někomu by to možná připadalo bezva, ale tohle mi od života připadalo trochu málo.

„Nessie!“ zavolal na mě kdosi a tím přerušil mé přemýšlení nad smyslem života. Málem jsem leknutím zakopla. Nikoho jsem tady totiž nečekala. Zastavila jsem se a rozhlédla kolem sebe. Chvíli jsem se rozhlížela, ale až když jsem zahlédla tmavou postavu nedaleko od sebe, tak jsem se zastavila. Přimhouřila jsem oči a zadívala se na ní.

„Jakeu?“ zavolala jsem s pochybností, že je to on.

„Ahoj Ness,“ pozdravil mě a vyšel mým směrem. Nebylo divné, že tady byl, ale nečekala jsem to. Taky jsem mu vyšla naproti. Měla jsem radost z toho, že se zde zjevil, alespoň nemusím k Alici, zatím. Když jsme k sobě došli skočila jsem po něm a objala ho. Obětí mi obětoval a zároveň se mnou začal točit, jako kdybych byla malé dítě. Jak už jsem řekla, kdyby mi bylo pět, uvítala bych ho s otevřenou náručí, ale teď sice nejsem o moc starší, ale zato o hodně vyspělejší. A to jak fyzicky, tak i psychicky. Ale co, jednou to můžu hodit za hlavu a dopřát mu tu radost.

Když mě konečně pustil, vzala jsem ho za ruku a táhla ho za sebou na znamení, že má jít za mnou.

„Co tady vůbec děláš?“ vyhrkla jsem na něj bez přemýšlení.

„No, napadlo mě že ti zase volala ta pij…“ zarazil se, když jsem ho sjela pohledem, protože moc dobře věděl, že nesnáším, když jim tak říká.

„Alice, tak jsem tě přišel vysvobodit,“ dořekl. Otočila jsem se k němu a usmála se. Bylo od něj moc pěkný, že si na mě vzpomněl.

„Oh, jak galantní...“ zasmála jsem se, ale myslela jsem to vážně.

„Jsem rozený gentleman,“ zasmál se a dal mi ruku kolem ramen. Já mu zase dala pusu na líčko a všimla si, jak pomalu rudne.

Ještě chvíli jsme se procházeli, čekala jsem na chvíli, kdy Jacob nebude připravený, abych mu mohla utéct. Vždycky jsem brala na vědomí, že jsem vyspělá, ale je mi jen deset, tak občas ulítnout můžu.

Vykroutila jsem se z jeho náruči a začala utíkat. Vypadal docela překvapeně, jen jsem se usmála a běžela dál. Proplétala jsem se mezi stromy a odhadovala, jak dlouho mu bude trvat mě chytit. Do ,,vteřiny“ byl u mě. Ani jsem nevěděla, že vlci běhají tak rychle.

Chytil mě za pas a strhl mě do měkké trávy. Byla jsem zmatená a hlavně jsem nečekala, že skončím na zemi a ještě k tomu pod Jakem. Připadala jsem si zvláštně a nelíbilo se mi, že na mně leží. Proto jsem v sobě vzala všechnu sílu, co jsem měla a překulila se. Tentokrát byl on dole a já nahoře. To už bylo lepší.

Provokativně jsem se na něj usmála a věděla, že jsem ho dostala. Teď se mi poddal a já věděla, že je v koncích. „Šach mat,“ mrkla jsem na něj a zvedla se ze země. Postavil se hned po mně, na nic nečekal. Objala jsem ho kolem pasu a čekala až mi objetí oplatí. K mému překvapení jsem nečekala dlouho.

„Chováš se jako malá, Ness,“ zašeptal  mi do vlasů.

„Já jsem malá,“ odporovala jsem. Podívala jsem se mu do očí a čekala náznak pobavení. Jako vždy nezklamal. Usmál se na mě a já věděla, že je všechno zas v pořádku.

Rozloučila jsem se z Jakem a vyběhla na cestu. Stála jsem tam a dívala se za ním. Nemohla jsem si pomoct, i když to byl můj nejlepší kámoš i tak jsem věděla, že mezi námi je něco víc, nějaké pouto, které nás vždy drželo při sobě.

Nevěděla jsem proč, ale vždy, když jsem přemýšlela, tak jsem upadla do něčeho takového jako transu. A to mi taky bylo osudné. Když jsem tam tak stála a uvažovala nade mnou a Jacobem, nevšimla jsem si, že se ze zatáčky řítí vůz. Nestihla jsem zareagovat. Auto se stočilo do smyku… ale já se mu vyhnou nestihla.

Poslední, co jsem slyšela, byly jen vyděšené vzlyky a hned poté se mi zatmělo před očima...

Autor: Divine, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunrice - 1. Kapitola: