Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 57.

riley


Splněná přání - kapitola 57.Jak jsem slíbila. Další díleček. Takže dneska si užijete trochu brutality. Snad to nebude málo. Chtěla jsem pořádný fujky! :D Tak nezapomeňte na komentáře. Dneska si na konec nebudete moct stěžovat, tak se do hodnocení pořádně obujte. Přeji příjemné čtení. :)

Bella:

Vystoupila jsem z auta. Nohy se mi strachem podlamovaly. Tím, že jsem se ocitla sama na silnici u lesa, mi rozhodně nepřidávalo. Zabouchla jsem tiše dveře od auta a přeskočila příkop. Pod nohama mi praskaly větvičky a borové šišky. Několikrát jsem málem upadla, jak jsem pospíchala. Neslyšela jsem vůbec nic. Ticho bylo tak smrtící. Když jsem se otočila, už jsem neviděla ani svůj náklaďáček.

Vzpomněla jsem si, jak mě Edward nechal v lesích, když se semnou rozešel a tím se mi udělalo ještě víc zle. Tiše jsem se zajíkla a pospíchala jsem dál. Klopýtala jsem a poplašeně jsem se rozhlížela. Byla jsem zoufalá.

Už jsem chtěla zavolat do ticha jeho jméno, když jsem si všimla několik postav nedaleko ode mě. Úlevou se mi nahromadily slzy do očí. Neopustili mě. Tentokrát pomalu, jsem k nim přistupovala. Nikdo si mě nevšiml. Sami byli otřeseni skutečností, kterou měli před sebou. Z dálky jsem si nebyla jistá, co vlastně vidím.

Byla to stojící postava muže? Nechtěla jsem radši hádat a tak jsem postupovala dál. Když jsem byla dostatečně blízko, abych viděla vše do sebemenších detailů, zastavila jsem se. Byla jsem šokovaná a znechucená.

Ano byl to muž. Mladá krásná tvář chlapce byla otřesená děsem. Vytřeštěné krásné tmavé oči plné lásky a přátelství, byly zarudlé bolestí. Ústa měl otevřená a v nich se leskla tmavá tekutina. Celá jeho plet byla zohyzděna malými obloučky. Určitě to byly otisky zubů. Hlava s mokrými a slepenými vlasy byla nabodnuta na dřevěném kůlu.

Jeho tělo bylo ledabyle roztrháno a poházeno okolo. Potrhané šaty byly nasáklé krví. Až teď jsem si uvědomila, že všude byla krev. Sůl a rez se nesla vzduchem a já znovu pocítila ten nutkavý pocit dávení. Neuposlechla jsem svoje instinkty a pokračovala v pozorování hrůzy, která oněměla i rodinu upírů.

Půda nasáklá životodárnou tekutinou zmazala pozůstatky těla ale i tak bylo vidět několik bodných ran. Místo kolem neukazovalo důkazy po zápasu. Vše to bylo nachystáno. Pořád jsem nechápala proč zrovna tady a teď cítím takovou bolest.

Sledovala jsem dál rozcupované spleti krvavých cucků, když mi došlo, že jsou to jeho vnitřnosti. Zápach se pomocí větrů rozšířil dál. Tohle bylo milionkrát horší než pach krve. Spleť soli a rzi byl obohacen pachem zkaženého syrového masa a hniloby.

To už jsem ale nevydržela. Předklonila jsem se a dala konečně průchod své nevolnosti. Dávivě jsem zakašlala a pak už jsem jen cítila, jak se do mě zabodlo sedm párů černých očí. Neodvážila jsem se na ně podívat. Potřebovala jsem jen dostat ze sebe svoje znechucení.

Na zátylku mě pohladila ledová něžná ručka.

„Drahoušku, co tady děláš?“ zavzlykala Esme tiše. Určitě plakala. Tedy tak jak je jím jako upírům umožněno. Čekala jsem Edwardovu náruč, ale nedočkala jsem se jí. Ani Carlisle se nepřišel ujistit, zda je mi dobře.

Všichni stáli mlčky kolem krvavé kaše, která zůstala z lidské bytosti. Už jsem nejspíš skončila se svým žaludečním projevem. Zhroutila jsem se na zem a Esme semnou. Pevně mě objala a něžně mě kolíbala v náručí.

Pohlédla jsem znovu do tváře objeti a v tom mi to došlo. Já jsem ho znala. Proto byli tak otřeseni. Z očí se mi řinuly slzy bolesti. Byl to určitě on. Prohlížela jsem si pozůstatky roztrhané látky a byla jsem si jistá, že to byla tmavě modrá pláštěnka. Ta samá jako měl naposledy, co jsem ho viděla.

Přes palčivou bolest v odřeném hrdle jsem vydala hrdelní vzlyk a Esme se okamžitě přidala ke mně. Objala mě pevněji, ale to nemohlo pomoct.

Další kdo se pohnul, byl Carlisle. Ze země jsme sledovala jeho kroky, které pomalu směřovaly k uťaté hlavě. Chvíli si ji zblízka prohlížel a pak dvěma prsty prozkoumal ústa. Ztuhl. Upřeně jsem sledovala jeho činy, aniž bych přestala plakat.

To co vytáhl z jeho krvavých úst, bylo důkazem o vrahovi. Edward přistoupil k němu, aniž by musel předmět dlouho zkoumat, věděl, co to bylo. Stejně tak jako jsem to věděla já i ostatní. Šlo o pramen krásných hustých kučeravých vlasů barvy čerstvě prolité krve.

Pak už si jen pamatuji hlasitý řev, který mi rval uši. Upřené bolestné pohledy své rodiny. Jeden z nich byl obzvláště útrpný. Edwardovi oči, přes to obrovské množství krve, se zbarvovaly do zlatavě hnědé. Stál tam, ale nepřišel ke mně. Stále jsem cítila tlak ve svých uších, protože ten tíživý srdcervoucí pláč stále zahaloval les.

V tom mi došlo, že to já se zalykám řevem. Vyděsilo mě to, ale nepřestala jsem.

„Tak dost!“ řekl hluboký hlas, který si ze mě většinou jen utahuje. Cítila jsem obrovské ledové paže, jak mě berou do náruče a odnášejí od té hrůzy pryč. Snažila jsem se ohlídnout, ale medvědí pracky mi to nedovolily. Esme šla s námi.

Vyčerpanou mě Emmet položil do velké krásně voňavé postele. Z předešlé cesty jsem si nic nepamatovala. Viděla jsem jen krev a stále jsem cítila ten hnilobný pach. Přikryl mě dekou a chtěl odejít.

„Prosím,“ zašeptala jsem mezi vzlyky, které pořád neustávaly. Pochopil. Posadil se vedle mě a hladil mě ve vlasech. Pořád jsem plakala, ale s ním mi bylo o hodně líp. Jeho studené prsty, které mě hladily po rozpálených tvářích mě zvláštně uklidňovaly. Vzpomněla jsem si na Edwarda, který stále nebyl semnou, ale byla jsem vděčná jeho bratrovi, že mě nenechal samotnou.

„Edward,“ zašeptala jsem z posledních sil.

„Neboj se, Bells. On brzo přijde. Trochu se prospi a až znovu otevřeš oči, bude u tebe. To ti slibuju. A jestli ne, přivedu ho sám, třeba za vlasy,“ řekl Emmet rázně. Byla jsem mu tak vděčná, ale v tu chvíli jsem plakala pro ztrátu mého přítele.

Byl tak mladý a krásný. Konečně byl šťastný. A teď už není. A to všechno kvůli mně. Přinesla jsem mu to největší neštěstí. Přinesla jsem mu smrt. Chtěla se na něm pomstít a ukázat mi, že na mě nezapomněla. Chápala jsem její výzvu a tolik jsem litovala, že jsem byla živá a po Erikovi zůstalo to málo z čeho se i otrlým dělalo špatně.

Roztřásla jsem se a byla mi hrozná zima. Do toho mě zvedly další ledové paže. Něco mi vložily do úst a pak mě donutily to něco zapít. Poslechla jsem na slovo. Neměla jsem sílu odporovat. Znovu mě položili a pak už si nepamatuji na nic.


Nebijte mě, prosím... další dílek bude v pátek :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 57.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!