Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - šestá kapitola

dfafa


Strejda vlkodlak - šestá kapitolaV téhle kapitole se podíváme na Belliino rande. Zajímalo by mě, zda dopadne podle vašeho očekávání... =)
A abychom se v příběhu posunuli zase o něco dopředu, přimotá se nám tam další postava.
Takže, přeji příjemné počtení, protože je tahle kapitola zatím ze všech nejdelší. ;) Gemm.

Strejda vlkodlak - Překvápko

 

„Nemohl bys dojít otevřít?“ zavřeštěla jsem z koupelny, když jsem se v půl šesté ráno vykopala ven ze sprchy a stále s opuchlýma očima na sebe mžourala do zrcadla. Jacob už byl taky vzhůru. Celkem mě před pár dny překvapilo, když jsem se dozvěděla, že pan dokonalý do práce vstává stejně brzy jako já. Minimálně každé pondělí, středu a čtvrtek. Protože ty zbylé dny se mohl dostavit až kolem deváté.

Moc jsme se spolu nebavili, poté večerní hádce v den, kdy mě pozval Michael na rande. Snažila jsem se Jaka nijak moc nevnímat, on se snažil mě neprovokovat. Jenomže dost často to bývalo nemožné, vzhledem k tomu, že jsme žili v jednom bytě. Navíc se skutečností, že každý z nás je zástupce jednoho živočišného druhu, ze kterých dva jsou hlavní přirození nepřátelé.

A nebudu tvrdit, že mě to neštve. Štve, a pořádně. Ráda bych, abychom spolu mohli vycházet minimálně jako staří přátelé, jenže to nešlo. Chodili jsme kolem sebe jako cizí, příležitostně se pohádali a kdykoliv to šlo, nemohl si Jacob odpustit nějakou sarkastickou narážku nebo pořádně podlou urážku. A já mu je vracela. Nebudu se ospravedlňovat, ale prostě jsem si nemohla odpustit ho urazit, když se k tomu vyloženě nabízel.  A co se týče Renesmé, choval se Jacob divně. Nebyla terčem jeho urážek a posměchu tak, jak jsem se domnívala. Většinu času ji jednoduše ignoroval, a několikrát jsem ho načapala, jak si ji prohlíží takovým zvláštním, neidentifikovatelným pohledem.

„Bello, jdi ke dveřím a řekni jí, že už ji nechci nikdy vidět,“ přišel ke mně Jake a s vytřeštěnýma očima mě pozoroval. Já si ho nechápavě prohlédla a znovu sebou trhla, když se ozvalo další mohutné zaklepání. Ono to na mě mluví?

„Cože?“ nechápala jsem. Za prvé, byla jsem ospalá. Za druhé, cože?

„Ta ženská, co stojí na chodbě. Jsou to asi tři týdny, co jsme spolu byli. Ví, kdy chodím do práce, proto je tady už teď. Prosím tě, jdi ven a řekni jí, že tu nejsem. Klidně si vymysli, že jsem mrtvý. Napovídej jí, že mě vykastrovali a ležím teď v nemocnici, jen mě před ní zachraň!“ zakňučel a vrhl po mě další prosebný pohled, pod nátlakem vytrvalého klepání.

„Můžu jí říct, že nemáš koule?“ ujistila jsem se s pobaveným úšklebkem, až si Jacob jenom povzdechl. Renesmé nás buď neslyšela, nebo to jen předstírala a potajmu se naší konverzaci křenila.

„To byl jen návrh, Labutěnko. Ale pokud tě nějak uspokojí, jo, klidně jí řekni tohle.“

„A co z toho budu mít?“

„Pocit uspokojení? Co já vím!“ Rozhodil zmučeně rukama, a když viděl můj nekompromisní pohled, povzdechl si. „Nebudu tě dvacet minut urážet. Budu milý a hodný, přísahám.“

„Budeš mě poslouchat a dělat vše, o co tě požádám?“

„Pokud nebudeš nechutná ani perverzní…“ zacukroval a už už jsem viděla, jak se všemožně snaží zatlačit své sarkastické já do pozadí, aby mě přesvědčil. „Prosím!“

Vítězně jsem se usmála a oblečená stále jen ve starém vytahaném triku a baskeťáckých kraťasech se vydala ke dveřím. Ness seděla u stolu a ospale likvidovala nakrájené jablko, a tak jsem si ji vyhoupla na bok a otevřela dveře.

„Přejete si?“ Na chodbě stála blondýnka. Hodně vysoká, s červenou rtěnkou a účesem jako po zásahu blesku, který měl nejspíš vypadat dobře. Měřila si mě s povytaženým obočím a ustavičně přežvykovala. Prostě na první pohled tvor bez mozku.

„Je tu Džejký?“

„Kdo?“ Proč se mi v hlavě promítá obrázek toho přežvýkavého tvora s několika žaludky?

„Dobrý ráno, paní,“ pozdravila vychovaně Renesmé a s přimhouřenýma očima si ji prohlédla.

„Ahoj, prcku.“

„Vaše vlasy mají barvu čůrání,“ upozornila ji vzápětí a zkoumavě nakrčila nos. Já se plácla přes pusu a co nejtišeji vyprskla smíchy.

„To se neříká, Ness… omluv se,“ pobídla jsem ji se škubající bránicí. Snažila jsem se nezaměřovat na vlasy té blondýny, protože Ness měla pravdu.

„Omluvám se, vaše vlasy jsou žluté jako… sláma,“ přiznala a pokrčila rameny, když ji nenapadlo trefnější přirovnání.

„Jacob Black, je tady?“ ignorovala ta počůraná blondýna dialog mojí dcery a s metajícími blesky z očí mě probodla pohledem.

„Proč?“

„Chci si s ním promluvit, proto, ty náno. A vůbec, proč jsi v jeho bytě?“

„No, nejspíš proto, že je to můj byt,“ poučila jsem ji ostře a abych se uklidnila, zaměstnala jsem své ruce hlazením Renesmé. Ta jen nechápavě zírala na ženu přede mnou a podezíravě se na ni mračila. Pravděpodobně stále uvažovala nad blonďatostí jejích vlasů. Když mi pak přiložila ruku na tvář a promítla mi tam obrázek skupinky transvestitů, které viděla minulý měsíc ve městě, málem jsem opět vyprskla smíchy. Raději jsem její drobnou dlaň opatrně odlepila od své tváře a nepatrným zavrtěním hlavy odpověděla na otázku. Na jednu stranu to bylo smutný. Protože sama o sobě by se ta čůza přede mnou dala považovat za hezkou. Kdyby se ovšem nestrojila jak strašidlo, včetně uhozeného barvení vlasů a neumění se nalíčit jako člověk.

„Takže se Džejký odstěhoval?“

„Ne, Džejký tu bydlí se mnou,“ opáčila jsem sladce a kupodivu i vcelku vyrovnaně. Vzhledem k tomu, že jsem ji měla chuť uškrtit. Sama jsem se divila, jak velká je má nechuť vůči naprosto cizí náně, očividně hloupější než patník. „A nemyslím si, že by tě chtěl někdy v budoucnu ještě vidět.“

„To jako kvůli tobě? Nejsi zrovna jeho typ, že?“

„A ty jeho typ jsi? Blonďatá čůza, která zcela samozřejmě nedokáže napočítat do deseti? Promiň, ale mám tu dceru a nerada bych ji nějak traumatizovala takovým obrázkem, jako jsi ty.“ Blondýnka na mě nechápavě civěla a snažila si uvědomit, co jsem jí právě řekla. A když to její mozek po chvíli zpracoval, naštvaně našpulila pusu a s dupotem odkráčela pryč. Renesmé jen na rozloučenou zamávala. Uchechtla jsem se a vrátila se zpátky do bytu. Jake seděl na židli a samolibě se usmíval.

„Nevěděl jsem, že v tobě vzbuzuji až takovou autoritu. Vážně jsi mě bránila, netušil jsem, že v tobě něco takového je,“ usmál se rozpustile a poplácal mě po ruce. Na Ness mrkl.

„Možná by bylo vážně lepší tě vykastrovat. Alespoň bys pak přerušil kontakty s těmi nejdebilnějšími lidmi planety,“ odfrkla jsem si a chystala se odejít do ložnice, připravit Renesmé do školky.

„Jsem si toho vědom,“ poznamenal Jacob mile. Ale než jsem za sebou stačila zavřít dveře, předběhl mě jako velká tmavá skvrna a vytrhnul mi Ness z náruče. Vytřeštila jsem oči a chystala se začít kousat a kopat, jenomže on mě znovu přerušil.

„Tak buď chytrá aspoň ty a užívej si. Právě jsi odstartovala svých dvacet minut,“ blýskl úsměvem. „Dej mi ji, obléknu ji.“

„Eh… fajn,“ vymáčkla jsem ze sebe po chvíli nechápavých pohledů.

***

Kontrolovala jsem se v zrcadle snad už po sté, ale stále si nebyla volbou bůhví jak jistá. Nebesky modré krátké šaty mi připadaly nějak moc na to, že to má být teprve naše první rande. Ale zároveň jsem nechtěla působit záporně, abych si tím Michaela nějak neoddálila. Přeci jen nepůsobil zrovna dvakrát sebejistě. Spíš vůbec, vzhledem k tomu, jak málem porodil dřív, než mě někam pozval.

„Co myslíš, vypadám v tom dobře?“ pípla jsem s očima upřenýma na Setha. Seděl zavrtaný v křesle a oddaně se soustředil na ovladač od herní konzole. Společně s Jacobem se zapáleně předháněli v automobilovém závodu a jen Seth čas od času mrkl na Renesmé, která si jak jinak hrála s Donny a krmila sebe i ji čokoládovým vajíčkem s hračkou uvnitř. Teď sice nesouhlasně zabručel, ale nakonec stiskl tlačítko a na obrazovce se objevilo veliké černé Pause. Jacob něco jedovatého zaprskal a probodl mě pohledem.

Dobře?“ odfrkl si, ale nic jiného nedodal.

„Vypadáš přímo k nakousnutí, věř mi,“ ohodnotil mě uznale Seth a mrštil po svém kamarádovi polštářem, když utrousil další ze svých jedovatých poznámek, kterých si já už skoro ani nevšímala. „A kam vůbec jdeš?“

„Na rande, říkala jsem ti to.“ Seth vytřeštil oči a vehementně zakroutil hlavou.

„Bells, pamatoval bych se, kdyby ses zmiňovala o tom, že se chystáš sejít s nějakým klukem.“

„No, tak to víš teď,“ odbyla jsem ho rychle. Jako by nevěděl, jak pro mě bylo tohle téma vždycky choulostivé. Zvlášť před dítětem.

„Jaký je?“ chtěl honem vědět s jiskrami v očích. Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale předběhl mě jediný zablešenec v místnosti.

„Není ani slepý, ani hluchý. Ale taky jsem se tomu divil,“ poznamenal Jacob kysele a natáhl se pro skleničku před sebou, pak se zarazil a rty se mu roztáhly do širokého šklebu. „Ale poznali se ve značně podnapilém stavu, takže to nejspíš lecos vysvětluje…“

„S tebou se nebavím, pse!“ štěkla jsem.

„Ty ses opila? Že ses ani nezmínila,“ pokáral mě Seth se šibalským kukučem a pobaveně se ušklíbl.

„Asi jenom takhle malinko.“ Ukázala jsem na prstech maličkou mezírku a chtěla se ospravedlňovat dál, jenomže to by nesměl existovat ten nadržený blbec, měnící se v psa.

„Zase to nepřeháněj!“ protáhl afektovaně. „No tak, to se ani nepochlubíš, jak sis hrála na lovce skunků?“ vysmíval se. Má pleť během sekundy nabrala typicky nachovou barvu. Provinile jsem mrkla na Setha, který chvíli přemáhal smích, ale nakonec se rozhodl mě podržet. Ostatně jako vždycky.

„Pokud si dobře vzpomínám…“ protáhl líně a roztáhl rty do úsměvu, „není to zase až tak dlouho, cos byl u mě na koleji zalezlý ve skříni a stěžoval sis, že se je vchod do Narnie zavřený,“ usadil ho.

„Nebyl jsem zas tak opilý,“ bránil se Jake.

„Taky ses chtěl dostat do Příčné ulice,“ pokračoval a ukazoval přitom číslo dva na prstech. V další chvíli se místností rozlehl hlasitý výbuch smíchu, když mi docvakla Sethova slova a všichni tři jsme se začali smát. Já se Sethem víc, Jacob se snažil udržet vážnou a uraženou tvář. V ten moment jsem měla chuť se Jakovi vysmívat až do aleluja, ale jak se říká, nic se nesmí přehánět.

„Ale já nemám dítě a nemám nikoho, komu bych měl jít příkladem, na rozdíl od někoho,“ postěžoval si tiše Jacob, ve snaze vnést sám sebe do lepšího světla. Nikdo mu ale nevěnoval moc velkou pozornost.

„No nic, budu muset jít,“ vykuckala jsem ze sebe o pár minut později a rukou si frustrovaně prohrábla mahagonové vlasy. Bylo kruté, jak ten čas letěl. Nezbývaly mi ani tři týdny do doby, kdy začne všechno to okolo Renesmé. A já zatím neměla ani nejmenší tušení, co proti tomu udělám.

„Hm, ale fakt jsi mi o tom rande neříkala.“

„To je fuk. Takže, vážně a upřímně říkáš, že v tomhle můžu jít?“ Kývl a s vrtěním hlavy se opřel zpátky do křesla. Já se v rychlosti rozloučila s Ness, slíbila jí, že budu do desíti doma a naposledy se zhodnotila v zrcadle, než jsem se vydala ven. Přes ramena jsem si přehodila sako a na nízkém podpatku vyšla z domu.

Netrvalo to déle jak třicet minut a už jsem vystupovala z taxíku u mola a pomalým, rozvážným krokem se vydala vstříc muži stojícímu opodál. Na uvítanou jsme si potřásli rukama a on mě doprovodil do nedaleké restaurace.

Michael Lennon. Zajímalo by mě, jestli tak působil jen na mě. Protože podle mého názoru nebylo možné, aby se jeho jméno nevrylo s červeným vykřičníkem hluboko do mozku každému, který ve společnosti tohohle člověka strávil déle jak dvacet minut. Tvářil se nemluvně a stydlivě, ovšem pokud se mu dá sebemenší prostor k mluvení, zahrne vás neuvěřitelnými příběhy lépe jak celá Renesmé. A dokonce i to tříleté dítě mluvilo smysluplněji.

„Takže děláš výzkumy,“ konstatovala jsem a přemohla zívnutí. On jen souhlasně přikývl a se zářivým úsměvem, jako by na něho čekala kupa vánočních dárků, se dravě vrhl do dalšího povídání. Právě odbila půl devátá a my trávili už nekonečnou hodinu v restauraci.

„Dělám. Posledně mě Magdička, víš, ta sekretářka, o které jsem ti už vyprávěl -“ Och, ano! O Magdičce jsem zatím slyšela jen asi sedm set devadesát devět veselých příhod! Jak jen jsem mohla zapomenout?!? Přikývla jsem a pokusila se o úsměv.

„Tak ta mi posledně vykládala, jak se tuhle se svým synem Marcusem – on ten její syn je pořádný sígr, jen co je pravda!“ zasmál se nahlas a pokračoval. „No a ten jí tuhle přišel domů úplně namol. A tak jsme se s Magdičkou dohodli, že pošleme na vedení dopis. Představ si, že jim trvalo celých čtrnáct dní, než mi odpověděli!“

„No ne,“ poznamenala jsem suše.

„No vážně. Dokonce jsme si začínali s Magdičkou myslet, že už nás nechtějí. Víš, tvrdili sice, jak nás potřebujou a tak, ale je pravda, že jsou moje výzkumy občas dost odvážné, víš?“

Nerozuměla jsem mu ani slovo a jen jsem monotónně přikývla. „Pokud by ti neodpověděli, asi o tebe nestáli tolik, jak předstírali,“ odpověděla jsem a přejícně doufala, že jsem se trefila do kontextu.

„Máš pravdu!“ prohlásil překvapeně. „Páni, Bello! Občas vážně říkáš věci, které jsou až příliš rozumné. A já tě za to obdivuju, i když nechápu, jak dokážeš, že mě prostě nenecháš ochudit o tu chvíli, kdy bys mě překvapila…“

„Já jsem celá truhla překvapení,“ konstatovala jsem bez emocí. „Můžeš se dostat k věci?“ vybídla jsem ho jemně, absolutně si nevědomá toho, co mi vlastně říkal. Vážně, buď bylo mé IQ příliš nízké na to, abych dokázala zpracovat takovou hroudu informací, nebo ten člověk naproti mně plácal nesmysly.

„Určitě. Hned se k tomu dostanu, jen… hm, myslíš, že bych si mohl odskočit?“ zeptal se nevině a já už viděla, jak zase rudne. Obrátila jsem oči k nebi a povzdechla si.

„Jen si posluž,“ pokynula jsem mu rukou a osvobozeně se rozhlédla po plné restauraci. Při pohledu na hodiny mě už ani nepřekvapilo, že od posledně se ta líná ručička pohnula snad jen o dvě minuty. Bylo to strašné a frustrující. Očima jsem přejížděla po hostech a v duchu si jejich obličeje a zevnějšky přirovnávala k různým zvířatům, věcem nebo potravinám, jen abych se trochu zabavila, ale nakonec mi zrak spočinul na zářivě blonďaté kštici vlasů, která mohla patřit jen jediné osobě na světě.

Ihned zaregistrovala okamžik, kdy jsem si jí všimla. Odtrhla svůj smysluplný pohled od barmana a svýma zlatavýma očima probodla jediného člověka v místnosti, který znal její tajemství. Mě. Zalapala jsem po dechu a nevěřila vlastním očím, které mi však dál nekompromisně hlásily, že to není jen sen ani žádná protivná noční můra. „Rosalie?“ artikulovaly mé rty samostatně. Ona přikývla.

„Ráda tě vidím, Bello,“ pozdravila s úsměvem, když dosedávala na Michaelovu židli a automaticky si upravovala zelenkavou blůzu s hlubokým výstřihem. Koutkem oka jsem registrovala smutné povzdechy pánů, kteří nejspíš doufali, že si ona tajemná blondýnka přisedne zrovna k nim.  „Vypadáš dobře, ani jsi moc nezestárla,“ poškádlila mě a posunkem odmítla číšníka, co se k nám jen hrnul.

„No, díky,“ zavrtěla jsem hlavou. Vážně jsem byla v šoku a ano, v nejmenším jsem nechápala, co tady dělá. Jak mě našla, proč se vrátila, nebo co vůbec chce? Kdyby tu byla Alce, zblázním se štěstím. To samé by platilo u Esmé, Emmetta, ba dokonce i Jaspera nebo Carlislea. Ale Rosalie? Domnívala jsem se, že právě ona byla součástí základního kamene pro to, aby mě jejich rodina opustila. „Co… co tady děláš?“

„Sedím.“

„Aha.“ Chvíli jsme se na sebe jen upřeně dívaly, než Rosalie nakrčila nos a znechuceně si odfrkla.

„Scházíš se s těmi čokly?“

„Problém?“ nadzvedla jsem obočí, když mi začal vadit nadřazený tón, kterým na mě mluvila. Stejně jako kdysi. Ona je krásná neodolatelná upírka, zatímco já jen hloupá holka ze střední. Jenže to už neplatilo a já byla silná a velká. Životem odzkoušená. Pak jsem si zhluboka povzdechla a dlouze se přenádherné upírce sedící naproti mně podívala do očí. Byla v nich zvědavost. Hlavně zvědavost.

„Dobře. Ano, scházím se s jedním z vlkodlaků, ale už se neproměňuje a je to můj nejlepší kamarád,“ přiznala jsem trpce a snažila se neuhýbat pohledem, když jsem naprosto instinktivně zamlčovala Jacoba.

„Povíš mi teď, co tady děláš?“

Rosaliiny rty se zvlnily do úsměvu a já si myslela, že se mi bude jen vysmívat. „Jsem tu jen na pár dní, potřebovali jsme nové doklady a tady v Seattlu už na to máme spolehlivého člověka.“

Cítila jsem, jak se mi do hrudi zasekl ostrý trn čehosi, co jsem nedokázala identifikovat, ale co pekelně bolelo. Uvědomovala jsem si, že je to nejspíš má poslední šance, jak se s touhle rodinou zkontaktovat. Zároveň jsem neviděla důvod, proč bych o nějaký kontakt měla stát.

„A co tvůj manžel?“

V příštím okamžiku mi zaskočila vlastní slina. Začala jsem kašlat a prskat a mlátit pěstí do stolu, když jsem se pořád nemohla nadechnout. Rosalie mě nechápavě pozorovala a k ničemu se neměla, tudíž jsem se asi tak po půl minutě sama zotavila a jen zvedla ruce na znamení, že už jsem v pořádku. I když to nebylo potřeba. Co to probůh ta ženská mele?

„Manžel? Jaký manžel? Ten blbec, co je tu se mnou… Ani se neznáme! Nikdy jsem neměla žádného manžela…“ Blondýnka se zatvářila zmateně a podezíravě, než prostě jen lhostejně pokrčila rameny a ohlédla se přes rameno.

„No nic. Asi jsem se spletla. Ale už se vrací tvůj společník, tak bych mu měla uvolnit místo. Ráda jsem tě zas viděla,“ mrkla a chystala se k odchodu. Jako bychom se neměly vidět naposledy! Jako by mi její bratr nezlomil srdce! Jako bych neznala její největší tajemství! Jako by se nechumelilo!

„Počkej!“ zarazila jsem ji na poslední chvíli a zmateně čekala, až se otočí zpátky. Udělala tak, s obočím u stropu. „Chci si s tebou ještě někdy promluvit,“ naléhala jsem automaticky a ani pořádně nevěděla, co říkám.  Rosalie si uhladila pramen vlasů a elegantním pohybem mi do ruky strčila bílou perforovanou kartičku telefonním číslem. Věnovala mi poslední úsměv ledové královny a už mizela v davu.

„Ještě jednou se omlouvám, nechtěl jsem…“ začal se okamžitě ošívat Michael, když měkce dosedl na židli a špatně si vyložil můj zmatený výraz. Ani jsem ho neposlouchala, srdce jsem měla až v krku a zoufale jsem chtěla vědět, co mám teď do prčic dělat.

„Omluv mě!“ vyhrkla jsem a na poslední chvíli chytila Rosaliinu ledovou ruku, která se proplétala masou lidí k východu. „Rosalie! Prosím!“ naléhala jsem se slzami v očích. Dokonale popletená sama sebou.

„To číslo jsem ti nedala jen tak, chytráku. Zavolej mi a sejdeme se…“ ujistila mne honem. „Ale raději to neříkej tomu psovi, podle mě by z toho nebyl zrovna odvázanej,“ mrkla. „Jsem v Seattlu do konce listopadu, takže máš nějaký ten den čas.“

„D… dobře,“ vykoktala jsem tiše a ještě notnou chvíli pozorovala, jak nadobro mizí.

Rosaie Cullenová. Ta, kterou jsem neměla ráda. Ta, která je teď pro mě světlem na konci tunelu.


 

Tak, nevím, co bych k tomu měla říct. Asi jen to, že čím víckrát jsem si to po sobě pročítala, tím víc zmatenější mi to připadalo. Tak přivřete svá úžasná očka a přečkejte tuhle menší krizi do další kapitoly, kde se budu snažit vše napsat jako po másle. ;)

předchozí ♣  další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - šestá kapitola:

 1 2 3   Další »
05.09.2012 [11:37]

EmpressÚžasný dielik Emoticon Emoticon Emoticon a z Michaela sa vykľul presne taký idiot, ako som si o ňom myslela Emoticon Emoticon

16.11.2011 [16:40]

NespoutanaPáni, zrovna Rose bych tam nečekala... Chci vědět jak to dopadne Emoticon

20. Kačka
09.11.2011 [23:25]

fííííha Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. LuSsy
03.08.2011 [20:08]

Rande dopadlo dle mých představ, už tehdy vypadal jako totální "mimoň". Emoticon
Jacob, zdá se že vyhledává chvilky, aby mohl být s Nessie, jinak si nedokážu vysvětlit fakt, že ji sám oblékl. Emoticon
Rosalie? Emoticon Doufám, že z ní neuděláš mrchu - ostatně jako většina, Emoticon
Krásná kapitola... Emoticon

18. Gemm
02.08.2011 [22:33]

Gemmjako vdycky vám strašně moc děkuju Emoticon

02.08.2011 [18:28]

lucka2010 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. SmilePlease
02.08.2011 [18:10]

Nejlepší, nejužasnější !! Pokračuj rychle !! Rosalie na scéně ! :D Nejlepší povídka toto... :)
Emoticon Emoticon

15. katy
02.08.2011 [17:31]

Hezký, ale co ty Jakovy pohledy na Nesie? Je to otisk nebo ne? A bude Edward? Emoticon

14. nim
02.08.2011 [16:36]

Dnes nemám slov Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.08.2011 [15:21]

BubulienkaTak toto si úplne zabila! Emoticon Zbožňujem Nessie, Bella by sa mala na Edwarda vykašľať. Emoticon A Jacob je... čím ďalej tým lepší. Emoticon Prekrásna kapitola, teším sa na ďalšiu! Neuveriteľne píšeš. Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!