Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 5. kapitola

stmivani26


Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 5. kapitolaNěco jako rande s Carlislem. První polibek. Ale byl to pro Veroniku dobrý nápad? Vždyť ho tolik miluje! Zvládne po tom dokonalém dotyku ještě rozumně myslet?

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 

Tato kapitola je o něco delší, ale snad vám to nebude vadit ;-)

 


 

Ráno jsem se probudila v sedm. Je příšerné, že vstávám tak zatraceně brzo, ale já za to prostě nemůžu. Nebo můžu a nepřiznávám si to. V hlavě jsem pořád měla předchozí den. Bála jsem se za nimi zase přijít a přitom jsem tam tak hrozně chtěla. Nechtěla jsem, aby byla Rosalie naštvaná. Vyšla jsem na chodbu a volala jsem Alici.
„Verčo?“ ozvalo se ve sluchátku.
„Ahoj Alice… asi bych vás nemohla zase navštívit, viď? Rosalii dost vadím…,“ řekla jsem.
„Je to sice pravda, ale té si nevšímej. Vadí jí všichni. Klidně přijď.“
„Víš… já nechci, aby mě nenáviděla.“
„To nezměníš. Chceš, abych pro tebe přijela?“
Chtěla jsem odpovědět, ale ve sluchátku byl nějaký hluk, tak jsem se rozhodla, že počkám. Pak se Alice zase ozvala.
„Teď dorazil Carlisle – měl noční, víš – a říká, že pro tebe klidně skočí. Stejně prý ten hotel chce vidět.“
„Tak jo,“ odpověděla jsem a trochu se mi roztřásla kolena, „ať se klidně staví, ale holky ještě spí.“
„Hned je tam,“ oznámila mi, „zatím ahoj!“
Dala jsem mobil na noční stolek a honem jsem se snažila najít nějaké oblečení. Našla jsem triko a džíny, to bude muset stačit. Náhle někdo zaklepal na dveře.
„Smím?“
Sakra, jak Carlisle našel náš pokoj tak rychle?
„Počkej,“ zakňourala jsem. „Převlékám se.“
Zaslechla jsem, jak se tiše zasmál. Rychle jsem se oblékla a vyšla z pokoje.
„Co je na tom k smíchu?“ zeptala jsem se.
Carlisle upřel zrak na mé tílko, které bylo takový ten střih, že si to obléknete a je vám vidět břicho, přesto vám to  není malé, prostě to tak má být.
„Zajímavé tílko. Hezké,“ řekl Carlisle.
„Díky,“ odpověděla jsem a trochu jsem se začervenala.
Snad Esmé nedojde, kvůli komu jsem si to tílko vzala. Dokážu si živě představit, jak by nadávala.
„Tak jdeme?“ zeptal se Carlisle a já přikývla.
Šla jsem vedle něj a dívala se do země. Narazila jsem do něčeho tvrdého. Vzhlédla jsem a těsně před sebou jsem viděla mercedes.
„No… mimochodem… jsem tu autem,“ uchichtnul se Carlisle.
„Jo… všimla jsem si, bezva,“ odvětila jsem suše.
Nastoupila jsem do auta. Trápil mě včerejší rozhovor s Rosalií. Takhle jsem to nechtěla. Neměly jsme sem s holkami letět. Ne… o to nejde. Neměla jsem hledat Cullenovi. Měla jsem utéct, když jsem viděla jejich dům. Kdybych to udělala, takhle by to nikdy nedopadlo. I když… třeba bych někdy tady ve Forks potkala Alici v obchoďáku a byl by to šok ještě větší.
„Carlisle?“ zeptala jsem se smutně.
„Hm?“
„Já vlastně nevím, jestli k vám chci jít. Rose mě nenávidí,“ řekla jsem.
Carlisle zaparkoval na okraji silnice a podíval se na mne.
„Z Rosalie si nic nedělej,“ řekl.
„Musím… mluvila jsem s ní a ona vypadala, že byla opravdu dost naštvaná. Kdybych se tam teď objevila, tak mě asi zabije.“
„To by neudělala,“ Carlisle se zamyslel, „no dobře, uznávám, že kdybys tam byla, bylo by to jisté riziko. Ale pochybuji, že bys chtěla, abych teď odjel a nechal tě tady stát na rohu?“
„No, máš pravdu… to bych nechtěla,“ řekla jsem a usmála se.
Podívala jsem se do země, za okamžik mi zakručelo v břiše. Zamračila jsem se. Carlisle to kručení samozřejmě zaslechl, takže šlápl na plyn.
„Další zastávka restaurace In Place.“ oznámil mi.
Zbláznil se? Nemám peníze na to, abych snídala v jedné z nejdražších restauracích ve Forks!
„Ježiši…,“ špitla jsem, „jenže já u sebe nemám peníze, navíc na tak dobrou restauraci nemám… co třeba… támhle?“ řekla jsem a ukázala na malou hospůdku, okolo které jsme právě projížděli. „Jistě tam také mají nějaké jídlo,“ dodala jsem.
Carlisle se na mne podíval a povytáhl obočí. „Hospoda? Co blázníš?“ zeptal se.
Pokrčila jsem rameny a podívala se jinam. „No… nemám hlad,“ řekla jsem, ale další zakručení mě prozradilo.
Carlisle se pobaveně usmál. Zaparkoval u In Place. Otevřel dveře na mé straně a já vystoupila. V restauraci jsem si sedla ke stolu a Carlisle mi objednal pizzu. Šunkovou, mojí oblíbenou. Všimla jsem si jeho pohledu.
„Kdybys byl člověk, nabídla bych ti,“ špitla jsem a dávala pozor, aby mě ostatní lidé neslyšeli.
Carlisle se uchichtl. „Stejně bych si nevzal, protože ty jseš tady ta, co má hlad.“
Pousmála jsem se a podívala se na něj. Říkala jsem si… kéž by nebyla Esmé, ale snažila jsem se na to nemyslet. Nepřála bych si, aby se něco takového někdy stalo. Esmé je moc milá.
„Ty… máš Esmé moc rád, viď?“ zeptala jsem se.
„Miluji ji. Já… nevím, co bych bez ní dělal,“ odpověděl mi Carlisle s úsměvem, „nikdy bych ji za nic nevyměnil…“
„Ty se máš, že hrozně miluješ někoho, kdo stejně hrozně miluje tebe,“ řekla jsem a podívala jsem se nesměle do svého talíře.
„Jednou také někoho takového potkáš, uvidíš.“
„Ne… nepotkám. Víš Carlisle… já jsem… taková divná osoba. Svým způsobem jsem normální, ale jsem vlastně takový menší blázen. Mám… hrozně ráda… ten svět, o kterém jsem četla. Mám ráda tohle město, mám ráda upíry, vlkodlaky, mám ráda tvojí rodinu, tebe… Vlaďka s Luckou jsou na tom taky tak, ale nejsou takoví šílenci a… když se takhle chovám, nikdy mě žádný kluk nebude milovat. Kluky tohle moc nebere, ale o to nejde. Prostě se všem zdá… potrhlé tohle mé šílenství. Všem jsem… no… prostě totálně ukradená,“ řekla jsem a po tom dlouhém proslovu jsem se konečně nadechla.
Carlisle se na mne vážně podíval. „Takže ty… si myslíš, že když máš ráda… nás, tak nikdy nepotkáš nikoho, kdo by tě opravdu miloval?“ zeptal se.
„No… jo. Myslím si to.“
„Já ne. Každý se může opravdu zamilovat. Nejen Lucka, Vlaďka a všichni ostatní lidi, ale i ty, Veroniko. Věř mi.“
„Ten, koho bych opravdu milovala, je k mé smůle zadaný,“ řekla jsem a smutně se usmála.
„Ale no tak! Nejsem jediný chlap na světě,“ zasmál se Carlisle.
„Ale za to jsi nejkrásnější,“ mrkla jsem na něj.
„No jasně!“ vyprskl pobaveně, „Stačí jen, aby ses víc rozhlížela, holka. Je tu plno mladých kluků. Milých… hezkých… a volných. Vyhlídni si nějakého, sbal ho, máš šanci.“
„Neumím anglicky, víš? Mám štěstí, že umíte česky,“ zasmála jsem se.
Carlisle se opět usmál, bavilo ho si se mnou povídat. Asi je se mnou zábava. Trošku mi to připadalo jako rande. Rande s chlapem, který je ženatý a já ho nemůžu nikdy mít. Udělala bych cokoli, abych ho mít mohla.
„Proč mě Rose tak hrozně nenávidí? Chce, abychom s Luckou a s Vlaďkou odjely, abychom vás nechaly být… proč?“ zeptala jsem se.
„Rosalie… je nepřátelská ke všem lidem. Ale není to, že by se jich chtěla zbavit… oni… jí schází. Nikdy nechtěla být tím, čím je. Chybí jí ta lidská… volnost. Mít možnosti. Stárnout… mít děti… mít vlastní rodinu… vědět, že z tebe jednou vyjde další generace… je krásný pocit. Pocit, že… se můžeš rozhodnout o tom, co v životě uděláš. Můžeš mít dětí… kolik chceš, na kolik se cítíš… my nemůžeme. Ona nemůže. Proto nechce aby se s námi bavili lidé… zvlášť ne děti. Vše jí připomíná to, co ona nemůže nikdy mít.“
Odsunula jsem prázdný talíř. „Musí to pro ní být hrozné. Moc hrozné. Když nás vidí… jsme ještě děti a ona… ví, že kdyby byla člověk, někoho jako nás také mohla mít… mohla je obejmout… dát jim pusu na tvář a vyprávět jim… před spaním pohádky. Chápu, jak moc jí mrzí, že to nezažije,“ řekla jsem.
Carlisle zaplatil za mojí pizzu a vyšli jsme z restaurace.
„Kam chceš teď?“ zeptal se mě Carlisle.
Pokrčila jsem rameny. Sedla jsem si do auta.
„Nevadí, když se rozvalím na zadních sedačkách?“ zeptala jsem se.
„Mě to nevadí,“ zasmál se Carlisle.
Přikývla jsem a lehla si na zadní sedadla. Přemýšlela jsem nad Rosalií, nad vším, co mi Carlisle řekl. Snažila jsem si to srovnat v hlavě.
„V pohodě?“ zeptal se Carlisle starostlivě a pozoroval mě zpětným zrcátkem.
„Hmm…,“ zamumlala jsem, aniž bych vnímala smysl jeho slov.
Ležela jsem na zadních sedačkách auta a přivírala jsem oči. Byla jsem unavená a auto se při jízdě pohupovalo, jako by mě někdo houpal v kolébce. Stále jsem nemohla Rosalii vyhnat z hlavy…
Zamrkala jsem a otřásla jsem se v Carlisleovo ledové náruči.
„Carlisle? Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Nic, jen jsi usnula. Promiň, že jsem tě vzbudil…“
„Ale ne, nevzbudil,“ zalhala jsem.
Carlisle se uchichtl. Teprve teď jsem se rozhlédla abych zjistila, kde to jsem. Vydechla jsem překvapením. Byli jsme na místě, které považuji za to nejromantičtější místo na světě. Pláž.
„Já jsem myslela, že do La Push nesmíte?“ zeptala jsem se a zadívala se Carlisleovi hluboce do očí, které vypadaly jako tekuté zlato. Dívala jsem se do tech zlatých tunelů a ztrácela pojem o okolí. Vnímala jsem jen jeho oči. Jen ten roztavený kov, ve kterém se má duše topila.
„Poprosil jsem Sama, jestli by mi nedovolil, abych tě sem vzal… mimochodem… oni také chodí na naší půdu.“
„Jak jsi věděl, že mám ráda pláž?“ zeptala jsem se zamyšleně.
„Edward mi o tobě pár věcí prozradil. Doufal jsem, že ti to udělá radost, když tě sem vezmu…,“odpověděl.
„Jsem moc ráda, Carlisle. Díky…,“ usmála jsem se.
Pozorovala jsem oranžovou zář zapadajícího slunce.
„Carlisle?“ špitla jsem.
„Hm?“
„Smím tě poprosit o jednu šílenost?“
„O jakou?“
„Chtěla bych… Přála bych si… Toužím cítit tvé rty na svých, prosím, polib mě. Poprvé a naposled, poté už nikdy víc, prosím…,“ řekla jsem.
Carlisle se na mne zcela vážně podíval. „Jen jeden polibek,“ ujistil mě a já přikývla.
„Jen jeden,“ zopakovala jsem.
Pomalu se ke mně přiblížil a já zavřela oči. Ucítila jsem jeho něžné, přestože tvrdé rty na svých. Celým tělem mi proletěla vibrace. Příjemná, krásná. Vnímala jsem každý malý dotyk, každou vteřinu tohoto okamžiku jsem se snažila nesmazatelně si vtisknout do paměti. Krásněji mě již nikdy nikdo nepolíbí. Tohle je ten nejdokonalejší polibek na světě. Nikdo od nikoho takový nedostal. A sakra… teď lžu. Takovýchto úžasných polibků můžou mít Esmé, Alice a Rosalie denně kolik chtějí. Přitiskla jsem se ke Carlisleovi blíž a doufala, že se od něj nikdy nebudu muset odpojit. Bohužel jsem se nemohla převtělit do Esmé, abych si mohla dovolit být ke Carlisleovi navždy přitulena, navždy cítit jeho polibky, být jím laskána… Ucítila jsem, jak se pomalu odtahuje. Zadržovala jsem slzy.
Nejraději bych vykřikla, že to bylo příliš krátké, že mi to nestačilo… a svým způsobem bych nelhala. Pro mě to bylo opravdu moc krátké, toho pocitu jeho blízkosti jsem se ještě dostatečně nenabažila. Ale byla jsem si vědoma svého slibu a také toho, že ho nesmím porušit. Přitulila jsem se k němu. Bylo to jednoduché, protože seděl na zemi v písku. Prostě jsem se mu jen vsoukala do klína. Bylo mi v tu chvíli jedno, jak zareaguje. Potřebovala jsem jen cítit jeho blízkost, to je všechno. Neodtáhl se, jen pozoroval temně rudé nebe.
„Odvezu tě do hotelu, už je dlouho,“ řekl klidně těsně před tím, než v moři zmizel poslední sluneční paprsek.
„Ale já nechci,“ řekla jsem.
Carlisle se uchichtl. „Máš smůlu, prostě tě odvezu…,“ řekl.
„Nejsem unavená.“
„Tomu věřím, když ses probudila před půl hodinou, ale to neznamená, že se nevrátíš do hotelu.“
„Vrátím, ale…“
„Žádné ale,“ řekl Carlisle, vyzvedl mě do vzduchu a bez toho, že by si všímal toho, jak se bráním, mě nesl k autu. Adresa:
„Můžu sedět vepředu?“ zeptala jsem se.
Přikývl a posadil mě na místo spolujezdce. Sám se posadil k volantu a zavřel dveře od auta. Pozorovala jsem jeho dokonalé ruce s jemnými, světlými chlupy, jak se dotýkají volantu. Sjela jsem pohledem na ladné křivky jeho krku a pomalu se dostávala do transu. Nemohla jsem se ovládnout. Pozorovala jsem jeho dokonalý tvar obočí, jeho nos, rty, pozorovala jsem jeho nehybnou hruď a představovala si ji bez košile… odvrátila jsem se, abych tu představu vyhnala z hlavy. Takhle nemůžu smýšlet! Může to být jen dobrý přítel, nic víc. Ale ještě jsem se nerozhodla, jestli přítel, nebo “přítel“.
Dojeli jsme k hotelu. Vystoupila jsem a zlehounka se usmála, když jsem si všimla, že vystoupil také. Přestože jsem věděla, že mě jen doprovodí nahoru… potom se otočí a odjede. Byl u mne tak blízko… toužila jsem ho k sobě přitáhnout a políbit ho, ale… jen jeden. Celou cestu jsem se snažila neplakat, ale už to nešlo. Vytryskly mi slzy.
„Co se stalo?“ zeptal se Carlisle udiveně.
„Nic, protože… protože by ses smál!“ sykla jsem a utírala si slzy z tváří.
„Je vidět, že mě vůbec neznáš. Tak mluv.“
„Já prostě nemůžu za to, že tě tak hrozně miluju, no! Jeden… jeden polibek mi zkrátka nestačí,“ vykřikla jsem a plakala.
Carlisle se zamyslel. „Kolik?“ zeptal se.
Pokrčila jsem rameny. Nemohla jsem mu říct, že mi to nikdy nebude stačit. Rozběhla jsem se do hotelu. Carlisle mi nebránil, věděl, že je to pro mne těžké, přeci není pitomec. Když jsem se naposled otočila, soucitně se mi podíval do očí.
Já jsem takový pitomec! Proč jsem mu to řekla? Proč jsem ho poprosila o polibek? Teď se toho pocitu nikdy nezbavím, tu vzpomínku si uchovám navždy, pořád budu smutná… otevřela jsem rychle dveře a střetla jsem se s pohledem rozhněvané Vlaďky.
„Nemohla jsi alespoň nechat vzkaz?! Volala jsem Alici, ale prej u nich nejsi… kde jsi sakra byla?!“ vyjela na mne.
„Na pizze a na pláži,“ řekla jsem klidně.
„S kým jako?“
„Promiň Vlaďko, ale já,“ špitla jsem a zavzlykala, „… já teď opravdu nechci nic vysvětlovat.“
Padla jsem na postel a brečela. Nevnímala jsem Vlaďku s Luckou, které se mě ptaly, co se stalo.
„Já bez něj prostě nemůžu žít,“ zašeptala jsem.
„Bez koho?“ zeptala se Lucka udiveně.
„Bez Carlislea přeci!“ sykla jsem.
Byla jsem pevně rozhodnuta pro to, co udělám. Když nemůžu žít, tak musím zemřít. A já půjdu smrti naproti.
„Půjdu se projít,“ řekla jsem.
„Teď? Verčo, je noc!“ vykřikla Vlaďka.
„Já vím, vím, že je noc. Půjdu se projít jen na chvilku.“
Vlaďka mě vůbec nechápala, ale trochu ucouvla, aby mi uvolnila cestu ke dveřím. Vyšla jsem z pokoje a rozběhla se ven z hotelu. Zamířila jsem do temných uliček Forks. Vešla jsem do slepé uličky, kde byla zhaslá lampa. Neviděla jsem na krok. Tady je to správné místo. Nikdo mě tu teď nenajde. Do rána vykrvácím a bude pozdě. Ve chvíli, kdy jsem na zdi nahmatala ostrý roh vystouplé cihly a chystala jsem se o ní pořezat, mě čísi ledové ruce chytily za ty mé.
„Veroniko! Zatraceně, okamžitě přestaň blbnout!“ zasyčela hrozivě Alice.
Zatraceně, úplně jsem na její schopnost zapomněla. Někdy je budoucnost docela k vzteku. Snažila jsem se jí vykroutit, ale samozřejmě to nešlo. Upíří stisk je silný.
„Alice, pusť mě!“ zamumlala jsem jí do ruky.
„Zešílelas?! Nenechám tě, aby sis ublížila!“
„Alice, já ale nemůžu žít!“
„Přestaň! Proč bys nemohla?“
„Protože… miluju Carlislea,“ zašeptala jsem se a na Alicinu ruku tekly mé drobné, průhledné slzy.
Alice si povzdychla a přitiskla mě k sobě, jakoby mě zezadu objala. Plakala jsem, už zase jsem plakala.
„Verčo, já vím, že to je pro tebe těžké… zvlášť po dnešku… ale já věřím, že to zvládneš, nesmíš to vzdát, holka. Tvůj dokonalý na tebe také někde čeká. Musíš jen vydržet, nesmíš ho opustit,“ řekla Alice smutně.
„Jenže já miluji jen jeho… jen Carlislea… nikdy nikoho jiného milovat nebudu! Leda že by to byl také upír a ještě lepší než Carlisle… což není možné,“ řekla jsem.
Alice se usmála. „Kdyby byl volný Jasper i Carlisle, oba by mě milovali a já si měla vybrat, vybrala bych si Jaspera,“ odpověděla.
„Jo… a Carlisle by zůstal pro mne,“ dodala jsem se smíchem.
„No vidíš, už jsi veselá!“
„To by ses divila, Alice. Jsem zoufalá.“
„No tak. Víš co? Pojď, vrátíme se do hotelu, všechno si v klidu vyříkáme, dostaneš čajík, zavoláme Carlisleovi…“
„Ne!“ vykřikla jsem náhle a při pokusu vyškubnout se Alici jsem ještě připojila obrovskou facku. Ale vzápětí jsem spadla na zem s bolestným výkřikem a svírala levou ruku.
„Ježiši!“ křikla Alice a vrhla se ke mně.
Vzala mě do náruče a odnesla mě na hotel. Nevnímala jsem, co se děje, ale vím, že Alice telefonovala k sobě domů.
„Ahoj Rose… Carlislea… no Verča do mě bouchla… má něco s rukou,“ říkala totiž.
„Není nutné, aby sem jezdil… nemusí,“ špitla jsem.
„Přestaň,“ sykla Alice, když položila telefonní sluchátko, „Carlisle je tu za chvíli.“
Odvrátila jsem se, pozorovala jsem strop a byla jsem smutná. Zase ho uvidím… opět si vzpomenu na tu chvíli, kdy… zamrkala jsem a v koutcích očí se mi objevily slzy. Tohle nejde. Právě kvůli tomu jsem se chtěla zabít. Abych si to už nikdy nepřipomínala.
„Musím…,“ zašeptala jsem, „musím se zabít.“
Alice se na mne zamračila. „Jsi blázen!“
„Alice, když jsi viděla, že se chci zabít, vidělas i důvod?“ zeptala jsem se.
„Ne, ale rozhodně to je nějaký pitomý důvod!“
„Není-,“ začala jsem, když se otevřely dveře.
Nestál tam nikdo jiný, než Carlisle… můj bůh, můj anděl… důvod mé zkázy, ten, co mučí mé srdce.
„Co jsi bláznila?“ zeptal se mě a sednul si vedle mé postele na židličku, „Co sis sakra myslela?“
„Vlastně jsem si nemyslela ani víc, ani míň než to, že zemřu,“ odpověděla jsem.
„Proč?“
„Protože to budu mít vždy v hlavě, Carlisle. Nikdy na to nezapomenu. Mučí mě to, že to bylo jen jednou, že už to nikdy nezažiji. Nechci žít bez tebe…,“ zašeptala jsem smutně.
„Kdybych věděl, že to použiješ jako záminku k sebevraždě, nikdy bych to neudělal,“ odpověděl mi Carlisle.
„Já vím, ale udělal jsi to, Carlisle.“
„Jo… udělal.“
Podívala jsem se jinam. To dělám vždy, když jsem nejistá. Ale asi nepochopím proč to dělám. Můžu přeci něco odpovědět… ale co mu mám odpovědět? Podívala jsem se v zoufalství na Vlaďku s Luckou. Ty ke mně přistoupily.
„Verčo? Prosím, nezabíjej se,“ řekla Vlaďka se slzami v očích.
Smutně jsem se jí podívala do očí. Dokázala bych to? Opravdu bych to dokázala? Dokázala bych se zabít s čistým svědomím? Dokázala bych své nejlepší kamarádce takhle ublížit? Po smrti už bych ale o ničem nevěděla… věřím však na posmrtný život, chci říct… věřím na další život! Malé děti si prý někdy svůj minulý život pamatují. Co kdybych si pamatovala na Vlaďku? Kdybych jí někde potkala, co kdybych zapomněla, že už do jejího světa nepatřím a skočila bych jí kolem krku? Jak by to dopadlo? Nyní jsem hodila smutný kukuč na všechny.
„Neboj se, Vlaďko,“ řekla jsem s mírným úsměvem, „myslím, že to neudělám.“
Carlisle se na mne podíval.
„Ukaž, co máš s tou rukou,“ řekl a podíval se na mě.
Podala jsem mu svojí bolavou ruku a on jí vzal jemně do dlaní. Zavřela jsem oči. Chlad byl příjemný, ale o to mi nešlo. Carlisle se mě dotkl… ten pocit jsem zbožňovala. Byl to jen jeden dotyk, ale má radost se nedala ovládat, když nabyla obrovských rozměrů. Náhle jsem uslyšela Jasperův tichý smích. Musel sem přijít? Co ten tu sakra dělá?! Ale dělala jsem, že nejsem překvapená.
„Klidni hormony, Jaspere! Co je na situaci tak vtipnýho?“ zabručela jsem.
Teď jsem si všimla, že se pochechtávají všichni přítomní. Takže to není kvůli mým pocitům? Zatraceně, co jsem udělala? Udiveně jsem se na ně podívala a oni propukli v hlasitý řehot. Tak to opravdu nechápu. Zakroutila jsem nechápavě hlavou. Neuvědomila jsem si totiž, že jsem při snění o Carlisleovi našpulila rty k polibku. Opravdu jsem to nevěděla.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 5. kapitola:

 1
1. sem
30.12.2017 [22:59]

suprova povidka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jen tim "tílkem" nemyslela si croptop

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!