Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (3/5)

15.08.2010 (12:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1775×

„Můžeme jet?“ukázala jsem k autu.
„Určitě, jen zamknu,“ zavřel dveře a strčil do nich klíč. Já mezitím došla k autu a sedla si za volant. Zaplul na sedadlo vedle mě a pořád si mě prohlížel. Nebo mi to tak připadalo, když jsem si sama připadala tak divná.
Myslela jsem, že večer bude katastrofa. Nenapadlo mě, jak blízko pravdě jsem byla. Cestou do kina jsme neřekli ani slovo. Netušila jsem, o čem se s ním mám bavit a on na tom byl asi stejně. Když jsme vystoupili z výtahu do nákupního centra, jehož součástí bylo multikino, konečně jsme se rozhovořili. Netušili jsme, na co půjdeme.
„Co tohle?“ snažil se.
„Romantická komedie? Ani ne, díky,“ ušklíbla jsem se.
„Tak co myslíš ty?“ založil ruce na prsou.
„Hm,“ zamyslela jsem se a rozhlédla se po plakátech poutajících na film. „Co třeba tohle?“ ukázala jsem na nějaký horor.
„Hrůzu a děs? Dobře,“ přikývl a koupili jsme lístky. Zatímco jsem ho naváděla, Andy pečlivě studoval lístky, aby věděl, kde sedíme. „Krvavé šlápoty? Zní to fakt dobře,“ pořád si brblal. Usadili jsme se v sále vedle sebe a čekali na začátek filmu. Kolem nás nebylo moc lidí. Nakonec jsme se dočkali, světla se ztlumila a na plátně se rozehrály reklamy.
Jak se ukázalo, film nebyl jen tak ledajaký horor s krví a střevy, ale s upíří krví a upířími střevy. Kdybych to věděla, nikdy bych na to nešla. Copak mi nestačí, že na upíra musím koukat v zrcadle? Ještě na ně chodit do kina? Byli nesnesitelně jiní. Samozřejmě je zabíjelo světlo a dřevěné kolíky, stříbro je oslabovalo a přeměna probíhala jinak než ve skutečnosti. Musela jsem kroutit hlavou, jak nepřirozeně vypadali. Alespoň zůstaneme v utajení, protože oproti těmhle obludám jsme byli krotcí jako beránci.
Věnovala jsem natolik pozornost filmu, že mi po nějaké hodině koukání došlo, že mě Andy vzal za ruku. Nutkání ho pustit, protože moje ruka byla tak ledová, ale nepřišlo. Stisk jsem mu opětovala a palcem jsem mu začala kreslit obrazce na zápěstí.
„Není ti zima?“ naklonil se ke mně.
„Ani ne, občas se mi stává, že jsou takhle studené,“ kývla jsem k našim spojeným rukám. Zvedla jsem oči a podívala se do jeho. Nemohla jsem předstírat, že to necítím. Bylo jasné, že u držení za ruku a koukání do očí asi nezůstaneme. A já se už prostě nedokázala udržet. Přitahoval mě tak dlouho a tak moc… Naše rty byly jen kousek od sebe, téměř jsem je už cítila na svých, když na plátně něco vybuchlo, hlavní hrdinka ječela a ječela. Nelekám se často, ale byla jsem tak soustředěná na Andyho, že mě rána z reproduktorů vyděsila a automaticky jsem se otočila k plátnu. Andy na tom byl stejně. Pitomá holka. Nemohla začít ječet až za chvíli? Taková chvíle se už nevrátí a snažit se ji obnovit by bylo trapné. Zbytek filmu jsme proseděli mlčky, držíc se za ruce.
Když jsme vyšli z kina, začala se atmosféra trochu uklidňovat. Pořád mi přišlo, že to bylo trapné, ale povídali jsme si, smáli se, tak to asi nebylo tak horké, jak jsem si myslela. Když jsme se zvedli ze sedaček a proplétali se mezi lidmi, kterým také skončily filmy, naše ruce se zase rozpojily, ale sotva jsme se dostali někam, kde se dalo trochu dýchat, na ulici, hladově jsem po jeho ruce chňapla. Podíval se na naše spojené ruce a v mém hrudníku se rozlil chlad způsobený leknutím.
„Vadí ti to?“ Snažila jsem se, aby to nevyznělo tak napjatě, jak jsem se cítila.
„Samozřejmě, že ne. Jen jsem…“ začal, „přišlo mi, že o mě nemáš takový zájem, jako já o tebe.“ Začal červenat. Neodpověděla jsem, protože ukazovat mu svoji slabost, jak moc ho mám ráda, by nebylo dobré.
„Co říkáš na film?“ pokusila jsem se změnit téma.
„Byl fajn,“ přikývnul. „Rád bych je potkal.“
„Koho?“ V prsou mě zapálila žárlivost. Jestli myslí tu pitomou blonďatou hlavní hrdinku…
„No, ty upíry,“ upřesnil. Ve mně hrklo.
„Ty věříš, že existují?“ zeptala jsem se. Kdyby mohlo, srdce by mi bušilo jako o závod.
„Myslím, že něco takového určitě existuje. Spousta věcí se nedá jinak vysvětlit.“
„A nebojíš se, že by ti mohli něco udělat?“ zkoušela jsem.
„Proč bych se měl bát?“
„Můžou tě třeba zabít. Slyšela jsem, že si špatně tvoří vazby s lidmi, navíc, na co by jim lidi byli? No, a pak by neměli problém tě roztrhnout na dva kusy,“ strašila jsem.
„A jo vlastně, smrt,“ připustil.
„Proč jsi tak strašně divný?“ zeptala jsem se po chvíli. Šli jsme dál, ruku v ruce, ale neřekl ani slovo. Nenaléhala jsem, protože jsem věděla, že jsem tu otázku položila úplně špatně.
„Já…“ začal a já pookřála, „nejsem tak úplně normální, jak sis všimla. Mám velmi vzácnou nemoc,“ poklepal si na hlavu.
„Mýlíš se, blázen je dneska kdekdo,“ pokusila jsem se o vtip.
„To možná, ale já… Neumím vyslovit název té nemoci, ale jde o to, že mám vadu v mozku.“ Zase dlouhá odmlka. „Obvykle o tom s nikým nemluvím,“ řekl nakonec.
„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš,“ jemně jsem stiskla jeho ruku.
„Já vím,“ podíval se na mě. „Každý má pud sebezáchovy. Velmi, velmi vzácně se stane, že je pud sebezáchovy narušen. Jedinec si pak neuvědomuje nebezpečí plynoucí z určité situace. Ty si určitě pamatuješ, jak jsem spadl ze židle. Neuvědomoval jsem si, že si můžu něco udělat. Pak jsem si skalpelem podříznul zápěstí, protože se mi v hlavě nespojilo, že je skalpel šíleně ostrý a uřízne mi ruku, ani nemrknu. Několikrát jsem skončil pod autem,“ usmál se. Snažil se to brát s humorem, ale já z toho byla v šoku.
„Nedokážu si představit, jak s tímhle dokážeš žít. Jak jsi vůbec dokázal přežít do sedmnácti let,“ kroutila jsem hlavou. „Pozor!“ strhla jsem ho stranou, když kolem projížděl cyklista.
„Žiju s tím už sedmnáct let a přežil jsem, nemusíš mě chránit,“ smál se.
„Dokud budeš skákat pod auta, budu mít s tebou plné ruce práce.“
Šli jsme dál.
„Takže ti upíři,“ vzpomněla jsem si. „Chtěl bys je poznat, protože si neuvědomuješ, jak moc by ti mohli ublížit?“ snažila jsem se vyjasnit si to.
„Asi. Navíc jsou tak… tajemní a zvláštní,“ zaleskly se mu oči. „Chtěl bych být jeden z nich.“
„Nechtěj,“ zabručela jsem.
„Proč?“
„Musel by ses vzdát jídla a pít jenom tělní tekutiny, ble,“ otřásla jsem se fingovaným znechucením. Lidská krev je nejdelikátnější jídlo, jaké jsem kdy okusila.
„Mělo by to své nevýhody, to ano,“ připustil. „Ale byl bych nesmrtelný, nic by mi nemohlo ublížit…“
„Proč všichni chcete být nesmrtelní?“ otočila jsem oči v sloup.
„Ty nechceš?“ otočil se na mě.
„Nemyslím si, že je to nejlepší věc na světě. Všichni tví blízcí umírají a ty jim nemůžeš pomoct. Jen to sledovat.“
„Hm, to máš asi pravdu,“ zamračil se. Mezi očima se mu nakrabatila vráska a já si prostě nemohla pomoct. Zastavila jsem a ukazováček druhé ruky, než kterou jsem držela jeho, jsem přitlačila na tu vrásku.
„Nemrač se,“ zašeptala jsem. Cítila jsem pod prstem, jak se mu čelo vyhladilo. Pohledem mi přejížděl celý obličej. Už jsem zase cítila stejné pocity, jaké jsem měla v tom kině. Neměla bych to nechat dojít až takhle daleko. Spustila jsem ruku z jeho čela, povolila stisk druhé ruky a začala před ním poskakovat. „Co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (3/5):