Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 45. kapitola

17.07.2012 (11:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3388×

Pohled: Bella

Carlie ke mně udělala pár nejistých kroků a já jsem k ní natáhla paže, ve kterých jsem ji následně sevřela. Byl to zvláštní pocit – uprostřed toho zmatku, který jsme stále ještě nebyla schopna chápat, ale i přesto mi naháněl hrůzu, jsem se zase opět cítila celá.

Bylo to stejné, jako když člověk po letech najde poslední dílek skládačky, kterou se mu kvůli němu nedařilo složit.

„Co tady děláš?“ vyhrkly jsme jednohlasně, ani jedna se ale nesnažila naše objetí ukončit a proto otázka zůstala nezodpovězená. Cítila jsem, jak mi její slzy začaly máčet bílé tričko, a sevřela ji ve své náruči ještě pevněji.

„Jak dojemné,“ odfrkl si Aro arogantně. Neochotně jsem Carlie pustila a podívala jsem se do jeho tváře, rozšířené zlověstným úšklebkem. Stačil pouhý pohled na jeho obličej, aby se můj žaludek znovu sevřel strachem. V téhle chvíli jsem se ale už vůbec nebála o sebe.

Byla jsem odhodlaná bránit Car, protože ač jsme ani v nejmenším nechápala, o čem ten dědek mluví, podle výrazu v Carliině obličeji mi bylo jasné, že to nic dobrého nebude.

Veškerý vypěstovaný pud sebezáchovy ze mě doslova vyšuměl. Zato city, o kterých jsem si myslela, že jsem je již dávno pohřbila uvnitř svého srdce a které jsem označila nálepkou Nežádoucí, se znovu vyplavily na povrch, doprovázeny neskutečným zmatkem a bolestnou neúčastí.

Zhluboka jsem se nadechla, ale Carlie mě předběhla.

„Můžete mi říct, co tu dělá?“ zeptala se hlasem, který byl příšerně mdlý, a pohodila rukou ke mně. Oči měla při té otázce zastřené slzami a zoufalstvím, jehož původ jsme nedokázala pochopit.

„Carlie, děvče, lidé se sem za normálních okolností dostávají pouze ze dvou jednoduchých důvodů,“ řekl jí tichým, ale zároveň nepříjemně kousavým hlasem, a znovu se usmál tím svým úlisným úsměvem. „Když už si tě Cullenovi tak pracně vychovali, nechápu, proč tě alespoň neseznámili s tím, jak to v naší společnosti chodí. Ale vlastně je docela chápu, asi si mysleli, že bys -“

„O mně a ani o mé rodině nevíš nic,“ vyprskla Carlie rozčileně a z oka se jí vyvalila další slza. Ani v nejmenším jsem nepochybovala o tom, že tohle je slza naplněná vztekem – stejným, který se dmul i v mém nitru.

„Nevím?“ zasyčel posměšně. „Vím toho víc, než by si kdokoli z vás mohl třeba jen myslet. To ty jsi ta, která žije v iluzi. Myslíš si, že máš dokonalou rodinu, která by pro tebe udělala všechno? Myslíš, že teď někoho z nich opravdu upřímně trápí, že jsi tady? Ne, oni teď mají dost starostí sami se sebou. Bojí se o své životy, protože ví, že kdysi sem strčili pazoury, mohli by o ně taky stejně rychle přijít. Byla jsi pro ně takovým malým domácím mazlíčkem, proč myslíš, že by si tě jinak drželi doma? Pokud ti to nedošlo, vysvětlení jsou tu pouze dvě – buď máš nějakou skrytou schopnost, která by se dala probudit přeměnou, anebo mají Cullenovi po smrti tvé matky černé svědomí, protože si myslí, že ji mohly zachránit. O tebe ale nikdy nikomu doopravdy nešlo, chápeš to, dítě?“

Carlie dál stála vedle mě, ale vypadala, jako by ji právě někdo přikoval hřebíkem k zemi. Oči se jí leskly slzami, a zběsile mrkala, jak se je snažila udržet na místě. Ruce se jí třásly a já jsem se neudržela a postoupila krok dopředu.

Jednu roztřesenou ruku jsem jí stiskla, ale vypadalo to, že si toho ani nevšimla. Byla příliš překvapena silou slov, které si právě vyslechla. Já jsem moc dobře věděla, že nic z toho, co Aro prohlásil, nebyla pravda – Cullenovi, především Edward, by za Carlie zabíjeli.

A já si byla jistá tím, že to i Aro moc dobře věděl, jen se snažil Car svými slovy vyvézt z míry.

„Nic z toho není pravda,“ zavrčela jsem rozčileně směrem k němu. Věděla jsem, že se všechny pohledy v místnosti stočili ke mně, ale i tak jsem pokračovala.

„Nevím, o co tu jde, nemám nejmenší ponětí, co po Carlie chcete a ani o čem mluvíte, ale moc dobře vím, že každé slovo, které jste vypustil z úst, byla pouhopouhá lež.“ Aro na mě chvíli hleděl beze slova a poté propukl v hlasitý smích.

„Ta žena má kuráž,“ vysoukal ze sebe a smál se dál. Znechuceně jsem odvrátila zrak a opět se podívala na Carlie. Oči měla stále zalité slzami, nejspíše stále netušila, čemu vlastně věřit, její výraz se ale z bolestného změnil na bojovný.

„Nechápu, proč do toho pleteš moji rodinu,“ řekla. „Tohle je očividně jen mezi mnou a tebou a já bych velice ráda věděla, co po mně vlastně doopravdy chceš.“ Bradu měla bojovně vystrčenou a dívala se mu zpříma do očí. Ruku, za kterou jsem ji stále držela, mi přitom stiskla tak pevně, až to zabolelo.

„Neříkal jsem ti to snad? Lidi se sem dostávají pouze ze dvou důvodů – někteří,“ nepatrně přitom mávl rukou ke skupince za mnou, „jsou tu prostě jen kvůli tomu, abychom na nich uhasili žízeň. A pak je tu ta druhá skupina, ti vyvolení, kterým dáme tu nekonečnou poctu a přeměníme je. Od takových lidí, od budoucích novorozených, se ale očekává, že budou poslušní a projeví nějakou schopnost, se kterou by vstoupily do nového života. O tom prvním se u tebe mluvit nedá, ale s tím bychom si nějak poradili. Ty jsi tu kvůli tomu druhému.“

Carlie se již nadechovala k odporu, ale Aro ji gestem ruky umlčel.

„Když jsme slyšeli, že ti vegetariáni vychovávají lidské dítě, bylo mi jasné, že to musí mít nějakou příčinu a ta je v tomto případě více než jasná. Nepředpokládám, že by se ti s něčím takovým Cullenovi svěřili, jistě by tě nechtěli vystrašit. To ale ještě neznamená, že v sobě nenosíš dar, který by mohl naší gardě hodně pomoct.“ Krvavýma očima přejel po Carliině tváři, jako by se z ní snažil vyčíst, co si vlastně myslí.

Car chvíli pouze stála a mlčela, poté na něj i ona upřela svůj pohled.

„Můžu mít otázku?“ zeptala se rezignovaným hlasem, který byl u ní tak nepřirozený.

Ara její otázka příliš nenadchla, ale muž, který stál po jeho pravici a měl na sobě stejný plášť jako on, ho se svou odpovědí předběhl. „Jistěže.“

„Tvrdíte, že jste slyšeli o tom, že si mě má rodina vzala do péče. Odpuste mi, že to řeknu takhle, ale… Můj otec k vám očividně neměl nikdy takovou důvěru, aby se vám o tom zmínil,“ poznamenala a dál s prázdným pohledem pozorovala Ara.

„To neměl, v tom máš pravdu. Tohle víme od jiného člena tvé rodiny, který nám to ale neprozradil tak úplně dobrovolně. Vlastně, dodnes neví, jak důležitou informaci mi poskytl.“ Zasmál se tak, až mi po páteři přejel mráz. „Nejspíš si ještě vzpomínáš na tetu Rosalii, nebo se pletu, dítě?“

Ztuhla jsem. Možná jsem někdy jeho slovům tak úplně neporozuměla, ale tohle jsem pochopila dokonale. Jediným důvodem, proč tu dnes Carlie stála, byl ten, že se Rosalie, ta neskutečně podlá blondýna, zmínila o Carlie před těmito podivíny.

Aro sice zdůraznil, že to neudělala úmyslně, čemuž jsem také tak úplně nerozuměla, ale i přesto jsem měla, jako již tolikrát, chuť jí vytrhat z hlavy ty její lokny a spálit je.

I tak tu ale stále zůstávalo mnoho otázek. O jaké přeměně to ten debil pořád mluví? Proč jsou Cullenovi tak důležití, že by mělo být dítě, které vychovali, něčím odlišné? A co tu vlastně vůbec dělám já a ti ostatní lidé?

Otázek bylo příliš, ale odpovědi jsme na ně získat nedokázala. Ne teď.

Aro se zvedl a opět přešel ke Carlie. Natáhl k ní ruku, ale ona se jí nechytila. Nevěděla jsem, co po ní chce, ale kůží mi projela vlna adrenalinu.

 „Nechte ji být,“ vyhrkla jsem. „Nechápu… Nechápu, o co tady jde. Tohle všechno mi nedává vůbec žádný smysl, ale… Ať už jde o cokoliv, nechte Carlie na pokoji. Je to ještě dítě, má celý život před sebou. Ať už ta vaše přeměna znamená cokoliv, nabízím se.“

 V místnosti zavládlo tíživé ticho. Tentokrát se ale nikdo nerozesmál.

 Po několika vteřinách, strávených v nejistotě ze svých vlastních slov, udělal Aro krok směrem ke mně. Byl o hlavu větší než já, takže vypadal o to zlověstněji.

 „Nevíš, s čím – a s kým – si to hraješ, holčičko,“ zasyčel a natáhl ke mně ruku. Neochotně jsem mu ji podala, aniž bych věděla, co tím sleduje.

Doufáme, že se kapitola aspoň trošku líbila a zanecháte tu svůj komentář. :) Jinak, pomalu se chýlíme ke konci povídky, pokud se nic nezvrtne, tak vás čeká přibližně takových pět, možná šest, kapitol. 

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 45. kapitola: