Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 36.kapitola

Sraz Ostrava!!! 14


Stíny minulosti - 36.kapitolaCelou tuhle kapitolu jsem věnovala Edwardovu pohledu, doufám, že se bude líbit a necháte mi dole nějaký komentík. Kapitola nese jednoduchý název BRATŘI a myslím, že to vypovídá jasně všechno, co k této kapitole zatím potřebujete vědět xD Do konce povídky zbývá 14 kapitol. Moc prosím o komentáře vaše Petronela

36. kapitola - Bratři

Edwardův pohled:

Nechtělo se mi dneska vůbec do školy, ale Alice si mě v lese sama našla a dostrkala mě do pokoje, kde jsem měl už nachystané všechno oblečení. Ani jsem se pořádně nepodíval, co mi to nachystala a automaticky jsem se do toho oblékl.

„No Edwarde, to snad nemyslíš vážně!“ zhrozila se Alice, když jsem sešel i s dolů. Nechápal jsem, co tím myslel, ale Alice ke mně hned přišla a spravila mi límeček na košili.  A já mysle, bůhví co se neděje. S povzdechem jsem si vzal bundu a vydal se pro Bellu. Nevěděl jsem, jestli není, dohodnu ta se… se svým novým přítelem, nebo jak jinak ho nazvat, ale potřeboval jsem s ní mluvit.

Nasedl jsem do auta a vydal se k ní domů. Zastavil jsem před domem a vysedl. Bella několik minut na to vyšla a na tváři měla takový zvláštní, těžko popsatelný výraz. Tušil jsem, že dneska nebude dobrý den ani pro jednoho z nás.

„Bello…“ kromě toho zvláštního výrazu vypadala jako vždy nádherně.

„Edwarde.“ snažila se na mě usmát a políbila mě na tvář. Proč mi to jenom musí dělat takhle těžké. „Promiň mi ten včerejšek.“ omluvila se mi najednou. Překvapeně jsem se na ni podíval. Asi ji nenapadlo, že Alice měla vizi a tak už i já vím, že se Stefanem není jenom nějaká obyčejná kamarádka.

„Myslí, že… že je to pochopitelné.“ Dostal jsem ze sebe a Bellin pohled se z toho neurčitého změnil na nechápavý.

„Co je pochopitelné, copak tys včera nebyl na útesech?“

„Byl jsem tam, ale taky jsem mluvil s Alicí.“

„S Alicí…?“

„Ani, to je moje sestra, pokud si na ni vzpomínáš. Měla vizi o tobě a Stefanovi, jak jste byli v tělocvičně.“

„A proč jsi tedy nepřišel?“

„Měla jsi zavřené okno.“

„Já myslela do té tělocvičny.“

„Protože jsem s Alicí mluvil, až jsem přijel domů…“ potom mi došlo, co vlastně řekla. Ona snad chtěla, abych ji viděl na vlastní oči, jak se s ním líbá, nebo co. „… Proč jsem měl chodit do tělocvičny?“

„Ale nic…“ vypadalo to, jako by chtěla něco dodat, ale potom jenom zatřepala hlavou jako by odháněla nepříjemné myšlenky a nasedla do auta. Sedl jsem si na místo řidiče, ale nenastartoval jsem. Chvíli jsme tak jenom seděli, až jsem se znovu podíval na Bellu, která hypnotizovala svoje ruce.

„Bell, já tě chápu a nemůžu tě nutit, abys se mnou zůstala pokud… pokud nechceš tak mi to jenom řekni a já odejdu z tvého života.“ tahle jedna věta mě stála hodně námahy, abych ji řekl pokud možno klidným hlasem.

„Edwarde, tak to není. Já… prostě ti to nemůžu říct, ale teď bychom měli jet do školy nebo přijdeme pozdě.“ Rozhodl jsem se dál nevyptávat, přestože být v téhle nejistotě mě ubíjelo snad víc, než kdyby se, se mnou normálně rozešla.

Celý den jsem byl duchem nepřítomen. Pořád jsem musel myslet na Belliny slova. Co by se změnilo, kdybych do té tělocvičny přišel? Jenom by se s ním nepolíbila teď, ale možná později, nic zvláštního by se nestalo. Jenom bych se delší dobu udržoval v naději, že mohu být někdy šťastný.

Konečně mě taky napadlo, od koho má ten přívěsek. Ale proč by hrála tu necitelnou hru a tvářila se, jako by nic, když mi za něj děkovala. Její zrada, neboť nevím, jak to jinak pojmenovat bolela. A Stefan? Kdyby nebyl tak podobný mému bratru a mě to nepřipomínalo situaci, jak mi jako člověku přebral dívku, asi bych ho ani nedokázal nenávidět, ale teď. Teď jsem zuřil.

Po druhé hodině jsem už své emoce nedokázal moc ovládat a tak jsem se raději omluvil a odjel domů. Dneska tam nikdo nebyl. Carlisle jel do nemocnice a Esme se jela podívat na nějaký dům, který bude rekonstruovat.

Nechtěl jsem se moc dlouho zdržovat. Jenom jsem vysedl z auta a rovnou si to namířil do lesa. Byl jsem naštvaný a tak jsem si potřeboval na někom svou zlost vybít. Rozhodl jsem se dneska Damona za každou cenu najít. V lese jsem ještě ulovil dvě laně, pro případ, že bych zítra musel do školy a dál se snažil zachytit jeho pach.

Zase jsem si připadal naprosto bezradný, jeho pach se nikde v lese nevyskytoval. Ale přece jenom jsem měl štěstí, když jsem zase nedopatřením zabloudil k Bellinu domu. Jeho pach jsem zachytil za domem, ale byl už slabý, přesto jsem se po něm vydal.

Jeho pach mě vedl pryč ze Swords, směrem k nějakému většímu městu. Tušil jsem, že se tam asi chodí krmit, ale ještě jsem v novinách nečetl o žádných podezřelých zmizeních nějakých lidí.

Šel jsem pomalu, měl jsem hodně času, přestože jsem s Damonem musel nutně mluvit. Dneska mi jenom tak nezmizí. Dneska mi řekne všechno, všechno co má v plánu s Bellou, Victorem a prostě mi odpoví na všechny moje otázky. Bylo jich hodně a stále jsem nad nimi musel uvažovat, ale bylo mi to jedno, protože jsem aspoň nemusel myslet na Bell ve Stefanově náručí.

Došel jsem až k místu, kde byla země trochu měkčí než jinde a když jsem se nadechl, ucítil jsem lidský pach. Byl ale hodně slabý. Ještě slabší než Damonův. Musel zde schovat nějaké tělo. Zhnusil jsem se nad tím. Jednou ve své existenci jsem se také stal vrahem, ale nyní jsem tímto životem opovrhoval.

Zůstal jsem a tam stát a přemýšlel, co budu dělat dál, protože mi bylo jasné, že jeho pach mě dovede jenom do města a ne k němu. Pochyboval jsem totiž, že by se zdržoval dobrovolně ve městě. Chystal jsem se otočit a vrátit se do Swords a doufal jsem, že ho někde najdu, ale v tom jsem zaslechl jeho myšlenky.

„Hledáš mě, Edwarde?!“ vymořil se z lesa za mnou.

„Ano, přesně tebe hledám.“ odpověděl jsem mu a dál poslouchal zběsilý tok jeho myšlenek, které prozrazovaly tolik a zároveň tak zoufale málo. Vypadalo to, jako by mi ukazoval jenom něco, co chtěl, abych viděl, přesto se mu to nepovedlo úplně a já tam zahlédl ten přívěšek, který měla Bella na krku.

„Co bys potřeboval?“ zeptal se, ale počáteční úsměv mu z tváře zmizel, když si uvědomil, že mi jeho myšlenky prozradily víc, než sám chtěl.

„Jenom jsem si přišel promluvit.“

„A o čem?“

„Řekni mi o sobě víc a taky… a taky o tom přívěšku.“

„Co bys chtěl vědět o tom přívěšku?“ zeptal se nechápavě.

„Kde jsi ho získal, například.“ Odpověděl jsem chladně.

„Aro mi ho dal potom, co jsem se vrátil z jednoho boje, kde mi jeden upír vymazal paměť, a proto si nic nepamatuji. Tehdy mi řekl, že je můj a v zápalu boje mi ho někdo strhl z krku, tak mi ho vracel.“ nechtělo se mi věřit, že by to byla pravda, ale v jeho myšlenkách jsem viděl celý ten výjev.

„Je nějaká možnost, že by ti Aro lhal?“ řekl jsem něco, co jsem neměl před ním ani vyslovovat.

„Proč by mi měl lhát?“

„Ten přívěšek patřil mému bratrovi, Stefanovi. Matka mu ho dala, když odešel do války.“ Doufal jsem, že když k němu budu upřímný, nebude mi ani on nic tajit, že mi řekne všechno, co budu chtít vědět.

„Stefanovi?“ zeptal se a přitom se mu nakrabatilo čelo, jako by nad něčím přemýšlel. Jeho myšlenky se znovu vrátily do minulosti. Všichni ve Voltéře mu tvrdli, jak se v boji vedl dobře, ale on i přesto měl pocit, že ho všichni vidí poprvé. Tehdy se poprvé podíval do zrcadla, ale měl pocit, že to není on. Aro mu řekl, že se jmenuje Damon, ale ani to jméno mu nic nepřipomnělo. Snažil se na všechno si vzpomenout, ale potom si vlastně řekl, že je možná lepší když si nic nepamatuje. Potom začínal znovu trénovat svou schopnost a chodit do dalších bojů.

U jeho schopnosti jsem zalapal po dechu. Můj první nápad, týkající se jeho schopnosti byl od skutečné opravdu velmi vzdálený. Myslel jsem si, že se dokáže všem nabourat do hlavy a vnímat všechno, co dotyčný, ale jeho dar byl ještě lepší. Dokázal měnit vzhled. Dokonalá schopnost.

Potom se, ale jeho proud myšlenek zastavil a znovu se začal probírat nepodstatnými věcmi. Nechápal jsem to, a proto si znovu přehrál poslední jeho vzpomínku. Opět stál před zrcadlem a trénoval svou schopnost. V mysli se mu objevil obrázek kluka, o kterém nevěděl, kdo to je, ale nakonec se v něj proměnil a když ho viděl Aro, doslova zkameněl. Ten kluk byl můj bratr! Byl to Stefan!

„Co víš o Stefanovi?“ vyjel jsem na něj hrubě.

„Nic, ani nevím, jestli jsem ho někdy viděl. Prostě jsem trénoval svou schopnost a jeho obrázek se mi objevil v mysli naprosto neočekávaně.“ Snažil se z toho vykroutit, ale já jsem věděl, že mi neřekl všechno. Nevěřil jsem, že by Aro nechtěl, aby jeho nejlepší bojovník přišel o paměť bezdůvodně. Něco mi tu nesedělo.

„Netvrď mi, že si vůbec nic nepamatuješ, nikdo z upírů nemá moc trvale vymazat paměť. Vždy se začne vracet.“ Snažil jsem se, aby mi jeho myšlenky něco řekly a to se taky povedlo.

„Aro by mi nikdy nelhal!“ začal zuřit, ale jeho důvěra k vládci upírů už byla z minulosti nějak nahlodaná a tak jsem nepotřeboval mnoho slov, aby se prolomila hráz jeho myšlenek.

„Panebože.“ zašeptal jsem do ticha, které se v lese rozhostilo. Sledoval jsem Damonovy myšlenky a nemohl věřit tomu, co vidím. Ty myšlenky… „Stefane …?“ vydal jsem ze sebe a najednou se i Damon proměnil na Stefana. Damon je můj bratr? Damon je Stefan?! Všechno mi rychle zacvaklo do sebe i poslední Arova myšlenka na to, jestli se my dva poznáme. On to věděl! Přiskočil jsem ke Stefanovi a objal svého ztraceného bratra, ale on se z mého sevření vykroutil a už přede mnou nestál jako Stefan, ale jako Damon a jeho myšlenky mi to daly jasně najevo.

„Takže Aro přece jenom lhal.“ promluvil zatrpklým hlasem.

„Nikdy jsem nevěřil, že se s tebou ještě někdy setkám, ale v Itálii ses hodně změnil a ne zrovna k lepšímu.“ Řekl jsem popravdě.

„Já si to nemyslím. Jsem přesně takový, jaký musím být, abych v našem světě přežil.“ Odpověděl mrazivě a v myšlenkách jsem viděl jak nemilosrdně ničí všechny své protivníky a s jakou chutí zabíjí. Byla to naprostá hrůza.

„Ale to není jediná možnost.“ Snažil jsem se ho přesvědčit.

„Pro mě jiná neexistuje.“ Ten jeho hlas byl tak cizí. Nebylo to jenom tím, že to byl hlas Damona, ale byl to hlas někoho, kdo přestal věřit, že by mohl být jiný. Damon vlastně v to nepřestal věřit, on ani nechtěl být jiný. Jemu naprosto vyhovovalo být vrahem bez nejmenšího pocitu viny. Díky tomu, že neměl žádné vzpomínky na své lidství, neměl žádné zábrany a Aro a zbytek bandy ve Voltéře si ho mohli zformovat podle svých představ. Bolelo mě vidět bratra takhle necitelného. Byl jsem rád, že matka ani otec ho už vidět nemůžou.

„Ty se nechceš změnit?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Mě můj život vyhovuje, bráško.“ řekl naprosto cynicky a jeho myšlenky mi zase odhalily něco z jeho nového a skutečnějšího já, než bylo to Stefanovo. Odhalil mi polibek Belly a Stefana z trochu jiného pohledu. Takže tenhle Stefan, který pořád chodí za Bellou je vlastně Damon. „Musím ti říct, že líbá skvěle.“

„Ty mizero!“ tohle mě vytočilo víc než jen ten polibek. Dokud jsem si mohl myslet, že se Bella prostě zamilovala do člověka a nechce mě, protože jsem upír, dokázal jsem to pochopit, ale když jsem viděl celou scénu z tělocvičny a věděl, že se líbala s Damonem, mým bratrem! Přestal jsem přemýšlet a vrhl se na Damona. Strhl jsem ho na zem a začal do něho mlátit jako smyslů zbavený, ale ne na dlouho.

V Damonovi se nezapřel dlouholetý výcvik a díky němu byl ve výhodě. Ale jenom na chvíli. Byl ve výhodě díky tréninku a já to srovnal svou schopností. Věděl jsem přesně, co se chystá udělat a tak jsem vždy stačil uhnout jeho, jinak dobře mířeným ranám.

Nestranný pozorovatel by si musel myslet, že je to nějaký zvláštní a dobře nacvičený tanec, ale to nebyla pravda, my jsme bojovali. Zuřivost ve mně rostla přímo úměrně s jeho myšlenkami na Bellu. Tohle si o mojí Belle myslet nemůže!

V záchvatu naprosté nepříčetnosti jsem mu utrhl ruku, ale než jsem se nadál, ležel jsem na zemi a Damon měl znovu obě ruce. Vyskočil jsem na nohy a začali jsme proti sobě kroužit a hledali správný okamžik na útok.

„Nechte toho!“ vykřikl  Carlisle, který se v momentě ocitl mezi námi. „Co to proboha vyvádíte?“ Oba jsme stáli v bojovné pozici a ani jeden jsme se nechtěli pohnout ani o krok jiným směrem než n toho druhého. „Edwarde! Damone!“ na louku doběhli i ostatní a stoupli si vedle Carlislea. Pomalu jsem přes jejich těla přestal Damona vidět a tak se mi vracel normální rozum.

„Promiň Carlisle.“ Omluvil jsem se mu a uvolnil svůj bojovný postoj. Narovnal jsem se a přes hlavy ostatních členů mé rodiny jsem si všiml, že místo kde před chvílí stál Damon je prázdné. Zavrčel jsem, když jsem si uvědomil, že mi zase utekl.

„Co se to tu proboha dělo?“ vrátil se k původní otázce Carlisle.

„Damon je Stefan a Stefan je můj bratr.“

„Těmi zmatenými slovy chceš říct, že Damon je tvůj bratr?“ přidal se do rozhovoru i Emmet. Na souhlas jsem jenom přikývl a čekal na jejich reakce.

„Ale jak může být Damon Stefan?“

„Je to jeho dar. Dokáže měnit podoby a Damon je jenom iluze, ale on si myslí, že Stefan je iluze, protože Aro mu hned po přeměně vymazal paměť.“ Vysvětlil jsem všem ve zkratce to, co jsem se sám před malým okamžikem dozvěděl.

Všichni se po překonání počátečního šoku chtěli vrátit domů, ale já jsem musel mluvit s Bellou a nějak dát náš vztah do pořádku. Musel jsem ji vidět a říct jí, jak moc ji miluju a jak se hrozně omlouvám za dnešní ráno, kdy jsem se choval jako naprostý hlupák. No, vlastně od doby, co Bellu znám se tak chovám skoro pořád. Jenom jsem doufal, že dneska bude mít okno zase otevřeno.

Vyběhl jsem z loučky a kličkoval jsem mezi stromy, abych mohl být co nejdříve u své lásky. K mé velké radosti bylo okno do jejího pokoje pootevřeno a tak jsem se odrazil a rovnou do něho vyskočil.

Bella seděla za počítačem a psala meil mamce.

„Bello…?“ promluvil jsem do ticha pokoje, které rušilo jenom potichu zapnuté rádio. Bella se lekla, ale hned na to se otočila a rozběhla se do mé náruče. Při tom shodila židličku, na které seděla, ale vůbec jí to nevadilo.

„Edwarde, musím ti něco říct…“ zašeptala a tiskla se na mě, jako bych se měl každou chvíli rozplynout v dým. Všechno zase bude dobré, cítil jsem to.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 36.kapitola:

 1
1. kikuska
06.08.2011 [1:04]

Ten hnusný bastard. Dementný taliansky upír. Nech sa prepadne do najčernejšieho pekla. Aro jeden bezcitný. Hnusák hnusný. Neznášam ho! Emoticon Emoticon Emoticon Tak on vymazal Stefanovi pamäť, a spravil s neho krutého a bezcitného Damona. Ja nemám slov. Css. Toto je na mňa naozaj priveľa. Emoticon Emoticon Emoticon Dievča, ja ťa obdivujem. Takúto úžasnú fantáziu naozaj nemá hocikto.Páni. Ty si naozaj neuveriteľná. Patrí ti môj veľký obdiv. Emoticon Emoticon Emoticon Dúfam, že medzi Bellou a Edwardom to bude zase dobré. Emoticon Perfektná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!