Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 3. kapitola

10.11.2010 (20:15) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1695×

Mám pro vás dobrou zprávu. Předevčírem, tudíž dne 8.11.2010, jsem dopsala tento ´román´ (má to 50 stránek A5 =D) takže sem budu přidávat kapitoly průběžně a nenastane takový problém jako u ostatních mých kapitolovek, tzv. zaseknu se a nevím jak dál... mno... tak jděte číst, nebudu vás zdržovat ;-)

P.S. Upozorňuji, že tento román končí sad endem.

Okamžitě jsem věděla, co udělám. Osprchovala jsem se, oblékla, nasnídala se a doslova jsem vyběhla z hotelu. Cestu jsem si pamatovala. Na malé stráni u domu jsem dnes byla opatrnější. O hodně opatrnější. Než jsem se stihla jakkoli ozvat, Carlisle už otevřel dveře.
„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem.
„Dobrý den…,“ odpověděla jsem.
„Prosím, nevykej mi, jsem Carlisle!“ zaúpěl.
Normálně bych mu právě proto, že to řekl, vykala, abych ho potrápila, ale zrovna Carlislea jsem trápit nechtěla.
„No dobře, Carlisle,“ řekla jsem se smíchem.
Bylo vidět, že se mu trochu ulevilo. Vedl mě do domu.
„Vlaďka s Luckou by vás také rády viděly…,“ řekla jsem.
„No, tak ať někdy přijdou s tebou,“ řekla Esmé a vzala Carlislea kolem ramen.
Vždy, když jsem ty dva viděla spolu, vařila se mi v žilách krev. Klasická jalousie*. Edward se na mne podíval. Samozřejmě věděl, co se se mnou děje, když mi četl myšlenky. Dala jsem mu znamení, ať nic neříká. Je to jen platonická láska, pomyslela jsem si a obrátila oči v sloup. Edward přikývl, ale tvářil se znepokojeně. Myslel si snad, že do Carlislea můžu být opravdu zamilovaná? Že to jen tak nepřejde? Bála jsem se, že to tak je. Protože to bych touhou po mé lásce asi zešílela.

Nejhorší na tom je, že bych nemohla nic dělat. On Esmé miluje. Ona Carlislea miluje. Kdybych ji zabila, stejně bych s ním nemohla být. Nejdřív by byl hlavně naštvaný. Jenže potom by začal převládat smutek. Velký smutek. No… rozhodně by mi nikdy nebyl vděčný. Edward se mnou posunkem souhlasil. Carlisle Esmé před mýma očima políbil, jako by chtěl potvrdit, jak moc jí miluje. Chtělo se mi brečet. Vymluvila jsem se, že potřebuji na záchod. Opravdu jsem potřebovala chvíli pro sebe, ale ne kvůli tomu, že bych potřebovala vykonat svou potřebu. Sotva jsem se zavřela na toaletě, nechala jsem slzy, které jsem zadržovala v koutcích očí, aby se mi spustily po tvářích. Vzlykala jsem. Plakala jsem, ale bylo mi to tak nějak jedno. Byla jsem zoufalá. Zaslechla jsem někoho kroky. U dveří se zastavily. Chvíli bylo ticho, ale potom se ozval Jasperův hlas.
„Veroniko…? Otevři mi, já stejně vím, že jsi na ten záchod nešla z důvodu, ze kterého by tam šel normální člověk,“ řekl.
Odemkla jsem dveře. Sakra, proč mají takové otravné schopnosti? Čtení myšlenek, pociťování a ovlivňování cizích emocí… no, za to ovlivňování jsem byla ráda. Třeba mi Jasper pomůže. Vešel dovnitř a sedl si vedle mne na zem.
„Tak co se děje?“ zeptal se.
Nevím to jistě, ale zdálo se mi, jakoby si o mne dělal starosti.
„Oh Jaspere!“ vykřikla jsem zoufale a objala ho.
Rukou mě váhavě hladil po vlasech. Přitulila jsem se k němu a plakala jsem.
„Teď se uklidníš a řekneš mi, proč pláčeš, ano?“ řekl a tím, že na mne použil svoji schopnost, jsem se opravdu uklidnila.
Jasper mi otřel slzy z tváří a podíval se do mých, nyní zarudlých, očí.
„No, tak mluv. Co se děje?“
„To je složité…,“ řekla jsem.
„Ale máme přeci spoustu času. Můžeš mi to vyprávět klidně celý den, já si ten čas udělám.“
„Prostě… víš, jak jsem říkala, že jsou o vás i filmy?“ zeptala jsem se a Jasper přikývl, „No… tak ti herci vypadají jako vy. Sice hůř než vy, protože vy jste všichni mnohem krásnější, mnohem dokonalejší… no a já se, když jsem viděla ty filmy, zamilovala do… do… do Carlislea! A já to nechápu, ale já prostě teď, když ho vidím s Esmé…“
„… tak žárlíš, že?“ zeptal se Jasper.
Smutně jsem přikývla a z očí mi vytryskly nové slzy.
„No tak, no tak! Nebreč, prosím!“ vykřikl Jasper.
„Když… já nevím, co mám dělat,“ zavzlykala jsem.
Jasper zkřivil rty. Vypadalo to, že přemýšlí, co by mi odpověděl. Opět se otevřely dveře a vešel Edward. Ach bože, tady si člověk nemůže zajít ani na záchod. Zrovna se mi začalo chtít.
„Já vás poslouchal…,“ řekl Edward, „a něco vám k tomu řeknu. Verčo, na Carlislea jsi udělala dojem. Ale nevím, co víc bych k tomu řekl. Tvé city asi opětovat nebude…“
„Dej jí pokoj, nevidíš, že je na dně?!“ zavrčel Jasper.
Trošku jsem ucukla. Už vím, proč vrčení každému nažene strach. Ten hrdelní zvuk je vážně příšerný. Zazvonil mi mobil a já ho zvedla.
„Verčo?“ ozvala se Vlaďka.
„Ahoj Vlaďko,“ odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl normálně, ne zoufale smutně.
„Kde jsi, Verčo? A nevymýšlej si Cullenovy. Jsou úžasní, ale jsou to filmové postavy… dokud je neuvidím, neuvěřím na ně.“
„Já si nevymýšlím. A jsem opravdu u Cullenových. Jestli chceš, dám ti Jaspera k telefonu. Sedí vedle mne.“
„Přestaň, Veroniko! Ty víš, že ho miluju!“
„Já vím. Tak chceš s ním mluvit, nebo ne?“
„Dobře, dej mi ho k telefonu, ať vidím, že kecáš.“
Mlčky jsem podala mobil Jasperovi.
„Vlaďka. Je do tebe blázen, ale nevěří, že existujete. Připrav se na to, že asi bude notnou chvíli ticho,“ řekla jsem potichu.
Jasper přikývl a přiložil si mobil k uchu.
„Tady Jasper, ahoj… Vlaďko,“ řekl.
Přesně, jak jsem říkala. V telefonu bylo ticho.
„Ja – Jasper Hale?“ zeptala se Vlaďka po několika minutách.
Jasper se usmál.
„Osobně a v plné síle,“ řekl a uchichtnul se.
V telefonu bylo opět ticho. Hovor jak bejk, pomyslela jsem si a Edward se potichu zasmál.
„No… prosím, vrátíš mi zase Verču? Já si s ní budu muset promluvit…, musím se jí omluvit,“ řekla Vlaďka do telefonu.
Jasper přikývl a podal mi telefon. Okamžitě jsem začala štěbetat do sluchátka.
„Tak co, už mi věříš?“ zeptala jsem se.
„Jasně, že jo…, prosím, odpustíš mi?“
„Samozřejmě,“ řekla jsem s úsměvem, „zítra tě vezmu s sebou… Lucka může taky, navrhni jí to,“ dodala jsem ještě.
Zaslechla jsem pár vyděšených výkřiků. Zbytek rodiny se po mně už sháněl.
„Promiň Vlaďko, už musím končit… ahoj,“ řekla jsem a típla jsem hovor.    
Vyšla jsem z toalety společně s Jasperem a Edwardem a vrátila se zpět k ostatním. Sedla jsem si na židli a snažila se být nenápadná. Carlisle se ptal, co jsme tam dělali tak dlouho. Odpověděla jsem něco ve smyslu, že jsme si povídali a byla jsem ráda, že už se dál nevyptával. Nezvládla bych se ještě déle vyhýbat pravdě. Ne, že bych nedokázala lhát, ale Carlisleovi jsem lhát nechtěla.
„Kdo se mnou pojede pro holky…?“ zeptala jsem se.
Prostě jsem musela něco říct. Bála jsem se, aby se všichni nevrátili k té scéně, kdy jsem s brekem odešla.
„Já s tebou půjdu,“ řekl Jasper.
Přikývla jsem. Šla jsem ke dveřím, on šel za mnou. Šli jsme pěšky, což mě udivilo.
„Neplánuješ mu to říct, že ne?“ zeptala jsem se, když už jsme byli od domu daleko.
Jasper pokrčil rameny.
„Nevím, možná by to mohl vědět.“
„Cože?! Ty jsi se snad zbláznil! Víš, jak by mi dal?!“
„Proč? Za to, že se ti líbí? To je vidět, jak málo nás z těch filmů znáš. Carlisle není takový blázen.“
„Ale já přeci vím, že není blázen…, jen… by mohl být naštvaný. A i kdyby nebyl…, co by s tím udělal, kdyby to věděl? Nic!“ řekla jsem.
„A co by s tím udělal, kdyby to nevěděl? Ještě méně!“ odpověděl mi Jasper.
„No jo, ale přesto…“
„Přesto co?“
„Já vlastně ani nevím co. Jen ráda protestuji.“
Jazz se zasmál.

Došli jsme k hotelu. Byl blíž, než jsem si myslela. Jasper šel se mnou ke dveřím, ale tam se zastavil. Říkal, že tu na nás počká. Vešla jsem do hotelu a našla pokoj, kde byly Vlaďka s Luckou. Otevřela jsem. Obě se jako na povel otočily na mne.
„Nejsi tu nějak brzy?“ škádlila mě Lucka.
„Nejsem,“ odpověděla jsem, „jen jsem se pro vás stavila.“ Holky se ihned zvedly.
„Cože? Vážně?“ zeptala se Vlaďka.
Přikývla jsem a vyvedla je na chodbu. Když jsme vešly před hotel, Vlaďka si Jaspera ani nevšimla, ale Lucka ano. Chtěla ho pozdravit, ale zadržela jsem ji. Zkazila by Vlaďce překvapení. Ta se na nás podívala.
„Co je, Verčo?“ zeptala se.
Kývla jsem hlavou nápadně směrem k Jasperovi. Otočila se na něj, podívala se na něj, pootevřela ústa a… a nic. Ticho. Mlčky ho pozorovala s otevřenou pusou. Jemně se na na ni usmál.
„Ja… Ja…,“ řekla Vlaďka.
Nejspíš chtěla vyslovit jeho jméno, ale nestačila to, protože v úžasu omdlela. On ji chytil dřív, než dopadla na zem.
„Ahoj Jaspere,“ pozdravila Lucka.
Rozesmála jsem se, ani nevím proč. Navrhla jsem návrat do Cullenovic domu. Jasper přikývl na souhlas.

Přišli jsme zpět a Lucka žasla nad tím bílým královstvím. Když nám přišel Carlisle otevřít a mile se usmál, přepadla mě závrať. Podlomila se mi kolena a zatočila se mi hlava a mne neměl kdo chytit. Jasper už držel Vlaďku, a kdyby mě chytil Carlisle, tak bych v jeho náruči asi omdlela. Samozřejmě, upíří rychlost se hodí, když se vám podlomí kolena. Samozřejmě, že mě chytil.
„Nejsi nemocná? Zdá se mi, že trpíš závratí,“ zasmál se a já se zamračila.
No ovšemže trpím závratí, když se na mne usměje muž mých snů! Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem neříkala nic. Edward dostal záchvat smíchu a vypotácel se z domu. Jasper se na něj udiveně podíval. Carlisle se podíval na mne.
„Už bezpečně stojíš na nohách?“ zeptal se.
Váhavě jsem přikývla a on mě pustil. Nespadla jsem, uff. Carlisle se podíval na Vlaďku, potom na Jaspera.
„Co je jí?“ zeptal se.
„Švíkla s sebou, když mě viděla… Myslím, že nic vážného, ale bylo by fajn, kdyby už se probrala. Jinak by to také mohlo vypadat, jako že je v kómatu,“ odpověděl Jasper.
Musela jsem veškerou svoji sílu soustředit na nohy, aby mě udržely. Carlisle odešel s Jasperem a s Vlaďkou do pracovny a mně bylo o něco líp, když nebyl Carlisle u mne. Zase jsem mohla normálně dýchat a zemská přitažlivost už nebyla tak silná. Také jsem se necítila jako po šestnácti panácích. Edward se na mne podíval.
„V pohodě?“ zeptal se se smíchem.
„No to víš, že jo!“ zavrčela jsem.
„Ale no tak, nerozčiluj se. Asi jsi vypadala líp, když jsi omdlívala. Alespoň jsi nemluvila.“
Zamračila jsem se. Cože? To myslel vážně? Ty… ty… ty… Zatímco jsem v myšlenkách vymýšlela vhodnou nadávku, vešla jsem do domu. Lucka už tam byla. A já si říkala, že je venku nějaké ticho… V obýváku jsem si sedla na gauč a čekala.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 3. kapitola: