Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Status: rudé oči - 7. kapitola

22.07.2012 (16:45) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2045×

Horečný rozhovor ustal.

„Dobře," ozvalo se rozhodně a potom bylo ticho. Oblékla jsem si mikinu a šla do chodby přitopit. Zrovna jsem přikládala druhé polínko do kamínek, když po schodech vyšel Seth. Znovu jsem cítila to teplo na hrudi. Zavřela jsem dvířka, otřela si ruce do ručníku, pověšeného vedle kamínek a vstala.

„Potřebuju si s tebou promluvit," řekl.

„Pojď do pokoje." Kývnul a zavřeli jsme se v pokoji. Posadili jsme se na postel.

„Sam má podmínky. I otec má podmínky. Můžeme být spolu. Ty budeš tady, já budu půl měsíce doma, půl tady s tebou. Další jejich podmínka je, že po prázdninách nastoupíš na střední v rezervaci. Jo a poslední je, že nesmíš otěhotnět..." Zahihňala jsem se. Otěhotnět? To je snad špatný joke... I já mám svoje hranice. Hranice dospělosti.

„Dobře, kdy budu moct ven?"

„Sam si stojí na tom, že za dva týdny."

„Musím koupit nějakej nábytek, zajít k doktorovi a tak..."

„K doktorovi? Je ti něco?"

„Ne."

„Tak proč?"

„Na gyndu. Preventivka."

„Aha..." Trochu se začervenal. V duchu jsem se ušklíbla.

„Miluju tě," řekl a políbil mě na tvář.

„Já tebe taky," zašeptala jsem. Seth vstal. Choval se dospěleji. O hodně dospěleji.

„Jdu si ještě usmiřovat Paula," řekl. Oba jsme se tiše zasmáli. Paul byl zásadně proti Sethovu otisku. Navíc Sethovu otisku do mě. Seth odešel a já byla znovu sama. Sama se svými myšlenkami. Sama se svými myšlenkami na život tady, v lese, v táboře, často sama, bez rodičů, bez Cullenů... Bez Cullenů...

„Co děláš?" zeptal se Seth, když vešel do kuchyně a zívnul.

„Míchaná vajíčka se slaninou," řekla jsem a vypnula sporák. Do místnosti vešel Sam.

„Dneska odjíždí domů Paul, Jacob a Jared," řekl Sam a posadil se ke stolu. Seth udělal to samé.

„Hm... Brady a Collin tu budou přes prázdniny? A co školní rok?"

„Jo, budou tu o prázdninách. Přes školní rok tady budou o víkendech."

„Okey. Jo a jaký tu jsou střední?"

„Jedna střední. Přípravná na vejšku." Nandala jsem míchaná vajíčka a dala je na stůl.

„Ty nebudeš jíst?" zeptal se Seth, když jsem vyšla z kuchyně.

„Ne, jdu se převlíknout do teplejšího a přitopit," řekla jsem a vyšla po schodech. Oheň v kamínkách už slábl a domkem se rozlévala zima. Zavřela jsem se v pokoji. Převlékla jsem se do kalhot, trika a mikiny, nalila si z konvice čaj a posadila se na postel. Tři dny od otisku a nic... Seth ne a ne se projevit. Co kdyby mě pozval na rande, nebo navrhl nějakou aktivitu. Film? Povídání při svíčkách? Cokoliv. Bolelo mě to. Bolelo mě, že ho hrozně miluji, ale nemohu tu lásku nijak projevit, protože nevím, jestli o to má zájem. Nechci, aby otisk bral jako signál, že jsem hned jeho a že už spolu chodíme a tak. Chci, aby jsme se poznávali, sbližovali... Zaklepal. Věděla jsem, že je to Seth. Cítila jsem jeho přítomnost.

„Dále," řekla jsem a mrkáním zahnala slzy. Cítila jsem se tak neskutečně sama.

„Zoro, pojď. Pojď do lesa. Hluboko do lesa. Chci ti něco ukázat," řekl.

„Dobře," řekla jsem překvapeně. Zavřela jsem poklop konvice, dopila čaj a vyšla ze dveří.

„Tak, co na mě vytáhneš?" zeptala jsem se, když jsme stáli před domem. Ušklíbl se.

„Místo. Jenom místo, ale je to daleko, takže..." Nedokončil větu a proměnil se na vlka. Znovu jsem byla ohromena. Pro něj to byla běžná věc, ale pro mě zázrak... Jakoby do mě narazil prudký poryv větru. Zalapala jsem po dechu. Jeho srst se leskla pod slunečními paprsky, oči zářily teplem, srdce bilo a jeho tempo se ozývalo celým lesem. Jedna z těch chvil, kdy si uvědomujete, co je to svět. Co je to cit a co je to život. Chvíle, kdy cítíte strach a ohromení v jednom. Chvíle, která vás vynese nad mraky. Chvíle, která vám osvětlí vše. Chvíle, kdy se vám chce plakat i smát. Chvíle, která nastává v těch okamžicích, kdy to nejméně čekáte a hrozně těžko se ta chvíle popisuje. Nemuseli jsme mluvit, ale přesto jsme spolu komunikovali. Vyšel vpřed, já šla vedle něj. Šli jsme za světlem, pronikajícím mezi stromy. Už jsem se necítila sama. Cítila jsem se... Krásně. Stačilo jen slyšet jeho kroky, cítit jeho vůni, slyšet jeho myšlenky. Vědět, že mu rozhodně nejsem lhostejná. Vědět, že normální život se od této chvíle hrozně liší. V normálních, běžných chvílích se člověk zabývá věcmi povrchními, nepodstatnými, ale ve chvílích, jako je tato se zaryjete do středu, do nitra sebe samého. Do vašeho srdce...

„Co jsi mi chtěl ukázat?"

„Nic..."

„Takže?"

„Takže jsem chtěl být s tebou sám."

„Takže?"

„Takže jsem ti chtěl vyznat lásku."

„Takže?"

„Takže tě miluji Zoro."

„Já tebe taky."

„Cítím z tebe vlka, asi máš v rodokmenu vlkodlaka…"

„Vážně?"

„Od první chvíle, co jsem tě poznal jsem z tebe cítil, že ty jsi pravá."

„Takže?"

„Takže s tebou chci být."

„Takže?"

„Takže..."

„Mmm..."

„Mmm..."

„To byla pusa..."

„Jo..."

„Byla sladká..."

„Moc sladká..."

„Zoro… už prosím neříkej takže.“

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Status: rudé oči - 7. kapitola: