Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 7. kapitola

31.12.2010 (12:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1319×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Seděla jsem zalezlá ve svém pokoji. Celý den se z něj neplánuji hnout na krok. Bylo mi líto Rosalie snad víc než předtím. Vzala jsem si papír a nadepsala jsem si tam: Důvody, proč nelitovat Rosalie Haleové.
Psala jsem a přestože z toho vznikl sloupec na půl stránky A4, stejně jsem jí litovala. Byla tak… bezradná. Musela nás tu trpět a nemohla nic dělat. Nemohla nás zabít, nemohla nás vyhnat. Nesměla nám ani v nejmenším ublížit. Chudák… rozhodla jsem se pro něco, co mě za ten… skoro měsíc, co jsme tady, ani nenapadlo. Vyndala jsem si z kapsy mobil. Našla jsem si v kontaktech svoji kamarádku Kristýnu a vyvolala jsem číslo. Musím se nějak odreagovat.
Když to přestalo vyzvánět, začala jsem mluvit.
„Ahoj Kiki! Představ si… my jsme s Vlaďkou a s Luckou, víš, ty kamarádky, jak jsem o nich mluvila, letěly fakt do Forks a já tam našla Cullenovi! Jo, Cullenovi… víš, teď u nich bydlíme… jenže sem prý míří Volturiovi… naštěstí neví, kde nás najdou,“ řekla jsem.
Kristýna to típla. Povytáhla jsem obočí. Jistě už má zas jednu ze svých pitomých nálad. Bezva. Přiběhla ke mně do pokoje Alice.
„Verčo, tvá kamarádka je v nebezpečí!“ vykřikla.
Podívala jsem se na ní. „Cože? Jaká…?“ zeptala jsem se.
„Teď… jsi nemluvila s ní, ale s Arem!“
Zatmělo se mi před očima. Aro poslouchal to, co jsem řekla do telefonu? Zapotácela jsem se. Jsem tak hloupá! Rosalie má pravdu, za všechno můžu já! Prozradit Arovi, kde nás najde… jak jsem to mohla udělat?!
„Musím zpátky! Musím domů, musím se ujistit, že je Kristýna v pořádku, že jí ten hajzlovský Aro nic neprovedl!“ začala jsem si v rychlosti balit věci.
„Neblbni! Musíš zůstat tady! Přišla bys mu přímo do náruče!“
„Spíš přímo do huby,“ opravila jsem Alici.
„Tak nějak. Laskavě přestaň, ano?! Když utrhnu ruku tobě, nikdo ti jí dohromady nedá, tak se klidni,“ odpověděla nakvašeně, „máme teď dost starostí a jestli začneš blbnout, moc Carlisleovi nepomůžeš!“
„Aspoň se zbavíte jednoho člověka.“
„Veroniko, sakra!“
„Co?“ zeptala jsem se a s malým kufříkem jsem vyšla z pokoje.
Málem jsem vrazila do Rosalie, která právě procházela okolo.
„Ahoj Rose,“ řekla jsem s úsměvem a objala ji, přitom jsem nedbala jejího kyselého výrazu, ale přineslo mi to námět na písničku.
Seskakovala jsem po schodech.
„Jeden z nich povídal přátelé, netvařte se tak kysele…,“ broukala jsem si.
Ale udělala bych raději, kdybych se soustředila na schody. Kufr mi upadl a já se přes něj natáhla. Drc, drc a ještě jednou drc! Kutálela jsem se po schodech až dolů. Emmett mě zachytil a smál se na celé kolo.
„… Vždyť je to přeci veselé, že nám patří moře celé! Co vyvádíš?“
„Rozhodně jsem se nepokoušela o nový způsob adrenalinu,“ odsekla jsem.
„Budeš mi dál takhle odpovídat?“ zeptal se – poprvé od chvíle, co jsem ho poznala – zcela vážně.
„Mhm… jo?“ zeptala jsem se.
„Ok,“ odpověděl Emmett a pustil mě.
Vyjekla jsem, když jsem si sedla na zadek. „Co to děláš, sakra?!“ zeptala jsem se naštvaně.
„Co by?“ zasmál se.
„Víš, jak to bolelo?“ zabručela jsem.
„Mhm… ne?“
Zamračila jsem se. Škoda, že já ho nikam pustit nemůžu. Zapnul si televizi a mě se v hlavě trochu rozsvítilo.
„Ok,“ odpověděla jsem, šla jsem k elektrickým zásuvkám a vytáhla jsem kabel.
Televizní obrazovka bíle probleskla a potom ztemněla. Emmett se prudce zvedl z gauče.
„Co… cos to udělala?!“ zařval na mne a já se začala smát.
Prostě jsem si nemohla pomoct.
„A máš po baseballu!“ řekla jsem se škodolibým úsměvem.
„Ale tohle je opakování ze včerejška, z neděle! Rangers budou triumfovat!“
„No vidíš, tak už to znáš!“
„Neznám! To je tak úžasnej zápas! Vrať mi ten kabel, dělej, než to skončí!“ zavrčel Emmett a podíval se na hodiny.
V následujících vteřinách nadskočil snad dva metry a vyděšeně na hodiny vykulil oči. „Končí za dvě minuty!“ řekl a podíval se na mne, „okamžitě mi vrať ten kabel!“
„Za dvě minuty,“ odpověděla jsem a provokativně jsem mu mávala kabelem před obličejem.
„Za dvě minuty končí,“ podotknul.
„No vidíš, stejně už bys z toho nic neměl,“ řekla jsem já.
Něco zamumlal a naštvaně odešel nahoru za Rosalií. Pobaveně jsem se usmála. Podívala jsem se na kufr, který zůstal ležet na schodech. Věděla jsem, že musím za Kristýnou. Aro měl její mobil, musel jí potkat… je to horší o to, že ona na upíry nevěří. Jistě jí zabil… zazvonil mi mobil. Honem jsem se podívala na mobil. Na displeji blikalo Kristýny jméno. Okamžitě jsem to zvedla.
„Nech ji na pokoji! Opovaž se jí ublížit!“ zakřičela jsem.
„Verčo? Děje se něco?“ ozval se Kristýny hlas.
Ztuhla jsem. Nic jsem nechápala, vůbec ničemu jsem nerozuměla.
„Kristýno, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Jasně, že jo. Co se děje? Kdo má koho nechat na pokoji? Verčo!“
„Nemáš ode mne žádný hovor? Volala jsem ti přeci! Zvedl to… Aro…,“ řekla jsem zmateně.
„Kdo? Snad mi nechceš namluvit, že ty tvý kousavý svině fakt existujou?“
„Jo… bohužel existujou! Jsi v nebezpečí, copak jsi ho nepotkala? Měl tvůj mobil, když jsem ti volala! Zvedl to on! Nemluvil se mnou, ale jsem si jistá, že to zvedl! Říkala jsem ti, kde jsem, ale najednou jsi to položila! Tedy… myslela jsem, jsi to ty, ale…“
Náhle jsem v telefonu na Kristýny straně slyšela nějaký šramot.
„Kiki… ehm… Kristýno, jsi tam?“
„Ahoj, děkuji za informace, které jsi mi podala v našem minulém… rozhovoru,“ ozval se v telefonu Aro.
„Ježiši…,“ zašeptala jsem, „nic Kristýně neudělej! Nech ji být! Nic jí neudělej! Prosím, moc tě prosím!“ rozplakala jsem se, ale nepřestávala jsem mluvit, „Prosím, Aro.“
„Jen se o ní neboj. Je v pořádku, protože zatím poslouchá. Dělá to, co jsem jí řekl, co jsem jí přikázal. Chudák malá. Má strach. Její život je jí milejší, než je ten tvůj. To se mi hodí. Kdyby totiž chtěla porušit slib, který mi dala, tak jí zabiji. Jane jí má pod palcem. Myslím, že ti nemusím vysvětlovat, jak to myslím,“ odpověděl mi.
Dala jsem si ruku před ústa. Nenapadlo mě nic lepšího, než to položit. Rychle jsem zmáčkla červené tlačítko. Sesunula jsem se na podlahu a rukama si prohrábla vlasy.
„Panebože… ne… ne… snad Jane… ach bože…,“ mumlala jsem a tekly mi slzy.
Plakala jsem. Zaslechla jsem kroky, ale bylo mi to v té chvíli jedno. Bylo mi jedno, kdo to je a co chce. Upustila jsem na zem mobil. Nic se mu nestalo, protože jsem seděla na zemi. Trochu jsem ho odstrčila směrem ke kufru.
„Co se stalo?“ zeptala se Rosalie.
Ona? Já bych se měla ptát, co se stalo, že na mne mluví a že se mi nepokouší ublížit! Udiveně jsem se na ní podívala.
„Ty se mě na to ptáš? Nikdy bych nečekala, že se zrovna ty o mne budeš zajímat,“ odpověděla jsem udiveně a utřela si slzy, které ale brzy nahradily nové.
„No…,“ odpověděla po chvíli zaváhání, „přišla jsem se ti omluvit. Za všechno. Vím, že to nebylo dobré, ale mám k tomu své důvody, které ty... no... víš. Nebylo správné tě zavrhnout hned na začátku,“ dopověděla a utřela mi slzy z tváří.
„Vím, že se musíš přemáhat, abys tohle dokázala říct. Já… asi vím, proč ses takhle chovala. Vidíš, že jsem člověk… a k tomu ještě skoro dítě. Vím, že bys moc chtěla dítě a že tě to trápí ještě víc, když nás tu vidíš… já to vím a… omlouvám se ti za to. Nebudu lhát, že jsem se tohle dozvěděla sama. Je pravda, že to bylo v jednom z tech filmů o vás, ale ještě víc mi to objasnil Carlisle. Když jsem se ho na to zeptala… i když za to nemůžu, že jsem člověk, můžu za to, že vás tady otravuji… a mrzí mě, žes nemohla zůstat člověkem a  prožít šťastný život. Moc mě to mrzí, i když není má vina, že se ti stalo to… co se stalo. Ale moc dobře vím, co bys nejvíc chtěla. A že tenhle život nikdy nebudeš chtít. Vím, že asi nikdo z vaší rodiny nechce, abys na mne byla naštvaná… ale nemusíš se přemáhat, protože se bojím, že ti bude ještě hůř,“ odpověděla jsem.   
„Ne... Nepřemáhám se. A jo, je to přesně tak, jak říkáš,“ zamumlala Rosalie a objala mě.
Nevnímala jsem, snažila jsem se její chování – pro mne divné – vstřebat. Mozek to nějak nebral.
„Tak pojď,“ řekla a pomáhala mi se zvednout.
„Kam?“ zeptala jsem se udiveně.
„Musíme vymyslet strategii,“ vysvětlila.
Přikývla jsem a vstala. Vyšli jsme z domu a já Rosalii váhavě pozorovala. Nechápala jsem to, vůbec jsem to nechápala. Došli jsme na louku a já si vzpomněla, že je to ta louka, kde byl v Zatmění boj s Victoriinými novorozenými. Je neuvěřitelné, že to všechno opravdu existuje.
„Jak se chcete postavit Volturiovým? Nemůžete přeci nic udělat… vždyť by vám ublížili,“ řekla jsem.
Jasper se na mne podíval a usmál se.
„Neboj se, Verčo. Nestojíme o válku. Jak znám Carlisle, nejdřív si s Arem pokusí promluvit. Když tak slíbíme něco šíleného, aby Aro pochopil a odtáhl. Jen potřebujeme vymyslet něco, kdyby to nevyšlo,“ řekl a položil mi ruku na rameno.
Povzdychla jsem si. Co když by byl ten plán potřeba? Co když to opravdu nevyjde? Pořád jsem nedokázala vyhnat popředí svých myšlenek Arův hlas, který jsem slyšela v tom telefonu. Kdyby chtěla porušit slib, který mi dala, tak jí zabiji. Jane jí má pod palcem, říkal… Zase se mi chtělo brečet, zadržovala jsem slzy. Pozorovala jsem, jak si Cullenovi cvičí boj. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby nějaký upír takhle zaútočil na mne, Vlaďku, Lucku… nebo snad na Kristýnu… přesunula jsem se na kámen vyhřátý od letního slunce a po chvíli jsem usnula…

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 7. kapitola: