Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopařka - Prolog

01.03.2010 (12:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2785×

"Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak umřu, ale zemřít pro někoho, koho miluji, se mi zdálo jako dobrý způsob."

A právě teď jsem umírala. Doufala jsem, že jednou zemřu a budu mít naději v další život.  V život po boku někoho, kvůli komu stojí vzdát se ubohého smrtelného života.

Ale teď, jsem sama a opuštěná. Dokonalý anděl nepopsatelné existence mě zanechal samotnou v mém utrpení a vzpomínkách. Cítila jsem se prázdná a bez života. Nemít ho po boku mě ubíjelo a neměla jsem důvod žít.

Proč mě zradil? Nezasloužila jsem si, aby semnou hrál tu krutou hru. Co jsem provedla, že mě přestal milovat? Miloval mě vůbec někdy nebo to byla jen další hra?

Tvrdil, že na něho zapomenu, ale jak bych mohla zapomenout na někoho, kvůli komu bilo moje srdce s větší silou, na někoho kdo byl pro mě vším. Na bytost co mi tolikrát zachránila život a říkala ta sladká slova.

Seznámil mě se svojí rodinou a já tolik získala. Matku, která mi ve Forks tolik chyběla. Druhého otce se stejnou starostlivou péčí, ale jiným realistickým přístupem. Sestru, kterou jsem nikdy neměla a nejlepší kamarádku v jednom. Bláznivého brášku, který mi vždy zvedl náladu, i když jsem byla častým terčem jeho vtípků. Chyběli mi všichni bez výjimek. S Rose a Jasperem jsem neměla tak vlídné vztahy, ale i tak jsem je měla ráda.

Každý článek Cullenovi rodiny, měl v sobě něco zvláštního. Pokud jeden chyběl, netvořili celek. Pro mě už nebylo místo. Neměla jsem k nim patřit, aspoň to tak chtěl. Nebyla jsem dost dobrá pro něho ani pro celou nelidsky krásnou rodinu. Byla jsem obyčejná a lidská a já myslela, že přesně tohle na mě miloval. Mýlila jsem se nebo ne?

Bylo zvláštní cítit přes tu všechnu bolest malou zářivou jiskřičku naděje hluboko v mém zlomeném srdci. Naděje mě pálila přesvědčivě a volala na moji otupělou mysl stále hlasitěji.

Možná jsem součástí nějakého plánu a nikdo se neobtěžoval, aby mi to řekl. Třeba to není moje vina. Možná mě stále miluje a je jenom na mě, abych se o tom přesvědčila. Možná je to zkouška, kterou musím projít. Utápění v slzách, už mi nepřišlo tak důležité. Možná je na čase vzít věci, do vlastních rukou a dokázat tak svojí cenu.

Myslela jsem, že zbytek toho bolestivého života bez srdce prožiju ve svém zatuchlém pokoji. Nebýt té náhody, své nemotornosti, nezjistila bych pravdu.

Pravdu, která měla být přede mnou skryta. Pravda o jeho skutečných citech. Jeho slova zanechaná na bělistvém listu papíru, dokazovala jeho lež. Vzduch v mých plicích byl hned lehčí a mé kroky o tolik snazší. Do žil se mi vlévala nová jarní míza a já toužila vykřičet svoji touhu žít, do celého světa.

Hrdě jsem se napřímila a plná odhodlání chystala svoje tělo a mysl na něco tak těžkého.

Od mojí lásky mě dělila už jenom cesta plná nástrah, kterou musím zdolat a pak už bude všechno jako dřív. Vlastně všechno ne. Změna, která mě čeká, bude tak zásadní, že zamíchá životy všech okolo mě. Vzdám se všeho, abych získala zpět, to jediné na světě, po čem toužím. Nabízelo se několik možností, jak toho dosáhnout a já snad konečně našla tu, pro mě, nejlepší.

Nebude jednoduché je najít a i když bych je našla, nevím, jestli dosáhnu toho, co chci. Umřít zbytečně při pátrání po nesmrtelnosti. Možná přesně toho se bál, ale musím to zkusit, ať to stojí cokoliv. Bylo na čase, abych začala plánovat svůj výlet.

Výlet do neznáma. Do města, kterého se bojí i ti nejhorší predátoři na světě. Ty krvelačné a bezcitné zrůdy, které se drží jejich pravidel. A já se jim vydám všanc, s nadějí, že není všeho konec...