Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 25.

BD


Splněná přání - Kapitola 25.Další díleček. Z pohledu Edwarda :-) snad se Vám bude líbit. Pokusím se aby bylo brzy další pokračování. Nevím co bych k tomu dále řekla :-) jen že děkuji za Vaši přízeň a těším se na Vaše komentáře. Přeji hezké čtení :-)

 

Edward:

Dnes spala výjimečně dlouho. Už jsem se těšil, až jí znovu pohlédnu do očí. Chudinka, byla unavená. Nechtěl jsem ji opouštět, ale mohl bych jí udělat snídani. Zkontroloval jsem, jestli je pořádně přikrytá. Opatrně jsem vyndal ruku, kterou měla pod hlavou. Políbil jsem ji do vlasů a vyplížil jsem se z ložnice. Rozhlídl jsem se kolem sebe. Měl bych asi trochu uklidit.

 

Vymetl jsem popel z krbu a vyskládal jsem do něho nová polena. Posbíral jsem okvětní plátky a venku jsem natrhal čerstvé květiny. Rozhodl jsem se, že udělám Belle palačinky. Bohužel moc mi to nešlo. Nevonělo to vůbec příjemně a ve chvílích, kdy jsem neodhadl dobu otočení, jsem byl nucen těstovité černé cucky vyhodit. Už jsem se pokoušel o čtvrtou, když do pokoje vešla Bella. Byla tak krásná.

 

„Dobré ráno,“ usmál jsem se na ni, byla tak neodolatelná. Každé ráno jsem si říkal, jak je možné, že jsem tak silný. Něžně se na mě usmála a tím jejím nepatrným pohybem úst, jakoby mi poskočilo srdce. Ale to nebylo možné.

„Co tu tak krásně voní?“ zeptala se mě.

Docela mě překvapilo, že jí to voní. Mě z toho pachu bylo dosti nevolno.

 

„Pokouším se udělat ti snídani,“ zasmál jsem se rozpačitě a pohledem jsem pokynul na odpadkový koš plný spálené cuckovité hmoty. Všimla si mého pohledu a nahlédla do koše. Po tváři jí přejel úsměv. Určitě byla pobavená, že mi všechno nejde perfektně.

 

„Co to mělo být?“ zeptala se mě pobaveně.

„Pokouším se o palačinky, ale už jsem na to asi přišel,“ řekl jsem s úsměvem a vyhodil jednu palačinku do vzduchu, aniž bych se na ni podíval.

Sledovala fascinovaně let palačinky, když se spořádaně ve vzduchu obrátila a dopadla zpátky na pánev, zatajila dech.

 

Když palačinka dopadla, mrkl jsem na ni jedním okem a pokusil jsem se o její oblíbený pokřivený úsměv. Čekal jsem na reakci, kterou většinou způsobil. Ano zalapala po dechu jako vždy a její srdíčko trošku poskočilo. Bylo zvláštní, že jsem na ni tak působil. Nikdy přede mnou neutíkala ani mě nevnímala jako hrozbu, jako ostatní lidé. Sice ke mně vzhlíželi s obdivem, ale také s určitým odstupem. Ona ne.

 

Odešla z kuchyně a zamířila si to k jídelnímu stolu. Nedíval jsem se na ni. Pokračoval jsem v přípravě snídaně, ale vnímal jsem svými smysly. Odsunula židli, něco ji zarazilo a pak se posadila. Její srdeční tep se zrychlil. Otočil jsem se na ni.

 

Hned jak si mě všimla, nahodila krásný úsměv ale ne moc přesvědčivý. Čekal jsem, jestli z ní vypadne něco, co by to vysvětlilo. Neměla se k tomu tak jsem pokračoval. Asi už jsem paranoidní.

 

„Asi se zajdu převléct, je mi trochu zima,“ řekla a zvedla se od stolu.

Moc jsem tomu pozornost nevěnoval. Věděl jsem, že po tom, co vyhasne v krbu, bude mnohem chladněji.

Zavřela za sebou dveře do ložnice. Sice jsem tomu moc nevěnoval pozornost ale i tak mi přišlo, že se chová podezřele.

 

Dodělal jsem poslední palačinku, sundal jsem pánvičku z plotny a šel jsem ji radši zkontrolovat. Když jsem se blížil ke dveřím, promluvil jsem, abych ji upozornil na svůj příchod.

„Bells, chceš s něčím pomoct?“ zeptal jsem se. Slyšel jsem šustění věcí v ložnici.

Otevřel jsem dveře. Bella se mě lekla a rychle změnila pozici svého těla. Jen ne dost rychle pro moje reflexy.

 

Byla ohnutá k šuplíkům svého prádelníku. Zády ke mně a ke dveřím. A mě se tak naskytl pohled na její zadeček, na kterém byla obrovská krvavá modřina.

 

Otočila se a napřímila svoji páteř. Ruce chtěla schovat za zády, ale něco ji přinutilo jednu dlaň přiložit na místo pod žebry.

Její výraz obličeje na mě křičel překvapení, lítost a omluvu.

Já jsem byl zděšen. Moc dobře jsem věděl, kde k něčemu tak bolestivému přišla, stihl jsem si všimnout i specifického tvaru mé dlaně.

 

Když udělala ten prudký pohyb, nejspíš se jí ozvala jiná bolest. Přistoupil jsem k ní blíž. Vzal jsem ji za ruku, kterou přikrývala svůj pas. Odsunul jsem ji a vyhrnul jsem jí tričko. Nechtěl jsem se chovat tak neslušně, ale byl jsem tak zvědavý, co se přede mnou snaží skrýt, že jsem na takové věci ani nemyslel.

 

Nemohl jsem tomu uvěřit. Tolik jsem jí ublížil. Když jsem viděl znovu svoji dlaň, tentokrát otisknutou v jejím útlém pase nedokázal jsem skrývat svoje emoce. Cítil jsem obrovskou bolest, která mě svírala v místě, kde jsem měl kdysi tlukoucí srdce.

Podíval jsem se jí do očí a čekal jsem, že v nich uvidím odsouzení, vztek ale nic takového tam nebylo.

 

Chtěl jsem se jí omluvit, ale nevěděl jsem jak, a hlavně čím začít, v tu chvíli toho ve mně bylo tolik! Vztek na mojí existenci, lítost, že jsem jí tolik ublížil a smutek, vina… Byl jsem vinen.

 

Znovu jsem se podíval na podlitinu a přejel po ní prsty. Hořela a pulzovala krví.

Při mém doteku se malinko zachvěla. Buď jí to tak moc bolelo anebo jí byla moje chladná pokožka příjemná. Teď jí číst myšlenky nemůžu, zrovna když bych to tak potřeboval! Potřeboval bych vědět, jak o mě smýšlí.

 

Ucukl jsem. Pohlédl jsem do země a odešel jsem z ložnice. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nechal jsem ji samotnou a odešel jsem do kuchyně. Nejradši bych to tu vzteky všechno zničil, ale to by mi asi moc nepomohlo. Rezignovaně jsem se opřel o kuchyňskou linku a položil jsem si hlavu do dlaní. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem bezradný.

 

Bella za mnou hned vyběhla. V její tváři bylo zoufalství.

 

 

„Edwarde, nic se nestalo. Já vím, vypadá to ošklivě, ale skoro vůbec to nebolí,“ řekla naléhavě, ale já jí nevěřil, není dobrá lhářka a nikdy nebyla. Snažila se zmírnit moje výčitky, nepovedlo se. Místo odpovědi jsem si odfrkl.

„Opravdu to není tak hrozné. Vždyť víš, že jsem nešika. Pořád jsem samá modřina,“ zkusila znovu.

Napřímil jsem se a pohlédl na ni. Byl jsem vzteklý sám na sebe a ona se mě snažila uchlácholit.

Koukala na mě se strachem v očích. Něco v mém výrazu ji muselo rozrušit.

 

„To jsem ti udělal já. To já jsem ti ublížil. Ani nevím o tom, že bych tě držel tak pevně. Jsi tak křehká,“ chrlil jsem na ni svoje výčitky, hleděla na mě s takovou něžností, nedalo se dělat nic jiného než jí ten láskyplný pohled oplatit. Přistoupil jsem k ní blíž. Klekl jsem si před ni a chtěl jsem ji prosit o odpuštění. Ale její blízkost povolila moje odhodlání. Opatrně jsem ji objal v pase a hlavu jsem si opřel o její tělo. Potřeboval jsem cítit její blízkost. Potřeboval jsem se jí dotýkat.

 

Byla to sobecká volba. Místo toho abych trpěl, se k ní lísám a nemůžu přestat.

„Odpust mi prosím, nechtěl jsem ti ublížit,“ šeptal jsem do ticha. Chtělo se mi plakat a řvát na všechny strany, jaká jsem stvůra.

„Já to přece vím. Byla to nehoda. To se stává,“ konejšivě mě hladila ve vlasech a já se pod jejím dotykem rozplýval.

 

„Nemáš se za co omlouvat. Všechno je v pořádku. Hlavně se za to neviň, ano? Slib mi, že se nebudeš týrat výčitkami,“ požádala mně.

 

Zvedl jsem svoje oči plné omluv.

„To ti slíbit nemohu. Ublížil jsem ti. Toho jsem se vždy tak bál a vyplnilo se to. To všechno, co se včera stalo. Všechno jsem zničil. Kdyby nebylo těch záblesků, nic z toho by se nestalo,“ znovu jsem si položil hlavu a dál mě něžně hladila.

 

„Proč se tím tak trápíš? Nic se nestalo. Malá modřinka, no! A co do toho pleteš ty záblesky?“ zajímala se.

 

Zvedl jsem se a šel jsem se posadit na sedačku. Už jsem se nemohl nadále dotýkat jejího těla a přitom myslet na včerejší prokletou noc. Trochu mi to ztížila tím, že se posadila vedle mě. Nebylo jednoduché, popsat jí svoje city. Zrovna když šlo o něco tak choulostivého a ještě jsem jí díky tomu ublížil. Netušil jsem, jak bych mohl začít, ale nakonec jsem se odhodlal.

 

„Když jsi za mnou včera přišla, snažil jsem se ovládat. Ne, že by se mi to nějak moc dařilo, ale určitě by se nestalo to, co se stalo. Pak jsem uviděl ty záblesky. Cítil jsem, jak se mě dotýkají tvoje rty. Bylo to, jako kdyby se to stalo. Cítil jsem, že to všechno, co sis představovala, se dělo. Procházelo mnou nepopsatelné vzrušení. Šílel jsem z toho, když ty záblesky zmizely, nedokázal jsem se uklidnit ani ovládnout. Tělo mě ovládlo a mysl ho nedokázala zastavit. Bylo to tak zvláštní,“ pokusil jsem se jí vysvětlit a jak jsem si na to všechno vzpomněl, cítil jsem nával vzrušení. Bylo to tak opravdové!

 

Byla potichu, nad něčím přemýšlela a mě tak moc frustrovalo, že nevím o čem. Toužil jsem to vědět, ale pak jsem se uklidnil vědomím, co se mnou její myšlenky dělají. Určitě by mě to zase rozrušilo a to se už nesmí stát. Hlavně kde mám jistotu, že se to bude ještě někdy opakovat? Nikde. Třeba to byl jenom nějaký omyl. No, tomu moc nevěřím, ale něčím se uklidnit musím.

 

Vzala mě za ruku, musel jsem se jí podívat do očí. Cítil jsem tak neuvěřitelnou potřebu.

 

„Pojď mi dodělat tu snídani, mám hrozný hlad,“ řekla mi přesvědčivě. V jejích očích nebylo žádné odsouzení. Vstal jsem a vedl jsem ji sebou do kuchyně. Posadila se u jídelního stolku. Pečlivě jsem vše nachystal a upravil na talíři. Doufal jsem, že jí budou chutnat.

Když jsem před ni postavil talíř, očíčka se jí rozzářila a hladově se na ně vrhla.

Hlasitě pomlaskávala a mně to dělalo radost, ale nedokázal jsem se plně soustředit. Byl jsem stále rozhozený.

 

Když všechno hezky snědla, pomohl jsem jí uklidit v kuchyni ten nepořádek, co jsem tam zanechal. Vyhýbal jsem se jejím pohledům. Když jsme uklidili, šla se Bella převléct, já jsem se taky převlékl.

 

Na Bellině tváři bylo vidět, že se jí nikam nechce, ale já jsem potřeboval mluvit s Carlislem. Doufal jsem, že mi pomůže a hlavně, že mi vysvětlí, co to bylo. Ale obával jsem se, že bude chytřejší, než já. Nevěděl jsem, co se mohlo stát tak zvláštního, že se to stalo. Že jsem konečně překonal tu bariéru, i když na chvilku.

 

Bella se stále ohlížela po věcech, jako kdyby se loučila. Nevěděl jsem proč. Vždyť se sem vrátíme. Nevím, jestli budu chtít ohrožovat nadále její život, ale určitě budeme trávit společné chvíle právě tady. Vyšli jsme na palouček. Zamkl jsem za sebou dveře a šel jsem k autu. Bella stála ještě u srubu a tak zamilovaně a s lítostí na něho koukala. Náhle se otočila a šla ke mně. Posadila se do auta a připoutala. Počkal jsem, až bude bezpečně sedět na svém místě, otočil jsem auto a vyrazil jsem po lesní cestě pro radu za mým otcem.

 

« Kapitola 24. ♥ Kapitola 26.»

Shrnutí

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - Kapitola 25.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!