Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 22. kapitola

02.01.2012 (11:30) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4310×

Od toho dne, kdy nás navštívil Harry, se vše motalo jen okolo Carlie. Tedy přesněji řečeno, kolem toho, jak ji uchránit. Každý si s tím lámal hlavu, ale ani jednoho člena rodiny nenapadlo rozumné řešení. Nejrozumnější a nejlepší by asi bylo, abych se s tím nějak vypořádal a udělal všechno pro to, abych sociální pracovnici co nejlépe přesvědčil, že se u mě má Carlie dobře. Věděl jsem, že je to tak správné, ale zároveň mi i bylo jasné, že je zde stále pravděpodobnost, že přijde nějaká žena podobná té, se kterou jsem mluvil po telefonu, a všechno bude v háji.

A proto v mé hlavě vznikla i nová, naprosto nepřístupná teorie… Co kdybych nás jednoduše „sprovodil ze světa“? Upíři to tak dělávají běžně, prostě se na pár let vypaří a pak se zase objeví. Jenže… Kdo mě opravňuje k tomu, abych Carlie takhle zničil život? Možná, že i v dětském domově by jí bylo líp než se mnou na útěku. Udělal bych to prostě jen čistě pro sebe a věděl jsem, že je to špatně.

Kdyby se mě ale někdo zeptal, jestli bych dokázal žít bez Car… Má odpověď by byla jasná, samozřejmě, že ne. Je to moje malá holčička a já se jí nikdy nevzdám. Kdyby mi ji sebrali, tak bych nastoupil na první letadlo do Volterry a ukončil svůj život, který už by stejně neměl smysl… Život bez milované dcery a krásné Belly. Byl jsem si jist, že kdybych mohl spát, tak se to stane mou noční můrou.

„Tatí,“ zazpívala mi smutně Car do ucha. „Ty už zase nečteš, co se děje?“ pokárala mě. Já sem opravdu úplně mimo! Jak jenom může upír zapomenout na to, že čte pohádku a začít rozjímat?

Nechápavě jsem pokroutil hlavou a omluvil se. „Promiň, Car, mám nějaké starosti v práci,“ zalhal jsem a vstal z postele. Carlie se ale nenechala odradit a vyrazila za mnou.

„Tati, je mi už pět. Víš, že mi to můžeš říct, viď?“ ujišťovala se ta malá rozumbrada. Ona mě opravdu dokáže pobavit i v té nejhorší chvíli. Široce jsem se na ni usmál, ale zároveň jsem měl co dělat, aby z toho nevznikl nějaký nechutný škleb. To se mi v poslední době docela dařilo…

„Jistě, zlatíčko.“ Vzal jsem ji do náruče a otočil se zpět k posteli. „Ale teď musíš jít spinkat, zítra k nám přijde návštěva,“ řekl jsem, vědom si svého nejistého a zoufalého pohledu. Teď už jsem jen doufal, že v té tmě na mě neuvidí.

„Teta Bella?“ vykřikla nadšeně, ale hned, jak jí došlo, co řekla, tak si oběma ručičkama zakryla pusinku a omluvně se na mě podívala. Styděla se za sebe, četl jsem jí to v hlavičce. Věděla, že mi to ubližuje, ale zároveň vůbec netušila, že se na ni za to nikdo nezlobí.

„To nevadí, zlato. Mně se po ní taky stýská.“ Pohladil jsem ji po tvářičce a pořádně přikryl dečkou s medvídky. „Přijde jedna paní, chce se na tebe podívat, víš…“ Snažil jsem se být co nejjemnější, ale netušil jsem, jak jí to říct. Nějak jsem musel… Přece jen to nepůjde úplně mimo ni. Podle toho, co jsem slyšel, tak sociálka chce většinou mluvit i s dítětem. To mě upřímně docela děsilo.

„Jaká paní?“ ptala se se zájmem a zase se posadila. Nahnula se k nočnímu stolku a rozsvítila lampičku.

„Ona potřebuje vědět, jestli se o tebe dobře starám,“ odpověděl jsem.

„A proč? Co je jí do nás?“ rozčilovala se jako nějaká puberťačka, což se mi vůbec nelíbilo. Zase na ní bylo poznat, že strávila několik dní ve společnosti Emmetta.

„Beruško, o to se nestarej, na to máš času dost,“ ujišťoval jsem ji, ale její výraz mě vůbec nepřesvědčil o tom, že by mi chtěla věřit. Radši jsem to hned zamlouval. „Zítra ráno se o tebe na chvíli postará Alice, jo? Já musím jít ještě něco zařídit. Pak si pro tebe přijedu a pojedeme k nám do bytu,“ vysvětloval jsem jí zítřejší plán.

„A proč se na mě ta paní nemůže podívat tady? Já chci zůstat doma.“ Založila si ručičky na hrudi a začala se nafukovat.

„Pro slepičí kvoč, Carlie,“ odvětil jsem. „Prostě to tak bude, nedá se nic dělat,“ řekl jsem nekompromisně.

„Mmm…,“ zamručela naštvaně. „Už chci spát,“ oznámila, zhasla lampičku, otočila se na druhý bok a zavrtala se hluboko do deky.

„Promiň a dobrou noc.“ Se špatným pocitem jsem opustil pokoj.

Alice:

Před svítáním jsme s Jasperem opustili pokoj. Tedy, ne že by se nám chtělo, ale Carlie obvykle moc dlouho nevyspávala a my jí museli připravit něco na snídani. Esmé totiž musela nutně do práce, a tak to zbylo na nás. Carlisle měl dnes službu a Emmett byl celou noc na lovu.

Jen jsem si povzdechla a s nedůvěřivým pohledem otevřela ledničku. Jak já jsem ten pach nesnášela! Ale co jsem mohla dělat, Jasper byl ještě větší padavka než já.

„Zlato, stojíš tam už patnáct minut, stalo se něco?“ vyrušil Jasper mé rozjímání nad tím lidským hnusem. Se znechuceným výrazem jsem se k němu otočila.

„Nic tam není,“ oznámila jsem ledabyle a udělala krok dozadu, abych mu uvolnila cestu.

Jazz se rychle přemístil k ledničce a rychle z ní vytáhl mléko a ze skříňky vzal cereálie. Nevěřícně jsem ho pozorovala.

„No co? To jsem odkoukal od Carlislea, ten to tak dělá, když tu není Esmé,“ zasmál se a já s ním.

Z vrchu už byly slyšet lehké krůčky, které se pomaličku přibližovaly k nám. Za chvilku se naše princezna objevila v kuchyni a sedla si ke stolku. Nenápadně jsem před ní strčila misku s mlékem a krabici cereálií.

„Esmé tu není, co?“ povzdechla si, ale ani se na nás nepodívala a pustila se do snídaně.

Po celu dobu její snídaně jsme ji s Jazzem se zájmem pozorovali. Ani jeden z nás nedokázal pochopit, jak to může jíst. Taky to v polovině vzdala, akorát za chvíli nezapomněla dodat, že tady se nedá ani v klidu najíst.

„Teto Alice, můžu si jít hrát ven?“ zeptala se maličká s nadějí v hlase. Moc se mi nechtělo ji tam pouštět samotnou, ale momentálně nebyl nikdo, kdo by tam s ní mohl jít. Nevěděla jsem si rady, ale její psí očka mě přesvědčila. Pokývala jsem hlavou, napomenula ji, aby byla jen před domem a aby byla opatrná.

Stále jsem poslouchala, jestli se venku něco neděje, ale všechno bylo v nejlepším pořádku. Car si hrála na pískovišti a broukala si u toho nějakou písničku z pohádky. Šla jsem s Jasperem do pokoje, abych mu vybrala nějaké oblečení do školy. Někdo se tam holt někdy ukázat musí.

Otočila jsem se ke skříni a rozhodovala se mezi modrou a černou košilí, když vtom se mi okolo pasu omotaly silné paže. Než jsem se nadála, tak jsem ležela na posteli a nade mnou se skláněl Jasper a přivlastnil si mé rty.

„Jazzi, no tak, musíš do školy,“ zasmála jsem se, ale vůbec jsem si nepomohla. Naopak… Jazz mě začal líbat ještě usilovněji a přitiskl se ke mně.

„Nikam nemusím,“ zavrčel uprostřed polibku. Vzdala jsem to a naplno se do této chvilky vložila. Bylo to úžasné, ostatně jako vždy. S Jasperem jsme spolu tak dlouho a on mě nikdy neomrzí. Upíří láska je opravdu věčná, za to bych se mohla zaručit. A právě proto mi dělá starosti Edward. Co když se do Belly opravdu zamiloval, tak jak to říká Jazz?

Náš polibek najednou přerušil příšerný výkřik, tedy spíše řev. Okamžitě jsem poznala Emmetta a hned nato zacítila krev. Moc dobře jsem poznala, čí je. Rychle jsem přišpendlila Jaspera k posteli a snažila se ho uklidnit pohledem, protože jeho oči nabraly až nebezpečně černou barvu.

Rychle jsem vyběhla z pokoje a zamkla za sebou. Bylo mi sice jasné, že to Jaspera nezastaví, ale snad ho to trošku probere. Neměla jsem už ale čas, abych vymýšlela něco dál, musela jsem se dostat ke Car. Neuvěřitelnou rychlostí – i na upíra – jsem se dostala před dům. Nikdo tu nebyl, a tak mi nezbylo nic jiného, než se pořádně nadechnout a běžet po pachu. Ucítila jsem tolik krve, že jsem měla co dělat, abych se ovládla.

Než jsem se dostala k lesu, uviděla jsem Emmetta, jak nese Carlie v náručí. Oba dva byli celí od krve. Emm měl naprosto zoufalý a rozzuřený pohled a Carlie? Ta se netvářila nijak, protože omdlela. Celou jsem si ji prohlédla. Pravou nohu v naprosto nepřirozené poloze, ale takhle z dálky jsem nedokázala identifikovat, co přesně se to stalo. Až když se přiblížili, tak jsem spatřila… To se ani nedalo popsat! Car měla otevřenou zlomeninu holenní kosti. Vypadalo to naprosto příšerně…

„Do prdele, Alice!“ zařval mi Emmett do obličeje. „Pohni! Startuj Porsche, musíme do nemocnice!“ ječel hystericky. Já jsem křičet nedovedla, ale uvnitř jsem se cítila úplně stejně, možná ještě hůř. Věděla jsem, že se to stalo kvůli mně.

Jako obvykle zde necháváme poděkování za komentáře u minulé kapitoly. Je možné, že si ani nedokážete představit, jak moc nás to nabíjí energií, která je k psaní povídek opravdu potřeba. :D Jste neuvěřitelné.

Doufáme, že komentáře necháte i zde. :) Předem děkujeme.

Další kapitolku píše samozřejmě DarkFireflies a já si myslím, že se rozhodně máte na co těšit. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 22. kapitola: