Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 30.kapitola

Takže, jak jsem se vlastně rozdla ohledně Belly konce prázdnin? Swords x Atlanta? Opravdu by jsze to chtěli vědět? Asi jo, jinak by jste na téhle stránce nebyli, ale hned vám to neprozradím, musíte si to přečíst. Tak snad tímhle nezklamu a dílek se vám bude líbit.

Bellin pohled:

Seděla jsem v letadle a dívala se z kulatého okýnka. Doufala jsem, že Elinor to Edwardovi vysvětlí. Vím, neměla jsem odjíždět bez jakéhokoliv slova na rozloučenou, ale pořád to bylo impulzivní rozhodnutí. Věděla jsem, že svého rozhodnutí nebudu litovat.

Opřela jsem si hlavu do opěrky a musela jsem zřejmě usnout, protože mě zbudila něčí drobná ruka. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem profesionální úsměv na tváři jedné z letušek.

„Slečno, už jsme přistáli.“

„Ah, děkuju.“ snažila jsem se na ni příjemně a omluvně usmát a potom jsem se už soukala ze sedadla a šla do letištní haly. Odtud jsem zamířila hned ven a nastoupila do posledního volného taxíku. Zadal jsem řidiči adresu a už se kochala zase pohledem na své rodné město, které jsem dlouhé dva měsíce neviděla. Slunce mi i přes tónovaná skla svítilo do očí a já jsem je mhouřila, abych viděla, co všechno se změnila. A zjistila jsem, že všechno je při starém. Alespoň něco.

Lidé spěchali za svými povinnostmi, auta tvořily kolony na cestách, a když jsme projížděli kolem sportoviště, zahlédla jsem dokonce několik lidí ze třídy. Holky měli na nohách kolečkové brusle a něčemu se smály, kluci zase pro změnu hráli fotbálek. Opravdu, nic se tu nezměnilo. Nic, ale já ano, už jsem nepatřila do tohoto slunného velkoměsta. Patřila jsem do stinného městečka, kde ožívají staré příběhy a člověk s velkou fantazií by si zde připadal jako v ráji. Patřila jsem k Edwardovi. Snad to mamka pochopí. Patřila jsem do Swords, stejně jako Elinor do Rush.

Bude těžké jí to všechno vysvětlit, ale snad se nakonec ukáže stejně rozumná, jako byla vždy. Naštěstí jsem se nestihla ponořit do svých úvah moc hluboko, když mi taxikář zastavil před naším domem. Zaplatila jsem mu požadovanou částku a ještě mu přihodila nějaké drobné jako spropitné. Vysedla jsem z auta a musela si nasadit brýle. Úplně jsem zapomněla, že slunce v Atlantě je tak ostré až bodá do mých očí, když se odráží od bílých chodníků. Tolik jsem teď toužila po stínu těch stromů, co rostly za tátovým domem.

Připadala jsem si zvláštně, ještě před dvěma měsíci jsem si nedokázala představit, že bych strávila víc času v takovém malém městečku jako je Swords, kde navíc bylo pořád zataženo a najednou jsem zpátky v Atlantě, kde slunce nesvítí snad jenom v noci a už se mi hrozně stýská po tom klidu a stínu vzrostlých stromů.

Vytáhla jsem klíč schovaný pod rohožkou a odemkla dveře. Sotva jsem vstoupila, uhodila mě do nosu známá vůně domova. Tolik jsem mi po tom světlém domě, kde jsem tolik let vyrůstala, stýskalo. Odložila jsem klíče na poličku a vydala se do svého pokoje. Když jsem odjížděla ze Sword byl tradiční zatažený den a přestože jsem věděla, že bude v Atlantě krásně, oblékla jsem si dlouhé kalhoty. Vyšla jsem tedy do svého pokoje a ve skříni našla něco pohodlnějšího do tohoto tropického počasí.

Zašla jsem si rovnou do sprchy, abych smyla ten pot a osvěžila se po tak dlouhé cestě a zrovna když jsem vycházela z koupelny a ručníkem si sušila vlasy, jsem zaslechla nějaké hlasy ozývající se z chodby. Jeden byl mámin a druhý patřil nějakému muži.

V pokoji jsem tedy odložila ručník a začala scházet schody.

„Já jsem přece ráno zamykala.“

„Možná jsi na to jenom zapomněla.“ přesvědčoval ji muž, co s ní přišel.

„Ne já jsem vážně zamykala.“ přela se dál máma a v ruce držela klíče.

„Bylo zamčeno.“ Řekla jsem a sešla poslední tři schody.

„Bello!“ vykřikla máma nadšeně a šla mě hned obejmout. Když se mi podařilo uvolnit její sevření, podržela si mě na délku paží a prohlížela si mě. „Proč jsi nenapsala, že přijedete, vzala bych si volno a přijela pro vás na letiště.“

„Víš, mami… ehm… Elinor nepřijela, jsem tu jenom já.“ nevěděla jsem, jak mám začít a navíc mě znervózňoval ten muž, co přišel s mamkou. Všimla si mého pohledu a hned se ujala představování.

„Bello tohle je Phil, Phile moje dcera Bella.“ představila nás a já si s Philem potřásla rukou. „Jak to, že El ještě nepřijela?“ pokračovala máma.

„No víš, to je na dýl.“ řekla jsem trochu vyhýbavě přestože jsem věděla, že by bylo nejlepší, kdybych to mámě řekla hned, ale nechtěla jsem mluvit před tím cizím mužem.

„Stalo se něco?“ vyděsila se hned a tak jsem ji musela uklidnit.

„Nic se nestalo. Jenom si musíme promluvit.“ Řekla jsem a omluvně se podívala na Phila. Ten pochopil, co měl můj pohled znamenat. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat, jakou roli teď v mámině životě hraje a tak jsem ho nechtěla vyhodit.

„Judy, tak já půjdu a nechám tě s Bellou, abyste si mohly promluvit.“

„Děkuju, Phile.“ řekla jsem a máma se s ním šla rozloučit. Doprovodila ho zpátky ke dveřím a políbila ho! Páni, takže všechno přece jen nezůstalo stejné. Máma si našla přítele. To je mi novina. Aspoň nezůstane sama, pokud se mi ji podaří přesvědčit. Když za Philem zaklaply dveře, vydaly jsme se s mamkou do kuchyně, kde obou nalila do skleniček ledově vychlazenou limonádu. Sedla jsem si na barovou židličku a čekala, až se ke mně přidá i máma.

„Tak, co se stalo?“ zeptala se a začala si chystat něco k jídlu.

„Mami, můžeš si sednou ke mně?“ chytla jsem ji za ruku.

„Bello ty mě děsíš, co se proboha stalo?!“

„Jak jsem řekla, nic se nestalo. Jenom si prosím sedni.“ vyzvala jsem ji a tak si sedla vedle mě, ale otočila se tak, aby na mě viděla. Podívala jsem se na svoje ruce, ale potom jsem si dodala odvahy a znovu se podívala na mámu. Určitě to pochopí.

„Dobře už sedím, tak už začni.“

„Já jsem přijala proto, že… no chtěla jsem vědět, jestli by ti moc vadilo kdyby… kdybychom s Elinor poslední rok dostudovaly v Dublinu.“ vyhrkla jsem najednou a byla ráda, že jsem to řekla. Teď jsem jenom čekala na máminu reakci.

„Co?“ vyprskla ten lok limonády, co si zrovna usrkla ze skleničky. Trochu mě její reakce pobavila, ale snažila jsem se úsměv zamaskovat.

„No, jestli bychom nemohly zůstat u táty.“

„Henrymu jsi o tom ztřeštěném nápadu už říkala?“

„Ano, řekl, že se mám domluvit jenom s tebou, že mu jenom udělá radost, když s námi bude moct strávit více času.“ Byl vlastně nadšený, že mu hned na konci prázdnin neodjedeme. Za ty dva měsíce si zvykl na dům plný lidí a tak by se mu špatně vracelo do tichého domu, přestože by tam byla i babička.

„Ale, proč?“ zeptala se po překonání prvního šoku z mé zprávy.

„Táta bude potřebovat pomoct s babičkou.“

„Bello, nelži mi. Víš, že ti to nejde. Je v tom nějaký kluk?“

„Tak fajn, pamatuješ si na Petera? Elinor s ním začala chodit a já… asi jsem se taky zamilovala.“ řekla jsem a začervenala se. Znovu jsem upřela pohled na skleničku, která stála orosená na baru, a kolem ní se tvořilo mokré kolečko, jak kapky stékaly po jejím hladkém povrchu.

„Takže… není nějaká možnost jak ti to vymluvit?“ zeptala se odevzdaně. Jenom jsem záporně zavrtěla hlavou. Nedokázala jsem si život bez Edwarda už ani představit. „Kdy se tedy chceš vrátit? Navíc musíme vyřídit fůru papíru, přestup na jinou školu není jen tak.“ Seskočila jsem ze židle a šla šťastně mámu obejmout. Věděla jsem, že mě nezklame.

„Děkuju.“ zašeptala jsem ji a políbila na tvář.

Potom jsme celé odpoledne probíraly novinky ze Swords a taky jsem se dozvěděla o Philovi. Máma ho poznala v jednom baru chvíli po Elinořině odjezdu do Swords, kam ji kamarádka vytáhla.

Večer jsem ještě zavolala Elinor a mluvily jsme spolu snad dvě hodiny. Dala jsem ji na hlasitý odposlech a mluvila s ní i máma. Elinor mi řekla, jak se snažila všechno Edwardovi vysvětlit, ale ten ji neposlouchal. Ach, jo. To zase bude vysvětlovaní, až se vrátím, copak by si mohl myslet, že odjedu, aniž bych se s ním rozloučila nebo mu dala nějaké vysvětlení, kdybych hodlala odjet na furt?

Spát jsem šla až někdy kolem druhé ráno. Zase jsem nemohla usnout kvůli časovému posunu, ale protože máma mi usínala před očima, usoudila jsem, že budeme muset náš rozhovor do zítra přerušit.

Ráno jsem ji ještě sbalila do krabice nějaké sešity do školy. Do druhé bedny jsem dala věci od Elinor a postavila je no chodbu. Do tašky jsem hodila ještě nějaké další věci a tašku položila na krabice.

Máma už mi dole chystala snídani. Potom zavolala do školy, aby ohlásila náš přestup na stření školu v Dublinu. Chtěli po ní, aby se ještě stavila v kanceláři a podepsala nějaké papíry, ale nějaké větší problémy s tím neměli, což bylo skvělé. Byla jsem nadšená.

Odpoledne přišlo to nejhorší. Rozloučit se s mámou a vědět, že se neuvidíme až do vánoc, které s Elinor strávíme s ní i tátou, jak za námi přijede do Swords. Slzela jsem a její obličej jsem viděla rozmazaně. Máma na tom, ale nebyla vůbec jinak. Museli jsme vypadat jako dva blázni, ale na letišti se to toleruje, všem je totiž jasné, že se všichni loučí.

Objímala jsem ji a nejraději bych s ní zůstala, tolik jsem ji chtěla mít u sebe, ale Judy patřila do slunné Atlanty a k Philovi a ne do stinného Swords k tátovi, to jsem teď už věděla. Sice spolu vycházeli docela dobře, ale pořád by spolu žít nemohli.

„Sbohem, mami. Uvidíme se o vánocích.“ snažila jsem se aspoň o úsměv, ale moc se mi nepodařil.

„Budeš mi, ale psát nebo volal.“

„To se rozumí.“ odpověděla jsem jí a rozbrečela se ještě víc. Věděla jsem, že se neloučím na dlouho, ale čtyři měsíce jsou někdy víc než dost. Už teď jsem ji viděla po dvou měsících a moc se mi po ní stýskalo a teď se máme rozloučit na více jak čtyři měsíce. Když jsem si připomněla čtyři měsíce, kdy ji zase neuvidím, spustil se mi nový příval slz z očí a já jsem ho nemohla zadržet.

„Cestující letu Atlanta Dublin se připraví k odbavení…“ vyzýval hlas v reproduktoru a tak jsme se s mámou vydali k přepážce, kde jsem usměvavé letušce podala letenku. Naposledy jsem se s mámou objala a vydala se chodbou do letadla. Na konci jsem se ještě otočila a zamávala jí. Potom jsem si už šla sednout na své místo. Zase jsem seděla u okýnka. Mámu jsem už neviděla. Bolelo mě ji opouštět na tak dlouho, ale věděla jsem, že se přes to díky Philovi přenese. Otřela jsem si oči a začala se těšit na Edwarda.

Edwardův pohled:

Seděl jsem v pokoji a vzpomínal na Bellu. Rodina kolem mě chodila celé dva dny jako po špičkách a dávala si pozor na všechny své myšlenky ale ani tak se jim nepodařilo úplně Bellu z nich vytěsnit a tak jsem ji tam někdy zahlédl. Odjela před dvěma dny a mně se po ní neuvěřitelně stýskalo. Chtěl jsem ji ještě jednou vidět, chtěl jsem naposledy vidět její úsměv, ale zároveň jsem se bál, že kdybych za ní jel, už bych se nedokázal vrátit k rodině a Alice to věděla.

Venku svítilo slunce a mě to připomnělo město, které mi vzalo mou lásku. Kvůli slunci a tomu co jsem, se s ní už nikdy neuvidím. Tušil jsem, že ji něco odradí, neměl jsem doufat, že se mě přestane bát. Nebo i kdyby se přestala bát mě, věděla, že by ji ohrožovalo i to co jsem a s tím i celý můj svět.

„Můžu dál?“ ozvalo se zaklepání na dveře a za malou chvíli nakoukla do pokoje Victorova hlava. Povzdechl jsem si a pozval ho dál.

„Ahoj.“ Pozdravil jsem ho bez jakéhokoliv předstíraného nadšení.

„Copak se ti zase stalo?“ zeptal se a sedl si vedle mě na sedačku. Copak on to neví?

„Vždyť Bella odjela zpátky do Atlanty.“ byl jsem naprosto skleslý, ale budu to muset nějak překonat. Prostě se jenom rozhodla a já bych měl její rozhodnutí respektovat a ne jen přidělávat rodině starosti.

„Tak to se povedlo.“ Řekl a začal se nehorázně smát.

„Co se tu děje!“ vyjel jsem na něj zostra. Co mu přijde tak vtipné na tom, že jsem se do Belly zamiloval a teď jsem smutným, že odjela.

„Co…copak ty…tys nemluvil s… s Elinor?“ dostal ze sebe v průběhu toho záchvatu smíchu, který nemohl ovládnout.

„Mluvil. To ona mi řekla, že Bella odjela do Atlanty.“ řekl jsem uraženě.

„A ty jsi odešel, ještě než ti stihla říct všechno, co?“ a co mi jako měla říkat, mě stačilo vědět, že Bella odjela.

„No a co?“ pořád jsem ten jeho úsměv nechápal a i myšlenky měl nějaké zvláštní.

„Takže nevíš, že Bella odjela jenom na den za mamkou, aby se s ní domluvila na tom, že tady dostuduje i s Elinor poslední rok na střední a už se vrátila a ptala se na tebe.“  Bella teda neodjela? V hlavě jsem se snažil si srovnat všechno, co jsem se teď od Victora dozvěděl a konečně mi i jeho myšlenky začínaly dávat smysl.

Bella se vrátila. Chce být se mnou. Vyletěl jsem z pokoje a za sebou jenom slyšel zmatené myšlenky všech členů rodiny. Mysleli si, že jsem se definitivně zbláznil, ale já jsem nebyl nikdy víc při smyslech. Zastavil jsem se až kousek od Bellina domu. Její vůně tru zase byla a nikde se neztrácela. Zhluboka jsem se nadechl a pomalým krokem jsem se vydal ke dveřím.

Tak další kapitola spatřila světlo světa. Jak se vám líbí rozhodnutí nechat Bellu ve Swords? Měla jsem nápad že bych ji prve nechala v Atlantě, ale nějak jsem nevymyslela, jak by s ní Edward mohl být takže musela zůstat.

Snad se tedy kapitola líbila a necháte mi nějaký komentář :o):o)

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 30.kapitola:

Poviem ti, že tentokrát som ti na to neskočila. Myslela som si, že to išla iba všetko vybaviť, a som rada, že som si myslela správne. Asi by som neprežila keby sa Bella od Edwarda definitívne odlúčila. Takže to znamená, že teraz budú spolu? Ale čo Victor? On to predsa nevie. Nebude sa hnevať? Ja neviem. Ale... Super kapitola.

Přidat komentář:

Nick:

Text: