Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju - 3.kapitola

24.10.2009 (19:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3454×

3.Blázním nebo ne?

Najednou se to stalo. Moje srdce se zastavilo a poté rozbušilo jako o závod. Právě ve stejnou chvíli vyšel ze dveří školy anděl. Vysoký, hubený s bledou pletí. Měl dokonalé rysy obličeje, bezkrevné rty a kruhy pod očima. Vlasy rozcuchané do všech stran, zbarvené do bronzova.

Párkrát jsem divoce zamrkala, jestli se mi to nezdá. Ne, nezdálo, šel svou ladnou chůzí pomalu k Volvu. Za ním se ze školy vyřítili jeho sourozenci.

Nesmírně krásná Rose. Malá s černými vlasy, kdo jiný než Alice. Vysoký hubený blonďák, Jasper. A na konec to nejlepší. Jak jinak samý úsměv, velký svalnatý Emmett. Podívala jsem se na Dani. Zírala s otevřenou pusou jako před chvílí já, poznala je taky. Podívala jsem se zpět na ně. Byli skoro už u auta.

V myšlenkách jsem začala křičet. „Edward, Edward,“ div jsem nezačala skákat radostí, že je skutečný, že příběh, který čtu existuje.

Okamžitě se na mě podíval. Vytřeštila jsem oči, došlo mi, co jsem provedla. Jediné, co mě napadlo, byla taková hloupost. Ale co, nic lepšího jsem neměla.

„Běž za mnou,“ rozkázala jsem Dani. Nechápavě se na mě podívala, ale přikývla. Chytla jsem jí pro jistotu za loket a běžely jsme pryč. Dovolila jsem si letmý pohled na ně. Všichni se na nás dívali.

Když už jsem nemohla, zastavily jsme. Rozbolelo mě moje koleno, ale teď jsem nemyslela na bolest. Opřela jsem se o strom a pokoušela se popadnout dech. Dani se opřela vedle mě. Mně došlo, kudy běžíme. Lesem. No, moje inteligence se projevila, nikde nás nemohou dostat rychleji a jednodušeji než v lese. Povzdechla jsem si nad mým nápadem. Byl blbý, no jasně, vždyť byl můj.

„Co to bylo?“ zeptala se, ona si ničeho nevšimla.

„No…já... víš, tak trochu….zakřičela v myšlenkách na Edwarda, proto se na nás podíval,“ řekla jsem a omluvně se pousmála, měla jsem strach z její reakce.

„To si děláš srandu? Teď se bojím Emmetta ještě víc než dřív,“ řekla to napůl s humorem.

„No, nevím jak ty, ale já se pořád bojím víc Rosalie než Emmetta, ten je neškodný.“
To mu jsem se obě smály. Najednou jsem uslyšela šustit listí. No jasně, už běží.

„Už jsou tu, poběž,“ řekla jsem Dani. Vystřelila a já ihned za ní. Utíkat bylo marné, ale alespoň nějaký ten čas nebo naděje. Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo, bolest v koleni jsem nevnímala. Dani muselo to její taky bolet.

Projevila se moje šikovnost. Zakopla jsem a letěla k zemi. Zavřela jsem oči a čekala až dopadnu. Najednou se mi kolem pasu omotaly tvrdé paže.

Dovolila jsem si otevřít oči. Byla jsem na půl cesty k zemi, okolo mého pasu bílé paže a naproti Dani. Měla vytřeštěné oči. Zhluboka jsme se nadechla a vytrhla se těm neznámým rukám.

Ohlédla jsem se a uviděla Edwarda a zbytek jeho rodiny běžící k nám.

„Who are you? What are you doing here?“ zeptal se Edward svým sametovým hlasem. Nemohla jsem tomu uvěřit a zírala jsem na něj. Kdo jste? Co tu děláte?. Jak mu ale na to odpovědět? Podívala jsem se na Dani.

„Víš jak odpovědět aby nás nezabili?“ zeptala se mě. Zakroutila jsem hlavou.

„Super, stojíme v lese s bandou upírů a nevíme, jak odpovědět. Nic lepšího nás nemohlo potkat,“ odfrkla si Dani. I když to nebylo k smíchu, rozesmála jsem se.

„No myslíš, že by zabralo I don´t speak English?“zeptala jsem se.

„Možná, to uvidíš,“

„Hele, nenapadlo tě, že jsme už totálně zcvokly a máme halucinace? Nebo alespoň já je můžu mít.“ Praštila mě do ramene, pěkně to zabolelo a já sykla bolestí.

„Dík, teď mam jistotu, že nesníme,“ tomu jsme se začaly smát.

„Poručíku hů-sá, hů-sá,“ začala jsem říkat naší hlášku, když se moc smějeme, abychom se uklidnily. Ale vždy to má opačný účinek. Začaly jsme se smát ještě víc. Ozval se další smích. Zněl jako zvonkohra. Podívala jsem se, kdo to byl. Alice.

„Promiňte, ale vy jsme vypadaly tak legračně,“ promluvila jakoby nic česky. Mně spadla brada až na zem. Všichni na ní zírali, asi to taky nevěděli.

„Alice, ty umíš česky?“ I když to bylo jasné, musela jsem se zeptat.

„Ano, sice ne moc dobře, ale rozumím vám každé slovo.“

„Aha. Co s námi provedete?“ Potřebovala jsem to vědět.

„No, půjdete k nám a tam vás vyslechneme a Carlisle rozhodne.“

„Ne, ani omylem nikam nejdu!“ Ozvala se Dani. Povzdechla jsem si a otočila se na ní.

„No tak, ty malej srabe, buď budeme mrznout a moknout tady, nebo riskneme teplý a suchý dům,“  zdůraznila jsem to teplý a suchý.

Zmučeně se na mě tvářila. „Co tě nezabije, to tě posílí,“ udělala další škleb. „Jakou mám jistotu, že mě nezabijí?“

Zatvářila jsem se na ní kysele. „Nevím, ale  četla jsi knihu, jsou v poho.“

Alice se začala smát jako sluníčko. A zmizela v lese.

Nic jsem nechápala, a tak jsem to nechala a přikývla na Edwarda, že můžeme jít. Edward šel okamžitě k nám. Když byl tak na krok od nás uhnuly jsme na stranu. Tomu se zasmál a pokračoval. Šla jsem pomalu za ním a Dani táhla za sebou. To  bude dlouhá cesta k nim domů pěšky, pomyslela jsem si a pustila Dani. Šla bez protestů vedle mě. Najednou jsem uslyšela řeku.

„Slyšíš to?“ Raději jsem se zeptala.

„Myslíš řeku. Jo tu slyším.“ V tu chvíli jí to došlo.

„To je blbost, tak dobře neběháš ty natož já.“

„No, třeba je to přes les kratší,“ pokrčila jsem rameny. Poté jsme mlčely. Neměla jsem co dělat, a tak jsem pozorovala ladnou chůzi Edwarda přede mnou. Dani do mě strčila a tak mě vytrhla ze zírání.

„Abys ho nevykoukala,“ smála se a já zrudla. Ještě, že Alice odešla.

„Jen se koukám, zabij mě. Kdo by se nekoukal?“ Vrátila jsem jí to. To mu jsme se rozesmály obě. Došli jsme k řece. Vzpomněla jsem si, že jí musíme přeskočit.

„Co teď?“ Ptala se. Jí, to nedošlo.

„Přeskočit.“

Vytřeštila na mě oči a kroutila hlavou. „To si, děláš srandu, ne? Vidíš, jak je široká? To nepřeskočí ani olympijský skokan, na tož my!“

„Já to vím, oni ne,“ bránila jsem se. Díky bohu se objevila Alice.

„Alice, my to nepřeskočíme.“

Začala se smát.

„Taky vy skákat nebudete. Edward a Emmett vás vezmou.“

Dani si hlasitě oddychla. Alice, Jasper a Rosalie přeskočili řeku jakoby nic. Zírali jsme na ně.

V tom Emmett popadl Dani a vyhoupl si jí za krk jako malé dítě. A místo aby skočil přes řeku, skočil do ní. Začala jsem se smát a Dani a nadávala ostošest. Bylo to komické.

Když byli na druhé straně, Emmett jí nechtěl pustit. Nakonec ale jo, protože nadávala. Smála jsem se, div jsem se neválela po zemi.

Edward si vedle mě odkašlal a mě to došlo. Ted je řada na mě. Vytřeštila jsem na něj oči. Usmál se. Vyhoupl si mě na záda. Pevně jak jen to šlo, jsem ho svírala rukama okolo krku a nohama okolo pasu. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tu jeho vůni. Byla nádherná. Ihned mě uklidnila. Udělal pár kroků a skočil.

Vše bylo tak rychlé, že jsem to viděla rozmazaně. Ale můj žaludek to zachytil. Dopadli jsme na zem o něco dál od řeky.  Pokoušela jsem se nadechnout, ale nešlo to. Edward mi povolil sevření okolo jeho krku a pasu. Pomalu mě spouštěl. Jen co mě pustil, nohy mě neudržely a já se skácela k zemi. Ležela jsem na zádech a ruce si položila na čelo. Bylo mi strašně. Cítila jsem, jak můj žaludek protestuje. Pokoušela jsem se zklidnit dýchání. Zvřela jsem oči.

„Co je ti?“ Zeptala se mě Dani. Oči jsem nechala zavřené.

„Nevolnost z pohybu.“

„Ty vypadáš,“ začala se mi smát. „Jsi ještě bledší než obvykle, řekla bych, že si bledá jako oni,“ a ještě víc se rozesmála.

Zhluboka jsem dýchala a poslouchala, jak se mi všichni smějí. Nakonec jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněla Dani a Edward. Měl trochu vyděšený výraz. „Stojíte tu jako sudičky,“ poznamenala jsem kysele. Rozesmála se nejen Dani, ale i Alice.

„I’m Sorry,“ omlouval se Edward.

Nezmohla jsem se na nic. Jen jsem zvedla ruku, jakože je vše dobrý. Chtěla jsem se zvednout, ale nevěděla jsem, jestli mě nohy udrží. V tom mi Edward podal ruku. S radostí jsem jí přijala. Pomohl mi na nohy, a já se podívala po ostatních. Stále se smáli.

Edward se otočil a šel k lesu. Potichu jsem ho následovala, Dani za mnou. Když se přestali smát, šel zbytek rodiny za námi. Asi jim vadilo, že se jde tak pomalu, jelikož se po chvíli vypařila Rose a Emmett. Ušli jsme malý kousek a les skončil. Podívala jsem se před sebe a uviděla jejich dům.

„Páni,“ řekly jsme stejně s Dani. Emmett se tomu zasmál, stál na verandě a šel dovnitř. Pomalu jsme došli na verandu. Edward šel první a s úsměvem nám podržel dveře. Úsměv jsem mu oplatila.

Vyšla jsem první. Když jsem ho míjela, neodpustila jsem si to a řekla: „Vždy džentlmen.“ Dani se uchichtla.
Vešla jsem a oněměla. Dům byl velký a krásný. Rozhlížela jsem se, spatřila jsem Esme. Stála uprostřed obýváku a nechápavě nás pozorovala.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju - 3.kapitola: