Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 33.

Já jako Daenerys... RLC.


Splněná přání - Kapitola 33.Po dlouhé době další díleček. Z části je z Bellina pohledu a dneska dokonce novinka. Druhá část je z pohledu Emmetta :-D snad se Vám to bude líbit. Teďka Vás malinko zanedbávám, vím o tom a mrzí mě to. Snažím se pracovat na připravované spoluautorské povídce. Těším se na komentáře, jak kladné tak i negativní :-). Přeji krásné čtení ;-)

 

Bella:

 

Renné spala skoro do půl jedné odpoledne. Byla unavená po letu a zdejší vzduch dělá taky svoje. Mně to moc nevadilo, protože Edward byl se mnou. Pomáhal mi uklidit v kuchyni po večeři. O Jakovi se nezmínil, za což jsem mu byla vděčná. Dále mi pomohl doplnit úkoly, které mi ještě chyběly. Zítra už jsme museli jít do školy. Vůbec se mi nechtělo a myslím, že Edwardovi taky ne. Ale musela jsem být rozumná, už takhle jsem se nechala ukecat k týdenní absenci.

 

Bylo zvláštní, že mi to přišlo víc jak týden. Ne každý den byl úžasný, ale celek to byl určitě více než uspokojující. Nechala bych si takové prázdniny líbit častěji.

Byla jsem ráda, že mi Edward pomohl, ve většině případů bych si sama neporadila a věděla jsem, že tento týden bude náročný. Všichni učitelé se na mě zaměří a budou mě zkoušet, jen aby mě nachytali.

 

Také se měl vrátit Charlie. Další, kdo bude hlídat moje návštěvy a každý můj krok. Je pravda, že dokud tu bude máma, bude volnější režim, co se týče Edwardových návštěv. Tedy pouze těch veřejných. Ty soukromé budou zase omezené, takže nevím co je lepší.

Docela mi dělala starosti ta večeře, která nás čekala. Doufala jsem, že Emmett nebude pozvaný. Protože jsem se obávala o svoje soukromí a chtěla jsem si ušetřit pár vtípků.

 

A dále jsem doufala v nepřítomnost Jaspera, kvůli bezpečnosti Renné. Nerada bych, aby se dozvěděla o upírech přímo z útoku. K tomu ještě to všechno, co si mamka vymyslela. Tohle bude šílený týden. Tím jsem si byla jistá.

 

Emmett:

 

Měl jsem zajít na lov. No kdyby šlo o normální lovení, nebránil bych se. Už dlouho jsem si nepohrál s voňavoučkým chlupatým medvídkem. Byl jsem nevyblbnutý a teď, když jsem konečně měl čas, protože moje překrásná Rose byla zabavená, nemůžu.

No a co, tak přijela naší Belle maminka. Já bych ji mile pozdravil, ale dělat takové divadélko mi přijde zbytečné.

 

Už teď by se měla smířit s tím, že její budoucí zeťák je krvežíznivý zubatec. Sice s polehčující okolností jako je vegetariánství, ale pochybuji, že jí to bude zajímat. A až zjistí, že o tom Bella ví už tak dlouho, bude to mazec. Myslím, že vědět ještě to, že to její milovanou dcerušku rajcuje natolik, že se chce stát stejnou obludkou, bude jen třešnička na dotru. Ještě, že tu není Edward. To by bylo zase keců. Bylo docela fajn, že není doma tak často. Aspoň máme všichni soukromí v hlavě.

 

Vyfasoval jsem loveckou pušku, vzal jsem Jazze s sebou a vyrazili jsme do lesa. Běželi jsme lesem a já měl přehozenou pušku přes rameno. Taková nuda. Nechápal jsem, proč jsem měl lovit jako člověk. Komu by vadilo, kdybych tu srnku normálně kousnul? Pochybuji, že by byly na mase vidět moje tesáčky. Bylo to utrpení. Nikdy mě nenapadlo, že lovit bude taková nuda.

Možná kdybych mohl střílet aspoň něco pořádnýho, ale srnku?

 

Esme měla přísné požadavky. Měla vymyšlené menu z nějakého časopisu a všechno muselo být přesné. Alice s Rose jí pomáhaly na všechno dohlížet. Ženský bláznivý. Myslím, že kdybych zastřelil něco chutnějšího, nikdo by to nepoznal. Všechno to stejně bude hnus. Oklepal jsem se znechucením.

 

Ono totiž nestačí, že budeme hostit Bellinu matku, ale musíme taky vypadat normálně, což znamená ten blaf, co Esme vymyslela taky jíst. Fuj. To strávíme celou noc zvracením, místo toho aby mi Rose ukázala to nové červené prádelko. Zajiskřily se mi očička nedočkáním. Dokázal jsem si ji živě představit. Jen tak ze zvyku jsem se ohlédl, jestli tu není Edward. Né vždy, ale občas jsem hlídal svoji mysl.

 

Co má co koukat na nahatou Rose. Má Bellu. Musel jsem se smát. Neříkám, že Bella není pěkná baba, ale moje Rose, to je bohyně. Přestal jsem myslet na to lidské pískle a vybavoval jsem si každou křivku mojí dračice. Radši jsem zpomalil. Byl jsem tak zaneprázdněn představami, že bych možná narazil i do stromu. Jasper zpomalil také. Rozhlížel se, jestli není okolo nějaké nebezpečí.

 

Nebylo, nic jsem necítil. Sám zjistil, že jsme v lese sami. Ani zvěř tu nebyla. Cítila nás, tak radši utekla. Chvilku si mě měřil pohledem, ale pak vycítil moji náladu.

„Emme, dej pokoj,“ zabručel. Taky toho všeho měl dost. Pořád měl problémy se žízní a teď takové pokušení. Sotva si zvykl na Bellu, dostane další předkrm na stříbrném podnose.

 

Neposlouchal jsem ho, jen jsem si odfrkl. Nebavilo mě se pořád hlídat. To, že jsou oba mí bratři tak nadaní, bylo za trest. Nemohli umět aspoň něco víc hustýho? Třeba levitovat předměty, převtělovat se a měnit formu těla, být neviditelní a nebo lítat?! To by byla hned větší sranda, než čumění do hlavy.

Jasper jen bezradně mávnul rukou a se sklopenou hlavou kopal do jehličí.

Měl jsem ho nechat doma. S takovou náladou. Myslela jsem, že přijdem na nějakou sázku a třeba si zpříjemníme tu nudu, ale ne.

To jsem mu nemohl udělat. Musel by poskakovat, jak Alice píská. A ještě by z toho zcvoknul.

Ale dostal jsem ho na starost. Musel se najíst nebo bude zle.

 

Procházeli jsme se potichu a pomalu lesem. Cítil jsem, že se blížíme. Stádo srnek se krmilo poblíž potoka. Nikam jsem nespěchal. Do večera času dost. Napřáhl jsem pušku a začínal jsem se těšit na možnost zahrát si na Ramba.

Jazz byl tichý. Měl jsem ho rád, ale někdy mi lezl na nervy.

 

Vlastně nikdo z rodiny, mimo mě a prcka, nebyl tak slovně naladěný jako já. Tak říká Carlisle slušně mé ukecané povaze.

Vybočil jsem ze stezky a pokračoval za svým čenichem. Znovu jsem si vzpomněl na šílenství u nás doma. Alice sháněla nový ubrus a látkové prostírání. Ženský jsou šílený, ať už jsou to upírky nebo lidi.

Jak jsem vypozoroval z televize, ještě, že máme satelit, chlapovi stačí pivo, v našem případě trochu krve a pořádný sportovní zápas. Mně osobně by chyběla jen šťavnatá prdelka mojí dáblice.

 

Jasper si hlasitě zakašlal. Ohlédl jsem se po něm a nepatrně jsem zavrčel. Ještě ty srnečky vyplaší. Pak se na to ale vydlábnu a ať si je loví sám.

Napadla mě úžasná věc. Nevim sice, kde posbírám lahve, ale už vím, jak si tu večeři zpříjemnit. V hlavince se mi rozsvítilo.

 

Už mě to nebavilo protahovat. Zbystřil jsem svoje smysly a než se Jazz stačil vzpamatovat mířil jsem na jednu tu vykulenou potvoru. Strefil jsem se přesně. Padla v okamžiku na zem a ostatní srnky se rozutekly pryč.

Hodil jsem si pušku přes rameno a zaběhl jsem pro ni.

 

Krev vytékala z malé ranky mezi jejíma očima. Radši jsem nedýchal. Slíbil jsem, že ji přinesu celou. Hodil jsem si ji na druhé rameno a šel jsem zpátky. Poplácal jsem Jazze po rameni a šel jsem zpátky k domu.

 

„Emme, počkej. Ještě máme přinést kachnu,“ zavolal za mnou. Málem bych zapomněl. Ale na to nemám čas. Musím uskutečnit svůj plán. Hodil jsem po něm pušku, mrkl jsem na něho a nechal jsem ho tam stát. Zmizel jsem směrem k domovu.

 

Trvalo to jen malou chvilku. Mrtvou srnu jsem položil na trávník za domem. Tahat ji do domu by byla moje smrt.

Vešel jsem skleněnými dveřmi do obýváku.

„Dámy?“ zavolal jsem do domu.

„Tady v kuchyni,“ ozvala se Rose. No kde jinde by asi byly.

Šel jsem za nima.

„Venku máte tu srnu,“ pokynul jsem hlavou ke dveřím. V tom jsem si všiml, že všechny tři sedí u jídelního stolu. Byl plný knih.

„Co to vyvádíte?“ uchechtl jsem se. Nikdy jsem neviděl Rose číst něco jiného než časopisy.

„Kde je Jasper?“ zajímala se Alice.

„Ten šel na kachny,“ řekl jsem bez zájmu a čekal jsem na odpověď, týkající se knih.

„Snažíme se zjistit, kde má kachna játra,“ řekla zamyšleně Esme.

 

„Vy máte problémy, nikdo nezjistí, jestli jí játra nebo močový měchýř. Stejně to bude hnus,“ prsknul jsem vztekle.

„Emmette!“ plivla na mě jedovatě Rose. Byla roztomilá, když se zlobí, ale teďka ji nebudu dráždit.

„Omlouvám se. Hezky připravujte dámy. Já si jedu něco zařídit,“ usmál jsem se nevině.

„Kam jdeš?“ zajímala se Rose.

„Potřebuju něco v obchodě,“ vysvětlil jsem neúplně.

„A co?“ vyzvídala dál.

„Překvapení, kotě. Potřebujete ještě něco?“ zeptal jsem se pro jistotu a doufal jsem, že výslech nebude pokračovat.

 

Esme na mě od knih mávla rukou. Nic už nepotřebovaly. Radši jsem rychle vběhl do garáže. Nastartoval svýho mazlíka a vyrazil do malé samoobsluhy ve Forks.


Zanechte mi komentářek :-) pokusím se aby bylo brzo pokračování ;-)

 

 

« Kapitola 32. ♥ Kapitola 34.»

 

Shrnutí

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - Kapitola 33.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!