Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 51.

09.05.2010 (18:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4564×

Bella:

Byl to Erik. Byla jsem ráda, že jde o přátelskou tvář. Ale dneska jsem měla těch svých nápadníku docela dost. Ještě aby se tu ukázal Mike, a jsme celá parta. Pokynula jsem mu, aby si přisedl na místo spolujezdce. Rozzářeně se usmál a rychle oběhl můj náklaďáček. Nahnula jsem se, abych mu otevřela. Vyskočil si na sedačku a sundal si kapuci od hnědé bundy.

„Ahoj, neruším?“ zeptal se s úsměvem.

„Ahoj. Ne, rozhodně ne.“ Byla jsem ráda, že mi zpříjemní čekání na René. Špičky jeho vlasů byly mokré. Dlaní si je proklepal a následně se oklepal jako pes. Pokapal i mě.

„Co to vyvádíš?“ smála jsem se.

„Tohle počasí je šílený,“ postěžoval si.

„To si časem zvykneš,“ zasmála jsem se mu.

„Už sis zvykla?“

„Ne,“ zasmála jsem se znovu. „Co tady vůbec děláš?“ zeptala jsem se.

„Babička chtěla, abych koupil sirup na palačinky. Vaří opravdu dobře,“ olízl si rty.

„To je dobře.“

„Víš, když jsem tě tady viděl, musel jsem toho využít. Chtěl jsem ti poděkovat.“

„Za co?“ zeptala jsem se udiveně.

„Víš, nikdy jsem neměl moc kamarádů. Nikdy jsem si s nikým moc nerozuměl. Neumím se totiž moc dobře zapojit,“ ušklíbl se stydlivě. Opravdu byl moc hezký. Tak milý.

„Jen jsem rád, že jsi mi pomohla.“

„Líbí se ti mezi naší známou partou?“

„Jo, moc. S kluky je sranda a nevím jistě, ale Jess je moc milá. Asi se jí líbím,“ řekl tiše, aby zdůraznil, že ta domněnka je jen mezi námi.

„Uhání tě?“ zasmála jsem se nad vzpomínkou jak Jess loví koloušky.

„No, je trochu všude přítomná, ale mně to nevadí. Hlavně jí to nerozmlouvej. Je moc hezká,“ řekl s rozpaky.

Bylo zvláštní, že tak hezký kluk je tak moc něžný. Normálně by mě napadlo, že by mohl být třeba na… Ne to ne. To by se mu asi Jessica nelíbila.

„A co se vlastně stalo, že tebe a tvého přítele vyloučili? Nám bylo řečeno, že jste se chovali nepřístojně. Šušká se o tom, že jste… no… to… Víš co. Někde ve školní budově. Je několik verzí,“ řekl opatrně, protože si asi všiml, jak se v mé tváři mění barva. Zatracený ředitel.

„To není pravda. Nic takového se nestalo. Víc ti k tomu neřeknu. Jen, že to bylo neoprávněné,“ bránila jsem se.

„Já těm pomluvám nevěřil,“ řekl s omluvným tónem.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet. Jen, nemám ráda nespravedlnost.“

„To já taky ne. A nemáš se za co omlouvat. To já se neměl ptát.“ Chvilku bylo v autě ticho. byla jsem rozčílená z drbů, které se o nás roznášely.

„Myslíš, že když Jessicu pozvu na rande, tak půjde?“ zeptal se a tím přerušil trapné ticho.

„Jsem si jistá, že půjde,“ povzbudila jsem ho.

„Můžeme třeba jít někdy ve čtyřech. I když, on mě asi Edward nemá rád, co?“

„Ne, nic proti tobě nemá. Jen je malinko žárlivý,“ zasmála jsem se.

„Žárlivý? Ale nemá na co. Teda, jsi moc hezká, to ano. Ale já tě spíš beru jako nejlepší kamarádku. Anebo sestru. Vím je to hloupé, ale tím, že jsem nikdy neměl nikoho, komu bych se mohl svěřit a ty jsi mě vyslechla hned, jak jsem tě poznal, tak jsem prostě rád, že tě mám. Hlavně jak jsem viděl, tak na takového modela nikdo nemá,“ mrkl na mě.

„Jsi moc hodný. Doufám, že vám to s Jess vyjde. Moc by vám to spolu slušelo.“

„No snad. Uvidíme,“ řekl a pak se podíval na stánek s květinami. „Počkej tady, hned přijdu.“

Vystoupil z auta. Zapomněl si nasadit i kapuci a u stánku vybral jednu kytici. Zaplatil ji a zase běžel zpátky ke mně. Nastoupil a kapičky mu znovu odkapávaly z vlasů.

„Tady máš malé poděkování,“ podal mi kytici několik střapatých květů. Byly barevné a krásně provoněly kabinu auta.

„To jsi nemusel,“ vykoktala jsem ze sebe překvapeně. „Děkuji.“

„Nemáš zač. Tak já budu muset jít. Vidím, že už ti jde maminka. Tak ještě jednou děkuji. Chtěl jsem ti jen říct, že i přestože jsem teďka sám a nemám rodinu, tak jsem šťastný. Konečně. Tak se měj hezky a pozdravuj Edwarda. Asi z toho nebude moc nadšený,“ zasmál se. „Ale snad ho to přejde. Tak pa ve škole.“ Rozloučili jsme se a pak odešel.

Vyměnil si místo s René. Ještě mi zamával od vchodu a nádherně se usmál. Bylo zvláštní, že tak malé městečko, jako je Forks, dokáže změnit člověku život.

Já se zamilovala a našla jsem možnost žít s láskou svého života navěky. A Erik, ztratil rodinu. Musel se přestěhovat na takové nudné místo, plné dešťových srážek a našel přátele, které nikdy neměl. Možná bylo Forks něco jako kouzelné místo, které ti dá to, co nejvíc potřebuješ. Co to blábolím. Asi jsem se zbláznila.

„Kdo to byl?“ zeptala se mě René, která seděla už v autě a na klíně měla tašku s nákupem.

„Spolužák.“

„A ta kytka?“ pokynula hlavou ke kytici v mé ruce.

„Ale chtěl mi poděkovat. Zrovna se přistěhoval a já jsem mu pomohla se ve škole zabydlet,“ řekla jsem s nezájmem. Nechtěla jsem, aby viděla, že mě jeho díky opravdu potěšilo.

Chtěla jsem vyrazit z parkoviště, když v tom se mi náhle udělalo špatně. Naskočila mi husí kůže a měla jsem pocit, jakoby mi pevná pěst sevřela žaludek. Měla jsem strach a cítila jsem na svém těle pohled lovce.

„Bello, je ti dobře?“ zeptala se mě matka.

„Jo, nic mi není,“ pokusila jsem se ji ujistit, ale nebyla jsem si sama jistá. Radši jsem celý proces s odjezdem urychlila. Po pár metrech od parkoviště mě ten svíravý pocit přešel.

Doma jsem pomohla mamce uklidit nákup a pak jsem se pospíchala převléct do pokoje. Přestože jsem skoro pořád byla v autě, i tak jsem zmokla. Jen co jsem za sebou zavřela dveře, zazvonil mi telefon. Ani jsem se nedívala na displej a hned mi bylo jasný, kdo mi volá.

„Bello, neříkala jsi, že mi zavoláš,“ káral mě ten omamující hlas.

„Edwarde, zrovna jsem dorazila domů. Chtěla jsem se převléct a pak bych ti zavolala.“

„Dobře. Jsi v pořádku?“ zajímal se.

„Ano, jsem celá. A jenom tvoje. Mám několik novinek.“

„To je dobře. Tak se obleč trochu formálně a já si tě vyzvednu.“

„Formálně? Proč?“

„Mám plán jak tě zase unést. Ale tentokrát to bude snad bez tvojí maminky,“ řekl trochu posměšně.

„A kde jsi?“

„Už skoro u tebe. Schovávám se v lese.“

„Aha. No jsem trochu unavená a taky hladová. Budeš mi muset dát trochu času.“

„Neboj, najíst ti dám,“ zasmál se.

„Dobře, tak já si dám sprchu a připravím se,“ slíbila jsem.

„Hodná holka. Ani nevíš, jak se na tebe těším. Tak moc mi chybíš,“ zašeptal něžně a já se při představě jeho rtů rozklepala.

„Ty mně taky. Moc. Tak já mažu, abys tu byl co nejdřív.“

„Zatím,“ ozvalo se naposledy ze sluchátka. Telefon jsem položila na stolek a pospíchala do koupelny.

Pečlivě jsem si umyla vlasy a snažila se ze sebe smít vlkodlaka. Bylo mi jasné, že bude mít Edward připomínky i tak. Vyplýtvala jsem si skoro celou tubu malinového šamponu. Oholila jsem si nohy. Sice jsem nevěděla, jestli to bude potřeba, ale doufala jsem, že ano.

Když jsem vylezla z vany, vyčistila jsem si pleť všemi těmi vodičkami, co mi Alice nakoupila a nezapomněla jsem si vyčistit zuby. Vlasy jsem si vysušila fénem. Nemohla jsem to zase moc s úpravou přehánět. I tak jsem měla vlasy rozevláté kolem hlavy a zapadaly mi do sebe pomocí jednotlivých vln. Nasoukala jsem se do velkého županu a šla zjistit, jak to vypadá dole.

Až do koupelny jsem totiž slyšela dohadování několika osob. Ano, jak jsem tušila. Edward už přišel. Zrovna se snažil přesvědčit Charlieho, který se vrátil z práce, že lístky, které koupil do divadla, jsou nevratné.

„Charlie, ty jsi ale morous. Víš kolik, ho to muselo stát? Tak je pustíme do divadla no. Neboj, o večeři nepřijdeš,“ přimlouvala se za nás i mamka. Já tam jen tak stála, jakoby si mě nikdo nevšiml a radši se do ničeho nezapojovala.

„Tady nejde o peníze. To ne, ale jde o to, že je to jedinečná příležitost. Ten soubor má poblíž jen jedno představení. Otec zakoupil osm lístků,“ vysvětloval Edward. Až teďka jsem si všimla, že je oblečený do černého obleku. Perfektně mu padl a já málem upadala do komatu. Musela jsem pečlivě zamrkat, jinak bych určitě upadla do snů.

„Charlie, o co ti jde? Stejně se najíš a budeš koukat na zápas. Chudák holka. S tebou se nikam nepodívá,“ zaryla mamka do bolestivého místečka.

„Víte co? Dělejte si, co chcete. A ty, René, už abys odjela. Takhle mi podsekávat autoritu,“ prsknul na mamku Charlie a odešel i s plechovkou v ruce do obýváku. Konečně se na mě mamka s Edwardem otočili. Přidržela jsem si pevněji župan na prsou.

„Ahoj, co se tady děje?“ zeptala jsem se dělající, že nevím, o co se jedná.

„Edward tě přišel pozvat do divadla, ale tatínkovi se to moc nelíbilo,“ zavolala René směrem do obýváku, aby Charlieho popudila. „Každopádně je to vyřešené. Takže se utíkej připravit, abys Edwardovi nedělala ostudu. Podívej, jak mu to sluší,“ řekla a přejela prsty po jeho perfektně upravené klopě.

„Tak na mě chvilku počkej. Pokusím se být rychlá,“ řekla jsem Edwardovi a pospíchala jsem nahoru do pokoje. Hned jsem otevřela šatní skříň, ale byla jsem bezradná.

Jako dneska už po několikáté, mi zazvonil mobil.

„Halo?“ řekla jsem do telefonu.

„Vezmi si ty fialové šaty s vázáním kolem krku,“ řekl známý zvonivý hlásek.

„Alice?“ řekla jsem překvapeně a musela jsem se zasmát. Ona byla opravdu neuvěřitelná.

„No kdo jiný? K nim si vezmi ty černé páskové boty a ještě si vezmi ten nový kabát, aby ti nebyla zima,“ radila mi dál.

„Jasně. Už je vidím,“ zalhala jsem, ale snad je potom najdu.

„Bello, máš je hned na kraji zprava. Ty jsi snad i slepá,“ utahovala si ze mě.

„Děkuji,“ řekla jsem jen a radši rychle položila. Doufala jsem, že večer nebude jen o divadle, tak jsem si sáhla dozadu do šuplíku a vyštrachala luxusní soupravu. Byla z jemné černé krajky. Podprsenka byla bez ramínek, takže se perfektně hodila k šatům.

Rychle jsem si všechno oblíkla a pořádně se upravila. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a ještě jsem se rychle nalíčila. Nepřeháněla jsem to jako Alice ale i tak mi to docela slušelo. Když jsem byla hotová, rychle ale opatrně jsem seběhla ze schodů.

Shrnutí

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 51.: