Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 37.kapitola

19.12.2009 (18:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2096×

37. kapitola - Sladké usmiřování

Bellin pohled:

Ve škole jsem chodila z jedné hodiny na druhou a stěží jsem vnímala dění kolem sebe- Byla jsem naprosto pohroužena do vlastních myšlenek, ze kterých mě na chvíli vytrhla až Alice.

„Edward odjel.“ řekla asi po konci druhé hodiny a tak mě na chvíli vrátila do přítomnosti a další hodinu jsem si uvědomila, že místo vedle mě zeje prázdnou. Věděla jsem, že je to kvůli mému chování, ale já jsem se mu bála říct pravdu.

Hlavou se mi honily stále stejně pochmurné myšlenky, ale Stefan se nepřestával culit. Úsměv na jeho tváři mě dokonale vytáčel. Poslední společnou hodinu jsem to už nevydržela a slíbila si, že Edwardovi dneska všechno řeknu a konečně budu mít od Stefana jednou pro vždy pokoj.

Domů mě vezl Peter, protože jsem neměla žádný jiné odvoz a nechtěla jsem Jacka nijak zneužívat. I když on by jel dobrovolně, to jsem na něm viděla, když jsem čekala před Peterovým autem, který se ještě bavil s kamarády. Jack už měl nakročeno ke mně, ale Peter jako by konečně pochopil můj pohled, se s přáteli rozloučil a my jsme mohli vyrazit domů.

Jakmile jsem se octla ve svém pokoji, hned jsem otevřela okno a sedla si do houpacího křesla. Uběhla asi jedna hodina a Edward nikde. Věřila jsem, doufala jsem, že se dneska ukáže, ale nevěděla jsem kdy. Několikrát jsem přešla pokojem sem a tam a nakonec jsem se rozhodla věnovat nějaké aspoň z části užitečné činnosti a sedla jsem si za psací stůl a začala psát úkoly. No, psát je moc silné slovo. Jakmile jsem si jedno zadání příkladu přečetla asi třikrát, zaklapla jsem knížku a tupě hleděla na fotku přede mnou, když v tom se ozval jeho nádherný hlas.

„Bello…?“

V první chvíli jsem se lekla, ale v té druhé jsem se již pevně tiskla na jeho hruď. Stále jsem měla strach z toho, co by se mohlo stát, až se Edward dozví pravdu, ale byla jsem rozhodnutá mu všechno říct. Stále přitisknutá k jeho pevné a chladné hrudi jsem konečně promluvila.

„Edwarde, musím ti něco říct…“

„Bello…“ promluvil konejšivým hlasem, protože můj se na konci podlomil a Edward si to špatně vyložil jako náznak pláče. -Sedl si se mnou do houpacího křesla. Připadala jsem si v jeho rukách jako hadrová panenka, se kterou si může dělat, co se mu zlíbí, ale vůbec mi to nevadilo.
„Já už všechno vím, jenom mi řekni, proč?“ zeptal se s bolestí v hlase, kterou jsem tolik toužila smazat.

„Co proč?“ zeptala jsem se nechápavě a Edward si jenom povzdechl.

„Proč nám to děláš tak těžké? Copak tě baví nás tak trápit?“

„Ale já…“ nestačila jsem to doříct, protože mi položil prst na ústa. Čekala jsem, co se bude dít dál, ale ono se nedělo nic. Seděla jsem mu na klíně a hleděla do jeho smutných medových očí a viděla jsem v nich bolest, ale i jistý druh naděje, jako by na něco čekal.

„Já nám nechci ubližovat.“ Zašeptala jsem, když jsem jeho ruku odtáhla od mých rtů a naklonila jsem se k němu blíž. Byla jsem od něj jenom několik málo centimetrů a čekala jsem na nějakou odezvu z jeho strany. Nemusela jsem čekat dlouho a jeho rty se přitiskly k těm mým. Polibek začínal velmi váhavě, ale když jsem se k němu naléhavě přitiskla, stával se stále vášnivějším.

„Miluju tě.“ zašeptal Edward a putoval rty po mém krku.

„Já tebe taky.“ promluvila jsem a mezi prsty mu vískala vlasy. Přestože jsem stále nechápala jeho otázku, teď jsem ji odsunula do pozadí a vnímala jenom jeho rty putující po mém krku. Tolik jsem se toužila dotýkat se jeho těla, že jsem se v zlomku vteřiny zvedla z jeho objetí, a když se na mě udiveně podíval, naznačila jsem, aby mě následoval na postel, kde jsme se ve vzájemném objetí mazlili.

Po malém přetahování se mi podařilo z něj sundat i tu jeho košili a tak jsem mohla rukama putovat po tom krásném a dokonalém těle, které v tu chvíli patřilo jenom mě, a já jsem ho nikomu nechtěla dát.

Naše sladké usmiřování však narušila Elinor, která mi vletěla do pokoje.

„Bello, dole na tebe někdo čeká!“ V momentě, kdy si všimla Edwarda, se zarazila a chystala se nenápadně proklouznout z pokoje ven, ale Edward se už ode mě odtáhnul a začal po zemi hledat svou košili.

„Kdo na mě čeká?“ zeptala jsem se podrážděně Elinor.

„Ten kluk s motorkou.“ Řekla a konečně vycouvala z pokoje. Viděla jsem, jak se Edwardovi napjala čelist, jen co zjistil, že ta nečekaná návštěva je Stefan nebo Damon, sama jsem ještě nevěděla, jak mu mám vlastně říkat.

„Co ten tu dělá?“ povzdechla jsem si, když jsem ho přes záclonu zpozorovala, jak hledí do mého okna. Ustoupila jsem o krok dozadu a upravovala si vlasy.

„Nepozvala jsi ho?“

„Ne, proč bych to taky měla dělat?“

„Protože si to aspoň myslí.“ Promluvil zuřivě a dál si zapínal košili, na které už teď chyběl jeden knoflík. Pomalu jsem k němu přešla a pomohla mu ji zapnout.

„Nikam nechoď, hned jsem zpátky.“ Dala jsem mu letmou pusu a vyběhla z pokoje. Chtěla jsem se Stefana co zbavit co nejdříve.

„Belli…!“ vykřikl jen, co jsem vykoukla ven, a dvěma kroky se octl vedle mě a začal mě líbat. Neměla jsem žádnou šanci se mu vytrhnout, byl moc silný.

„Pusť!“ vykřikla jsem zoufale, když na chvíli rozpojil naše rty.

„Ale, co se ti nelíbilo?“ zeptal se překvapeně.

„Všechno, zvedá se mi z tebe žaludek. Nech mě jednou pro vždy na pokoji!“ zakřičela jsem a třískla za sebou dveřmi. Ještě jsem zaslechla jeho pobavený smích, ale to už jsem vydupávala schody do patra. Netušila jsem, co mě bude čekat v pokoji, protože jsem věděla, že Edward musel všechno slyšet, ale doufala jsem, že všechno pochopil tak, jak to vážně bylo a nic si nevysvětlil špatně. Vešla jsem do pokoje a Edward stál už oblečený a díval se z okna ven.

„Co chtěl?“ zeptal se a jeho hlas naprosto pozbýval znaky jakýchkoliv emocí. Věděla jsem, že musel celý náš rozhovor slyšet a nechtěla jsem vlastně ani vědět, co si Damon všechno představoval, že Edwardův hlas zněl tak cize.

„Nevím, vyhodila jsem ho.“ pokrčila jsem rameny a stoupla si vedle něj.

„Já to vím. A dostal všechno, pro co si přišel.“

„Co…?“ nechápala jsem, co Damon mohl chtít a zároveň to dostal.

„Tu pusu.“ No samozřejmě, dneska jsem vážně úplně mimo.

„Ale já ho nelíbala dobrovolně, stejně jako v té tělocvičně. Já ho nechtěla políbit, ale tehdy jsem je nemohla vůbec pohnout. Spadla jsem, když jsme tančili a jak mě Stefan chytl, tak spadl na mě a jednoduše toho využil.“ Konečně jsem mu všechno vysvětlila. Cítila jsem, jak ze mě spadl pomyslný balvan.

„Takže, to všechno bylo vynucené?“ ujišťoval se, jestli slyšel správně.

„Ano, jak jsem řekla.“ potvrdila jsem předchozí řeč. Edwardovi se na tváři objevil nádherný úsměv a už mě opět líbal. Takže on si myslel, že jsem do Damona zamilovaná. Hlupáček malý, jenom by se trápil. Smála jsem se v myšlenkách a zase ho táhla na postel. Všechno to bylo jenom jedno hloupé nedorozumění.

Teď jsem, ale musela tu košili znovu rozepnout, ale nebyla jsem tak šetrná jako před tím a utrhla jsem druhý knoflík. Edward se tomu zasmál, ale nijak víc to nekomentoval, protože byl plně zaměstnán mými rty, které si neustále vyžadovaly jeho pozornost. Mazlila jsem se s ním a on šeptal mé jméno, když mě zrovna nelíbal, což nebylo moc často.

Kvůli Elinor musel Edward odejít dveřmi, ale slíbil, že dneska večer určitě přijde. Už teď jsem se těšila jako malá holka na vánoce, až ho znovu uvidím, ale musela jsem se něčím zaměstnat. Učení v mém stavu nepřipadalo v úvahu, protože ta euforie, kterou ve mně Edward vyvolal, mi nedávala šanci nad něčím přemýšlet. Pořád jsem se jenom pitomě usmívala a několikrát jsem zůstala jenom tak stát na chodbě a hledět zasněně před sebe. Všichni si doma mysleli, že jsem se zbláznila, ale já jsem byla jenom šťastná.

Jediná smysluplná činnost, která mě napadala a u které jsem nemusela moc přemýšlet, bylo vaření a tak jsem vystrnadila babičku z kuchyně s tím, že dneska budu vařit já. Elinor po svém vpádu do mého pokoje odjela za Peterem a tak mi nikdo nepřekážel. S úsměvem na tváři a písničkou na rtech jsem se dala do vaření.

Babička měla strach mě v téhle náladě nechat v kuchyni samotnou, ale když jsem jí přesvědčila, že mi vážně nic není, šla si opět pustit svou oblíbenou telenovelu. Sice opakovali včerejší díl, ale to babičce ani v nejmenším nevadilo a stejně se rozbrečela jako malá holka. Teď to u nás vypadala vážně jako v blázinci, jedna úsměv od ucha k uchu a druhá brečela jako by byla na pohřbu.

Pustila jsem se do přípravy tátových oblíbených lasagní a po kuchyni jsem div netančila. Dneska mi náladu nemohl už nikdo zkazit.

Táta přijel domů se zachmuřeným výrazem, ale když mě viděl v tak dobré náladě jako ještě snad nikdy, taky se usmál. Elinor mu volala, že přijedou i s Peter a Carlem k nám na večeři a já jsem byla ráda, že jsem těch lasagní udělala přece jen víc.

„Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se, když jsem chystala talířky na stůl.

„Je toho moc. Ještě před měsícem jsme si stěžovali, že těch loupaček je moc, ale teď jsou pohřešovaná tři lidé a nikdo o nich nic neví. Začalo to ve městě kousek od Swords a poslední pohřešovaná je dívka přímo odtud.“ Řekl a rukama si protřel unavený obličej.

Nestačila jsem se ho zeptat na další podrobnosti k tomu případu a už jsem slyšela na příjezdové cestě Peterovo auto a veselý rozhovor.

„Právě v čas.“ Usmála jsem se na tátu a vytáhla hotové lasagne z trouby.

„Krásně to voní, Belli.“ pochválil mě táta. Vůně přilákala i další hladové krky a tak jsem mohla rovnou jídlo nachystat na připravené talíře. Plech zůstal úplně prázdný, ale všichni jsme se do sytosti najedli.

Do nádobí jsem se pustila hned, aby mi plech nezaschl a ostatní se odebrali do obývacího pokoje, kde si zapnuli nějaký sportovní kanál. Elinor se nakonec vrátila poutírat nádobí a pak jsme se spolu s Peterem vydaly k ní do pokoje pustit si nějakou komedii, kterou Peterovi spolužáci doporučili.

U některých scén jsem se opravdu popadala smíchy za břicho a z očí mi tekly slzy. Nechápala jsem, jak mohli herci udržet vážnou tvář, když to natáčeli.

„Co chtěl Stefan?“ otočila se na mě Elinor, když si Peter odskočil.

„Nic.“ Odpověděla jsem prostě a Elinor mě zkoumala tím jejím ostřížím zrakem, ale před Peterem toho nechala. Dodívali jsme film a já jsem se odebrala do svého pokoje. Ujistila jsem se, že je okno stále otevřené a vydala jsem se do koupelny, umýt si vlasy.

Když jsem se vrátila do pokoje, Edward už seděl v houpacím křesle a nad něčím přemýšlel. Rovnou jsem si to namířila k němu, a jak jsem byla rozjařená, zatřepala jsem ještě mokrými vlasy. Několik kapiček vody mu dopadlo do obličeje a konečně si mě všiml. Nádherně se na mě usmál a já si mu sedla na klín.

„Co jsi dělala celé odpoledne?“ zeptal se zvědavě.

„Vařila a … myslela na tebe!“ řekla jsem po krátké odmlce, kdy jsem dělala, jak moc musím vzpomínat a hned na to mu dala pusu.
„A co jsi dělal ty?“

„Kromě myšlení na tebe?“ zeptal se a vypadalo to, jako by se vážně zamyslel. „Vypadá to, že nic. Myšlenky na tebe mě plně zaměstnávaly.“ Odpověděl a věnoval mi další neodolatelný úsměv.

„To se mi líbí!“ byla jsem potěšena, jak moc na mě myslel. Milovala jsem ho. Tolik moc, že jsem si nedokázala představit, že by teď odešel a já jsem ho už nikdy v životě neviděla.  Rychle jsem tu chmurnou myšlenku zahnala a usmála se na něj.

Ráno jsem se probudila zachumlaná do deky a hlavou položenou na jeho obnažené hrudi a už jen to mi dokázalo vykouzlit na tváři spokojený úsměv.

„Dobré ráno.“ Promluvil jeho sametový hlas.

„Dobré…“řekla jsem a podívala se do jeho nádherného obličeje. Jeho oči byly nádherně zlatavé a zahlédla jsem v nich malé jiskřičky. Na tváři měl spokojený úsměv a já jsem si nemohla pomoci a přitáhla se k jeho dokonalému obličeji a políbila ho.

„S takovou dneska nebudu moc jít ani do školy.“ Začal si ze mě utahovat, když jsem se na malý okamžik odtáhla, ale stále ležela přitisknutá k jeho tělo.

„Nikam ani nemusíme.“ promluvila jsem rozverně. V tom se Edward natáhl pro své kalhoty a vytáhl z nich telefon, který v okamžiku, kdy ho vzal do ruky, začal zvonit.

„Ano, Alice?“ promluvil, když si přiložil telefon k uchu. Poslouchal, co mu Alice říkala a čím déle mluvila, tím kouzelnější úsměv se mu rozléval na obličeji.
„Díky.“ S tím slůvkem odložil telefon na noční stolek a podíval se na mě.

„Stalo se něco?“

„Právě že ne. Co jsi říkala o tom, že nemusíme do školy?“ zeptal se a jiskřičky v jeho očích byly teď jasně patrné. Měl něco v úmyslu.

„Že bych tu s tebou dokázala ležet pořád.“ odpověděla jsem mu popravdě.

„A dokážeš zahrát nemocnou, nebo udělat, abys nemusela?“

„Proč?“ To se jako chce dneska ulít ze školy? Ne, že by to byl špatný nápad, ale jak to chce udělat?

„Dneska nejdeme do školy, protože bude svítit slunce a tak mě napadlo, že bychom mohly uskutečnit ten tvůj plán, kdybys chtěla?“ nadšeně jsem přikývla a začala vymýšlet, co by na babičku platilo.

„Bello, vstávej nebo přijdeš pozdě. Peter na tebe nebude čekat!“ zabušila mi na dveře Elinor cestou do koupelny. Podívala jsem se na Edwarda a nakonec se přece jenom zvedla a sešla za babičkou do kuchyně, kde nám zrovna chystala snídani.

„Babi?“

„Ano Bello, co potřebuješ?“ podívala se na mě, ale hned se odvrátila a namazala další rohlík.

„Víš… chtěla jsem se zeptat, jestli bych dneska nemohla jet s Cullenovýma kempovat?“ nakonec jsem se rozhodla pro jistou formu pravdy.

„Myslíš místo školy?“ zeptala se chápavě. Jenom jsem pokývala na souhlas a čekala na její verdikt. Nakrčila čelo, aby bylo vidět, že se jí to nelíbí.
„Asi víš co si o tom myslím, ale když mi slíbíš, že nebudeš dělat hlouposti tak by tě jeden den ve škole mohli omluvit. Ale Henrymu to říkat nebudeme.“ Mrkla na mě šibalsky a já ji jenom políbila na tvář a vydala se do pokoje, kde jsem rovnou padla Edwardovi do náruče. Strávíme spolu celý den! To byla ta nejlepší zpráva pro celý dnešní den.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 37.kapitola: