Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 42. kapitola

07.06.2012 (15:15) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3487×

Carlie:

Neměla jsem nejmenší ponětí, co se to děje. Kolem mě se jen míhala krajina a mé svaly mě neposlouchaly, tedy spíš neměly možnost se pohnout, jelikož je někdo pevně držel a nedovolil jim ani sebemenší pohyb. Naštvaně jsem se pokusila vydechnout vzduch plic, abych se pak mohla zase nadechnout a zakřičet, jenže někdo měl stále ruku přilepenou na mých rtech.

Pohnula jsem hlavou a podívala se do očí tomu milému klukovi, který mě zval na zmrzlinu. Vyděšeně jsem oči vykulila a pokusila se ho bouchnout do hrudi. Mému chabému pokusu se ten idiot jen zasmál a dál obrovskou rychlostí utíkal přes les.

Až teď mi začaly věci docházet… Ten Alicin telefonát, jeho přílišná krása a nakonec i to, že on určitě nebude člověk. Od malička se do mě vtloukaly věci o upírech, a i když mě to nikdy moc nezajímalo, věděla jsem, že upíří oči rozhodně nemohou být modré. Tak co je, ksakru, zač?

Na chvíli jsem se dostala z víru svých myšlenek a pokusila se mu znova vytrhnout. Tentokrát se mi aspoň podařilo docílit toho, že musel použít obě ruce a já teď mohla začít křičet. Jenže namísto toho jsem byla tak ohromená vším kolem sebe a na řev úplně zapomněla.

„Co po mně chceš?“ Vystrašený tón v mém hlase ho pobavil. Nezastavil se, pořád utíkal dál, teď už jsem ale začínala vidět konec lesa.

„Já? Já po tobě chci jen to, abys byla zticha. Nechci kvůli tobě problémy, jasný? Takže drž tu svou roztomilou pusinku a buď ráda, že ještě žiješ,“ řekl a já velmi rychle poznala, že i jeho už smích přešel a že to všechno myslí smrtelně vážně.

„Kdo jsi?“ pokusila jsem se o silnější hlas, ale znovu z toho vyšlo vystrašené kuňkání malého dítěte.

„Jsem ten, co ti pravděpodobně něco zlomí, jestli, do prdele, nezmlkneš,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval. Jeho vyhrožování mě naštěstí nevyvedlo z míry, kdyby mi chtěl něco udělat, udělá to hned. Stejně mi to ale ještě zvedlo adrenalin v žilách a já na něj hodila nasupený pohled.

Jakmile ho spatřil, jeho pobavení bylo zpět. Nic už ale nestihl říct, neboť právě i se mnou v náručí vyběhl z lesa. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jestli jsem si myslela, že se octneme někde uprostřed divočiny, mýlila jsem se, a hodně. Stáli jsme na asfaltové silnici a kolem nás přistávaly a vzlétaly letadla.

Vůbec jsem nechápala, jak jsme se sem dostali. Neměly by letiště být náhodou trošku víc zabezpečené? Počkat… Já, letiště, únos… Bože můj, zaúpěla jsem v duchu, nahlas jsem už radši nic neříkala, byla jsem ráda, že pořád dýchám.

V klidu se se mnou rozešel k malému letadlu, co stálo kousek od nás. Těkala jsem hlavou i očima ze strany na stranu. Přece jen jsem po tom všem nechtěla umřít tím, že mě srazí letadlo.

Během pár sekund jsem konečně znova stála na svých nohách.

„Ani to nezkoušej, víš, že bys neutekla,“ ozval se za mnou děsivý, ale sametový hlas. Nestihla jsem se otočit, protože mě už ten někdo tlačil do letadla. Na poslední chvíli jsem se podívala do škodolibého výrazu toho kreténa, co mě unesl. Do očí mi vyhrkly slzy. Co jsem komu udělala?!

Než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem byla připoutaná na sedadle u okénka a sledovala, jak se všechno rozmazává a potom i vzdaluje. Rozhlédla jsem se kolem sebe, letadlo bylo celkem malé, ale zato luxusní. Spolu se mnou v něm byly ještě další dvě osoby, co seděly vedle sebe kousek ode mě a pobaveně a zvědavě zároveň mě pozorovaly.

„Co?“ vydechla jsem naštvaně a zpražila je smrtícím pohledem. Teda aspoň jsem si myslela, že byl smrtící, doteď…

„A Aro nevěděl, co na ní mají… Já ji znám pět minut a je mi to jasný,“ zasmál se chlap, co by se v klidu mohl množstvím svalů měřit s Emmettem.

Emmett, povzdychla jsem si a přestala je poslouchat. Proč tu teď není? Proč mě teď nepřijde zachránit? Vzlykla jsem. Proč jsem mu nikdy nic neřekla? No jo, protože jsem si byla jistá, že on to tak necítí, a taky jsem věděla, že by se to tátovi nelíbilo, ale co teď? Co když umřu a on se to nikdy nedoví? Nikdy se nedoví, že jsem z něj hotová, že při každém jeho úsměvu mám motýlky v břiše, že… ho asi minuju…

Znovu jsem zavzlykala a tentokrát nechala průchod i slzám. Stále jsem se dívala z okénka a v hlavě si přehrávaly ty miliony momentů strávených s ním. Rukávem od mikiny si utřela slzy z očí.

Všechno bude v pořádku…

Třeba se ti to jen zdá…

Táta tě zachrání…

Jsi moc mladá, neumřeš…

Najednou má víčka ztěžkla a mé vědomí s myšlenkou, že musím doufat, navštívilo říši snů.

Edward:

Byl jsem jako na trní, ten kluk se mi prostě nezdál, ale spoléhal jsem se na svůj dar, který jasně říkal, že ten nemyslí na nic špatného. Z myšlenek mě vyrušil až nepříjemný zvuk pevné linky. Líně jsem vstal z židle u okna a pomalým krok se došoural k poličce, na níž telefon ležel.

„Ano?“ zamumlal jsem a opřel se o poličku.

„Edwarde, poslouchej mě a prosím tě, nepanikař,“ poznal jsem Alicin vyděšený hlas. V chvíli jsem už zpozorněl a okamžitě se napřímil.

„Co se stalo…“ Nenechala mě ani domluvit a spustila na vodopád slov.

„Carlie unesli. Vize přišla až na poslední chvíli, ale hned jsem ti volala, jenže to zvedla Carlie. Řekla jsem jí, ať jde okamžitě domů, ale něco se tam semlelo a típla mi to… Promiň, Edwarde, já…“

„Kde je?“ přerušil jsem tentokrát já ji.

„Na cestě do Volterry,“ zamumlala sotva slyšitelně.

Jako ve snách jsem odlepil telefon od ucha a v pravé ruce jej rozdrtil. Bez přemýšlení jsem vyběhl z domu a utíkal po Carliině stopě.

Takhle rychle jsem snad ještě nikdy neběžel a taky jsem si ještě nikdy tolik nenadával. Jak jsem to mohl dopustit? Jak přede mnou mohl schovat svůj záměr? A proč, do prdele, do Volterry?

Carliina stopa končila někde uprostřed letiště. Nasraně jsem dupl nohou, až pode mnou praskl asfalt. Zvedl jsem hlavu a nad sebou spatřil stoupající letadlo a v něm hnědovlasou dívku. Za normálních okolností bych si nebyl jist, jestli je to ona, protože už bylo letadlo docela vysoko, ale teď…?

Tak to jsi totálně posral, Edwarde, zanadával jsem v duchu a rozběhl se zpátky k letištní hale. 

Vím, že tato kapitola byla příšerná, ale snad vás to neodradí od komentávání, jelikož se počet komentářu docela snížil - mrzí nás to. Když víte, že je tu někdo, komu na povídce záleží a je ochoten vám věnovat deset sekund svého času, hned se vám píše líp. :) Takže snad předem děkujeme. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 42. kapitola: