Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Story before story - Epilog

22.03.2013 (12:45) • Eclair, petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2172×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Epilog

Pohled Elizabeth:

Rozhovor s Demetrim byl takový… Nedokázala jsem ho popsat. Byla jsem neskutečně šťastná, že jsem ho měla šanci i v tomto svém novém životě opět vidět. Chyběl mi. Jeho slova plná útěchy v čase beznaděje a strachu. Byl pro mě jako skutečná rodina.

„Já to nechápu,“ povzdechl si, když jsem se po nekonečné době odtáhla, abych si ho mohla prohlédnout. Nezměnil se. Vlastně – jak by taky mohl. Jenom ten jeho pohled byl daleko utrápenější, než jsem si ho pamatovala.

„Vím. Nestihla jsem ti toho tehdy tolik říct, a proto to chci teď napravit,“ zamumlala jsem omluvně.

„Vždyť jsem tě pohřbil. Bylas mrtvá,“ měřil si mě pohledem, ve kterém se skvěla všechna bolest, kterou si musel zakusit během té chvíle, kdy jsem upadla do spánku, o kterém on nevěděl.

„Nebyla jsem mrtvá. Jenom jsem spala. Hrozně dlouho. A asi jsem ti to měla říct hned potom, co jsem vyšla z chrámu, jenže já jsem nevěděla jak. Těžko jsem ti mohla říct, že najednou jenom tak usnu a pět století budu vypadat jako mrtvá, než se potom z ničeho nic probudím,“ namítla jsem a sledovala, jak se jeho pohled mění.

„Takže – je to všechno pravda? Ty nejsi mrtvá a já si tě zrovna teď jenom nepředstavuju?“ ujišťoval se a já se na něj jenom usmála.

„Skutečně jsem to já v celé své kráse,“ odvětila jsem šťastně.

„Už jsem se bál, že mě ta vůně fialek připravila o normální myšlení, že jsem se zbláznil,“ odvětil a koutky mu cukaly v nejistém úsměvu. „Ale, co tady děláš? Je to tu plné upírů, někde se tu dokonce potulují dva ze členů královské gardy,“ informoval mě a rychle se kolem nás rozhlédl.

Já se ještě víc zazubila. „Nepotulují. Trochu jsem jim omezila jejich pohyb čtyřmi zdmi,“ prohodila jsem a Demetri na mě překvapeně pohlédl.

„Co tím chceš říct?“

„Přesně to, co naznačuju. Vládci tě nejspíš poslali je najít a popravdě, přesně tohle jsem zamýšlela od začátku, kdy jsem se dozvěděla, že stále žiješ a jsi členem té gardy. Tak trochu jsem tedy Jane a Felixe zajala, abych tě sem nalákala a mohla se s tebou setkat mimo území upírů,“ vysvětlila jsem mu to trochu okrajově.

„Mimo území upírů? Uvědomuješ si, že zrovna teď jsi byla ve společnosti jedné malé upírky a že očividně žiješ v domě plném upíru?“ ujišťoval se, že jsem si téhle skutečnosti vědoma.

„Já vím, ale tohle je moc dlouhý příběh a já bych ti ho ráda celý povyprávěla, jenže teď na to není zrovna vhodná doba. Budu muset za Alicí. Vyřešit něco s Culleny a potom si budeme moct v klidu promluvit. Následně budeš moct osvobodit ty dva. Já bych se asi Jane neměla připlést do cesty,“ zamumlala jsem a Demetri jenom přikývl.

„Dobrá tedy. Promluvíme si později, jenom ale budu muset mít jistotu, že znovu neusneš.“

„Neboj, tohle v nejbližším století nehrozí. Kromě toho normálního několikahodinového spánku žádný jiný neplánuju,“ usmála jsem se na něj, políbila ho na tvář a vracela se k domu, kde na mě už na verandě čekal Edward. Když mě zahlédl vycházet z lesa, očividně si oddechl.

„To je dobře, že jsi zpátky. Alice mi zakázala jít do lesa a už jsem o tebe začínal mít strach,“ přivítal mě polibkem, který původně mířil na rty, ale nakonec zakotvil na mé tváři.

„Nemusel ses vůbec ničeho bát. Tenhle les znám pomalu lépe, jak své vlastní boty,“ zamumlala jsem. „Teď ale pojď dovnitř, potřebuju s vámi všemi o něčem mluvit,“ pobídla jsem ho a šla rovnou do obývacího pokoje, kde už všichni čekali od chvíle, kdy jsem to vyslovila.

Konečně nadešla chvíle toho velkého zúčtování a chvíle pravdy. Alice už o Demetrim věděla a já rychle zvažovala, jestli to prozradit i ostatním. Za všechno, co pro mě udělali by si pravdu vlastně i zasloužili. Kdybych jim ji neřekla, stále bych jim něco dlužila a to se mi nezamlouvalo.

Alice se na mě přívětivě usmívala, protože stále ještě netušila, jak tohle rodinné sezení skončí. Ostatní na mě netrpělivě upírali své pronikavé pohledy až na Rosalii, která sledovala malého Jeremmyho, jak jí spí v náruči.

„Předně bych vás asi měla informovat o tom, že se tu objevil můj stvořitel,“ prohodil jsem a pohlédla na Alici. Ta mě pobízela k dalším slovům a ostatním se na tváři střídaly různé emoce. „Je to Demetri,“ zamumlala jsem a pohledem střelila k Edwardovi.

„Cože?“ ozvala se Rosalie a konečně i ona na mě pohlédla. V jejich očích utkvěla zlost. Jasně jsem cítila ten hněv. Očividně si myslela, že tohle všechno je jenom komplot na jejich rodinu.

„Uklidni se, Rosalie, Elizabeth nám to jistě všechno vysvětlí,“ klidnil ji Edward a já si všimla, jak ji Emmett objal kolem ramen. Podle všeho to ale nebylo jenom objetí – držel ji tak proti její vůli, aby na mě nemohla vystartovat.

„Správně, hodlám vám to všechno vysvětlit. To, že Demetri je můj stvořitel ještě neznamená, že tohle je nějaké spiknutí ze strany Volturiů. O téhle rodině jsem prvně slyšela až od vás. Demetriho jsem poznala, ještě když byl nomád, jak už jsem řekla Alici,“ dala jsem se do vysvětlování a všechny pohledy se najednou stočili na Alici.

„Tys to všechno věděla?“ cedila skrz zatnuté zuby Rose.

„Vím to tak akorát pár hodin,“ omlouvala se jí a tentokrát jsem se na ni povzbudivě usmála já. Nechtěla jsem jí do toho všeho zatahovat, ale neměla jsem jinou možnost.

„Alice za nic nemůže. Prostě si jenom všimla nesrovnalostí ve svých vizích a já jsem už musela s pravdou ven. Stejně jsem očekávala, že to budu muset dřív nebo později udělat. Vlastně jsem to plánovala na chvíli, kdy se tu objeví i Demetri, což se teď stalo, takže… Teď je to venku,“ prohodila jsem a nejistě se na všechny přítomné usmála.

„A Demetri je teď kde?“ zajímal se Carlisle.

„Čeká na mě v lese, požádala jsem ho, aby sem nechodil, dokud si s vámi nepromluvím. I pro něj byl šok to, že vlastně nejsem mrtvá. Tehdy, když jsem usnula, jsem mu nestihla říct, že je to jenom spánek – proto jsem se taky octla v té rakvi,“ odvětila jsem.

„Volturiovi o tobě vědí?“ pokračoval ve výslechu.

„Pokud je mi známo, tak ne. Demetri si dával pozor, aby se vládci o fextech nedozvěděli,“ namítla jsem. „A předpokládám, že to hodlá udržet v tajnosti i potom, co se vrátí zpět do Itálie,“ dodala jsem, protože přesně tohle jsem plánovala. Chtěla jsem mu říct pravdu o tom, co se tehdy stalo, ale nechtěla jsem mu narušit jeho současný život, ať už byl jakýkoliv.

„V tom případě by se k nám asi mohl přidat. Očividně jsi totiž šťastná, že patří opět do tvého života,“ nadhodila Esmé a já se na ni vděčně usmála a přikývla.

„To skutečně jsem. Je pro mě skoro jako otec,“ souhlasila jsem a už se chystala vyběhnout ven z domu, když mě Edward chytil za paži, a tak mě zastavil.

„Ne, že by ses mi nelíbila v tom mém tričku, ale mohla by ses nejdříve obléknout, než se opět pustíme do společné debaty?“ požádal mě a já se rychle prohlédla. To jeho tričko toho moc nezakrývalo a já až teď pocítila jisté rozpaky. Zamířila jsem si to tedy rychle do pokoje, kde jsem na sebe hodila první oblečení, které mi padlo do ruky, hřebenem jsem si pročísla vlasy a potom už uháněla zpátky do lesa, abych mohla Demetriho přivést do domu Cullenů. Stále jsem se neměla k tomu učinit ten definitivní krok a oznámit jim své rozhodnutí ohledně odchodu.

Pohled Demetriho:

Čekal jsem přesně tak, jak mě Elizabeth požádala. V hlavě jsem si stále srovnával její slova a nemohl pochopit, že jsem na to sám nepřišel za tu dobu, jak dlouho ty fexty před vládci chráním a vlastně i tajím.

Když se potom vrátila, už dávno nepřipomínala divoženku. Byla oblečená do současného oblečení a zapadala do současné doby. Nikdo by se neodvážil ji zařadit do minulosti, odkud ve skutečno pocházela stejně tak jako já.

„Sluší ti to,“ poznamenal jsem, když se přede mnou protočila, abych si ji mohl prohlédnout. Zase byla plná energie a dobré nálady, jak jsem si ji pamatoval. Úsměvy házela kolem sebe a já z toho měl opravdovou radost – ten pocit jsem necítil už hodně dlouho a byl to příjemný pocit opět něco skutečného cítit.

„Jsem ráda, že se ti to líbí. Je fajn, že už ženy nejsou nuceny chodit v sukních. Tohle je mnohem praktičtější,“ poznamenala a já vzpomínal, jak vypadala, když jsem ji v kalhotách viděl poprvé. Ta vzpomínka byla plná nostalgie.

„Na to jsi přece přišla už před lety. Každopádně předpokládám, že když už ses vrátila, tak jsi s Culleny všechno vyřešila a můžeme si teď promluvit my dva. Protože spolu máme opravdu hodně co řešit – především to malé nedopatření s uvězněním Jane a Felixe. Jak si tohle představuješ?“ Naše opětovné shledání jsem si sice představoval jinak, ale i přesto musela Elizabeth pochopit, že s tímhle budou jenom problémy.

„Zatím jsem to tak nějak nedomyslela do konce. Postupuju po jednotlivých krocích, neuvažuju o moc vzdálené budoucnosti. Teď mi ale dovol, abych tě dovedla ke Cullenům. Už jsem jim o tobě řekla a rádi by se s tebou setkali,“ změnila okamžitě téma a já si ji jenom prohlížel skrz přimhouřené oči. Ta holka se nezměnila ani za tu dlouhou dobu. Stále skáče od jedné věci k druhé, aniž by se pozastavila nad důsledky.

„Dobře, jdeme k nim, ale tohle musíme ještě dořešit,“ upozornil jsem ji a ona se andělsky usmála. Bude to ještě těžší, než jsem si myslel.

„Jenom bych tě ráda pořádala, abys nad tím moc nepřemýšlel. Cullenovi o Jane a Felixovi nevědí a ráda bych, aby to tak zůstalo. Edward se to skrz tvé myšlenky nesmí dozvědět,“ nabádala mě a já přikývl. Věděl jsem, jak jeho dar funguje. Čtenář myšlenek. Bylo to nepříjemné, ale daleko snesitelnější, než Arův dar. Vtíravost jeho daru už přesahovala všechny hranice nějakého soukromí.

Celé to setkání s Cullenovými bylo zvláštní. Carlisleovi jsem tlumočil nevyřčené pozdravy od bratrů. Seznámil jsem se rovněž s novými členy jeho rodiny, které jsem ještě neznal, ale stále mi někdo chyběl. Byl tu pach sedmi upírů, ale v domě jich bylo jenom šest. A navíc jsem tu cítil lidskou vůni – bylo to podivné. Jenže celá ta jejich rodina je divná.

Nejvíc potom Čtenář-myšlenek, který se až moc ochomýtal kolem Elizabeth. Nedůvěřivě jsem si ho přeměřoval a zvažoval, co mezi nimi může být. Beth jakoby si ho vůbec nevšímala. Občas o něj zavadila pohledem nebo se mírně usmála, ale neprojevovala mu nějakou zvláštní náklonnost. On se však od ní nehnul pomalu ani na krok od chvíle, co jsme se vynořili před jejich domem.

„Takže, Demetri, jak to bude teď dál… Myslím s námi, se všemi,“ zajímal se najednou Carlisle, když už ho ostatní nějakou dobu pohledy pobízeli k tomu, aby tuto otázku položil.

„Nemám nejmenší tušení. Tuto cestu jsem nepodnikl kvůli Elizabeth. Neměl jsem ani představu o tom, že ji tady najdu, takže myslím, že konečné rozhodnutí musíme nechat na ní. To ona mě chtěla vidět,“ obrátil jsem opět pozornost na ni, což pro ni bylo asi nepříjemné.

„Beth už nějakou dobu patří k nám do rodiny, takže je samozřejmé, že zůstane s námi,“ promluvil Edward a já se na něj přísně podíval. Za Elizabeth nebude nikdo mluvit. A zvlášť ne takhle!

„Raději bych to slyšel od ní. Má svou hlavu a osobně vím, že velmi paličatou,“ namítl jsem.

„Dobrá tedy,“ přitakal Edward. „Beth?“ obrátil se na ni a propaloval ji svým pohledem. Tušil jsem, jakou odpověď od ní očekává, ale Elizabeth mě nezklamala.

„Promiň, Edwarde, ale já tu nemůžu zůstat,“ zamumlala a sklopila pohled ke svým rukám složeným v klíně.

Cítil jsem, jak všichni v místnosti jako na povel znehybněli. Měl jsem tedy pravdu, když jsem zvažoval, že mezi Edwardem a Elizabeth skutečně něco bylo. Jenže to určitě nebylo oboustranné, jinak by Beth nechtěla odejít.

Jen co jsem si to pomyslel, střelil po mě Edward nenávistný pohled a ze rtů mu uniklo zavrčení. Tak tomuhle já říkám opravdu velmi neslušné chování. Měl by ten svůj temperament nějak krotit a ne si ho vylívat na návštěvě, která je shodou okolností stvořitelem dívky, o kterou očividně stojí.

„Edwarde, Demetri za tohle moje rozhodnutí nijak nemůže. Nechystám se totiž odejít s ním,“ namítla a tím i mě zamrzl úsměv na rtech. „Promiň, tati, tohle shledání jsem ti dlužila, abys znal pravdu. Teď tě ale opět zanechám tvému životu. Nevedeš si špatně a sám moc dobře víš, že já mezi upíry nepatřím,“ obrátila se ke mně.

„Ano, to jsem si uvědomil už před spoustou let, jenže… Tak nějak jsem věřil, že bychom mohli strávit opět nějaký čas spolu, jako v minulosti. Nechci tě ztratit hned potom, co jsem tě opět našel,“ namítl jsem. Tohle přece není správné. Byl jsem sice rád za to, že žije a že jsem se dozvěděl pravdu, ale ani tak… Copak chce opravdu takhle odejít?

„To nejde, pomůžu ti napravit moje chyby, které jsem napáchala, jak nejlépe to půjde a potom se vydám domů,“ odvětila.

„Doma jsi ale tady,“ namítl Edward a nepřestával se na ni šokovaně dívat.

„Taky jsem tomu ze začátku věřila, ale potom jsem si uvědomila, že to tak není. Můj domov je tam, kde žijí mě podobní. A proto se tam chci opět vrátit,“ namítla a pohlédla Edwardovi do očí. Tím pohledem mu říkala všechno a mě došlo, že ji museli nějak kontaktovat. Její rozhodnutí neplynulo jenom z touhy být se svými. Muselo v tom být ještě něco víc, tím jsem si byl jistý.

„Jak je možné, že Alice neviděla tohle tvoje rozhodnutí?“ zašeptal najednou.

„Její vize jsou slepé, pokud jde o mě. Už se to párkrát stalo, takže se není čemu divit, že neviděla mé rozhodnutí odejít. Vím, že to nebude nic lehkého, ale věřím, že se s tím nějak srovnáš. Tebe i tvou rodinu jsem si velmi oblíbila. Přirostli jste mi k srdci a budu na vás neustále vzpomínat, ale jak jsem řekla, musím se vrátit domů,“ trvala si na svém. Jak jsem řekl, byla velmi paličatá, co se týkalo jejich rozhodnutí.

„Copak ti s námi něco chybělo? Myslel jsem, že ke mně něco cítíš, dávala jsi to tak jasně najevo, tehdy v New Yorku,“ pokračoval dál zmateně Edward v přemlouvání.

„Já si to myslela taky, ale možná jsi mně jenom učaroval. Byl to jenom obdiv k tobě, kterému jsem přikládala větší důležitost, než jsem měla. Myslela jsem, že jsem zamilovaná, ale tak to nebylo a já jsem nakonec asi i ráda, že jsi tomu mému svádění nepodlehl. Takhle se budeme moc rozejít, a pokud budeš chtít, tak i zůstat přáteli aniž by mezi námi neustále něco viselo,“ nabídla mu příměří.  

„Ale já se do tebe zamiloval,“ zašeptal a pohlédl ji do očí.

„To není láska, co ke mně cítíš, věř mi. Jsi jenom uchvácen tím tichem, které ti nabízí moje mysl, ničím víc. Pokud by to byla láska, tak by to byl opravdu ošklivý vtip, protože bys se mnou žil sto let, než bych znovu usnula a dalších pět století musel čekat, až se probudím. Tohle není nic pro tebe, věř mi to,“ promlouvala k němu Elizabeth a já musel přitakat. Tohle bylo ubíjející vědomí, přestože si myslím, že upírovi by stačilo vědět jenom to, že jeho životní láska žije, ačkoliv je to takovým podivným životem.

„S tím bych si nedělal starosti, Beth, Edward už teď čekal skoro sto let, než jsi mu zkřížila cestu, tak co potom znamená čekat půl milénia, než se znovu probudíš?“ zastával se svého bratra Emmett.

„Emmette, pokud dovolíš, tak tohle je jenom mezi mnou a Edwardem,“ namítla Beth a znovu se obrátila na upíra vedle sebe, který vypadal, jako by se mu zrovna teď zhroutil celý svět. „Asi bude nejlepší, když teď s Demetrim odejdeme. Nebudu už dál jitřit ty rány, které jsem ti teď způsobila, určitě to tak bude lepší – pro nás pro oba,“ prohodila, pohladila ho po rameni a zvedla se k odchodu.

„Pokud si to tak přeješ,“ zašeptal a Beth jenom přikývla.

Pak už jenom obešla celý obývací pokoj a s každým z členů téhle rodiny se objala.

„Byli jste jako skutečná rodina, ale ta moje na mě už dlouho čeká, musím se tedy vrátit, ale na vás nikdy nezapomenu, bude se mi po vás všech stýskat. Vyřiďte to i Rosalii,“ vzkázala své pozdravy sedmému členu této rodiny a potom jsme se společně mohli vydat ven z tohoto sídla, kde se teď každý věnoval svým pochmurným myšlenkám. Čtenáři teď začaly opravdu chmurné časy, dokonce mi Edwarda bylo i líto, když jsem si představil, jaké myšlenky teď bude nějakou dobu slýchat.

Pohled Patricka:

Na jih jsem se rozhodl dopravit po svých. Provětrat si hlavu a doufat, že mě Elizabeth skutečně neoklamala a nakonec se do Ohňové země vrátí. Pochybností jsem měl ale celkem dost, takže jsem si nemohl pomoct a pořádný kus za Seattlem jsem se musel zastavit. Netušil jsem, co hodlá všechno podniknout, ale nedokázal jsem od ní odejít, když jsem věděl, že je v nebezpečí.

Den se chýlil ke konci, kdy jsem se začal vracet po vlastních stopách zpět do Forks. Vnímal jsem všechno kolem sebe, a tak jsem si okamžitě všiml pachu upíra. Byl nasládlý a já ho do jisté míry poznával. Patřil stvořiteli Elizabeth. A jelikož byl jenom slabý, musel být už dávno ve Forks, přesně tak, jak si to Beth plánovala. Už se s ním musela i setkat a mluvit s ním – musela uzavřít tu svou minulost, jak o tom tak mluvila.

Přidal jsem opět do kroku. Obával jsem se toho, jak by na to uzavření minulosti mohl reagovat upír. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Elizabeth o něm sice před spoustou let mluvila opravdu hezky, ale on se mohl změnit. A rozhodně to nemuselo být k dobrému.

Někde uprostřed Olympijského parku jsem potom jejich pach ucítil koncentrovaněji. Sladký pach upíra se mísil s fialkami. Tahle kombinace nevěštila nikdy nic dobrého, ale já doufal, že pokud stále fialky cítím, tak je Beth v pořádku.

„Opravdu to zvládneš sám? Celé jsem to spackala sama, měla bych to nějak odčinit,“ zaslechl jsem její hlas a zamířil hned za ním.

„Nedělej si s tím starosti, nechci aby se o tobě Jane s Felixem něco dozvěděli. Fexti musí před vládci zůstat v utajení. Takže teď odejdi domů, jak jsi to plánovala a já se postarám o vypuštění divé zvěře,“ poznamenal ten upír a já zaslechl smích. Trochu mě to uklidnilo. Žádná hádka nebo ostrá výměna názorů se nekonala.

„Pokud si myslíš, že to tak bude nejlepší,“ povzdechla si Beth a já si to k nim mířil už pomalým krokem a dělal, jako bych se sem ani náhodou nehnal s větrem o závod. „Patricku? Co tady děláš? Neměls být už na cestě domů?“ obrátila se na mě najednou Elizabeth překvapeně a tím ke mně upoutala i upírovu pozornost.

„Kdo je to?“ zeptal se zvědavě.

„Demetri, tohle je Patrick. Dával tady na mě pozor od doby, co jsem se probudila a teď se s ním chci vrátit domů,“ odvětila mu Elizabeth a došla až ke mně a stoupla si po mém boku.

„Říkal jsem si, že tvoje rozhodnutí nepramenilo jenom od toho, že toužíš být mezi svými,“ prohodil a shovívavě se na ni podíval. Jako by před ním stála jeho vlastní dcera. Ten jejich vztah byl velmi podivný, ale nemohl jsem vlastně čekat nic jiného, když kvůli němu podnikla tolik věcí, na které by si normálně nikdo netroufl.

„Asi už mě nějakou tu dobu znáš, co?“ usmála se na něj.

„Řekl bych, že ses moc nezměnila za tu dobu, co jsem tě neviděl,“ odpověděl. „A je to vlastně fajn, jsem rád, že jsi pořád stejná. Hrozně rád jsem tě viděl, ani nevíš, jaké to bylo, když jsem si myslel, že jsi umřela. Teď ale už můžu být klidný a vrátit se ke svému poslání,“ konstatoval a potom jenom roztáhl ruce a než jsem se nadál, Elizabeth ho objímala a já měl pocit, jako bych ji slyšel plakat.

„Taky jsem tě ráda viděla a… pokud budeš mít někdy cestu kolem, tak… tak se stav,“ nabídla mu a odtáhla se od něj a ty slzy, které jsem slyšel, byly skutečné. Rychle si je stírala z obličeje.

„V nejbližší době to asi nebude možné, budu napravovat některé hlouposti, cos napáchala, ale potom možná někdy… Teď ale už musím jít.“

Elizabeth mu ještě jednou padla do náruče. „Mám tě ráda, Demetri,“ zašeptala a potom už se nadobro odtáhla a upír hned na to zmizel.

„Takže – teď už máš všechno vyřízeno?“ zajímal jsem se, když jsem ji viděl znovu si otírat oči.

„Jo, teď už mám vyřízeno všechno,“ souhlasila a smutně se na mě usmála. „Můžeme se tedy konečně vrátit domů. Jsem zvědavá, jak moc se to tam změnilo,“ pobídla mě a společně jsme se potom vydali na cestu domů.

Pohled Edwarda:

Elizabeth byla pryč už několik dnů. Bylo divné, jaké v domě najednou zavládlo ticho. Kromě malého Jeremmyho tu nebylo ani živáčka. A přestože nebyla poslední dobou ve své kůži a nevyváděla s Emmettem nebo Alicí jako na začátku, byl ten rozdíl v atmosféře domu jasně patrný.

Všichni kolem mě chodili po špičkách, jako by se báli, že se přímo před jejich očima rozsypu jako domeček z karet. A já přemýšlel, jestli je to možné. Zvažoval jsem, jestli ten pocit osamělosti je opravdu tak hrozný, jak všichni vypráví. Upír bez své životní lásky se prý vždy podobal nějaké trosce, jenže já nikdy nikoho takového nepoznal. Dokonce jsem ani nevěděl, jak se pozná pravá láska.

„Edwarde?“ zaklepala mi na dveře Alice a už zase překládala Dickenensovy Nadějné vyhlídka. Jak velmi příhodné.

„Co se děje?“ vyzval jsem ji. Ta její tajemnost mi pomalu lezla krkem. Mám dojem, že prostřednictvím jejich myšlenek jsem si už přečetl minimálně poloviny knih z Národní knihovny. Neustále překládala jednu knihu za druhou do všech světových jazyků a nenechala se od toho odtrhnout ani na okamžik.

„Dneska jdeme do školy, měl by ses nachystat,“ informovala mě a já si uvědomil, že má pravdu. Jenže – do té školy jsem měl přece chodit s Elizabeth. Ona mě vlastně měla chránit před vytrvalými útoky všech těch holek na mou osobu. Nebavilo mě je odhánět, ale tohle mě přesně čekalo, pokud tam půjdu opět sám. „A nepokoušej se ulívat. Stejně ti to v ničem nepomůže,“ namítla, když už jsem se chystal odvětit něco v tom smyslu, že dnes nikam nejdu.

„Fajn, mami,“ zamručel jsem otráveně. „Asi by vám stejně chyběl osobní řidič,“ odvětil jsem a Alice se na mě kysele zašklebila a já přitom na kratičký okamžik zahlédl v jejich myšlenkách tvář dívky. Vypadala skoro jako Elizabeth, ale mohl bych přísahat, že to ona nebyla. „Kdo to byl?“ vyhrkl jsem a Alice se hned zarazila.

„Nevím, koho myslíš,“ pokrčila rameny a tvářila se jako neviňátko. Opět se dala do překládání, jako by se nic nedělo. „Teď bychom ale už měli jít, za dvacet minut začíná škola,“ pobídla mě a já věděl, že odpovědi se od ní nedočkám, dokud mi to sama nebude chtít říct.

U školy jsem zaparkoval na našem obvyklém místě, které nám svým způsobem patřilo už od loňského roku. Když jsme tam neparkovali my, tak potom nikdo. Všichni si pokaždé našli nějaké jiné místo. Bylo to podivné, vzbuzovali jsme v ostatních lidech respekt, přestože některým místním studentům – a převážně potom ženskému osazenstvu – prostě nešlo na mysl to, že o ně nemám zájem.

„Další rok předstírání průměrnosti je před námi,“ prohodil Emmett, když společně s Rose po boku vcházel do budovy školy a naprosto ignoroval pohledy našich spolužáků.

„Rok tady a pak zase někde jinde. Pořád se to opakuje,“ souhlasila s ním Rosalie otráveně.

„To je daň za nesmrtelnost a snahu být normální,“ namítl jsem a tím jí připomněl, že nic z toho by dělat ve skutečnosti nemusela, kdyby si vybrala jinou stranu. Žádné odpírání naší přirozenosti.

„Nehodláte být doufám takhle pesimističtí už od prvního dne, nebo snad jo?“ ozvala se hned za námi Alice, která si to vykračovala po Jasperově boku.

„Zrovna optimisticky tenhle rok stejně nevidím, tak proč to předstírat?“ obrátil jsem se na ni.

„Já bych řekla, že tenhle rok pro nás bude minimálně zajímavý, jenom mu dej šanci,“ odporovala a potom už se mi ztratila mezi ostatními spolužáky a mířila si to do své třídy a stále se v myšlenkách zabývala Dickensovou tvorbou – ještě posledních pár stránek Nadějných vyhlídek a pak bude na řadě poslední jeho dokončený román Náš vzájemný přítel.

Ach, Alice, copak to jenom před námi tajíš?

Na poslední hodině jsem potom přišel na to, co svými slovy Alice chtěla říct. Seděl jsem u laboratorního stolu a čekal na začátek biologie. Profesor už byl v učebně a připravoval si diapozitivy k nové látce, když se ve dveřích objevila dívka, o které si všichni celý den šuškali. Vzhlédl jsem, když jsem v myslích ostatních spatřil její obličej.

Byl to ten obličej, který jsem zahlédl i v Alicině mysli.

Dlouhé hnědé vlasy jí rámovaly obličej. Lehce se jí vlnily, skoro jako Elizabeth, když jsem ji poprvé spatřil. Velké hnědé oči se rozhlíželi po místnosti a na okamžik se jejich pohled zarazil u mě. Všiml jsem si, jak se jí po tváři rozlila červeň a hned na to ten pohled sklopila.

Nejistým, skoro až opatrným krokem se vydala k učiteli s papírem, který jí měl nejspíš podepsat.

Až na ty oči byla neskutečně podobná Elizabeth a já z ní nedokázal spustit zrak, přestože to bylo nanejvýš nevhodné, abych na ni neustále zíral. Utápěl jsem se v tom pohledu na ni a nemohl jsem přestat uvažovat nad tím, co má Alice s touto dívkou v plánu, že to přede mnou tak vytrvale tají. Možná mě chtěla jenom překvapit. Ta podoba totiž byla ohromující.

Pohled do těch hlubokých hnědých očí orámovaných hustými dlouhými řasami… Až ve chvíli, kdy se mi ten výhled ztratil z dohledu jsem pochopil, že mě opět nachytala na švestkách, jak na ni neurvale civím. Pohled urputně upírala do stolu, na kterém měla položený ten papír ze školní kanceláře a kam se profesor Banner podepisoval.

„Můžeš si sednout tamhle k panu Cullenovi. Očividně to bude poslední volné místo v učebně,“ pobídl ji a naznačil, kam si má sednout.

„Děkuju,“ zamumlala potichu a vydala se směrem k mému stolu, který byl skutečně jediný s volným místem. Pohled tentokrát odtrhla od země až ve chvíli, kdy na mě nesměle koukla. Tváře jí hořely a já ji svým pohledem musel přivádět do rozpaků, když jsem nic neříkal.

Věděl jsem, že bych měl něco říct, jenže jsem najednou nevěděl co. Potřeboval jsem se nadechnout… A v tom jsem ucítil tu omamnou vůni, která mi ostře zaútočila na mé smysly, a můj krk byl najednou v jednom ohni. Obličej se mi stáhnul do bolestné grimasy, která jí zřejmě neunikla, takže se jenom svezla na židli vedle mě a už mi nevěnovala po celou hodinu ani špetku pozornosti.

Pokud tohle Alice pokládala za zajímavý rok, tak měla opravdu velmi zvrácený smysl pro humor!

KONEC

Tak, po hodně dlouhé době jsem se dostali na konec této povídky. Nevím, kolik z vás, co ji začalo před vším tím časem číst, to vydrželo až do konce, ale doufám, že pár se vás našlo. Takže - snad se vám povídka i její závěr líbila.

Autor: Eclair (Shrnutí povídek), petronela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Story before story - Epilog: