Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání v nemocnici aneb Arův nápad - Prolog

16.02.2012 (16:45) • pogmanka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 898×

Ve Volteře byl dnes jeden z těch nudných dní, kdy se i vzduch sotva hnul, jaké bylo vedro. Ano, a přesto se Aro procházel po svých zahradách a nad svou hlavou, ke své zlosti, slyšel hlasité techno, které si ve věži pouštěl Demetri. Z toho pokoje byl  slyšet i řev jeho milé něžné Jane, která byla k Arově pobavení do něj platonicky zamilovaná snad od té chvíle, kdy ji i s jejím bratrem - tímhle pitomcem - našel v Texasu, jak tam staví armádu.

On by je samozřejmě nechal, ať si ji dělají dál, ale ti dva se neustále hádali o vedení, že  přitom málem pozabíjeli polovinu armády. To nemohl Aro dopustit, protože věděl, kam by to vedlo dál a on ty dva pitomce - ať byli sebevíc blbí - musel dostat k sobě, protože k jeho neuvěření měli neobyčejné upírské vlastnosti, stejně jako on sám. Nakonec jim ukázal své velitelské schopnosti a ochotně šli s ním. Jane si asi myslela, že Ara jí seslalo samo upírské nebe a oddaně za ním stále lezla, jako by neměla co na práci. Přitom jí dal jasně najevo, že má na starosti dopravu potravy.

Teď se Aro probral ze vzpomínek a zadíval se nahoru a už má chuť jim jít vynadat, když ho zaujme jiný - mnohem přijatelnější - zvuk. Rychlé poryvy vzduchu. Někdo se sem blíží, pomyslí si nadšeně a za sekundu už stojí před svým hradem,  kde  se vzápětí objeví hoch ve světle modré čepici se značkou KSVPU (knihy světa pro upíry) a Arovi se ihned zlepší nálada. Chlapec vypadá nezkušeně a pěkně nervózně, ale upír nemá tentokrát hlad, protože se nemůže dočkat, co mu asi tentokrát poslali. ‚Snad upírské deníky nebo ty dávno ztracené knihy z Atlantidy?‘  dumá Aro.

Aro: „Hochu, koho hledáš? Já jsem pán Volterry. Moc rád tě u nás provedu."

Hoch nafoukaně odsekne: „Nemluvte se mnou jako s miminem! Je mi úplně jedno, kdo jste. Tady máte balíček ze Ztracené Atlantidy, na obálce si přečtěte, pro koho to je, a potom to doručte. Já už tu nezůstanu ani minutu. Málem jsem se cestou sem vyboural, když mi přes cestu přeběhl chlap s kečupem na ústech a potom tu po mně chtěli řidičák. Panebože, jako bych ho měl. Vždyť ty dálniční kontroly nekontrolují a tady jo. Nikdo, koho já znám, nemá řidičák, ale klidně řídí, protože to nikdo nezkoumá, a tady jo. Musel jsem tomu chlapovi, co vypadal jako boxer, dát tisíc korun ze své, i tak mizerné, výplaty. Jednu radu pro příště, pane, dojeďte si do knihkupectví sám. Já už sem ani nepáchnu. Teď mi zaplaťte dvě stovky a buďte rád, že vám nenaúčtuju všechny mé škody."

Aro chvíli není naprosto schopen slova, načež se v něm zvedne zlost, začne ho pálit v krku, jak má chuť toho kluka vysát, a už se chystá ke skoku, když se ozve hlasité volání, které ho zbaví veškerého vzteku na poslíčka.

Jane: „Aro, drahý, co si to tam šuškáš s tím hochem? Och, ty jsi mi nechal přivézt dárek? To je od tebe tak milé. Už běžím dol-"

Aro: „Jane, to není pro tebe, ty huso hloupá. Vůbec sem nelez."

Načež vrazí hochovi do rukou peníze a zapomene rázem na vše, co ho naštvalo, a roztrhá obal. Mezitím se přemístí do svého pokoje, kde na dveře vystaví cedulku Nerušit, nebo vás vysaju. Načež se usadí do houpacího křesla a podívá se na obal první knihy. Ordinace v růžové zahradě aneb nemocnice i pod vodou. Upír se nad tím názvem zamračí a pustí se do čtení.

O tři hodiny později

Aro křičí, „Jane, Demetri, mám nápad! Jestli se sem vy dva pitomci hned nedostanete, tak vás tu nechám samotné, až odjedu."

Jane si v pokoji mumlá, „ten Aro se asi pomátl. Před chvílí mi vyčítá starost a teď mě chce zase vidět. No nevadí, stejně ho zbožňuju. Jen se trochu upravím."

Demetri přede dveřmi sestřina pokoje volá, „Jane? Jane? Co Aro říkal? Já jsem to přes to techno neslyšel."

Sestra zaječí při lakování, „že za ním máme přijít. Hned. Ty troubo."

Aro si dál prohlíží knihu. „Ty dva snad netuší, co znamená hned. Že já blbec jsem si je sem nasadil. To byla má první a zároveň poslední chyba. Ten nápad je úžasný."

Vzápětí se v pokoji objeví otrávený Demetri, který když nemůže mít hudbu nahlas, má v uších aspoň sluchátka od MP3, a za ním Jane v růžových šatičkách s nádhernými volánky.

Aro ani nevstane. ‚Jane se úplně zbláznila. Copak neví, že vypadá hrozně?‘ pomyslí si.

„No konečně, vy dva hlupáci. Kde jste byli tak dlouho? Jane, drahoušku, potom se převlékni. Demetri, sundej si sluchátka, když s tebou mluvím."

Jane zavrčí, „ale Aro, tobě se to nelíbí?"

Aro: „Ne a teď mě vy dva poslouchejte. Dnes mi přišla zásilka ztracených knih z Atlantidy…"

Jane ho přeruší s ručním globusem v ruce: „Aro, a kde prosím tě je? Nepodvedli tě náhodou?"

Demetri se připojí k hovoru a šáhne sestře přes rameno. „Jane, přece tady nedaleko Volterry."

Aro si šáhne na čelo, aby se uklidnil,  pak jim vytrhne globus a vyhodí ho z okna. Když na něj sourozenci vrhnou nechápavé pohledy řekne: „Jste oba vedle, ale teď je vedlejší odkud to je, ale co konkrétně v jedné je."

Jane se vzpamatuje a optá se jednou i duchaplně: „A co v ní tedy je, Aro?"

Upír se na ni i jejího bratra vítězně usměje: „Že si máme zřídit nemocnici."

Demetri se nechápavě zadívá na sestru a otáže se: „To nám tam někdo nechal? A na co bychom nemocnici potřebovali?"

Aro se shovívavě usměje a řekne: Ne, oni to tam tak nepsali, ale myslete, vy dva. Když si ji založíme, budeme mít stálý přísun potravy a nebude to tak podezřelé jako teď."

Jane radostně zatleská: „Skvělý nápad, Aro. A kde ji zřídíme?"

Aro: „Děkuju, Jane, a budeme potřebovat pomocníky, takže ji zřídíme ve… Forks."

Demetri se vzpamatuje a otáže se, „a kdo nám bude pomáhat? Vždyť tam žádní upíři neži-"

Dál se nedostane, protože ho netrpělivě přeruší Aro. „Copak mě, vy dva, nikdy neposloucháte? Už jsem vám vyprávěl o Cullenových. Ti nám pomohou."

Jane vesele zvolá, „Aro, já si vzpomínám, to jsou ti, co nejedí smrtelníky, vid?"

Aro jen kývne a pokračuje, „správně, Jane, takže zítra se vydáme do Forks se s nimi domluvit. Už jsem udělal i pár návrhů. No, běžte si sbalit, vy holoto líná."

Oba sourozenci vzápětí zmizí pryč.

Ve Forks, v domě Cullenových.

Edward si hraje na piano, když se do obýváku přiřítí Alice, za ní znepokojený Jasper a oknem vletí dovnitř rozesmátá Rosalie a Emmett.

Edward se soustředí na myšlenky. ‚Aro přijde za dva dny! Chce od nás službu. Nevidím však, co chce.‘

Emmett netrpělivě promluví, „hele, co kdybyste se podělili i s námi ostatními? Co se děje? Alice?"

Alice tanečně přetančí k bratrovi a řekne, „Aro nás spolu se svými vládci navštíví za dva dny a něco chce."

Rosalie si pročeše vlasy hřebenem a promluví, „tak to bude vážný. Už jsem si začínala myslet, že na nás zapomněli. Potřebujeme Carlislea. Kde vůbec s Esme jsou?"

Edward vstane a řekne s pokřiveným úsměvem, „někde v Itálii v divadle. Já jim zavolám a domluvíme se."

Všichni se s myšlenkami na nenadálou společnost  rozejdou. Emmett s Rosalií do ložnice a snad všichni víme, co tam budou dělat. Alice s Edwardem se vydají na lov a Jasper se začne dívat na televizi.

Tak co vy na to? Líbilo se vám mé podání, nebo je to tak hrozné, že nechcete pokračování? Je to mé první dílo, tak prosím pište komentáře a napište svůj názor.

Autor: pogmanka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání v nemocnici aneb Arův nápad - Prolog: