Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 8. kapitola

01.01.2011 (07:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1389×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Někdo do mne strčil a já spadla z postele na zem. Otevřela jsem oči. No ovšem, hned mě mohlo napadnout, že to bude Vlaďka!
„Hej! Co to děláš?!“ vykřikla jsem.
„Já? Nic. To ty mě pořád zkopáváš z postele! Mimochodem, co tady děláš?“ zeptala se.
Nevím, co mi bylo, asi jsem byla hodně naštvaná, ale prostě jsem se zvedla a odešla. Bylo mi jedno, co si myslí. Seběhla jsem dolů po schodech.
„Alice?“ zeptala jsem se, „Nezašla bys na nákupy?“
Usmála se. „Jasně!“ vykřikla nadšeně, vzala mě za ruku a táhla mě ven.
Musím přiznat, že až takhle jsem si nákupy nepředstavovala… tedy… takhle jsem si nepředstavovala cestu. Přijely jsme k obchoďáku. Náhle Alice ztuhla.
„Vidíš něco?“ zeptala jsem se.
„Volturiovi…,“ špitla.
„Co je s nimi?“
„Přijdou dříve,  než jsme mysleli.“
„Kdy?“
„Dnes… v noci.“
„Vracíme se domů! Musíme všechny varovat!“ vykřikla jsem.
Alice okamžitě otočila auto a jely jsme zpět.

⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈

4. srpna, 18:00

Dnes možná můj život skončí. Tentokrát to ale není pokus o sebevraždu, jak jsem se již několikrát v životě pokoušela. Budu zavražděna rukama těch, které miluji. Rukama upírů. Rukama Volturiových. V hloubi duše doufám, že tohle není poslední večer mého života, ale moc nevěřím tomu, že by tohle byly plané řeči. Bojím se. Opravdu se bojím, přestože já, Vlaďka i Lucka máme ochranu od Cullenových. I přesto se bojím. Zbývá několik hodin, pak se zvedneme a půjdeme na louku, kde se máme s Volturiovými střetnout. Snad přežijeme… kéž by.

Veronika

Odložila jsem tužku. Právě jsem dopsala svůj první – a nejspíš také poslední zápis do deníku, od té doby, co jsem zde. Povzdychla jsem si. Jasper se na mne podíval.
„Bude to dobré,“ řekl mi.
„Já nevím, Jazzi… bojím se,“ odpověděla jsem a smutně jsem se na něj podívala.
Sedl si na gauč a já se mu schoulila do náruče. Plakala jsem. Nemyslím si, že by Alice žárlila – já do jejího drahého manžela zamilovaná nejsem a za druhé by jí Jasper nebo Edward mohli říct, jak mi je. Jasper mě pohladil po vlasech.
„Já vím, že se bojíš… je to samozřejmé. Ale věř mi, zvládneme to. Nikoho z vás nezabijí,“ řekl.
„Ach Jazzi!“ zašeptala jsem.
Po tvářích mi stékaly slzy a vpíjely se mu do košile. Nevadilo mu to. „Neplakej,“ řekl.
Ale já musela plakat. Byla jsem plná zoufalství a smutku, musela jsem to ze sebe dostat. Zvláštní. Osoba, která na mne nikdy dvakrát nezapůsobila, je teď jako můj nejlepší přítel. Jako starší bratr, který mi vždycky poradí.
„Vyprávěj mi o svém lidském životě,“ řekla jsem, „sice to tak trochu vím z filmu Zatmění, ale chci to slyšet ještě jednou. A ne slovy toho herce, ale tvými slovy… chci mít alespoň pocit, že jsem v bezpečí.“
Podíval se do prázdna, zorničky se mu roztáhly vlivem vzpomínek a já věděla, že brzy začne mluvit. Podívala jsem se na něj, stále mu sedíc v náruči a čekala jsem.
„Byla to válka Severu proti Jihu,  jak se tomu občas říká. Já si to však pamatuji jako Občanskou válku. Byl jsem nejmladší major v texaské kavalérii. Bojoval jsem po boku Abrahama Lincolna,“ řekl a usmál se na mne.
„Jaký byl?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Byl to čestný muž. Měl smysl pro spravedlnost a chtěl rovnoprávnost pro všechny. Jak pro nás, tak i pro otroky Jihu. Zasazuji se o to, aby se z černochů stali voliči nebo spříseženci, aby byli prohlašováni za schopné vést úřady nebo mít sňatky s bílými lidmi, řekl kdysi. Jeho slova si pamatuji přesně. Nebojoval jsem s ním však v hlavní bitvě, jen v takových… postranních. Poslal mě poté, abych evakuoval ženy a děti, abych je odvedl do bezpečí. Tobě nejvíc věřím, Jaspere. Vím, že to zvládneš lépe, než kdokoli jiný, řekl. To byla poslední slova, která jsem z jeho úst slyšel. Při plnění tohoto úkolu jsem jednu noc potkal ji… Mariu. Byla krásnější než kdokoli, koho jsem do té doby potkal.Vypadala jako anděl. Jenže to, že byla Anděl Smrti, na to jsem přišel až potom…“
„Anděl Smrti?“ zeptala jsem se.
Přikývl. „Jako my všichni. Bereme životy.“
„Nemůžete za to.“
„Neříkám, že za to můžeme. Ani ona za to nemohla. Tvořila armádu. Člověk, který žije ve válce se jí hodil nejvíc. Miloval jsem ji… ale ona byla jen úžasná herečka,“ řekl a tvář se mu stáhla smutkem.
„Tahala za nitky, byl jsi její loutka, stejně jako ostatní z armády,“ řekla jsem a on přikývnutím potvrdil má slova.
„Tak pojď, půjdeme,“ řekl a zvedl se.
Nechtěl, abych spadla, takže mě vzal do náruče. Ani jsem si toho nevšimla. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že stojí a já nepadám. Třásla jsem se strachy. Přitulila jsem se k Jasperovi a přála jsem si usnout. Usnout a probudit se až po tom všem. Zavřela jsem oči a usilovně jsem se snažila, aby tak zůstaly. Jsem unavená, jsem unavená, jsem unavená, namlouvala jsem si vytrvale. Jenže má mysl se nedala oklamat. Unavená jsem nebyla a i kdyby – myšlenky mi nedovolily usnout. Mírné cukání způsobené chůzí ustalo a já věděla, že jsme na místě. Otevřela jsem oči. Byli jsme na louce sami… zatím. Přála jsem si, aby to tak zůstalo. Náhle se v dálce v mlze objevily obrysy postav a já opět dostala hrozný strach. Věděla jsem, kdo to je, věděla jsem, co chtějí. Podívala jsem se vyděšeně na Vlaďku s Luckou. Ani ony nevypadaly klidně. Jasper mě postavil na zem. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od nich. Blížili se. Šli pomalu a o to působili hrozivěji. Kéž by se rozběhli, abych už to měla za sebou! Tmavé pláště se jim zlověstně vlnily kolem nohou a já se modlila, aby se mi nohy samovolně nedaly do pohybu a já neutekla. Klepala jsem se. Začala se probouzet má představivost. Čekala jsem jen na to, až mě chytí Arova kostnatá ruka a jeho špičáky mi proříznou napjatou, bledou, jemnou pokožku, zakrývající moji krční tepnu. Zastavili se sotva dvacet kroků od nás. Carlisle a Aro vystoupili jako vůdci klanů naproti sobě.
„Aro,“ řekl Carlisle a díval se mu do očí, „to, co děláš, není nutné.“
Aro se zlověstně usmál. „Vidím, že si jsi vědom toho, proč jsme tady.“
„Ano, jsem si toho plně vědom.“
„Pak také zajisté víš, v jakém případě opět odejdeme,“ odpověděl Aro – v tomto se nejspíš vyžíval.
„Ano, to vím také,“ odpověděl Carlisle, „jenže to opravdu není nutné. Ony to tajemství udrží. A… věděly to už předtím, než nás poznaly. Ví to z knih, které napsala jistá spisovatelka. Napsala o nás čtyři knihy. Když říkám o nás, myslím o Cullenových… no, vy jste tam také, aby ses náhodou neurazil…“
Aro se zamračil. Já Carlislea obdivuji, jak si dokáže v téhle chvíli z něčeho – a zvlášť z někoho, z Volturiových – dělat legraci?
„To nic nemění na faktu, že jste porušili zákon! Držet u sebe lidi! Držet u sebe potravu jako domácího mazlíčka!“ rozječel se Aro.
Byl se svým zdravým rozumem v koncích, avšak – přátelé, ruku na srdce – je to nějaká novinka?
„Aro, my žijeme jinak, to přeci víš!“ zamračil se Carlisle.
Náhle se Aro uklidnil a šel přímo k Lucce.
„Voní ale moc dobře, že?“ zeptal se a rukou jí probral vlasy.
Polekaně ucouvla. „Nech mě na pokoji!“
Aro se zasmál. „Ale no tak! Může to také být ten poslední dotyk, který zažiješ před svojí smrtí, tak neutíkej! Stejně nemáš šanci!“
Lucka poraženě zůstala stát a nechala se Arem obcházet.
Alice dala pokyn a všichni – Cullenovi – se rozběhli k Arovi. Odrazili ho přesně ve chvíli, kdy odhrnul vlasy z Lucky krku. Rozzuřeně zařval a vrhl se na Emmetta.
„Carlisle, smím ho zabít?!“ vykřikl.
„Jestli chceš!“ odpověděl Carlisle, zatímco bojoval s Caiusem.
Ozvalo se hrozivé, suché trhnutí. Otřásla jsem se. Podívala jsem na předmět, který se dotkl mé nohy. Byla to… Arova hlava. Kdyby to byla hlava Carlislea, nepřežila bych to. Kdyby někoho jiného z Cullenových, omdlela bych. Když to je Arova hlava, jen jsem ucouvla. Caius nebyl schopen slova a vyděšeně hleděl na to, co z jejich vůdce zbylo… odběhl od Carlislea co nejdále. Marcus se na mne, Lucku a Vlaďku podíval.
„Arova smrt vám nedaruje svobodu. My se vrátíme,“ řekl, otočil se a zbytek Volturiových se pomalým tempem táhl za ním.
Carlisle zapálil Arovo tělo a všichni jsme se společně dívali, jak nám mizí před očima. Nejen lidé, ale i upíři: Prach jsme, v prach se obrátíme… V jeho případě spíš v popel. Sesunula jsem se na zem a rozplakala jsem se. Lucka se ke mně vrhla.
„Verčo, Verčo, bude to dobré! Jsou pryč, zvládli jsme to, je to v pořádku,“ uklidňovala mě.
„Nic není v pořádku, Lucko!“ vyjela jsem na ni, „Oni se vrátí!“
Ach, kéž bychom sem nikdy nejely! Řekla jsem si. Kéž by tohle vše byl jen sen! Kéž by Cullenovi neexistovali! Kéž by neexistovali žádní Volturiovi!

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 8. kapitola: