Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 47. kapitola

Konečná stanice této povídky je v dohlednu, ještě jedna zastávka (nepočítaje tu dnešní) a budeme vysedat. A co jsem tím chtěla říct, že do konce povídky zbývají dva díly a tuto kapitolu nedopotučuju lidem se slabostí pro Edwarda, nedopadne to pro něj moc dobře

Edwardův pohled:

Ráno jsem odešel od Belly a byl se proběhnout lesem, abych aspoň trochu setřásl ze sebe její vůni. Nepotřeboval jsem, aby se Volturiovi o Belle dozvěděli kvůli mně, když už se i Damon dal umluvit, aby nic neříkal. Čemuž jsem se docela divil.

Alice mi předem řekl, že jejich příjezd máme očekávat kolem poledne a tak jsem asi hodinu před jejich příjezdem dorazil domů a rovnou se šel převléknout, protože Bellina vůně byla z mé košile i po několikahodinovém běhu jasně patrná. Alice to zřejmě předpokládala a tak jsem měl vše nachystáno na posteli.

Převlékl jsem se a zamířil jsem si to do obývacího pokoje, kde všichni už seděli. Rozhlédl jsem se po tvářích přítomných a jediný Damon měl nepostradatelný úsměv. V mysli si pořád připomínal, co má Arovi říct, ale i tak jsem nechápal, proč to dělá? Že by přece jenom nebyl tak špatný a nechtěl Belle ublížit? Jeho chování bylo takové zvláštní, že jsem se v něm vůbec nevyznal. Zatřepal jsem hlavou, abych odehnal ty myšlenky a Damon se na mě ještě víc usmál. Třeba si konečně uvědomil, že jsme bratři a možná se bude chtít napravit.

„Za deset minut tu jsou.“ Promluvila Alice do ticha pokoje.

„Carlisle, jsem tak rád, že tě mohu znovu vidět.“ Přešel Aro ten prostor, který ho odděloval od Carlislea, když vystoupil z auta. Dneska nebyl však jenom s Jane, Alecem a těma dvěma upírka. Dneska si sebou vzal i Felixe a někoho nového, kdo nahradil Demetriho. Všichni však stáli v povzdálí.

„Pojď dál, Aro.“ Pobídl ho Carlisle, ke vstupu do domu a tak Aro ani na okamžik nezaváhal. Všichni jsme vešli až po něm a posadili se na volná místa. Aro se posadil na místo, kde seděl i minule.

„Tak vyprávěj, Damone, přece se nenecháš pobízet. Nikdy jsi to nepotřeboval.“ Začal Aro, když byla celá naše společnost usazená a on netrpělivě čekal na novinky.

„Nejprve bych ti rád řekl, že tě rád vidím,“ poklonil se Damon a Aro se na něj jenom usmál. Bál jsem se, že mu Damon podá ruku a Aro se dozví všechno a celé to divadlo, které jsme tu pracně nacvičovali, bude k ničemu.

„Také tě rád vidím, ale už mluv.“ Pobídl ho, aby začal mluvit.

„Za dobu co jsem tu, jsem měl možnost poznat Victora, a jsem si jistý, že on by nikdy naše tajemství neprozradil. Mohu ti slíbit, že řádný člověk se jeho ústy nedozví o naší existenci.“

„Tak to jsem rád, i za tebe Victore,“ ten se na Ara jenom trochu pousmál, ale byl pořád stejně nervózní jako všichni v téhle místnosti a mě zase štvalo, že jsem nemohl Arovi číst myšlenky, abych se dozvěděl, co se mu honí hlavou. „A jinak se tu nic nedělo?“ zeptal se naoko zklamaně.

„Dělo, ale myslím, že sám to víš lépe než já. Edward je můj bratr.“ Řekl prostě a já jsem čekal, co na tohle Aro řekne. Napadlo mě, že bych ho mohl pořád o to, aby Damon mohl zůstat s námi a my bychom mu dala šanci se napravit.

„Jsem rád, že jste na to oba přišli. Edwarde, rád bych tě přivítal do své rodiny, jelikož Damona beru jako svého syna.“ Chtěl mě obejmout, ale to jsem nemohl dovolit. Jenom jsem tedy kývl a dál jsem zůstal sedět. Janin obličej se opět zkřivil do grimasy, když se Aro zmínil o Damonovi, jako o svém synovi.

Bellin pohled:

Cesta do Rush netrvala vůbec tak dlouho a když jsem zastavila před Jackovým domem ruce se mi potily nervozitou z rozhovoru, který nás bude čekat. Otřela jsem si je tedy do kalhot a vystoupila z auta. Jack si mého příjezdu samozřejmě všiml a tak hned vyšel před dům se širokým úsměvem na rtech.

„Ahoj Jacku.“ Začala jsem nejistě a usmála jsem se na něj. Přestože ten úsměv připomínal více křeč.

„Bello, jsem rád, že jsi přijela. Pojď dál!“ vedl mě dovnitř a já jsem pomalu z té jeho radosti, kvůli mému příjezdu měla strach si s ním promluvit,

„Jacku, vím, že to bude znít divně, ale chtěla bych se tě zeptat, co se stalo té noci, co jsi nás vezl z Dublinu.“ Řekla jsem, když mě usadil v kuchyni a začal chystat čaj. Ruce jsem měla pěkně prokřehlé. Zvedla jsem zrak od svých rukou k Jackovi a ten se stále usmíval. Takže to snad nemuselo být tak hrozné, jak jsem se obávala.

„Bello, nevím, co sis myslela, když ses probudila vedle mě v posteli, ale přece mě jenom nějaký ten pátek znáš, no ne?“ začal s úsměvem a já se konečně trochu uvolnila.

„Takže se nic nestalo?“

„Ne, jenom jsi mě začala líbat a nakonec jsi usnula. No, a protože jsem tě nechtěl budit, zůstal jsem ležet s tebou na posteli.“

„Promiň.“

„Za co se omlouváš?“ zeptal se a položil mi hrnek s teplým čajem na stůl.

„No, přece za to, jak jsem se ten večer chovala. Holky mi řekly, co jsem dělal v té pivnici a potom… potom to u toho auta. Prostě se ti za to chci omluvit. Nebyla jsem jaksi při smyslech a nesmíš to brát moc vážně… já chodím s Edwardem a nechci, aby se něco o tom večeru dozvěděl a…“

„Bello, klid já mu nic říkat nebudu.“ Přerušil můj proslov Jack.

„Díky Jacku, jsi fakt kamarád, nevím, co bych si bez tebe počala.“ Vstala jsem a šla ho obejmout. Potom jsem se znovu posadila a upila z hrnku. Věděla jsem, že jsem sobec, protože mě Jack má rád víc jako kamarádku a kdyby se té noci něco stalo, asi by nic nenamítal, ale to jsem přece nemohla dopustit, takhle ho podvádět.

„To je samosebou, Bello.“ Ujistil mě a dál potom probíhal rozhovor čistě přátelsky.

Když jsem dopila čaj mohla jsem vyrazit domů. Byla jsem spokojená. Nejen s tím, že jsem nakoupila všechny dárky a chybí mi je už jenom zabalit, ale také z toho, jak jsme si to s Jackem pěkně vyříkali a všechno je zase pěkně při starém. V autě jsem si naladila rádio a zpívala jsem si spolu se zpěvačkou vánoční koledu.

Edwardův pohled:

Všechno vypadalo jako v nejlepším pořádku a Aro se stále jenom usmíval. S Carlislem se bavili jako staří dobří přátelé a mě napadlo požádat Ara o laskavost.

„Aro, mohl bych tě pořádat o malou laskavost?“

„Ale zajisté, můj mladý příteli.“

„Jenom doufám, že to nebude znít moct troufale. Jak už je Damon vyjádřil, poznali jsme, že jsme bratři a tak jsem tě chtěl požádat, jestli by tu s námi nemohl ještě nějaký čas zůstat, abychom se mohli lépe poznat.“ Přestože jsem si původně myslel, jak nebudu šťastný, až Damon odjede a nechá mě a Bellu na pokoji, teď jsem si přál mu dát větší šanci, abychom se mohli poznat.

„Pokud s tím Damon souhlasí, vidím v tom jenom jeden malý zádrhel.“

„Jaký?“

„Potřebuju někoho, kdo by Damona a jeho služby nahradil v gardě.“ Ani jsem nepotřeboval v této chvíli dar, abych pochopil, kam tímhle směřuje, ale tak chtěl jsem Damonovi dát šanci na normální život s rodinou bez věčného zabíjení. Nevěřil jsem, že je Damon skutečně tak hrozný.

„Odpusť, Aro, že to tak říkám, ale myslím, že Damon by měl nějakou dobu žít se mnou a rodinou a pokud to bude možné jenom tehdy, nahradí-li ho někdo, půjdu dobrovolně.“ Nabídl jsem se hned.

„Skutečně? To by bylo vážně skvělé!“ řekl s nepředstíraným nadšením Aro. Je to už hodně dlouho, co se mě, Alici a Jaspera pokusil dostat do své gardy a teď, když jsem se nabídl dobrovolně.

„Edwarde, to bys vážně udělal?“ zeptal se Damon, a když jsem kývl na souhlas tak mě hned objal. Byl zjevně mým nápadem nadšený. A já jsem měl radost, že se mu ten nápad zůstat tu s mou rodinou líbí.

Chtěl jsem se ještě aspoň rozloučit s Bellou, ale nevěděl jsem, jak to mám udělat, aniž bych neuvedl na ni pozornost a tak jsem poprosil Alici, aby to udělala za mě, protože jsme vyrazili hned.

Rozloučil jsem se s rodinou a v myšlenkách jsem si mohl přečíst, že jsou sice všichni Damonem nadšení, tedy hlavně Emmett, který by uvítal nového bratr s větším smyslem pro humor, než mám podle něj já, ale zároveň byli smutní, že o mě na nějakou dobu přijdou, protože těch několik desítek let, kdy jsme většinou žili pohromadě, zvykli na mou přítomnost.

Jeli jsme ze Swords. Seděl jsem s Arem na zadním sedadle a ani jeden jsme nepromluvili. V dalším autu jeli ostatní. Řídil Felix, najednou však auto zastavilo, a když jsem vyhlédl z okna, zjistil jsem, že stojíme několik kilometrů od Swords. Nechápal jsem, ale proč se tak stalo?

„Edwarde, běž se s Felixem podívat, co se tam děje.“ Rozkázal mi Aro a tak jsme s Felixem, bez jediného slova, vysedli z auta a šli se podívat, co se děje a proč naše cesta nepokračuje, tak jak má. Venku padal sníh a tak byla cesta zavátá. Došli jsme až do zákrutu cesty a tam stálo nabourané auto a vedle něj bylo zaparkované jedno policejní auto.

Policista stál a zrovna něco zapisoval do nějakých papírů. Žena, která auto řídila, si přidržovala kapesník u hlavy a seděla na zadním sedadle policejního auta. Zdálo se, že se nic vážného nestalo, ale potom jsem udělal tu největší chybu, jakou jsem mohl. Nadechl jsem se a ucítil tu krev, která té ženě tekla z rány na hlavě. A nebyl jsem sám, kdo tu lahodnou vůni ucítil.

Bellin pohled:

Cesta neprobíhala pole mých představ. Kousek před Swords jsem zůstala v zaseknutá a semaforů. Dlouho jsem tomu nedávala pozornost, ale kmitání stěračů, které jsem musela zapnout, abych viděla cestu, na kterou začal padat sníh, mě pomalu uspávaly. Otevřela jsem si proto okýnko, abych do auta vpustila trochu chladného vzduchu dovnitř auta, abych se probudila, ale na semaforech pořád svítila červená. Vůbec mě to nebavilo a tak jsem si zapnula bundu a vystoupila z auta, abych se mohla podívat, co se vlastně stalo.

Přešla jsem několik kroků a došla do zatáčky. Všude okolo byly stromy a semafory na cestě bylo proto, že jedno auto bylo doslova zaparkované v jednom stromu. Divila jsem se, že tam nejsou ani policisté a ani žádná sanitka. Šla jsem se podívat, proč tomu tak je. Auto policie tam totiž stálo.

To co jsem však zahlédla, změnilo celý můj život. Nad dívkou, nebo spíše ženou, která nejspíše řídila auto, se nacházela v něčím náručí. Neviděla jsem tomu dotyčnému do tváře, ale jeho nazrzlé vlasy mi připomněly Edwarda. Vypadalo to, jako by ta žena omdlela, když vysedla z auta a ten muž, se jí snažil pomoct. Chtěla jsem k nim přijít a zeptat se, jestli je všechno v pořádku, ale něco mě zastavilo.

Zastavil mě pohled, který se mi v tom momentě naskytl. Byl tam ještě jeden muž a svíral tělo poručíka, který zřejmě zapisoval údaje o nehodě. Jeho obličej mi však byl nějak povědomý. Věděla jsem s jistotou, že toho muže neznám, ale něco na něm mi někoho připomínalo. Najednou, z ničeho nic, se jeho ústa roztáhla do širokého úsměvu a pak se tomu poručíkovi zakousl do krku.

Zalapala jsem po dechu. V tom se zvedl i ten muž, který svíral tělo té dívky a zadíval se mým směrem. Hleděla jsem do tváře, kterou jsem znala, ale teď byla tak jiná. Změnila ji barva očí, které na mě hleděly. Otočila jsem se a běžela do auta. Nasedla jsem, nastartovala a snažila se na úzké cestě auto otočit. Když se mi to povedlo, vyjela jsem zpátky, abych byla co nejdál od toho strašného místa.

Ujížděla jsem a stěrače mi stíraly sněhové vločky, které mi dopadaly na přední sklo. Snažila jsem se nemyslet na to, co jsem před chvílí viděla, ale nějak to nešlo. Když jsem zahlédla odbočku na lesní cestu, bez zaváhání jsem tam zajela a zastavila auto. Vytáhla jsem klíček ze zapalování a položila si hlavu na volant.

Edwardův pohled:

Co jsem to proboha udělal? Seděl jsem na krajnici silnice a dopadaly na mě sněhové vločky. Bylo to jako pohlazení, ale vůbec jsem si ty letmé dotyky na mé kůži nemohl užívat. Svíral jsem hlavu v dlaních a stále jsem viděl ten Bellin pohled, když jsem se podíval od té dívky, která se stala obětí.

„Edwarde!“ zaslechl jsem povědomý hlas, ale hlavu jsem ani tak nezvedl. Od lesa jsem zaslechl blížící se kroky několika osob. Najednou se mi něčí ruka omotala kolem ramen a dotyční si ke mně přisedl.

„Ale Edwarde, copak to vidím?“ ozval se Arův, snad i potěšený, hlas.

„Aro, myslím, že Edward není na toto stavěný, bude lépe, když se do Voltéry vrátím s tebou já.“ Řekl smutným hlasem Damon, ale jeho myšlenky jásaly, že se vrátí ke své rodině. Nechápal jsem to. Nic jsem teď nechápal.

„Bohužel vidím, že nemám na výběr, Damone, ale nerad se vzdávám něčeho, co už mám na dosah ruky.“

„Aro, odpusť mi mou troufalost, ale myslím, že není jiná možnost.“

„Asi máš pravdu, Damone. Edwarde, ty se vrať se svou rodinou domů a Damon se vrátí se mnou do Voltéry.“  Ty paže, které mě až do této chvíle svíraly mi pomohly vstanou a já se naposledy podíval na svého bratra. V myšlenkách se už viděl ve Voltéře a tak jsem mu nemohl bránit. Objal jsem ho a potom jsem se bez řečí vrátil s Alice a Carlislem domů.

„Edwarde, Bella s tebou chce mluvit.“ Zavolala Alice z obývacího pokoje. Zřejmě měla vizi. Vyšel jsem ze svého pokoje a před dveřmi už stála Esme a podávala mi kontaktní čočky. Úplně jsem zapomněl na barvu mých očí, která by ji musela vyděsit. Rychle jsem si je nasadil a vydal se z domu.

Bellu jsem zahlédl na cestě k nám domů. Když mě uviděla, jak jdu naproti ní, zastavila se a počkala, dokud nedojdu až k ní.

„Alice ti řekla, že s tebou chci mluvit,“ Nebyla to otázka, jenom čiré konstatování skutečnosti, ale i tak jsem přikývl. „A víš, proč s tebou chci mluvit?“

„Ne, to mi neřekla.“ Přiznal jsem.

„Když jsem se vracela z Rush viděla jsem… viděla jsem tě, jak… jak…“

„Vím, co jsi viděla, já jsem tě také zahlédl.“ Nechtěl jsem jí to dělat ještě těžší než to má už teď. Po tváři jí stekla slza a hned za ní další. Chtěl jsem ji obejmout, ale bál jsem se, jak by na to reagovala. Přešlápl jsem na místě.

„Edwarde já… přemýšlela jsem.“

„A můžu vědět o čem?“

„Právě pro to jsem tu. Musím ti říct, k čemu jsem dospěla.“

„Tak mluv, poslouchám tě.“

„Edwarde… vím, že to bude těžké, ale bude lepší když… když se rozejdeme.“ Řekla něco, co jsem měl vlastně očekávat, ale i tak mě to zasáhlo.

„To je kvůli tomu, co jsi viděla?“ byl jsem si tím skoro jistý, ale chtěl jsem od ní vědět přesný důvod.

„Když jsem z toho místa odjela, zůstala jsem stát na nějakou dobu stát na jedné lesní cestě a celou tu dobu jsem přemýšlela. Miluju tě, ale…“

„Vím, co chceš říct. Sám jsem si to uvědomil.“

„Edwarde…“

Bellin pohled:

Po dlouhém přemýšlení jsem se vydala domů. Musela jsem si zatopit, protože během toho sezení v autě začala být zima a ani bunda mě nedokázala zahřát. Měla jsem zase zkřehlé prsty a tak jsem si je promnula a vydala se domů.

Měla jsem strach z toho, co se stane kvůli mému rozhodnutí, ale byla jsem si jistá, že, přestože mě to bolelo, musím to udělat. Viděla jsem, co se může malým nedopatřením stát a nechtěla jsem ohrozit nikoho z rodiny a přestože jsem se nikdy moc nechovala jako sobec, měla jsem docela strach i o sebe.

Dokud jsem neviděla Edwarda s těma červenýma očima, myslela jsem si, že tohle se nikdy nemůže stát. Žila jsem ve světě s růžovými brýlemi na očích a neviděla jsem ho takového, jaký ve skutečnosti je. Pořád jsem neviděla upíra, jako skutečného upíra, Pořád jsem viděla v Edwardovi to více lidské, co dával na odiv a neviděla jsem to nebezpečí, které jsem v jeho blízkosti podstupovala.

Edward mi sice ze začátku říkal, jak je pro mě nebezpečný, ale nikdy jsem tomu nepřikládala takovou váhu, jakou bych správně měla. Teď jsem věděla, jak pošetile jsem se chovala a přestože mě to rozhodnutí velmi bolelo, musela jsem ho udělat, protože bylo správné.

Jsem sobec, to jsem věděla až moc dobře. Věděla jsem, že to rozhodnutí, které jsem učinila, nebude bolet jenom mě, ale také i Edwarda a možná i členy jeho rodiny, které jsem za těch pár okamžiků brala také za svou rodinu. Sice jsem viděla v Carlisleovi upíra, u kterého je možné neohrožovat lidi, viděla jsem také, že to není tak jednoduché, jak jsem si původně myslela.

Zaparkovala jsem auto před domem, dopnula jsem si bundu až ke krku a vysedla jsem z auta. Věděla jsem, že Alice moje rozhodnutí mluvit s Edwardem uvidí a tak se vyhnu návštěvě jejich domu, abych mu to mohla říct a slyšela by to celá jeho rodina. Vydala jsem se tedy po cestě k nim domů a když jsem zahlédla Edwarda, zastavila jsem se, aby ke mně mohl dojít a já mu mohla říct o svém rozhodnutí, O rozhodnutí, které mě bolelo tak moc že jsem si myslela, že to mé srdce nemůže vydržet a rozpadne se na malé kousky, které už nikdy v celém svém životě neposbírám, ale když jsem ho viděla dodala jsem si odvahy a vyřkla nad námi ortel a přestože to opravdu velmi bolelo, moje srdce se rozpadlo jenom na dva kousky, které budou vedle sebe, ale nikdy víc se nespojí v jeden celek.

Dočetli jste další kapitolu a já jsem zvědavá na vaše komentáře a hlavně na kritiku, které asi bude víc jak pochvaly protože jak vím, všichni fandíte hlavně Edwardovi, tedy až na pár jedinců.

Do konce povídky zbývají dva díly.

Tak snad těch kamenů na mojí hlavě nebude moc, za tuhle kapitolu a když už jste vydrželi tohle myslím, že vydržíte všechno, tedy v této povídce. Nic nebude tak jako dřív, ale zároveň nic nebude tak hrozného jako tato kapitola

Děkuju za přízeň na této povídce, věřili byste že se tu setkáváme už u 47.kapitoly? Já bych si na začátku povídky netroufla ani tvrdit, že to bude mít víc jak 30 kapitol a ejhle ono to bude mít dokonce 50.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 47. kapitola:

Napriek tvojmu varovaniu som sa pustila do čítania tejto kapitoly. A samozrejme kapitola je dokonalá, ako vždy. V tomto ohľade nemám čo vytknúť. Ale ten dej... Fú. Tak toto som vážne nečakala. Ja nechcem aby sa Bella a Edward rozišli. A za všetko môže ten idiot Damon. Keby sa tu nebol objavil, bol by pokoj. Edward by nechcem aby zostal s nimi, a nikto by neodchádzal do gardy. Ach jaj.

Přidat komentář:

Nick:

Text: