Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - Epilog

Cosmopolis


Stíny minulosti - EpilogTak milí a zlatí, tato povídka je právě teď ve své cílové stanici aneb je tu Epilog. Přesto si však myslím, že nemáte proč smutnit. Jak jste si jistě na mém shnutí všimli mám rozpracovaných pár dalších povídek a daších pár taky připravuju, takže se psaním rozhodně nechci přestat. A teď k této kapitole. Bella odlétá domů, ale tím to všechno nekončí ba naopak, tím to teprve všechno začně... No nic, přeju příjemné počtení, vaše Petronela

Epilog

Bellin pohled:

Ani netušíte, jak je těžké loučit se s někým, koho nadevšechno na světě milujete, ale já jsem během toho půl roku pochopila hodně pro mě podstatných věcí.

1. Zamilovala jsem se tak, že nikdy se nezamiluju víc

2. Kluk, kterého jsem milovala, byl upír

3. Svět, ve kterém žil, nebyl pro mě.

Nasedala jsem do letadla a po tvářích se mi kutálely slzy jako hrachy. V hale jsem se rozloučila s Henry, Elinor i babičkou. Mámě sice bylo divné, že se chci vrátit s ní, ale nic nenamítala. Pochopila, že kdybych neměla závažný důvod k návratu do Atlanty, tak by mě ze Swords nedostala. Byla jsem ráda, že se nezačala hned vyptávat, asi musela hned poznat, že bych o tom nechtěla mluvit. Třeba si, ale myslela, že si promluvíme až časem, ale já o tom nemohla mluvit nikdy.

Tolik jsem milovala, ale nemohla jsem s ním zůstat. Nikdy bychom spolu nemohli být šťastní. Jediné, za co jsem byla vděčná, byl Victor a jeho štěstí. Ten jediný zůstane i po mém odjezdu šťastný a to díky Lilly, která nám před měsícem vstoupila do životů, a my jsme ji za to byly teď vděční.

V letadle jsem samým pláčem usnula a probudil mě až mámin hlas, když jsme přistáli na letišti v Atlantě. Byla ještě tma, ale za chvíli mělo vyjít slunce. Zrovna končili vánoční prázdniny a já budu muset v pondělí do školy. Těšila jsem se na všechny lidi z naší party, ale měla jsem strach z jejich otázek.

„Drahoušku, už jsme tady.“ probudila mě a společně jsme vystoupily z letadla a zamířily si to ho haly, kde jsme si šly pro kufry. Já jsem usínala i ve stoje a tak si máma vzala raději vozík, na který naše zavazadla naskládala, a pak už jsme se vydaly ven, kde na nás čekal Phil s autem.

„Ahoj holky!“ pozdravil nás zvesela a pomáhal mamce naskládat věci do kufru.

„Ahoj.“ pozdravily jsme ho společně a máma ho na přivítanou políbila. Nemohla jsem se dívat na jejich štěstí, přestože jsem věděla, že si na to budu muset zvyknout. Teď jsem, ale odvrátila obličej a zahleděla se na runway, kde zrovna přistávalo soukromé letadlo. Čekala jsem, než naskládají všechny zavazadla do auta a stále pozorovala to letadlo. Začali z něj vysedat nějací lidé a já jsem na ně upřeně hleděla. I na tu dálku se mi na nich něco nelíbilo.

Od pohledu na ně mě neodradil, ani upřený pohled jednoho z cizinců. Možná jsem už začínala být paranoidní, ale jako bych i na tu vzdálenost, která nás dělila, viděla rudé oči, které na mě upřeně hleděli. Muž, který mi pohled oplácel, najednou zastavil svého společníka a rukou ukázal někam mým směrem. Otočila jsem se, jestli není něco za mnou, ale potom mi došlo, že ukazoval na mě.

„Bello, nasedni.“ Postavila se mi do výhledu máma a na tváři měla spokojený úsměv. Poslechla jsem ji, ale ještě jsem věnovala poslední pohled na to soukromé letadlo a limuzínu, která od něho právě odjížděla. Nasedla jsem tedy do auta a vyrazili jsme domů. Jak jsme přijeli, hned jsem šla do svého pokoje. Otevřela okno, abych do pokoje pustila trochu svěžího ranního vzduchu a zamířila si to do postele. Ještě jsem ani neležela a už jsem spala.

Zdálo se mi o NĚM. Tolik jsem toužila cítit jeho chladné paže, jak mě objímá a šeptá mi do vlasů slova lásky, ale Edward byl teď daleko a nikdy se neuvidíme. A to všechno jenom kvůli jeho světu. Milovala jsem ho, ale nedokázala bych opustit svou rodinu, navíc bych s ním jako člověk nemohla být dlouho.

Stulila jsem se do klubíčka a přitiskla si nohy k hrudi, kde se zase ozvala ta díra, která mi zůstala po srdci, které jsem nechala ve Swords. Spala jsem trhaně, pořád jsem sebou házela a hledala na posteli Edwardovu pevnou hruď, na kterou bych si položila hlavu.

Nakonec jsem ale vzdala marný pokus v klidu se vyspat a zašla si do sprchy. Venku bylo zataženo, což bylo na Atlantu nezvyklé počasí. Máma byla s Philem v kuchyni, odkud se ozýval veselý smích. Zalezla jsem si do koupelny a pohlédla do zrcadla. Zase jsem vypadala jako strašák do zelí. Rovnou jsem si proto pustila vodu a nechala ji po sobě stékat. Potom jsem se oblékla do pohodlného domácího oblečení a sešla do kuchyně.

„Dobré ráno.“ pozdravila jsem je a mámu líbla na tvář.

„Budeš s námi obědvat?“ zeptala se, když jsem nahlédla pod pokličky. Nejdřív jsem totiž moc hlad neměla, ale když jsem viděla, že máma vaří mé oblíbení jídlo, přehodnotila jsem svůj postoj a rovnou si vytáhla talíř. Společně jsme tedy poobědvali.

Potom jsem odešla do pokoje, kde jsem si začala chystat věci do školy, kam za několik málo dní znovu nastupuju. Bylo to takové zvláštní, půjdu poprvé do školy bez svého druhého já. Nikdy jsem nebyla ve škole v Atlantě bez Elinor. Všichni si prostě zvykli na to, že jsme byly stále spolu a teď se tam vrátím, ale bez Elinor. Zase se mi po ní stýskalo, ale bude to zase jenom na čas. Zase na půl roku než ji znovu uvidím.

Ani jsem nevěděla, jak moc jsem se v tu chvíli mýlila. V noci jsem se vzbudila, když se vítr opřel do otevřeného okna a to narazilo do skříně. Hrozně jsem se lehla a rovnou se na posteli posadila. Konečně se mi podařilo usnout, aniž by mě tížila nějaká noční můra nebo jenom nějaké vzpomínky a teď jsem zase vzhůru.

Protřela jsem si oči a chystala jsem stanout a jít zavřít okno, když se mě dotkla něčí chladná dlaň. Zprvu jsem myslela, že stále spím a jenom se mi o Atlantě zdá. Že Edward leží se mnou v posteli a jenom se mě dotkl, ale když jsem pochopila, že nespím a opravdu jsem v Atlantě, lekla jsem se. Rychle jsem se otočila a hleděla do těch rudých očí, které mě stále strašily ve spaní. Chtěla jsem vykřiknout, ale jeho chladná dlaň se mi přitiskla na rty.

„Pšt, přece bys nechtěla vzbudit maminku.“ Na souhlas jsem zakývala hlavou, protože přes jeho ruku jsem mluvit nemohla.

„Ty víš, kdo jsem, že jo?“ pokračoval dál v tom jednosměrném rozhovoru a já jsem s ním pro změnu nemohla souhlasit.

„Ale, copak bys mi chtěla lhát? Ty víš kdo, nebo spíš co jsem.“ Zasyčel mi do ucha a já jsem konečně pochopila smysl jeho otázky. Ptal se, jestli vím, že je upír. S očima rozšířenýma hrůzou jsem tedy souhlasila.

„Hodná holčička. Teď dám tu ruku dolů a promluvíme si, ale nebudeš křičet.“ Varoval mě a nakonec ruku z mé pusy odtáhla. Zhluboka jsem se nedýchla, ale křičet jsem se opravdu nechystala.

„Proč jste tu? Proč já?“ promluvila jsem šeptem.

„Edward ti nic neřekl? Nikdo o nás nesmí vědět, ale můžeš být ráda. Nezemřeš, alespoň ne dneska.“ Snažil se mě uklidnit. Tedy pokud to měl být pokus o uklidnění, ale moc se mu to nepovedlo.

„A kdy tedy?“

„Nejdříve tě někdo chce poznat.“  Odpověděl mi tajemně. „A jedeme ještě dneska večer.“ Dodal a já nevěděla, co mu mám na to odpovědět.

„Ale… ale co máma, já nemůžu jen tak odjet.“ Snažila jsem se mu to nějak rozmluvit, ale věděla jsem, že mi to není nic platného.

„O tu se postará Mike, my jdeme.“ Řekl a podal mi bundu, kterou jsem přes sebe přehodila a chtěla jsem se vydat z pokoje, ale ten upír mě zastavil. Vzal mě za ruku a doslova si mě vyhodil na záda, jako nějaký pytel brambor, nebo co a potom vyskočil otevřeným oknem.

Na letišti na nás čekalo to soukromé letadlo, které jsem viděla dneska ráno. Teď jsem stoprocentně věděla, že jsem se nemýlila a ti kdo vysedali, byli upíři. Josh, tak se jmenuje ten upír, co mě navštívil v pokoji, mě popostrčil po schůdkách nahoru a já se najednou octla v luxusně, dokonce až přepychově zařízeném interiéru letadla.

Během cesty jsem usnula a tak jsem ani nevěděla, kam letíme, ale probudilo mě až nešetrné škubnutí. Rychle jsem otevřela oči a uhodilo mě do nich světlo. Letadlo už stálo na letišti a Josh netrpělivě čekal až se uráčím zvednou svůj zadek z velmi pohodlného sedadla a mohli jsme vyrazit.

Neochotně jsem se tedy zvedla, ale měla jsem se na pozoru, abych neudělala něco, čím bych ho mohla vyprovokovat, protože jeho oči už nebyly tak karmínové jako včera, dneska mi přišly takové načernalé a to bylo hodně zlé.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se, když jsem se přesunula na sedadlo dalšího luxusního dopravního prostředku.

„Do Voltéry.“ No tak to bude ještě větší průšvih, než jsem si prve myslela. Během cesty nikdo nepromluvil a já se zase pohroužila do spánku, nebyl mi však dneska moc dopřán, protože mě Josh zase neurvale probudil, když jsme projížděli velkou kamennou bránou a do oken auta pražilo slunce. Narovnala jsem se na sedadle a rukou si prohrábla vlasy. V autě bylo hrozné dusno a na mě se všechno lepilo.

„Tak jsme tady.“ Upozornil mě a já si prohlížela hodně staré domy, které rámovaly ulici, po které jsme jeli. Nakonec auto zabočilo k hradu, který se nad celým tím starobylým městem tyčil. Překvapeně jsem na něj hleděla, a když jsem vysedla, zadívala jsem se na nejvyšší věž. Musela jsem si rukou zaclonit oči, ale to nic neměnilo na tom úchvatném pohledu. Tedy něco ano. To, že jsem tu byla s upíry.

„Pospěš, Aro na tebe nebude čekat.“ Popostrčil mě k velkým dřevěným vratům a sám si nasadil kapuci a spolu s ním a Mike jsme se chodbou vydali někam do útrob hradu. V chodbě se rozléhaly moje kroky, ale kroky mých průvodců jsem neslyšela. Měla bych na to být zvyklá, ale byly to pořád takové divné.

„Josh, Mike, vítejte zpátky. Vidím, že jste můj úkol splnili na jedničku.“ Přivítal je černovlasý upír sedící na prostředním trnů. Byli jsme ve velké sálu a kromě toho jednoho tam byly hned další dva trůny. Po boku prostředního stáli dva další upíři. Jeden byl kluk, odhadovala bych tak na patnáct a vedle něj dívka. Vypadali jako dvojčata. Kousek bokem od trůnů stál další upír, ale kvůli kápi, kterou měl stáhnutou až do obličeje, jsem ho nemohla nijak poznat.

„Plnili jsme jenom vaše přání.“ Promluvil Josh a spolu s Mikem sklonili hlavy. Upír, do teď sedící na trůnu, se zvedl a pomalým krokem se vydal ke mně.

„Bello, Bello, Bello …“ promluvil takovým typicky otcovským hlasem a přesto to bylo o hodně jiné, než když takto začal proslov Henry. „Měl jsi pravdu, drahý Damone, je opravdu pěkná.“ Promluvil znovu potom, co si mě prohlédl a já jsem s hrůzou ještě větší, než jsem pociťovala, zjistila, že ten upír s kápí je Damon. Konečně odkryl svůj obličej a já jsem se na něj zadívala. Na tváři měl spokojený úsměv.

„Rád tě znovu vidím, Bello.“

„To o mě se nedá říct, bohužel.“ odsekla jsem mu. Jeho úsměv však nezmizel, právě naopak, ještě víc se rozšířil.

„Tak co s tebou uděláme?“ promluvil znovu Aro. Zahleděl se na mě těma rudýma očima, které byly jako by potáhnuté nějakou mléčnou blankou. I jeho kůže vypadala jako stoletý papyrus, na který když sáhnete, rozpadne se v prach.

„Vyzkoušej si ji.“ navrhl Damon.

„Máš pravdu. Bello, jsem hodně zvědavý, jestli je pravda všechno to, co jsem se od Damona dozvěděl. Podej mi prosím ruku.“ Požádal mě zdvořile a natáhl před sebe tu svou. Vypadala tak křehce a tak jsem svou ruku jenom opatrně položila do jeho nastavené dlaně. Byla stejně ledová, ale vlastně jsem to očekávala, ale na dotyk nebyla tak křehká, jak se zdála. Aro mi ruku stiskl a chvíli tak jenom stál se zavřenýma očima a já jsem čekala.

„Fascinující!“ promluvil nakonec a pustil mou ruku. „Damone opět jsi prokázal, že jsi pro naši malou rodinu velmi nepostradatelný člen a myslím, že si za to zasloužíš nějakou odměnu. Řekni, co by ti udělalo radost.“ Nechápala jsem, co celé to divadlo kolem mělo znamenat, ale opět mě to děsilo. Čekala jsem, co z Damona vypadne a doslova ho hypnotizovala pohledem.

„Ji.“ a ukázal na mě. Arovi se na tváři usadil spokojený úsměv.

„Máš ji mít.“ Mluvili o mě, jako o nějaké věci. Chtěla jsem se jim připomenout, ale nevěděla jsem, co všechno bych tím zase způsobila.

Damon mě nakonec zavedl do svého pokoje. K mému překvapení tam byla i postel a ve skříni mi vyklidil místo na oblečení. Jako by přesně očekával, že tu s ním zůstanu.

„Co to divadlo v sále mělo znamenat?“ odvážila jsem se konečně zeptat.

„Nebylo to žádné divadlo. Teď jsi moje, Bello.“ Promluvil a rukou se dotkl mé tváře. Jemně mě pohladil a já jsem byla natolik hypnotizována jeho pohledem, že jsem se nedokázala odtrhnout. Najednou jeho oči zmizely a já jsem ucítila ostrou bolest na krku. Jednou jsem ji už zažila a tak jsem věděla, co to znamená.

Vnímala jsem všechno kolem sebe. Damon mě položil na postel a chytil mě za ruku. Celou dobu ke mně mluvil. Jeho slova někdy pomáhala trochu zapomenout na tu šílenou spalující bolest, která se mi rozlévala po těle, ale nikdy jsem na ni nezapomněla úplně.

Nakonec se bolest přesunula jenom do mého srdce. Znamenalo to jenom jediná, přeměna se blíží ke svému konci. Damon mi všechno popsal a já jsem už teď cítila, že moje smysly jsou ostřejší. Měla jsem dokonalý sluch a Damonova ruku, kterou měl stále položenou na té mé, už nebyla tak chladná. Naše teploty se vyrovnaly.

Po několika bolestných minutách se pokojem rozlilo úplné ticho. Přeměna skončila. Věděla jsem, že bych měla otevřít oči a postavit se svému novému životu čelem, ale ještě jsem je chvíli nechala zavřené. Možná jsem doufala, že až je znovu otevřu budu v pokoji v Atlantě a tohle bude jenom zlý sen.

Zaslechla jsem mírné zavrznutí dveří a několik kroků. Někdo se postavil vedle Damona a oba zřejmě čekali, až se uráčím otevřít oči. Nemělo cenu to nijak protahovat.

„Šťastný nový rok, Bello!“ promluvil Aro hned, jak jsem otevřela oči a mohla se ve svém novém životě poprvé rozhlédnout. Byl první den nového roku a první den mojí věčnosti.

The End


 

Právě jste dočetli poslední kapitolu této povídky.
To znamená:

1) že další kapitolu už nečekejte! :o)

2) že očekávám hodně komentářů, ať ohledně
této kapitoly nebo celé povídky

Jinak děkuji za přízeň, kterou jste věnovali této povídce
a doufám, že se sejdeme i u mých dalších povídek :o)

mějte se pěkně, vaše Petronela



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - Epilog:

 1
3. ANn
19.06.2019 [8:34]

Páááni Emoticon .Super povídka Emoticon

11.03.2017 [4:52]

mokasinaTak tohle byla ddokonalá povídka, klobouk dolů a hned se vrhám na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. kikuska
12.08.2011 [8:12]

Tak ten koniec ma prekvapil. Keby som v tejto chvíli nevedela, že je pokračovanie v poviedke Dva bratri a já, tak by som aj tak bola stým otvoreným koncom spokojná. Pretože, keďže ja mám rada happy endy, domyslela by som si pokračovanie po svojom. A ver tomu, že by tam vážne figuroval Edward. Bol by dosť podstatný. Ale strašne sa mi tvoja poviedka páčila. Krása. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!