Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 44.kapitola

Po delší době přidávám další kapitolu. Její název mluví sám za sebe. STRACH. Obyčejná lidská reakce na něco neznámého a nepoznaného. I v této kapitole je to reakce avšak je to taková reakce protože Belle konečně dojde s kým má tu čest. K žádosti Hanky o více Damonůvých pohledů připojuju i dneska, vyjímečně další jeho pohled. Tak Hani ten pohled je pro tebe a snad se bude líbit. Jinak moc prosím o komentáře :o)

Edwardův pohled:

K večeru jsem se vydal k Belle. Moc jsem se na ni těšil. Neviděli jsme se sice jenom jeden den, moc se mi po ní stýskalo. Vypnul jsem přehrávač, vyskočil z okna a vydal jsem se k Belle. Okno do jejího pokoje bylo pootevřené, ale v pokoji byla tma. Vyskočil jsem tedy do pokoje a Bella ležela na posteli a oddechovala. Díval jsem se na tu nádhernou tvář, jemně zrůžovělou a vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem tu byl poprvé.

V tu chvíli se pohnula a já si všiml obvazu na její ruce. Okamžitě jsem zostřil a snažil se z myšlenek, které prozrazovaly, že ostatní členové její rodiny jsou ještě vzhůru, co se Belle stalo, ale nikdo na to nemyslel, všichni byli ponořeni do vlastních myšlenek.

Lilly snila o Victorovi. Elinor plánovala strávit neděli s Peterem. Henry se díval na nějaké sportovní utkání a Bellina babička pletla. Znovu jsem se tedy podíval na Bellinu ruku a cítil jsem pach dezinfekce. Ruku měla obvazem pevně obvázanou, ale obvaz se trochu odchlipoval. Chtěl jsem zjistit, co se jí stalo a tak jsem chtěl, nahlédnou pod obvaz.

Bella v tu chvíli procitla ze svého spánku a už seděla v rohu posteli, tiskla si nohy k hrudi a vyděšeně se na mě dívala. Nechápal jsem, co jsem udělal, že se Bella tak lekla, ale raději jsem ustoupil od postele o dva kroky, aby se trochu uklidnila.

„Bello to jsem jenom já, Edward.“ Promluvil jsem po chvíli, když ten vystrašený pohled z jejích očí nezmizel.

„Běž pryč. Nedotýkej se mě““ I hlas měla vystrašený a chovala se skoro hystericky. Nepoznával jsem její chování a o to víc mě zajímalo, co se tu dneska dělo.

„Bello…?“ přišla mi, že ani neví, kdo jsem. Zorničky měla nezaostřené a celá byla taková roztěkaná a vystrašená. Chtěl jsem si sevřít v náručí a pošeptat do vlasů, že se nemusí ničeho bát, že jsem u ní, ale i tak by to byla lež. Musí se být a to pořád, když jsem s ní. Musí se bát mě. A teď se mě bojí a mě to ničí.

„Nepřibližuj se!“ vykřikla znovu a ještě víc se nakrčila ke zdi. Co se to tady k sakru děje? Co se stalo Belle? Proč je najednou tak vystrašená? Pokládal jsem si jednu otázku za druhou a nemohl přijít na odpověď. Najednou mi však blesklo hlavou jméno. Damon. Měl jsem takový špatný pocit, že je to jeho práce, ale co by mohl Belle udělat, aby se tak ke mně chovala?

„Bello,“ chtěl jsem jí uklidnit a tak jsem udělal pomalý krok směrem k posteli „to jsem já, Edward. Nic ti neudělám, nemusíš se bát.“ Natáhl jsem k ní ruku, aby pochopila, že jí nechci ublížit, ale nebyl jsem si jistý, jestli to pochopila.

„Ne, běž pryč!“ stále měla trochu zvýšený hlas, ale ne natolik, aby sem kvůli jejímu křiku přišla rodina. Její pohled, který na mě upírala, byl pořád takový skelný a já měl pocit, že stále ještě spí a pořádně netuší, co se tu děje. Připadal jsem si divně, nevěděl jsem nic, co se s ní stalo a teď má ze mě strach. Chtěl jsem jí pomoct, ale nevěděl jsem jak, když mi dokonce zakázala, abych se k ní přiblížil a nechtěl jsem víc pokoušet štěstí, že b začala víc křičet a někdo by přišel. Sice bych dokázal zmizet hned jen co bych zaslechl něčí kroky, ale i tak jsem se k ní nepřiblížil.

Když se ani po několika minutách neuklidnila, rozhodl jsem se zjistit, co se tady stalo jinak. S posledním pohledem na moji lásku jsem vyskočil z okna a zamířil si to hned ke dveřím, na které jsem hned zaklepal. Po chvíli jsem zaslechl něčí šouravý krok, a podle toho jsem usoudil, že je to Bellina babička.

„Edwarde, přišel jsi za Bellou?“ zeptala se jen, co otevřela dveře.

„Ano.“ Odpověděl jsem poslušně, aby nepoznala, že vím, že Bella už spí a tak za ní správně nesmím.

„Je mi to líto, ale Bella už spí.“

„Kdo je to babi?“ přišla ke dveřím i Elinor a držela v ruce sklenici s mlékem. Na tváři měla spokojený úsměv a v myšlenkách se pořád vracela k Peterovi. Když mě však uviděla, mihl se jí myslí obrázek Belly, když ji našli sedící na posteli, jak nevnímá nic ze svého okolí. Myslela si, že je to kvůli mně.

„Bella už spí!“ odpověděla chladně, protože si vážně myslela, že za Bellino podivné chování můžu já. „Pojď babi, táta s Lilly už na nás čekají.“ Chytla babičku za loket a snažila se zavřít dveře.

„Ale…“ její babička stejně jako já nevěděla, co se děje.

„Tak tedy nashledanou.“ Rozloučil jsem se a o nic moudřejší jsem se vydal domů. Třeba se něco dozvím.  Třeba se u nás Damon stavil a řekne mi, co se stalo, protože pocit, že Belle něco udělal právě on, stále sílil. Ještě mi to ale nedalo a nakoukl jsem do Bellina pokoje. Poklidně ležela na posteli, vlasy rozhozené po polštáři a nebylo ani poznat, co se tu před chvíli stalo.

Bellin pohled:

Večer jsem šla spát poměrně brzy. Nevěděla jsem, kdy se chce Edward stavit, ale dneska jsem s ním mluvit nechtěla, určitě by si všiml obvazu na mé ruce a já jsem nevěděla, jak bych mu to vysvětlila, aniž by se on rozzuřil a šel hledat Damona. Jen jsem na to jméno pomyslela, cítila jsem opět tu husí kůži, kterou vyvolávala jeho blízkost.

Když jsem se ráno probudila měla jsem takový matný dojem, že se v noci něco stalo, ale nebyla jsem si tím jistá. Spíš se mi zdál sen, a nebyl to vůbec příjemný sen.  Zdálo se mi, že Damon přišel do mého pokoje a chystal se mě zabít. Byl to opravdu nepříjemný a tak hrozně živý sen, že kdybych nespala, tak bych mohla přísahat, že to byla pravda.

Včerejší zážitek z lesa ve mně stále vyvolával strach. Ten, který bych měla cítit v Edwardově přítomnosti, ale který se nikdy nedostavil. Nechápala jsem, co vedlo Damona k tomu, aby to udělal, ale nenáviděla jsem ho za to ještě víc. Pokaždé se tváří jako váš nejlepší kamarád a potom se zachová tak, že kdybych mohla, tak bych ho na místě uškrtila.

Vstala jsem z postele, přehodila přes sebe župan a vydala se za zvuky, které se ozývaly z kuchyně, a značila, že se někdo rozhodl nachystat snídani. No a podle vůně, která se z kuchyně linula, bylo jasné, že se tohoto úkolu zhostila babička.

Sešla jsem schody a hned jsem se ujistila, že jsem se nemýlila. Elinor s Lilly už seděly za stolem a před každou byl talířek s jídlem a hrnek s kakaem.

„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem všechny a políbila babičku na tvář. Ta se jenom usmála a ještě, než jsem si dosedla ke stolu, už přede mnou ležel talíř s míchanými vajíčky, která jsou babiččinou specialitou. Nikdo neumí lepší vajíčka jako ona. Holky mě ani nepozdravily, protože měly obě plnou pusu. Hned jsem se taky pustila do jídla a nedlouho po mě přišel i táta, kterého jsem během týdne skoro neviděla.

Z naší poklidně začínající neděle nás vyrušil zvonek. Elinor se neochotně zvedla a zamířila do chodby, aby neočekávané návštěvě otevřela. Po chvíli se vrátila a na tváři měla trochu otrávený obličej.

„Bello, máš návštěvu.“ Řekla a já se zarazila.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se nejistě.

„Edward, kdo jiný. Byl tu už včera večer, ale už jsi spala, tak jsme ho poslali domů.“ Trochu jsem se uvolnila, odložila jsem vidličku a šla za Edwardem.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho s úsměvem. Edward se na mě, ale díval nějak zmateně. „Děje se něco?“ zeptala jsem se hned. Edwardův obličej se změnil a už se na mě usmíval. Nechápala jsem to.

„Nic se neděje, jenom jsem nevěděl … ale nic.“¨mávl nad tím rukou a sklonil se, aby mě mohl políbit.

„Pojď dál, zrovna jsme snídali.“ Vybídla jsem ho a zamířila si to do kuchyně, abych mohla posnídat, Edward mě tedy následoval. V kuchyni se, se všemi pozdravil a odmítl babiččiny míchané vajíčka s tím, že už doma snídal.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se Edward, když si sedl na mou postel.

„Jasně, že můžeš.“ Odpověděla jsem s úsměvem a hledala ve skříni něco na sebe. Edward si mě celé ráno prohlížel, jako by mě nepoznával, nebo něco hledal, ale co by na mě mohl taky hledat, že?

„Co se včera stalo?“

„Včera… včera, nic. Co by se mělo stát?“ snažila jsem se o bezstarostný tón a zase byla ráda, že mi nemůže číst myšlenky, protože by viděl vzpomínku na Damona. Edward se však nedal oklamat a ukázal na mou ruku. „Jo ty myslíš tohle? Copak mě neznáš, jsem takový nešika. Byly jsme se s Elinor a Lilly projít a já jsem se trochu odřela, ale nic to není.“ Podle Edwardova výrazu mi to, ale nespolkl.

„Bello, když jsem včera přišel, viděl jsem v Elinořiných myšlenkách, jak tě s Lilly našly sedět na posteli a ty si nikoho nevnímala. Elinor si myslí, že jsme se pohádali nebo, že jsem ti dokonce něco udělal!“ aha, takže lhát nemá cenu. Vlastně má, co kdyby se Edward vážně za Damonem vydal a něco se mu potom stalo.

„No dobře, byla jsem se projít sama. Vím jak se ti nelíbí, když chodím na procházky sama a tak jsem ti řekla, že jsem byla s Lilly a El, ale vážně se nic nestalo. A jestli myslíš to, jak mě Lilly našla v pokoji, tak to jsem byla jenom zamyšlená.“ Mluvila jsem hodně rychle, stejně rychle jako se mi hlavou honily myšlenky na nějakou výmluvu.

„Bello, myslel jsem, že mi věříš. Myslel jsem, že mi můžeš pokaždé říct pravdu, ale jak vidím, asi jsem se spletl.“ Dodal a pohled upřel na svoje ruce. Přešla jsem k němu a posadila se na posteli vedle něj. Edward se na mě tázavě podíval. Pořád jako by hledal v mé tváři stopy po… ale po čem? Snad ne strachu. Co když to ale ví? Co když ví, co se včera stalo?! Pomalu jsem začínala panikařit.

„Ale já ti přece nelžu.“ Pípla jsem slabě.

„A co to bylo večer, když jsem sem přišel. Sotva jsem se tě dotkl, vyletěla jsi do sedu, tiskla se do kouta, nohy si přitahovala k tělu a křičela jsi, ať se tě nedotýkám a hned odejdu. Ty ses mě bála! A já mám proto právo vědět, co se změnilo.“ Takže, takže to nebyl sen? A nebyl to Damon, ale Edward? Panebože, co jsem to zase provedla?

„Co?“

„Nedělej, že si nic nepamatuješ.“ Obořil se na mě.

„Ale, já si vážně nic nepamatuju. Jen jsem měla zlý sen, ale vůbec nevím, že jsi tu byl.“ Odpověděla jsem mu docela popravdě. Včerejší noc mi utkvěla v paměti jenom jako noční můra a nic víc.

„Takže…“

„Takže…“ ani jeden jsme nevěděli, co říct.

„To znamená, že se mě pořád nebojíš?“ zeptal se, a když jsem přikývla na souhlas, tak se mu na tváři rozlil nádherný úsměv. Tichý hlásek v mé hlavě mi však říkal, že se ho v hloubi duše vážně bojím, jen si to nechci přiznat, kdybych si to totiž přiznala, nemohla bych s ním potom zůstat. A já jsem s Edwardem být chtěla. Druhý hlas tomu prvnímu oponoval, máš přece Edwarda ráda a on tebe, nikdy by ti neublížil.

Nikdy, to je takové divné slovo. Nikdy, to znamená celou věčnost. Nikdy a přitom stačí malá nehoda a… A dopadne to jako včera s Damonem. Ten se však až podivuhodně ovládal, nevěděla jsem, jak moc síly ho to musí stát, ale celou dobu, co se na mě díval, měl oči zelené.

Rychle jsem však vzpomínku na včerejší nepodařený den zahnala. Vlastně, nebyl tak nepodařený, stačilo si vzpomenout, že Victor už podle všeho není zakletý a může žít normální lidský život, normálně stárnou a hned jsem měla dobrou náladu.

Zakázala jsem si na Damona myslet a dobrá nálada mi vydržela celý den. S Edwardem jsme se byli podívat k útesům. Stromy byly v tuto podzimní dobu skoro holé, ale stále se na větvích drželo několik barevných lístečků. Moře bylo stejně rozbouřené, jako vždy a mě to kupodivu znovu uklidnilo. Ta stálost moře. S Edwardem jsme strávili nádherný den. Škoda jen, že musím zítra do školy.

BONUS -Damonův pohled:

Všechno se povedlo podle plánu. Bella konečně pochopila, jací doopravdy jsme, Po tom, co jsem jí dovolil jít domů, jsem si však sledoval, abych zjistil, jak se poučila, zahrávat si s upíry.

Sledoval jsem ji i celou noc z bezpečné vzdálenosti a tak jsem viděl i Edwarda, jak ji jde navštívit a díky citlivému sluchu jsem slyšel i ten rozhovor, který mezi nimi proběhl. Na tváři jsem musel mít spokojený úsměv a spokojený jsem vážně byl. Kdo by taky ne, kdyby se mu povedlo to, co měl v plánu.

Nevím, co přesně mě hnalo k tomu, abych mému malému bratříčkovi ukázal, jaký je rozdíl mezi námi a lidmi. Možná to bylo proto, že jsem ho začínal mít trochu rád a nechtěl jsem, aby mu Volturiovi něco udělali. Blbost, hned jsem to zahnal. Ke mně lidské city nešly.

Tak proč? Že bych to všechno dělal kvůli Belle? Nebyla zase tak škaredá, ale nemohla se rovnat všem upírkám, co ji na světě chodí. Také jsem však stále nechápal, proč si ji Edward vybral. Copak je to úplný blázen, být s lidskou holkou a odhalit ji naše přísně střežené tajemství. Kdyby byla jenom pro pobavení, tak bych to pochopil, ale mít s ní vztah?

No nic, dál jsem to nehodlal řešit a s velkou radostí jsem se vydal někam hloub do lesa, kdyby si mě přece jen Edward spojil s tím Belliným hysterickým vystoupením a rozhodl se mi nějak pomstít.

Další den mě však úsměv přešel. Hned po tom, co jsem se to dozvěděl, že je Edward zase s Bellou, jako dvě hrdličky měl jsem chuť se s někým poprat. Trochu jsem se tu popravdě nudil, ale byla to zase vítaná změna oprati Voltéře a věčným válkám o moc a dalším pletichám.

Divil jsem se Belle, že neřekla Edwardovi, co se včera stalo. Kdyby mu to řekla, mohl jsem se procvičit aspoň s ním. Dlouho jsem si svoje bojové schopnosti neprocvičoval a nechtěl jsem se vrátit do Voltéry a při prvním cvičení skončit na zemi pod někým, jako je Felix nebo D… ne jenom pod Felixem. Demetri už není. Vůbec mi jeho zničení nevadilo, byl stejně jenom řadový pěšák. Nebyl však tak hloupý a naivní jako Aro, kterému ještě nedošlo, že jeden člověk kromě Giany zná naše tajemství. A tím člověkem byla Bella.

Pokaždé, když jsem byl s Edwardem v jedné místnosti, nebo stačila i jeho blízkost, jsem Bellu z něj cítil. Divil jsem se, že to Aro neodhalil, ale prozatím mi to bylo jedno. Všechno se vyřeší, Ale až čase. Čas všechno ukáže a potom se teprve uvidí, kdo se bude smát naposledy.

Zamířil jsem si to k Cullenům domů. Potřeboval jsem si ověřit pár drobností a nejlépe to půjde, když nebude Edward doma, zase by mi to mohl překazit, tak jak to umí jenom on.

Tak, máte za sebou další kapitolu. Opět následuje klasická otázka: "Jak se vám líbila?" a opět budu čekat na četné komentáře, na které se moc a moc těším. U minulé kapitoly jich bylo přece jen víc jak u 42 a tím jste mě moc potěšili. Objevila se tam i žádost, abych Damonův pohled zapojovala častěji a tak jsem přání vyhověla, snad jsem tedy nezklamala očekávání.

Do konce téhle povídky zbývá 5 kapitol

Není to sice mnoho, ale ani málo. Opět dojde k nečekaným zvratům ... ale to si nechám až do dalších kapitol

Takže ještě jednou, moc prosím o komentíky a obrňte nervy protože nevím, kdy bude další kapitola

vaše Petronela

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 44.kapitola:

Ako som sľúbila. Našla som si aspoň trošku času, aby som vrátila k tvojej poviedke.
Takže... Damon mi lezie na nervy, ale strašne. Ja už ani neviem ako mám opísať, ako mi strašne vadí. Vážne ho mám plné zuby.
Trocha ma zamrzela Bellina reakcia na Edwarda. Je pochopiteľné, že má Bella strach. A navyše nebola tak celkom pri vedomí, ale ja si nemôžem pomôcť, podľa mňa, ked začína Bella pociťovať, hoci len malú dávku strachu ku Edwardovi, nieje to nič dobré. Nemám z toho dobrý pocit.
Som však, rada, že na druhý deň sa to zase zlepšilo. Edward je pokojnejší. Ale myslím si, že Bella by mu mala viac hovoriť o svojich problémoch. Sama ich nevyrieši.
Za Damonov pohľad som ti naozaj vďačná. Zase o ňom vieme niečo viac. Možno sa Damon zlepší. Ja v to budem veriť.
Kapitola sa mi, samozrejme, páčila. O tom nesmie nikto pochybovať.

Přidat komentář:

Nick:

Text: