Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Story before story - 2. kapitola

12.01.2010 (20:30) • Petronela, Eclair • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3105×

2. kapitola - Pokoj místo rakve

Emmettův pohled:

Jak to ta holka dokázala? Jen tak si vylezla z rakve a teď si tu sedí vedle Edwarda a ještě si z nás utahuje. Možná konečně budu mít někoho, kdo mé vtípky ocení a nebude mi jenom nadávat. Ta holka se mi dokonce začíná i líbit.

„Tak kde bych začala…“ zamyslela se a natáčela si pramen vlasu na prst. „No, ale nejdřív bych chtěla vědět, jak jsem se sem dostala, protože pokud si pamatuju, tak poslední místo kde jsem byla je jižní Amerika.“

„Emmette?“ otočila se na mě Rose a já můžu být rád za to, že jsem upír, nejdou vidět rozpaky, do jakých jsem upadl. Nikdo to naštěstí neví. O přesném opaku mě, ale přesvědčil Edwardův smích, no jo náš všeználek.

„To vůbec není k smíchu!“ urazil jsem se.

„Takže v tom máš prsty ty? A já myslela, že…“ no a co myslela, nám neřekla.

„Tvoje rakev měla být dárek pro Alice, nebo spíš taková malá pomsta protože mi pokazila překvapení, které jsem měl pro celou rodinu,“ ospravedlňoval jsem se.

„A se mnou jsi nějak nepočítal, co?“ opáčila s úsměvem.

„No, přesně. Byla jsi něco jako dva za cenu jednoho!“ dodal jsem taky s úsměvem, a když jsem si vzpomněl, jak jsem se prve vyděsil, když jsem ji zahlédl. Připadal jsem si jako normální idiot, naštěstí to zase bude jenom moje a její tajemství. A zase jsem zapomněl na svého skvělého brášku, kterému to přišlo k popukání.

„Kde jsi nechala tu rakev?“ zeptal jsem se, když se i Edward trochu uklidnil.

„Ještě u Alice v pokoji, promiň Alice, nějak nevím, kam bych ji dala,“ omlouvala se.

„Nech ji tam, přece jen to byl dárek.“ To tak ještě by si ji odnesla. Sice už Alici rakev naštvala tak dost, ale ještě tam mohla zůstat.

„Pokud ti na ní záleží, tak zmizne ještě dneska z mého pokoje, jinak z ní bude skvělý táborák,“ zašeptala zuřivě Alice, zřejmě to mělo přijít Beth, ale pohled dál upírala na mě a probodávala jedním z těch jejích vražedných pohledů. Uf, ještě že jsem nesmrtelný, asi bych jinak ležel na podlaze mrtvý.

„Elizabeth, Beth, můžeš nám konečně říct, kdo jsi?“ vložil se do toho Carlisle a tím plně upoutal všechny ostatní a i Aliciny vražedné pohledy se přesunuly ze mne na Beth.

Elizabethin pohled:

„No jo, jak vám to vysvětlit?“ zamyslela jsem se a potom mě to napadlo. „Co cítíte, když se teď nadechnete?“

„Fialky.“ Odpověděl okamžitě Edward.

„Jo, přesně tak. Fialky a žádná krev přesto slyšíte moje srdce.“

„Ano přesně tak, proto tě prosíme o vysvětlení.“

„Carlisle, ty jsi o mém druhu podle mě slyšel, ale nevím, nakolik bude ostatním něco říkat naše označení nebo jméno… no prostě co ti říká slovo fext?“

„Ty jsi fext?“

„No nějakou dobu už to asi bude. Řekla bych, že dobrých šest století.“

„To je fascinující.“ Prohlásil Carlisle, když si vzpomněl, že jednu dobu, když byl ve Voltéře, o nás zajímali a tak o nás přeci jen věděl. Stále mě však pozoroval a k jeho zkoumavému pohledu se připojil i Edward, měla jsem pocit, jako by věděl, co se odehrává v Carlisleově hlavě. Ale stejně byl ten pohled takový jiný, taký…

„Můžete nám někdo říct, co ta holka je? Nějak nám uniká pointa vašeho rozhovoru.“ Přerušila mě v úvahách Rose, která začínala být netrpělivá.

„Určitě je to nějaký přízrak.“ Přisadil si Emmet, který nečekal na žádné rozumné vysvětlení. „Jo to bude ono, o žádných fextech jsem nikdy neslyšel, takže jsi duch nebo tak něco -“ pokračoval dál v rozvíjení svých teorií, ale díky Rosalinému pohlavku byl nucen ukončit příval svých moudrostí.

„Ne, Emmete, určitě sis všiml, že neumím procházet zdmi ani nábytkem, jinak bych tu asi neseděla, jsem jenom nesmrtelná jako vy a vaše schopnosti na mě nepůsobí…“ snažila jsem se mu to pomalu vysvětlit, třeba je trochu natvrdlý nebo já vážně nevím.

„Myslím, že už pochopil, že nejsi přízrak tak můžeš pokračovat.“ Přerušila mě Rose a káravě se na svého manžela podívala. Vypadalo to jako pohled rozzlobené matky na syna, který zase něco vyvedl.

„Fascinující…“ promluvil Edward a nespouštěl ze mě pohled.

„Co je fascinující?“ trochu jsem se zamračila.

„Promiň, Carlisle mi ukazoval v mysli, co všechno ví o vašem druhu.“

„Aha, takže už vyprávět nemusím?“ zeptala jsem se naoko uraženě.

„Ne, ne samozřejmě, že musíš pokračovat. Já znám tvůj druh jenom teoreticky s nikým z vás jsem se nikdy nesetkal.“

„Ano, to vím. Tak abych to dokončila, pokud tedy můžu…“ opět jsem ale byla přerušena, protože se ten blonďák, o kterém tvrdli, že se jmenuje Jasper, otočil na Carlislea, který seděl vedle něj a něco mu pošeptal.

„Je pro nás bezpečná?“ zeptal se ho a Carlisle se probral ze zahloubání, a když viděl můj naštvaný výraz, otočil se na Jaspera.

„Beth ti to řekne sama. Tak myslím, že už můžeš.“ Pokynul mi znovu. Tak tohle je vážně rodina, nikdo tu nenechá nikoho ani v klidu domluvit. Co já si s nimi počnu. Fajn, tak ještě jedno vyrušení, vezmu si rakev a mizím odtud. A je to vyřešeno.

„Abych odpověděla na tvoji otázku, nebezpečná pro vás nejsem, tedy ne tak abych vás mohla zničit, na to nejsem dost silná. No, a něco o mě a mém druhu. Sluch a všechny ostatní smysly mám stejně vyvinuté jako vy, ale krev mě neláká, jako vás, moje potrava je stejná jako lidská…“

„Jak ses stala fextem?“ nedalo to Carlisleovi. V duchu jsem začala počítat do desíti, abych se uklidnila a nešla si nahoru pro rakev a rovnou odtud nezmizela, jak jsem měla v plánu. „Promiň, jenom mě to zajímalo.“ Omluvil se mi hned, jak viděl můj naštvaný výraz, že mě znovu někdo přerušil. Tohle není rodina, to je mateřská škola, kde se malé děti ptají „a proč je tráva zelená“, nebo „proč svítí slunce“.

„V dnešní době se většinou už jenom rodíme, můžeme mít na rozdíl od vás děti, ale nemusíte mít strach, hlavně ty Jaspere, není nás tolik jako vás. Já jsem se stala fextem, protože jsem před proměnou byla nemocná, v mé době nemoc neměla pojmenování a někteří si tehdy mysleli, že jsem posedlá ďáblem, ale dnes byste řekli, že jsem autista. Tím, že jsem trpěla touto nemocí, která byla, a myslím, že stále je ojedinělá jsem se při proměně stala fextem a ne upírem.“ Ta vzpomínka zabolela a hodně. Vzpomněla jsem si na Demetriovi překvapené oči, když jsem se vzbudila. Ach tati, co teď děláš? Proč nejsi se mnou? Měla jsem hrozná pocit, protože jsem ho za těch pět století neviděla v jediné myšlence, která mi prošla hlavou, ale hned jsem ten pocit zahnala. Na to nesmím myslet, táta se o sebe umí postarat.

„Proč jsi byla v té rakvi? Říkala jsi něco o nesmrtelnosti.“ Zeptal se zase Emmet. Zase jsem začala pochybovat o jeho zdravém rozumu, a jestli je vážně idiot nebo si na to jenom hraje.

„Pohodlně si sedni a pozorně poslouchej, ať ti to jako jedinému upírovi na světě nemusím opakovat dvakrát,“ podívala jsem se na něj, jako na malé dítě a pokračovala „fext po své přeměně většinou objevuje svoje schopnosti, většinou jich máme víc. Učíme se je používat, zkoušíme najít ostatní našeho druhu, ale asi tak po století upadneme do takzvaného přechodného spánku. Něco jako je hibernace u rostlin. Náš spánek trvá 500 let. Naše mysl se přitom propojí s ostatními a tím pádem vím všechno, co se stala za dobu mého spánku.“ Dopověděla jsem a všichni na mě zírat fakt jako na ducha.

„A co máš dalších sto let v plánu?“ zeptal se Edward. Nechápala jsem, kam svou myšlenkou míří.

„Edwarde,“ podívala se na něj shovívavě Esme „Promiň mu jeho otázku. Přečetl si to v mých myšlenkách. Jenom mě totiž zajímalo, jestli máš kam jít.“

„Mám,“ vyhrkla jsem hned, potom jsem si, ale uvědomila, že nevím kde Demetri je „vlastně, asi ne.“ Dodala jsem v zápětí trochu sklesle,

„Nevím sice, jaký máš vztah k upírům, ale tady bys tedy mohla mít domov.“ Navrhla mi hned mateřská Esme a já se málem dojetím rozbrečela jako malá. Takhle se ke mně nikdo nikdy nechoval, jenom Demetri.

„Zrovna nemám v plánu nic, co by se nedalo odložit a proti upírům zaujatá nejsem, vždyť mě taťka zachránil!“

„Taťka?“ ups, tak tohle jsem asi říkat neměla.

„Tedy ten upír, co mě přeměnil. To je minulost, on… on je mrtvý.“ Nesmím jim o něm nic říct, bůh ví, co teď Demetri dělá. Z ničeho nic se Edward pousmál, vzal klíče od auta a vyběhl z místnosti. Nechápavě jsem se dívala za jeho postavou.

„Neboj, on se ti brzy vrátí, ale nejdřív zavři pusu, mamka by nebyla nadšená, kdybys jí poslintala koberec.“ Nechápavě jsem se zamračila a zavřela pusu. No jo, prostě jsem si za tu dobu odvykla na upíří rychlost a tak jsem zůstala zírat na tu „ohnivou čáru“ za Edwardem.

„Kam vlastně běžel?“ zeptala jsem se.

„Edward jel koupit nějaké jídlo, neboj, hned se vrátí.“ Aha, mohlo mi dojít, že v domě upírů asi moc jídla nebude.

„A proč bych se o něj měla bát?“ zeptala jsem se a Emmet na mě mrknul. Za to zase schytal od Rose pohlavek. Tak moje teorie o jeho hlouposti konečně zjistila pramen toho všeho a tím pramenem byla jeho milovaná manželka. Zamyšleně jsem si ty dva měřila, ale v tom ke mně přišla Alice, která se už nemračila.

„Pojď, ukážu ti pokoj, je sice zatím jenom pro hosty, ale potom ho s Esme zařídíme podle tebe.“ Řekla a táhla mě zase po schodech nahoru. Tohle je vážně rodina. Skoro jsem začínala litovat, že jsem souhlasila s Esminou nabídkou. Emmet je idiot prvního stupně, Rose, tak té abych se obloukem vyhýbala, jestli nechci pohlavek, Edward je zase pusu svojí rodiny a ostatní? Tak to asi brzo zjistím.

Alice mezitím zastavila u dveří naproti jejího pokoje. Jedním pohledem jsem zjistila, že moje rakev v jejím pokoji už nestojí a trochu jsem se zhrozila, kam ji dala a jestli si vážně nechce udělat táborák. Potom, ale upoutala mou pozornost na dveře, před kterými jsme stály.

„Tadá, tohle bude zatím tvůj pokoj. Zatím se zabydli a jak se vrátí Edward, tak ti Esme udělá jídlo.“ Řekla, postrčila mě do pokoje a zavřela za mnou dveře. Tak Alice bude asi jako uragán. Když jsem se, ale rozhlédla po pokoji, oddychla jsem si, protože naproti jedné stěně stála moje rakev. Co s ní ale udělám? Zamyšleně jsem si sedla na postel a zabořila jsem se do peřin, nejsem zvyklá na měkkou postel a tak jsem se hned vymrštila do stoje, ale když jsem viděla, že se nic s postelí nestalo, úlevně jsem si na ni znovu sedla a tentokrát jsem si položila i hlavu na polštář.

Tak tohle je můj nový pokoj. Můj nový domov, pomyslela jsem si, když jsem z přízemí zaslechla Emmetovo „Auu!“. Zase to potvrdilo moji teorii, abych se Rose raději vyhýbala, pokud nechci přijít k úrazu.

Mezitím v Ohňové zemi:

Po celé svatyni se ozývaly trubky, které svolávaly radu fextů. Ten shon znamenal jediné, probudil se další z nás a je třeba ho najít. Nesmí zůstat rozdělení, pokud nechceme o členy naší rodin přijít.

Alke, nejmoudřejší z fextů, si k sobě povolala Patrika, aby mu udělila úkol.

„Dívka ze severu Anglie. Stala se fextem před šesti stoletími a dnes se probudila ze spánku. Na tobě je, ji najít a přivést sem. Ani jednou nepoužila svou schopnost a neví, jak se má bránit před studenými.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se mladík, když Alke dokončila svou řeč.

„Elizabeth,“ Patrikovi se hned rozšířily oči poznáním. Elizabeth znal. Viděl ji přicházet do svatyně, ale bohužel jenom jednou měl tu možnost, poté musel ze svatyně na nějaký čas odejít, a když se vrátil, Elizabeth tam už nebyla. „Najdi ji a přiveď sem.“ Rozkázala Alke a semkla rty do přísné linky.

Patrik se Alke poklonil a vydal se ze svatyně ven. Venku si musel zaclonit oči před slunečním žárem a pak se vydal do přístřešků, které je kryli před slunečním světlem a také před deštěm. Do malého ranečku si dal vše potřebné a šel se rozloučit se svým učitelem a strýcem v jedné osobě.

Jak se vám tato kapitola líbila? Jsme s Eclair hrozně nedočkávé a moc se těšíme na vaše komentáře, doufáme, že jich bude hodně :o)

>>> 1.kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), Eclair, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Story before story - 2. kapitola: