Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Step by Step - 3. kapitola

21.07.2010 (07:15) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3591×

3. Kapitola

Bella (Seattle, Washington)

„Ne, sem si to sakra nemůžeš dát,“ vyjel po mně ten módou posedlý skřet.

„A to jako proč?“ podívala jsem se na ni a na tváři vyloudila ironicky nechápavý vzdorující výraz.

„Tohle je moje část pokoje, rozumíš?“

„No tak to teda ne, nemůžeš si nárokovat tolik místa!“

„Ale můžu, tohle je můj pokoj!“

„No a? Byl to tvůj pokoj, chápeš? Myslíš, že tu chci bejt s váma? Hrabe ti? Ale tahle část pokoje je moje!“ Přešla jsem k oknu a rovnou ho vysunula. „Tady odtud,“ ukázala jsem na okno, „je to moje část. Vystačím si s malým prostorem, ale odtud sem,“ přešla jsem k mé posteli, „je to moje, smiř se s tím!“

Už chtěla protestovat, a pak si to rozmyslela, sklapla a přešla ke své posteli. Pokoj to byl velký, i na tři lidi, ale s těma dvěma mi ten prostor připadal moc těsný, budeme se pohybovat ve velmi těsné vzdálenosti. Přešla jsem k posteli, na které ležela krabice s mými věcmi a pomalu jsem je začala vyndávat. Začala jsem je rozestavovat na malou komodu u mé postele. Moc oblečení jsem neměla, a tak moje skříň zůstala skoro prázdná. No jo, čekají mě nákupy.

Za půl hodiny jsem měla všechno hotové, nepoužívala jsem upíří rychlost, takže to trvalo celkem dlouho, ale co jiného dělat.

Sešla jsem dolů do kuchyně, kde seděli u stolu všichni Masonovi. Na stole leželo plno jídla. Emmett s Jazzem se přihnali do kuchyně a smáli se. Vzala jsem si ze stolu pomeranč a kluci si naložili do rukou taky nějaké jídlo. Už jsme se chystali jít, když nás ta ženská zarazila.

„To si s tím nesednete?“ zeptala se.

„Ne, díky,“ zavrtěla jsem hlavou a vyrazila ze dveří.

„Počkejte, vždyť to potřebujete strávit a my jsme zvyklí jíst spolu, teda já nejím, ale…“

„Jo jasně, vy jste zvyklí tak si dělejte co chcete,“ kývla jsem a odkráčela s Emmettem a Jazzem v zádech.

„A kam jdete?“ zavolala ještě.

„Na lov!“

Když jsme se vrátili z lovu čekala nás přednáška. Prý si musíme zvyknout na jiný režim. To už mi ale opravdu ruply nervy. Šíleně jsem se s tátou pohádala.

„Nemůžeš mě, nebo nás nutit, abychom z ničeho nic změnili naše zvyky, to už je až moc, nemyslíš?“

„Já vím,“ řekl jemně, „ale Esme by to udělalo radost. Nemůžete vydržet rodinné večeře? Alespoň to?“ zadíval se na nás jemným pohledem.

„Fajn, ale jenom jeden den v týdnu,“ svolila jsem.

„Tři,“ zkusil to.

„Tati,“ varovala jsem ho tónem hlasu.

„Dobře tak dva, tomu se říká kompromis.“

„Ne, kompromis byl, že jsem vůbec svolila k nějaký večeři,“ protestoval jsem.

„Tak to uděláme takhle, když budeš souhlasit se dvěma dny, tak ti koupím konečně to tvoje vysněné auto.“

„Vážně?! Tak fajn platí!“ usmála jsem se a vydala se po schodech nahoru.

„Jo a tati?“

„Hmm?“

„Za to auto bych svolila klidně k těm třem dnům,“ provokativně jsem mrkla a vyběhla schody.

Dala jsem si sprchu, vyčistila zuby a převlékla se do tílka a kraťasů a šla si lehnout. Byla jsem vyčerpaná, a tak jsem šla spát brzo, ty dvě tu ještě nebyly. Zavrtala jsem se pod deku a chvíli přemýšlela. S tím autíčkem to tu nebude zas tak zlé, usmála jsem se a usnula.

Ráno jsem se probudila do prázdného pokoje. Podívala jsem se na budík 7:17. Jo to už bych asi měla vstávat. Zase jsem nestíhala, ale to já běžně. Zapadla jsem do koupelny, opláchla si obličej, vyčistila zuby a upravila vlasy. Pak jsem přešla ke skříni a vytáhla jsem jedno tričko peace, rifle a k tomu si připnula černé kšandy, které jsem nechala volně viset. Vzala jsem si ještě černobílou kostičkovanou košil a dole z ní udělala malý uzlík. Ještě jsem si vzala černé conversky a odešla z pokoje. Sešla jsem schody do kuchyně. Všichni už tam byli a jedli.

„Čau,“ pozdravila jsem a už otevírala ledničku.

„Co si dáš k snídani, zlato?“ zeptala se mě ta ženská. Oslovení zlato jsem jen těžce ignorovala.

„Já se obsloužím,“ hlesla jsem a koukala do lednice. „Ehm,“ zabručela jsem a dál hledala.

„Hey tati, oni v tý lednici nejsou žádný energáky, kde jsou?“

„Ehm, no zlato tak asi nejsou,“ řekl táta.

„Co? Skvělý! Tak to až zase usnu ve škole není moje vina.“

Přišla jsem k lince našla misku a hodila si do ní cereálie, co leželi na stole. Sedla jsem si ke stolu a začala je jíst.

„Jo jinak, co bude s tím autem?“

„No, dneska se můžeme jet klidně na nějaké podívat do servisu.“

„Jo, prima, tati. Jindy bych ti zato přímo líbala ruce, ale je to kompromis, takže…“ usmála jsem se.

„Jaký kompromis?“ zeptala se jeho manželka.

„No zato, že bude dvakrát týdně rodinná večeře,“ podívala jsem se na ni a přitom si cpala další cereálie do pusy.

„Cože? O tom si se nezmínil,“ pohlédla na tátu.

„No promiň, nějak jsem ji přesvědčit musel. Nechtěl jsem ti to říkat, protože bys…“ začal táta.

„Že bych co?!“ vyjekla.

„… reagovala přesně takhle.“

„No nic, asi půjdem, ne?“ ozvala se rychle ta panenka barbie a rychle vstala od stolu.

„Jo mimochodem doufám, že vám je jasné, že musíte vzít i sourozence.“

„To slovo na s!“ napomenula jsem Esme. Jo mimochodem Esme mi nevadí, ona přece nemůže za své idiotské děti. Kdyby je neměla byla bych i ráda, že táta není sám. To jsem si urovnala přes noc v hlavě, je načase snažit se říkat jí jménem.

„No, to budete muset vydržet, nevíme, jak vám máme říkat jinak. Nebudeme vyjmenovávat všechny vaše jména, ne? Takže to skousněte.“

„A co třeba vymydlený kreténi?“ prohlásil ten magor.

„Co si osobě myslíš ty imbecile?“

Táta zapískal, „tak dost! Už jeďte.“

Ti tři „bohové“ si vyšli ven před dům. My jsme za nimi vyšli do mírného deště. Venku stálo černé Volvo, červený kabriolet, žluté Porsche, stříbrné BMW a tátův mercedes. No jo každý měl svoje auto. Jazz s Emmem měli ve Vancouveru svoje auta, ale museli je tam nechat. Táta jim slíbil, že jim koupí nové tady. Jenom mě zase nic, naštěstí ho mám už jisté. Poté co jsem totiž zdemolovala dvě auta po sobě, se rozhodl, že budu půl roku bez auta. Jsou to už tři měsíce…

Všichni tři nastoupili do Volva a za volant si sedl on. Na místo spolujezdce usedla bloncka a trpaslík si sedl dozadu. Nastoupili jsme k ní z druhé strany. Byla co nejvíc namáčknuta na dveře auta a my se zase mačkali na naši stranu. Já vím jako malý, ale než si zvykneme na svoji přítomnost…

Za deset minut už jsme parkovali na odlehlém kousku parkoviště před školou. Byla asi tak stejně velká jako ve Vancouveru. Vystoupili jsme skoro najednou a jediný dva studenti poblíž se za námi otočili.

„Čau lidi! Kdo je tohle?“ přišla k nám ta holka s klukem v závěsu. Oba měli černé lesklé vlasy a stejné zeleno-šedivé oči. Jejich podobné rysy mi napověděli, že jsou nejspíš příbuzní. Oba byli na lidi celkem hezcí.

„To je na dlouho, ale ve zkratce jsou to naši nový povedení sourozenci,“ prohlásil nevrle ten ignorant a střelil po nás pohrdavým pohledem.

„Sklapni,“ protočila jsem oči a vydala se ke škole. Jazz s Emmem mě následovali. Hodně lidí se po nás otáčelo, no jo zase jsme tu byli ti noví a ke všemu naše upíří geny dělají své. Hledali jsme po šipkách kancelář, a pak jsme zaklepali na velké dveře. Všechno proběhlo v pohodě a my se pak vydali do učeben.

První den byl celkem dobrý. Všude jsem se představila a seznámila se s hromadou lidí. Jednu hodinu jsem měla i s tím blbečkem, ale to jsme se ignorovali. Byl čas oběda a já šla s pár lidmi do jídelny.

„Takže z Vancouveru jo?“ povídala zrovna jedna holka, Amber. Jenom jsem zamručela a šla si koupit jídlo.

„No páni, jdou k nám přímo bohové,“ zavzdychala Lucy, nová spolužačka. Otočila jsem se a podívala se jejím pohledem. Musela jsem se potichu zasmát. Jazz s Emmem byli už u nás a Lucy na ně valila oči.

„To je Jazz a Emmett, mí bráchové,“ představila jsem je. „Tohle je Lucy, Amber a tady to Nick.“

„Ty jo Bello, vy tu krásu máte v rodině, co?“ Otočila jsem se na Amber a vytáhla obočí. „Ježiš promiň, to bylo netaktní.“

„V pohodě,“ zasmála jsem se a mávla rukou. Potom jsme se odebrali ke stolu, kde seděli nějací další lidi. Pozdravili jsme a já se seznámila s dalšími spolužáky.

Ke stolu přišel další dav lidí až jsem se divila, že se to k jednomu stolu všechno vejde.

„A hele konkurence Masenů,“ přisunul si jeden kluk s havraními vlasy mezi mě a jednu spolužačku židli.

„Co prosim?“ otočila jsem se na něj.

„Ale nic, jenom, že jste si tak podobní a přesto tak jiní. Všichni jste v pohodě, ale přesto jinak. Masenovi jsou tu hodně oblíbení, možná jste si jich už všimli.“

„Jo, ti se nedaj přehlídnout,“ zamumlala jsem, ale on mě slyšel a zachechtal se.

„To opravdu ne, stejně jako vy,“ blýskl po mně pohledem a usmál se.

Rozhlédla jsem se po jídelně a viděla je, jak sedí pár stolů od nás, který byl stejně tak narvaný jako ten náš. Vedle toho mamlase seděla ta holka z rána a docela se na něj lepila. Jenom jsem zavrtěla hlavou. Jak může chodit s takovým hňupem?

Na konci vyučování jsem se vydala na parkoviště. „No konečně. Kde máš ty dva?“ zeptala se Alice. Aspoň v duchu se budu snažit naučit jim říkat jménem, později to třeba pude bez přezdívek i nahlas.

„Jak to mám vědět? Za chvíli přijdou.“ A opravdu za chvíli se přiřítil Jasper. „Kde je Emm?“ zeptala jsem se.

„Domlouvá si rande,“ řekl a protočil oči. Jenom jsem se zasmála. Emmett nemá problémy se sbližováním. To ovšem nikdo z nás. Jasper byl taky docela rychlej. Kluci mi problém nedělali, jenom jsem nerandila s každým. U mě musí prolétnout aspoň jiskra, nejsem totiž jenom na vztahy, který jsou jenom o sexu. Ještě jsem sice nikdy nikoho nemilovala, ale zamilovaná jsem byla, jestli chápete jak to myslím. Znáte to, jenže potom to přestane být ono a vás to přestane bavit, nebo vám do toho vleze něco jiného, a tak.

„Taky může jít domů pěšky,“ řekl netrpělivě ten magor.

Emmett po chvíli přiběhl a omluvil se. Když jsme už chtěli nasedat, tak někdo šokovaně prohlásil, „vy se znáte až tak, že jezdíte jedním autem?“

Povzdechli jsme si, všichni. „No jo, asi to tak bude. Nic jiného se dělat nedá, když se vaši rodiče vezmou!“

Zítra o tom ví celá škola, to bylo jasný.

<<< Předchozí Další >>>

Shrnutí

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Step by Step - 3. kapitola: