Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 37. kapitola

22.04.2012 (11:15) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3540×

37. kapitola

Někdy, především když člověk dlouho a často snáší bolest, zvykne si na její palčivou chuť. Psychická bolest a pochyby o něm samotném se stanou samozřejmostí a už mu nepřijdou zvláštní, ba naopak – zvykne si, že jsou součástí jeho samotného.

Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že já jsem jedním z těchto případů. Stále znovu a znovu jsem ochutnávala, jak hořce chutná zklamání, bolest, samota a to jenom proto, abych si mohla uvědomit, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř…

Ač jsem si to nechtěla přiznat, odjížděla jsem z Forks s marnou nadějí, že se mi při mém cestování konečně podaří odloučit od bolestivé minulosti a naučím se žít přítomností. A ze začátku také vypadalo, že se vše daří přesně tak, jak má.

Během prvního měsíce se nám, společně s babičkou, podařilo objet hned několik významných evropských měst. Musela jsem uznat, že po těch měsících strávených ve městečku, které bylo ze všeho nejvíce proslaveno zataženým a deštivým podnebím, to byla více než příjemná změna.

Ne všechno ale v té době vypadalo tak růžově. Sice jsem viděla, že babička je z našeho společného cestování nadšená a že si ho užívá, její stav se ale s každým dalším týdnem, dnem i hodinou více a více zhoršoval. Z jejích tváří vyprchala veškerá barva, vlasy ztratily lesk, a co bylo nejhorší, někdy přicházely i dny, kdy nepoznávala ani mě a vlastně ani sebe.

Bylo to těžké. Bylo těžké koukat se do tváře svého vůbec posledního žijícího příbuzného, a přitom v jeho pohledu vidět prázdnotu, která vždy zastudila stejně jako led.

A takových chvil s postupem času přibývalo a mně došlo, že už ji nemůžu vláčet po všech čertech, ať už by ji to dělalo sebevětší radost. Tušila jsem, že ve stavu, ve kterém se nachází, je jí už asi stejně jedno, co se s ní děje. Stejně jsem ji ale nechtěla zbytečně stresovat zdlouhavou zpáteční cestou, proto jsem ještě toho dne sbalila všechny kufry a společně s ní se vydala do nejbližší nemocnice.

Tam mi potvrdili pouze to, co už jsem stejně dávno věděla – babička na tom byla opravdu dost zle. Slyšet ta slova z úst doktora, to sebou neslo i jakousi zvláštní oficialitu, ale také mě to donutilo smířit se s tím, že se ke mně mílovými kroky blíží doba, která nebude zrovna snadná.

Babička měla v nemocnici zůstat ještě několik dalších dnů, protože lékař se chtěl ujistit, že kromě potíží, které jsou způsobeny její nemocí, jí nic jiného není. Poté jsem si ji měla vzít domů…

To se ale snadněji řeklo, než udělalo. My aktuálně totiž žádný domov neměly, nebo byl spíše na kilometry vzdálený. Doktor mi na rovinu řekl, že její převoz do Forks by byl nejenom nákladný a složitý, ale také velice riskantní. A tak jsem se soustředila na další alternativu – najít nějaké vyhovující bydlení poblíž.

Nakoupila jsem snad všechna vydání novin, která zrovna byla v trafice k dostání, a celé noci se nořila ve stranách plných inzerátů na bydlení.

Většinou jsem si uvařila celou konev kávy – v poslední době jsem spánku moc času nevěnovala – a to pořádně silné a usadila se v jednom z křesel v pokoji, který jsem měla pronajatý v hotelu.

Tahle noční snaha mi sice nebyla nic platná, a jediné, co přinášela, byly tmavě šedé kruhy rýsující se pod mými víčky, ale i tak jsem to nevzdávala.

Jednoho večera, přesně čtyři měsíce po našem odchodu z Forks, se mi rozdrnčel telefon. Překvapeně jsem vzhlédla očima od kusu novin, v kterém byly barevně zvýrazněny vyhovující inzeráty. Netušila jsem, kdo by mě mohl shánět, navíc v tak nekřesťanskou hodinu.

Natáhla jsem se pro telefon a dříve, než jsem váhavě stiskla zelené tlačítko, jsem se klidně uvelebila v polstrovaném gauči.

„Prosím?“ zamumlala jsem do telefonu a prsty jsem si přiložila na spánky.

„Dobrý večer, slečno Swanová,“ poznala jsem po chvíli váhání v telefonu nervózní hlas jedné z nemocničních sester. Můj žaludek náhle udělal kotrmelec a poté se nepříliš nadšeně vrátil zpět na své místo. Tenhle noční hovor jistě nemohl být znamením něčeho dobrého.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se a snažila se udržet svůj hlas v únosné hladině.

„No… Vaše babička spadla a nejspíše si zlomila nohu. Nevypadá to příliš dobře. Mohla byste, prosím, přijet?“ Dříve, než tahle slova v telefonu dozněla, jsem se již zvedla ze židle a chňapla po své džínové bundě.

„Za chvíli jsem tam,“ zahlaholila jsem a zavěsila. Mobil jsem si hodila do kabelky, rukou si nevědomky prohrábla vlasy a bez dalšího přemýšlení vyběhla ze dveří.

Schody jsem brala po dvou a cestu k nemocnici vzala jako přípravu na závod ve sprintu. Když jsem ale dorazila na oddělení, došlo mi, že můj spěch byl vlastně úplně zbytečný. Sestry mě posadily na chodbu a požádaly mě, abych počkala na vyjádření ošetřujícího lékaře.

Jak jsem ale měla zůstat v klidu, a jen nečinně čekat na chvíli, kdy mi lékař oznámí, jestli má babička bude v pořádku nebo ne?

Moc dobře jsem sice věděla, že tohle je spíše než cokoliv jiného otázka života a smrti, jen tak lehce jsem si to ale připustit nedokázala. A radši jsem si chtěla tisíckrát dokola lhát, než si jednou přiznat pravdu a  sesypat se přímo před zrakem nemocničního personálu.

Po několika minutách, které se mi ale zdály delší než celé roky, se dveře ambulance konečně otevřely. Lékař se rozhlédl po chodbě a poté zamířil přímo ke mně.

„Sestry vás již jistě informovaly o tom, že vaše babička prodělala menší úraz,“ začal a já jen přikývla. „Spadla z postele, bohužel ale dost nešikovně. Při pádu si zlomila krček stehenní kosti, což v tomto věku rozhodně není žádné neobvyklé zranění. V jiných případech často není operace vůbec nutná, tady ale jiné řešení než chirurgický zákrok nevidím. Bohužel, ve stavu, v jakém se vaše babička nachází a navíc v jejím věku…“ Zarazil se a jen pokýval hlavou.

Více říkat nemusel. Bylo mi úplně jasné, co má na mysli. V těchto případech bylo procento úspěšnosti operace minimální.

Po jeho slovech jsem se necítila tak, jako by mi oznámil, že babička jde na „pouhou“ operaci, bylo to úplně stejné, jako by mi rovnou řekl, že zemřela. Věděla jsem, jak ta operace dopadne. A tak jsem se sebrala a se slzami v očích se vydala pryč z nemocnice.

V srdci mi zela ohromná bolavá díra a já neměla nic, čím bych ji mohla zaplnit. Slzy mé zoufalství sice skrýt nedokázaly, ale bylo to to jediné, čím jsem dokázala dát najevo, co cítím. Proto jsem si v nedalekém parku dřepla na ošoupanou lavičku, hlavu si složila do dlaní a ve stejné poloze vydržela až do rána, kdy mě vyrušil další telefonát, který mi pouze potvrdil to, co už jsem stejně věděla.

Další týdny jsem měla zahalené v jakési mlze. Jako jediná žijící pozůstalá jsem musela zařídit pohřeb, což pro mě bylo nesmírně deprimující. Ani já jsem ale neměla nikoho, kdo by mě v tu chvíli podržel a pomohl mi, takže to nakonec opravdu zbylo pouze na mě.

Těsně před pohřbem jsem se také snažila kontaktovat Harryho. I on byl člen mé rozpadlé rodiny a věděla jsem, že i on by chtěl na babiččině pohřbu být. Nemohla jsem se mu ale dovolat a vysvětlení přišlo již o několik dní později, kdy mi zavolala jeho matka a oznámila mi, že měl Harry autonehodu a na následky svých zranění nakonec v nemocnici zemřel.

A to byla ta poslední kapka.

Ten večer jsem se sbalila, odjela na letiště a koupila si letenku na nejbližší let.

Chtěla jsem jediné – začít znovu. Věděla jsem, že se chovám jako slaboch, který utíká od své minulosti, ale já cítila, že to udělat musím. Že si musím dát ještě poslední šanci…

Jediné, co mě v té chvíli pojilo s minulostí, byli Cullenovi, rodina, která byla tak dokonalá, že to snad ani nemohlo být skutečné. Chyběli mi všichni do jednoho. Chyběla mi Carlie a její smích, Emmett se svými protivnými žertíky i Edward a jeho pronikavě zlaté oči.

Ale věděla jsem, že bez takové nicky, jakou jsem byla já, jim bude lépe.

 Děkujeme za komentáře u minulé kapitolky, které nám opět udělaly ohromnou radost a doufáme, že tu i dnes zanecháte svůj názor. Většinu z vás překvapil ten časový skok. Snad vás uklidním tím, že žádný další posun nebude.

Příští kapitolku píše Kajka a my se v ní konečně pořádně podíváme na to, jak se během deseti let změnil život ve vile Cullenových. Myslím, že se máte na co těšit.
A co se během těch deseti let stalo s Bellou? Můžu vám slíbit, že v další kapitole z jejího pohledu se již dočkáme srovnání obou časů. :) 

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 37. kapitola: