Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju - 7. kapitola.

30.10.2009 (15:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2863×

7. Zpověď a odhalení mého tajemství

Vešel, byl to Edward.

„Promiň, jestli ruším. Zbytek rodiny si šel za svou zábavou a já myslel, že bychom si mohli popovídat jako včera,“ řekl to nejistě, skoro mi přišlo, že se to bál říct.

„Ne, nerušíš, klidně si pojď povídat. Vadit mi to nebude, alespoň nebudu sama.“ Poplácala jsem na kraj postele. Sednul si a podíval se na mě.

„Co kdybys mi řekla něco o tvém životě? Jelikož o mě víš, zdá se, vše.“ Tím mě zaskočil. Všiml si toho.

„Jestli nechceš, nemusíš,“ řekl rychle.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Ne... Já... Stejně to musím někomu říct. Nikomu jsem to ještě neřekla. Ani Dani, ta ví jenom něco.“ Podívala jsem se mu do očí, byl v nich zájem.

A tak jsem začala Edwardovi vyprávět můj příběh.

„Měla jsem skvělé dětství do doby, než se rodiče rozvedli. Otec měl vždy raději Romana, mého bratra, a tak si k sobě bral jen jeho. Ale Roman měl zase až moc rád mě a díky tomu byly problémy. Ale jinak vše bylo normální a pořádku. Měla jsme šťastny život.“ Seděl a pozorně mě poslouchal.

„Ale vše se jednoho dne změnilo. Mohla jsem za to já a moje lekce klavíru. Na křižovatce jsme měli zelenou a tak můj bratr jel. Jenže to do něj v plné rychlosti napálil kamion v protisměru. Víc si nepamatuji,“ už jsem brečela, jako vždy, když jsem vzpomínala.

Silně mě objal. Sice jeho objetí bylo studené a kamenné, ale já se cítila v bezpečí. Uklidňovalo mě to. A tak jsem vyprávěla dál.

„Probudila jsem se až v nemocnici, kde mi oznámili, že můj bratr i máma jsou mrtví. Nemohla jsem tomu uvěřit. Lidé, které jsem milovala, zemřeli. Soud mě přidělil otci, který  mě neměl nikdy rád. A po té nehodně už vůbec. Zabila jsem mu jeho milovaného syna. Říká, že jsem měla umřít také. Někdy bych to i ráda udělala. Táta si našel novou manželku, Milenu. Ta už mě vůbec nemá ráda. Mají společného syna, Jirku, který se narodil krátce po té nehodě.  Jak říkám, nemají mě rádi a já je taky ne. Starám se o sebe sama. Ze začátku jsem měla problémy to zvládat, jelikož jsem nesměla nějakou dobu hýbat z kolenem, ale teď už jo.“ Když jsem dovyprávěla, ještě stále jsem brečela.

Edward mě pevně objímal a já nakonec vyčerpáním usnula.

Opět se mi zdálo o té nehodě. A jako vždy, jsem se s křikem probudila. Sedla jsem si na postel a pokoušela se klidně dýchat. Po tváři mi tekly slzy a já si opět přála, abych při té nehodě umřela. V tom u mě byla Esme, snažila se mě utěšit. Někdo zavrčel.

„To si už víckrát nepřej!“ Podle hlasu jsem poznala Edwarda. Kdo jiný by slyšel moje myšlenky. Esme mě utěšovala. Ale já nechtěla utěšit. Za vše můžu já, nezasloužím si soucit! Před mou postelí byla poskládaná celá rodina. Lehce jsem odstrčila Esme a vstala.

Podívala jsem se na ně, všichni si mě vykuleně prohlíželi. Nechápala jsem důvod. Podívala jsem se na sebe, jestli jsem si nezapomněla pyžamo. Ale ne, bylo to mnohem horší. Jelikož jsem měla kraťasy a  tílko. Veškeré moje modřiny byly vidět.

Moje nohy a paže byly posety fialovými a zelenými skvrnami. Nevěděla jsem, co říct. Pohlédla jsem na ně. Nikdo nic nedělal, ani se nepohnuli, stále na mě zírali.  Vysvětlovat jim to nebudu, ani omylem. Je to moje věc, ty modřiny si částečně zasloužím. Za to, co jsem provedla. Opět někdo zavrčel.

„Nelez mi do hlavy! Je to moje věc a to vrčení si odpusť,“  řekla jsem naštvaně.

Nechtěla jsem nic řešit. Nikdo se o mě doteď nezajímal a ani nemusí. Vše zvládnu sama, jako doposud. Vydala jsem ke dveřím, Emmett mi uhnul a já šla do koupelny. Umyla jsem se a převlékla do připravených věcí. Triko s krátkým rukávem a džiny. Díky bohu, nic zvláštního. Rychle jsem si to oblékla a šla do kuchyně na snídani. Nikdo na mě nemluvil. Měla jsem vše připravené na stole. Pustila jsem se do toho. Na židli vedle mě se usadil Edward. Mlčela jsem, nechtěla jsem nic rozebírat, a už vůbec ne mě.

„Vím že to nechceš moc řešit, ale Carlisle by tě rád prohlédl.“ Nevím, co čekal za reakci, ale podívala jsem se na něj jako na blázna a v myšlenkách mu začala odpovídat. Ani omylem, ne nikdy, nic takového, zapomeň! Nedonutíte mě. Ne, nemám důvod, prostě ne. Díval se na mě nechápavě. Nechci, aby mě někdo litoval nebo zkoumal moje rány. Stejně si je zasloužím. Na to mi odpověděl tichým zavrčením.

Právě jsem dojedla, tak jsem se zvedla a umyla talíř. Když jsem se otočila, stál přede mnou. Hypnotizoval mě svýma očima. Měly krásnou barvu. Usoudila jsem, že byl asi večer na lovu.

Pak udělal něco, co jsem nečekala. Rukou se dotkl mých žeber. Zasyčela jsem bolestí a ucukla.

„Ukaž mi to!“ Přikázal, ale já nikoho neposlouchám.

„Ne. Nemusí tě to zajímat. Je to moje věc a ne tvoje. Nech mě!“ Začal se ke mně přibližovat. Strčila jsem do něj, co nejvíc to šlo. Nevěřila jsem tomu, ale ustoupil o pár kroků zpět.

„Věř tomu, že mi to ukážeš, po dobrém nebo po zlém!“ Vyhrožoval.

„Neukážu, a ty se mě už nedotýkej,“ skoro jsem křičela, aby mu to došlo.

Přikrčil se, rozpažil ruce a vycenil zuby. Jako při lovu. Oči mu ztmavly. V hlavě mi znělo: Uteč! Ale jiný hlas, mnohem silnější, na mě křičel: On ti nic neudělá, on ti neublíží. Nikdy. On ne. Udělala jsem krok dozadu.

„Opovaž se, na mě sáhnout,“ teď jsem už vážně křičela. Chvíli nato jsem ležela na kuchyňským stole. Edward klečel nade mnou. Mlátila jsem ho rukama a kroutila se, jak jen to šlo, a přitom na něj stále křičela.

„Nech mě, nesahej na mě, Edwarde!“

Ve dveřích, se objevil zbytek rodiny. Edward mi zrovna chytil ruce, ale já se kroutila, tak že to nešlo, aby se podíval.

„Edwarde, co to má znamenat?“ Ptal se Carlisle.

„Emmette, potřebuji pomoc, chytni jí ruce,“ řekl Edward. Měla jsem chuť mu plivnout do tváře.

„Brácho, já to nechci vidět a Rose mě zabije,“ odpověděl.

Edward zavrčel.

„Nech si ty blbý kecy a chytni jí ty ruce, dělej,“ zakřičel. V tom byl u nás a já měla ruce jako ve svěráku. Nechápala jsem, co se stará, proč ho to tolik zajímá. Edward chytil oběma ruka lem trika. Bylo mi jasné, že to nemá cenu. Přestala jsem se vzpouzet.

Vyhrnul mi triko až po prsa. Najednou ztuhnul zíral. Nebylo proč, no možná kvůli té modřině. Ale vždyť není tak hrozná.

Emmett taky zíral. Zbytek rodiny nechápal.

„Carlisle,“ řekl Edward a vypadal, že je úplně mimo. Carlisle stál okamžitě u mě. „Není tak hrozná? Co to má být?“ Křičel na mě skoro hystericky Edward.

„Jak se ti to stalo?“

Nemam chuť objasňovat.

„Možná je to zlomené, musí na rentgen!“

„Ne, není to zlomené, vím to. Mám to už  čtyři dny, jsem v pohodě,“ zlomenina žebra bolí jinak.

Dokončila jsem v myšlenkách. Emmett pustil moje ruce. Dostala jsem se zpod Edwarda a rozeběhla se pryč.

Vběhla jsem do lesa. Běžela jsem pryč. Nechci jejich lítost, nechci jejich starost. Chci jen žít, být trochu šťastná.  Běžela jsem, co nerychleji jsem mohla. Když mi došly síly, zastavila jsem. Poblíž byl velký kámen. Vyčerpaně jsem se na něj posadila.

Chvíli mi trvalo, než jsem mohla opět dýchat. Začala jsem v myšlenkách proklínat Edwarda.

Nechápala jsem, proč to udělal.

SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju - 7. kapitola.: