Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy ve sněhu 3. kapitola

08.01.2010 (07:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6038×

3.

 Trvalo mi to dlouho než jsem se uklidnila. Vzlykala jsem celé hodiny. Konečně jsem to ze sebe mohla dostat. Nakonec jsem zůstala jen ležet a hleděla jsem na jemný vzorek tapiserie v mém novém pokoji. Byl opravdu krásný, celý laděný do fialkové barvy.

Nemyslela jsem už na nic. Bylo mi o trochu líp a jen jsem ležela. Probralo mě až tiché zaťukání na dveře. Zvedla jsem se na loktech a zahleděla se ke dveřím. Mírně se pootevřely a dovnitř nakoukla Tanya.

"Můžu?"

Kývla jsem. Posadila jsem se na postel a ona vedle mě. Sledovala koberec a ani se na mě nepodívala.

"Ty jsi s Edwardem chodila?"

"Jo," šeptla jsem.

Nechtělo se mi o tom bavit, ale zřejmě to byl ten důvod proč přišla.

"Já se o to snažila několik desetiletí, ale vždycky mě odmítl. Vlastně každou."

Dívala jsem se na ni a cítila, jak se mi otvírá pusa. On ji odmítl? Vždyť je tak krásná. Jemný srdcovitý obličej a krásné husté vlasy, které se jí ve slunci ohnivě leskly. Tanya se na mě otočila a usmála se mému překvapenému výrazu.

"Jak se ale tak na tebe koukám, jak si dopadla, tak není ani o co stát."

Nechápavě jsem na ni hleděla.

"Vypadáš hrozně. Pojď."

Připadala jsem si jako panenka, jak mě neustále někdo někam vláčel. Zastavila až v jiném pokoji, kde jsem do ní překvapeně vrazila. Zlá předtucha mě popadla už když zamířila k posuvným dveřím, ale když je otevřela, zasténala jsme nahlas. Byla to šatna plná oblečení.

"Co je?" vyděsila se.

"Víš, já na tohle moc nejsem," podívala jsem se na ni provinile.

"To si ze mě děláš srandu? Já se těšila, že budu mít s kým chodit na nákupy, probírat... No nic, ale aspoň ti vyberu něco na sebe. To co máš na sobě smrdí jako zmoklý osel."

"Los," zahučela jsem za Tanyou do šatny, ale ta už si mě nevšímala, přehrabovala se mezi věšáky. No bezva druhá Alice.

V Denali jsem si velmi rychle zvykla. Ono to jinak ani nešlo. Bylo mi velmi brzy jasné, proč žijí tak daleko od lidí. Byli naprosto neovladatelní. O nenápadnosti se u nich nedalo mluvit ani pod sedativy. Zároveň však byli tak plní života, že jim nešlo odolat.

Eleazar byl stále nadšenější z mého daru. Věděl sice jaký mám, ale stále nedokázal odhadnout co všechno dokážu zaštítit. Stále se mnou chtěl trénovat, což se nelíbilo dvojčatům.

"Proč jim vlastně říkáte dvojčata? To nemají vlastní jména?" zeptala jsem se Tanyi.

Přehrabovala se v oblečení, což jak jsem zjistila, byl jeden z jejích největších koníčku. Naštěstí se však smířila s mou averzí na nákupy a nekonečné zkoušení si oblečení. Vystačilo jí mi chystat každý den oblečení.

"Mají, ale prý jsou tak šílená, že nám je nikdy neřekli."

"To jim vážně říkáte pořád jen dvojčata?"

Nedokázala jsem pochopit, jak takhle můžou spolu žít, aniž by znali alespoň svá jména. Tohle se mi snad zdálo.

"Ono je to stejně jedno. Jsou si tak podobní, že bysme nevěděli který je který."

Zamítavě zavrtěla hlavou na triko a kalhoty co právě držela.

"Jediný co nám vrtá hlavou je, kdo byl tak šílený, aby je proměnil."

Bylo jí to evidentně fuk. Mě to však pořád vrtalo hlavou. Na lov jsem chodila s nimi. Bylo jim sotva patnáct, ale někdy jsem pochybovala zda mají mozek aspoň pětiletých. Oba na mě zůstali překvapeně hledět, když jsem si je důkladně prohlížela.

"Co se děje?"

S vítězným úsměvem jsem ukázala na jedno z nich.

"Ty máš trochu narezlé vlasy!"

"Jo a co," naštvaně si mě prohlížel.

"Já vás umím rozpoznat."

Dokázala jsem přijít na něco, co jiným pořád unikalo. Radostí jsem až začala poskakovat. Za což jsem schytala pěknou salvu sněhových koulí a skončila ve sněhu. Oba naráz se na mě vrhli a drželi mi ruce, abych se nemohla bránit.

"Co s ní uděláme. Odhalila naše tajemství," mžoural jeden na druhého.

"Hmmm, budeme ji muset zabít."

Tak to už jsem nevydržela a začala se řehtat, až na mě poskakovali.

"Škoda, že Bond byl jenom jeden."

"Kdo?" podívala se na mě oba.

Vykulila jsem na ně oči "Kolik že vám je?"

"Šedesát tři, jsme o padesát let starší než ty."

Setřásla jsem je konečně za sebe a postavila se.

"Škoda, že to nejde vidět i na těch vašich kebulích."

Raději jsme se konečně vydali najít si něco k jídlu. Já byla hotová hned a vydala jsem se po jejich stopách. Ti dva se většinou ještě stihli mezi sebou o svou kořist porvat, než vůbec něco chytili. Tentokrát to nebylo jinak.

Zůstala jsem stát a sledovala jak se rvou a od nich zdrhá polární vlk, co mu jeho tlapy stačily. Ti dva by byli schopni i v zoo chcípnout hlady. Naštěstí si toho všimli a přestali se rvát o to, čí ten vlk je a dali se do jeho pronásledování. Byla to otázka dvou vteřin.

Oba se odrazili a vrhli na něj. Oba byli stejně rychlí, se stejnou taktikou a stejně dopadli. Se dutým zaduněním do sebe narazili hlavami a dopadli omráčeně na zadek. Než se probrali, byl jejich oběd v tahu.

Na rtech mi pohrával úsměv ještě když jsme dorazili k domu. To mě však v momentě přešlo. Chystalo se na nový lov. Tentokrát jsme však kořist byla já. Tanya se ke mě nadšeně řítila po schodišti a Eleazar z pracovny.

Jen se ti dva zmerčili, bojovně vystrčili brady. Oba si mě chtěli zabavit pro sebe. Zaúpěla jsem. To si konečně nemůžou najít někoho jiného na hraní? Doufala jsem, že je brzy omrzím, ale ani po měsíci se to nelepšilo. Stále jsem byla atrakcí číslo jedna.

Ti dva se tentokrát odmítali jen tak vzdát a zuřivě po sobě štěkali. Raději jsem se dala na nenápadný ústup. V plánu bylo protáhnout se podél zdi až k oknu. Už jsem byla u závěsu, když se mi kolem pasu ovinula paže a druhá mi zakryla ústa. V příštím okamžiku jsem byla protažena oknem ven.

Zůstala jsem koukat do Danielovi poťouchlé tváře. Na rtech mu hrál neodolatelný úsměv a ještě na mě spiklenecky mrkl.

"Co takhle se projet?"

Přimhouřila jsem oči v podezření, jestli se nešinu ještě do větší pasti. Z domu se však ozvalo Tanyino heknutí, když odhalila mé zmizení. To mě donutilo rychle kývnout.

Daniel stěží dusil smích a už mě táhl za ruku ke garáži. Bez protestů jsem ho následovala. Momentálně bych byla ochotná s ním běžet klidně až na rovník.

"Ty si šílený," zkonstatovala jsem jen jsme vběhli dovnitř.

Věnoval mi zářivý úsměv a nasedl do bílého porche.

"V tomhle chceš jet tam?"

Šermovala jsem rukou ven z garáže na závěje sněhu.

"Přesně tak," přikývl.

Stále jsem stála na místě.

"Vím kudy se dá projet," přemlouval mě.

S váháním jsem tedy nasedla. Jestli si chce zničit auto tak klidně.

S ubíhajícími kilometry mi nedůvěřivý výraz nahradil nadšený úžas. Klouzali jsme krajinou a okolní nádherou znělo jen předení motoru a křupání sněhu pod koly. Měla jsem chuť si zavýskat. Jako šílenec se řítil po cestách zlehka zavátých a zvířené vločky sněhu mi ulpívaly ve vlasech.

Náhle jsem sebou cukla při nečekaném pohybu auta. Smykem jsme zastavili. Nechápavě jsme se po Danielovi podívala, ale ten už vyskakoval z auta.

"Šoupni se."

S otevřeno pusou jsem na něj hleděla, když mě tlačil na místo řidiče, aby si sám mohl sednout jako spolujezdec.

"To přece nemůžu. Nikdy jsem nic podobného neřídila..."

"Vše je jednou poprvý, dělej."

Přesedla jsem si a sevřela volant v rukou. Zhluboka jsem se nadechla. Tohle nedopadne dobře. Váhavě jsem nastartovala a rozjela se. Ručička tachometru se začínala přibližovat k 20 mílím za hodinu. Sotva jsem viděla obrysy cesty a to jak se bude auto chovat při brzdění jsem se ani neodvažovala odhadovat...

Na noze jsem ucítila prudké dupnutí. Daniel mi netrpělivě přimáčkl nohu i s plynovým pedálem k podlaze. S řevem jsme vystřelili vpřed. S vytřeštěnýma očima jsem točila volantem, abychom se udrželi na silnici.

Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že jeho noha zmizela. Mrkla jsem jiskřícím pohledem k Danielovi, který mi ho vrátil s okouzlujícím úsměvem. Pokud jsem si užívala jízdu předtím, tak teď, když jsem sama mohla řídit, to bylo naprosto neskutečné.

Všude byly jen nekonečné pláně pokryté sněhem. Pohledem jsem vyhledávala rovný povrch před námi. Náhle Daniel zařval.

"Stůj! Vřídlo!"

Dupla jsem na brzdu, ale auto se začalo ve smyku otáčet. Ta rovná plocha nebyla silnice, ale zamrzlá řeka. Pohledem jsem následovala ten Danielův. Kus před námi bylo zřejmě nějaké vřídlo teplejší vody, protože led tam končil. Viděla jsem otevřenou hladinu vody a my se řítili přímo k ní.

Daniel mě odstrčil od volantu a zkoušel nás ještě stočit jiným směrem. Nechtěl o své porche přijít. Já se nezmohla na nic než jen zavřít oči a modlit se ať tam nezahučíme.

"Tak to mě pos..."

Otevřela jsme překvapeně oči na Daniela. Stále jsme klouzali dál, ale on už volantu nevěnoval sebemenší pozornost. Okamžitě jsme ho chytla a konečně mi také došlo co ho tak vykolejilo. Pomalu jsme zastavovali, až jsme zůstali na místě, pod námi však byla jen vodní hladina. Jako bychom stáli ve vzduchu.

"Tak to je hustý!"

Zmohla jsem se jen na bezduché otevření pusy, kdežto Daniel to šel vyzkoušet na vlastní kůži. Vyskočil z auta a ladně zahučel do vody až po krk. Koukal na mě z vody jako vyoraná myš. Trpělivě počkal až mě trochu přešel záchvat smíchu a pomůžu mu do auta.

Ramena se mi ještě třásla, když jsem se opatrně rozjela na bezpečí tlustého ledu.

<<   >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopy ve sněhu 3. kapitola: