Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (4/5)

02.09.2010 (14:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1391×

„Nevím,“ přiznal se.
 „No,“ podívala jsem se na hodinky, „je tři čtvrtě na devět, měla bych tě odvést domů. Ráno vstáváš do školy.“ Změnili jsme směr chůze a zamířili k autu. Nějaká nezávazná témata nám vydržely až k Andyho domu. Jela jsem mnohem pomaleji, než bych jela normálně, protože jsem podvědomě nechtěla, aby tenhle večer skončil. „Jsme tu,“ zastavila jsem před jeho domem.
 „Vidím,“ přikývl. Oba jsme koukali dopředu a já se děsila, jestli když je to rande, se mě nepokusí políbit. Dneska večer už bylo zmařených pokusů dost.
 „Tak ti asi popřeju dobrou noc, ne?“ otočila jsem se na něj konečně. Ach ne, už se zase červená.
 „Nechceš jít na chvíli dovnitř?“ vypadlo z něj nakonec.
 „A rodičům by to nevadilo?“ zamračila jsem se. Nebýt rodičů, ani by nestihnul mrknout a už bych stála v jeho obývacím pokoji
 „Rodiče jsou na služebních cestách.“ Přišlo mi, že se snaží moje chabé sebeovládání ještě narušit tónem svého hlasu. „Chceš tedy jít na čaj?“
 „Moc ráda,“ připustila jsem ochraptěle. Dobře, půjdu dovnitř, ale v žádném případě to nenechám zajít tak daleko, abych se už nedokázala ovládat. Například v jeho posteli nebo na gauči nebo na podlaze nebo na kuchyňském stole nebo... Z mých představ mě vytrhlo cvaknutí klíče v zámku. Vůbec jsem si nepamatovala, že jsem vystoupila, zamknula a přešla k domovním dveřím. Andy otevřel. Přízemí bylo jedna velká místnost. Uprostřed ji dělily schody nahoru. V levé polovině byl obývací pokoj, v pravé kuchyň s jídelnou.
 „Mám hlad, ty ne?“ otočil se na mě, když za mnou zavřel.
 „Ani ne, ale ráda ti pomůžu,“ usmála jsem se a následovala ho do kuchyně. Vyndával z lednice ingredience a já se vyhoupla na linku.
 „Co máš s Amber?“ zeptala jsem se ho, když začal připravovat jídlo.
 „S kterou?“ soustředil se, aby omyl rajčata. Zapomněl, že ho horká voda opaří, a když stihnul s křikem vytáhnout ruce z vařící vody, jeho kůže byla rudá a nateklá.
 „Ukaž,“ chytila jsem ho za ruce a chladila ho. Během chvíle se mu zpomalil dech a bylo vidět, že bolest alespoň trochu ustupuje. „S blonďatou Amber,“ připomněla jsem mu ji, když se po několika minutách vrátil k jídlu. 
 „Jo takhle,“ vzpomněl si. „S tou nic nemám, je to blázen.“
 „Jako kdybys ty nebyl,“ rýpla jsem si. Zašklebil se.
 „Chodili jsme spolu do školky, na základní školu a teď i na střední,“ odfrknul si. „Jednou jsem ji pozval na narozeninovou oslavu – plus dalších dvacet dětí – a když jsem jí věnoval lízátko, tak jí v hlavě něco přeskočilo a začala ze mě šílet.“ Viděla jsem, jak začíná růst, jak je pyšný, že je z něj nějaká holka paf. Dobře, Sam, v tom případě si stoupni do fronty. „Proč se ptáš?“
 „Hm… Jen tak,“ zabručela jsem a pohrávala si s utěrkou.
 „Je mi to až trapné říct, ale… ty žárlíš?“ otočil se na mě s úsměvem, zatímco si krájel rajčata na kolečka.
 „Koukej se na nůž a ne na mě,“ napomenula jsem ho.
 „Pořád jsi neodpověděla,“ připomněl mi po chvilce ticha, kdy se soustředil na nůž.
 „Samozřejmě, že ne,“ řekla jsem tónem, který jasně prozrazoval, že lžu. „Proč bych žárlila? Nemám na tebe žádná práva,“ nestihla jsem zastavit pusu a tohle ze mě vyletělo.
 „A…“ Už zase rudnul. „A chtěla bys?“
 „Nepohybuješ se trochu mílovými kroky?“ jemně jsem do něj šťouchla nohou.
 „Proč mi nikdy neodpovíš přímo?“ otočil se na mě.
 „Protože se neptáš na lehké otázky,“ naklonila jsem hlavu na stranu. Odložil nůž a přešel ke mně. Rukama se opřel o linku, takže jsem neměla prostor na případný útěk. A byl blízko. Strašně, příšerně, nebezpečně blízko.
 „Proč předstíráš, že nechceš nic víc než jen povídání… Když to není pravda?“ zeptal se a přimhouřil oči.
 „Protože…“ Vytratil se mi hlas. Zkusila jsem to znova. „Protože by to nemělo jít takhle rychle. A protože to není bezpečné.“ Zvedla jsem nohy na linku a elegantně ho přeskočila. Připadala jsem si jako před měsíci s Jacobem, když nedokázal pochopit, proč by nám to neklapalo. A ve mně se teď začal budit strach, spíš děs, že bych to mohla zničit nebo pokazit. Samozřejmě že já, ne on, protože on je tu obyčejný člověk a já ta zlá, nenasytná upírka. Postavila jsem se na druhou stranu kuchyně a založila si ruce na prsou. Andy vypadal trochu zklamaně, že jsem mu hned nešla na ruku, ale vzal to statečně. Vrátil se k sendviči, který si připravoval.
 „Vážně nechceš?“ zkoušel mi znova nabídnout. A v tu chvíli se to všechno podělalo.
  Nenapadlo mě to, neviděla jsem na linku, kde sendvič připravoval, ale kdybych já blbá zůstala sedět a třeba mu dovolila jeden polibek, nemuselo se to stát. Takhle jsem slyšela jen zvuk řezaného masa, Andyho „au!“ a neskutečnou dokonalou vůni krve. Cítila jsem, jak jsem se ve vteřině přestala ovládat, jak se moje nohy pomalými kroky blíží k mé oběti – už ne Andymu – a jak se mi v ústech hromadí jedovaté sliny na tu zakázanou pochoutku.
 „Říznul jsem se,“ otočil se na mě, aby mě informoval. Ale já už byla dost blízko, chytila jsme ho za ruku a prst si strčila do pusy. „Co to – au!“ začal protestovat a chtěl prst vytáhnout, když jsem ho kousla. Z rány toho teklo velmi málo, takže jsem si jeho prst vytrhla z pusy, chytla ho za hlavu a zakousla se mu do krku. Sála jsem a nedokázala přestat, i když jsem uvnitř sebe protestovala, křičela na sebe, že tohle nemůžu udělat! A už vůbec ne Andymu!!! Jediné, co jsem zaznamenala, bylo, když mě někdo od něj odtrhnul a oba nás někam táhnul. Nebránila jsem se, protože jsme věděla, že jsem prohrála. Tohle je konec.

 „Miláčku, tak mě to mrzí!“ vzlykala jsem na podlaze Carlisleovy pracovny, kam Cullenovi dali stůl, aby na něm mohl Andy dokonat svou přeměnu. To oni zasáhli, protože Alice na poslední chvíli viděla, co se moje upíří podstata chystá udělat a zalarmovala celou rodinu. Odtáhli nás sem. Zatím se neřešilo, jestli… No spíš kdy mě vyhodí, protože jsem jasně porušila pravidla. Carlisle zůstal doma a upravil pracovnu, než jsme přijeli. Andy naštěstí vydržel nekřičet, dokud jsme nepřijeli až domů. Chvíli nato začal. A nepřestal do teď. Už to trvalo dva dny a já u něj seděla, vyčítala si to a vzlykala. „Co jsem to provedla?“ úpěla jsem. Věděla jsem, že s ním nemám nikam chodit, ale… Nedokázala jsem najít jedinou polehčující okolnost, kterou bych se mohla utěšovat. Jsem špatná, zlá a neměla jsem se s ním vůbec ani seznamovat. Rozhodla jsem se, že Andymu vysvětlím sama, co jsem provedla. Brala jsem to jako součást trestu, navíc jsem počítala, že když mu to řeknu, už mě nikdy nebude chtít vidět, protože jsem ho zabila, připravila o rodinu, blízké, o život.
  Zabijte mě někdo! proletělo mi hlavou. Zvedla jsem hlavu opřenou o kolena. Sice jsem byla úplně na dně, nenáviděla jsem se, ale nikdy bych nepomyslela na smrt. Proč mě to napadlo?

  Trvalo ještě spoustu hodin Andyho zoufalého křiku a mého zoufalství, než se jeho stav trochu zklidnil. Mezi křikem dělal čím dál větší pauzy. Postavila jsem se ke stolu, na kterém ležel a sledovala sebemenší pohyb na jeho těle a v jeho obličeji.
 „Andy, já nechtěla,“ zlomil se mi zase hlas, když po delší době začal zase křičet. „Prosím tě, nekřič,“ šeptala jsem mezi vzlyky. Jendou v noci jeho křik ustal. Carlisle ho chodil celý den kontrolovat, protože zažil už několik přeměn, ale pořád tvrdil, že přeměna není u konce.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (4/5):