Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splacený dluh 2. část

26.11.2009 (16:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3404×

2. část

Sledoval jsem Ismeho klepající se kolena a stále mi to nešlo nějak dohromady s tím, co jsem si o něm až do této doby myslel. Stáli jsme před Volturiovými a v zádech nám stál Felix se spokojeným výrazem. No, o úsměvu se sice mluvit nedalo, ale spokojený rozhodně byl.

Aro si nás zamyšleně prohlížel, mého společníka však po chvíli přestal vnímat. Vždy mě toužil mít ve své sbírce talentů, ale já odolával. Slyšel jsem, jak uvažuje, jak obrátit tuto situaci ve svůj prospěch.

„Edwarde, velmi rád tě vidím, ale místo, kde tě Felix našel mě uvádí poněkud od rozpaků,“ spojil přemítavě ruce a opřel si o ně bradu. „Právě v těch místech se totiž pohybuje pár osob, které hledáme. Nevíš o tom něco?“

„Pokud myslíš ty co se snaží vytvořit si armádu novorozených, aby vás svrhli, tak o těch něco vím. Drželi mě tam několik týdnů.“

Cítil jsem, jak mi potlačovaným vztekem i nervozitou cuká v paži. Zůstal jsem však stát. Vedle sebe jsem zaslechl zakňučení. Isma vypadal jako novorozený, který se poprvé dozvěděl o zákonech a Volteře vůbec.

Aro se vztekle postavil. Jeho vztek však nemířil na mě, ale na jejich nepřítele.

„Co o nich víš?!“ vyštěkl aniž by se na mě díval.

„Nic moc. Věděli co dovedu, tak si hlídali myšlenky.“

Sálem se rozlehlo zavrčení až všichni poskočili. Aro přecházel po místnosti a Mercus s Cariem také nevypadali příliš v klidu. Hlavou se mi však rozezněly cizí myšlenky. Neměl jsem ponětí, odkud pochází.

Slib mu, že se je pokusíš zastavit, když vás dva a celou tvoji rodinu nechá už pro vždy na pokoji.

Rozhlížel jsem se nenápadně okolo se zmateným výrazem. V ničí tváři se však nezračilo nic neobvyklého. Sklouzl jsem očima na Isma, který se stále klepal a těkal vyděšeným pohledem po královské rodině a hlavně po Jane, která si ho prohlížela opravdu nemilým výrazem. To ona byla vždy nejmladší a teď se tu objevilo to pískle. Nechtěla přijít ani o kousek své výjimečnosti.

Jeho strach mě donutil poslechnout a stočil jsem se k Arovi.

„Aro, moc dobře víš, že se k tvým lidem nepřidám, ale pokud bychom se pokusili je zastavit, necháš nás dva i mou rodinu už jednou pro vždy na pokoji?“

Šokovaně se na mě otočil. Nikdy jsem neměl podobné sklony. Tato nabídka ho však velmi zaujala. Tázavě se ohlédl na své bratry, kteří oba přikývli. Carius dokonce vykouzlil na tváři úsměv. Přejel mi z něj až mráz po zádech. Nikdy mě neměl rád a představa, jak mě rozcupují se mu náramně líbila.

O chvíli později jsme už vycházeli z Volery. Moc lehko mi však nebylo. Co jsem to sakra řekl za hovadinu. Pro teď jsme se odtamtud sice dostali, ale jestli se je nepokusíme opravdu zastavit, což byla naprostá sebevražda, tak to bude stokrát horší.

Ohlédl jsem se na Ismeho, který tam v sále vypadal každou chvíli na nervový kolaps. Zvedl na mě pohled, zářivě se usmál a narovnal záda. Jako by se před chvíli vůbec nic nestalo, jako by tam uvnitř byl se mnou někdo jiný. Tenhle kluk vypadal, že se začne každou chvíli vesele hvízdat a poskakovat, zatím co mě míjel. Vystartoval jsem za ním a naštvaně ho chytil za bundu. Já tu mám nervy na dranc a on si tu zvesela téměř poskakuje.

„Co to má sakra znamenat!“ zavrčel jsem těžce se ovládajíc. Ty poslední události mě už pořádně vykolejily.

„Coby, mám rád svý soukromí. Před nima se stačí zatvářit jak vyděšený tele a nechají tě na pokoji. Ukonejšíš tak jejich ego a jsou spokojený.“

Uvolnil jsem svůj stisk a bunda mi vyklouzla z ruky. Já z toho kluka snad dostanu infarkt. Pokud by tedy bylo možný. Kroutíc hlavou jsem se vydal za ním.

Bylo to jen pár hodin, co jsme se odtamtud dostaly a mě ze srdce spadl kámen a teď jsme se tam znovu vraceli a já měl pocit jako by mi na srdce sesypala rovnou celá lavina. Stále mi nešla z hlavy ta podivná rada. Začalo mi docházet, že to možná nebyl někdo, kdo se nám snažil pomoct, ale právě naopak. Tam mi mozek moc nefungoval, ale teď mi začínalo docházet, že je to opravdu skvělý způsob, jak se mě zbavit.

Ze zamyšlení mě vytrhlo roztěkané zakašlání. Zvědavě jsem se otočil na Ismeho. Bylo mi jasné, že něco chce, protože by to byl snad první upír, který by dostal kašel.

Moc se mu do toho nechtělo, tak sklopil pohled na strom vedle mě.

„No, já si budu muset skočit vyřídit nějaký svý věci. Sejdeme se tam.“

Poslední slova jsem mu už sotva rozuměl, protože se otočil a vyrazil zbrkle pryč houštím napravo ode mě. Větvičky se pomalu přestávaly kývat, ale já stále ještě zíral tím směrem. Tak to je skvělý. Zdrhl.

Pomalu jsem vykročil. Šoural jsem se a naštvaně kopal do všeho, co mi přišlo pod nohy. Za mnou vznikal celkem slušný chodníček. Tak to bylo v pytli. Rodina neví kde jsem, uvrtal jsem se do likvidace jakési šílené armády novorozených a ten skřet taky raději prchl chránit si svou kůži.

Náladu mi alespoň zlepšovalo, že jsem Arovi slíbil, že se o to pokusím. Takže i když ze mě zbude jen hromádka do popeláku, tak mou rodinu nechá už na pokoji.

Kolem hlavy mi náhle cosi prosvištělo. Odskočil jsem a zaujal obrané postavení. Zíral jsem však jen do velkých karamelových očí, které si mě měřily dost pobaveně.

„To už trénuješ?“ zachechtal se Isma.

Nevěřícně jsem ho sledoval, jak si tam v pohodě stojí s velkým vakem přehozeným přes rameno.

„Nečekal jsem, že se ještě vrátíš.“

„Ti pěkně děkuju,“ zakoulel očima a uraženě vykročil našim směrem. S pohledem na jeho záda jsem přemýšlel,jestli je možný dostat trojnásobný infarkt. Ten kluk byl vražednej. Už jen jeho přítomnost mi však zlepšovala náladu. Vyběhl jsem za ním.

Na zádech se mu houpal vak a dosahoval mu až do poloviny stehen.

„Nemám ti to vzít?“ kývl jsem k jeho nákladu.

„Ne, jsou to mý osobní věci.“

Hmmm. Oblečení ale asi ne. Přejel jsem ho pohledem. Zvědavě jsem po něj pokukoval až do té doby, než mu vak zmizel ze zad. Shodil ho do trávy a kecnul si na něj.

„Tudyma půjdou, tak si na ně můžeme počkat.“

Zmateně jsem se rozhlédl po velké pasece, kterou ze všech stran obklopoval les.

„Jak to můžeš tak přesně vědět?“ přestávalo se mi líbit, že mu nedokážu číst v mysli. Ten skrček toho na můj vkus věděl nějak moc, obzvlášť o těhle věcech.

„Nemaj kudyma jinudma jít,“ zašklebil se na mě pobaveně.

Nervózně jsem začal přecházet po pasece. Moc se mi nelíbilo tu čekat. Měl jsem příliš času na přemýšlení. Dokonce jsem začal litovat, že se ten drzej špunt vrátil. Teď rozsekají nás oba. Nedokázal jsem ho však poslat pryč. Nechtěl jsem do toho jít úplně sám.

Isma se rozvaloval na vaku a zkoumavě mě pozoroval. Najednou vyskočil a zahleděl se do lesního porostu. Ve tváři mu hrál ostražitý výraz. Jen o setinu vteřiny později jsem zaslechl to nejkrásnější co znám.

„Edwarde!“ zavýskla Esme i Alice zároveň a v příštím momentě jsem ležel v obležení rukou a šťastných myšlenek. Celá moje rodina se na mě sesypala a do ucha mi šťikal Alicin plačtivý hlas.

„Já... já tě vůbec neviděla. Až před pár hodinama jsem tě konečně zahlídla. Měla jsem příšerný strach.“

„Zlatíčko, vypadáš příšerně, co ti to provedli?“ zněl mi do druhého ucha Esmin hlas.

Byl jsem vděčný, že nepotřebuju dýchat, protože bych byl už modrý, obzvlášť díky Emmettovi, který mě držel tak pevně, až jsem komíhal nohama nad zemí.

Konečně se začali trochu uklidňovat.

„Co se stalo Edwarde?“ donesl se ke mě Carlisluv hlas.

„Pusť ho konečně,“ zahřímala Rosalie na Emmetta a začala mu starostlivě páčit ruce, kterými mě svíral. S vděkem jsem se na ni usmál a konečně nabral vzduch do plic.

„Chtěli mě zlanařit proti Volturiovým, ale podařilo se mi odtamtud dostat.“

„Tak co tedy děláš tady?“ zavrtěl hlavou Carlisle.

„No, měl jsem menší návštěvu u Volturiových a aby nás nechali na pokoji tak jsem slíbil, že se je pokusím zastavit.“

Sklopil jsem oči a nervózně si přejel rukou po druhé paži. Bylo mi naprosto jasné co bude následovat.

„Jak slíbil, jak zastavit!“ vyjel po mě Jasper. Jeho myšlenky opět zastřela neprostupná mlha, jak se mu zřejmě hrůzné vzpomínky vydraly na mysl.

„Aby VÁS nechali na pokoji?“ zarazilo Carlisla něco jiného.

„Jo. Cestou jsem potkal Ismeho, vlastně mi pomohl se odtamtud vymotat,“ pokývnul jsem k němu. Stál tam s rukama založenýma a zvědavě nás pozoroval.

Všichni strnuli a zůstali na něj překvapeně hledět. Jen Jasperovy myšlenky byly stále zastřeny a já nevěděl co se mu honí hlavou. Hleděl na něj jako na ducha. Překvapeně jsem sledoval jak se Isma kouká na něj a pozvedl obočí v očekávání.

Ohlédl jsem se zpět na Jaspera, ale ten už vedle mě nebyl. S děsem jsem sledoval, jak se mu vrhl po krku. Nedokázal jsem mu číst myšlenky a včas ho zastavit. Všichni jsme sledovali, jak se Jasper vrhá po krku toho kluka. To však nic nebylo ve srovnání se zasýpáním, když ho Isma ještě v skoku chytil a švihl s ním do měkké půdy až se do vzduchu vznesla stébla trávy.

„Ne!“ zařval jsem bezmocně. Nevěděl jsem však na koho to vlastně křičím. Oba se tam rvali a nás naprosto ignorovali. Nebylo to, jako když se Jasper bil se mnou nebo s Emmettem. Tenkrát to byla jen hra, ale teď šel Ismovi doopravdy zubama po krku a ten mu to vracel i s úroky.

Alice se se zaskučením chtěla vrhnout k nim, ale Rosalie ji chytila a odmítala pustit. Sledovali jsme je několik minut, než se najednou zastavili. Jasper strnul s Ismeho zubama na svém krku.

Naráz jsme se všichni rozběhli k nim. Já byl však jediný, kdo neběžel k Jasperovi. Všichni měli v úmyslu se vrhnout na toho praštěnýho kluka a to já nemohl dovolit.

Zarazil nás však Jasperův smích. Isma mu taky se širokým úsměvem seskočil ze zad a šťouchl ho do ramene.

„Nějak jsi nám zakrněl starouši.“

„No jo, sekl jsem s tím nadobro. Ty jsi ale stále ve formě.“

„No jo, snažím si aktivně krátit dlouhou chvíli,“ zazubil se Isma a já ani nechtěl raději vědět co tím přesně myslí, zvláště po tom jak ten špunt poryl mým bráchou trávník na metry od sebe.

Zíral jsem na ty dva ještě zaraženěji než ostatní. Málem jsem musel prosit Emmetta, aby mi vracel spodní čelist do pantů.

„Ty ho znáš?“ Jasper zatěkal pohledem mezi mnou a Ismem.

V příští chvíli se už pasekou rozléhalo přerušované řehtání. Vždy když se Isma vznesl, Jasperův záchvat smíchu rozkmital naše bubínky a když mu zas oběma nohama dopadl na záda, ztichl, jak se zabořil tváří do hlíny.

Pozoroval jsem to naštvané poskakování po jeho zádech. Dokud se Jasper konečně nezklidnil. Skvělý, tak to šílenství je nakažlivý.

Jasper se vyčerpaně posadil a ještě s pobaveným výrazem se ho začal zvědavě vyptávat.

„Dlouho jsem o tobě neslyšel, tak jsem myslel, že už od tebe bude klid.“

„Já mám tuhej kořínek. Dost mě ale překvapilo, že jsi taky prchl a dal jsi se na zvířecí.“

„No jo, když to zvládneš ty, tak to musí být brnkačka,“ zakřenil se Jasper a Alice vedle mě začala vztekle prskat při vzpomínce z kolika průšvihů ho tahala.

„Pako!“ dloubl do něj Isma nohou.

„Moc si nevyskakuj, mám takový neblahý pocit, že tohle máš na svědomí ty.“

„Jo. Donesly se ke mě tamtamy, že jsi s Cullenovýma, tak vysekávám tvýho bráchu z průseru a snažím se z toho vytřískat co se dá.“

Zůstal jsem z pusou dokořán. Takže to on mě dostal z tý kopky a u Volturiů mě poradil tu kravinu. Tak tomu se říká z bláta do louže.

„Proč to vlastně děláš?“

„Ještě ti něco dlužím ne?“ mrkl na něj Isma a Jasper se na chvíli zamyšleně odmlčel.

„Díky. Jak to vlastně vypadá?“

„Pohodička,“ zazubil se ten magor. Bylo mi jasný, že nemá k bitce nikdy daleko a už to musel párkrát schytat pořádně do kebule.

„Mohli byste nám osvětlit o co se tu jedná?“ zeptal se Carlisle.

„Známe se už z gardy a tady Jasper mi tenkrát docela pomohl, tak mu to chci vrátit.“ kývl Isma k Jasperovi.

Další dotazy přerušil Alicin vyděšený výkřik.

„Míří k nám celá armáda novorozených!“ rozezněl se její zvonivý hlas, nyní děsem vyhnaný ještě o oktávu výše. Byli už pěkně blízko, takže Alicin dar dokázal prorazit jejich slabý štít.

„Skvělý, tak já na sebe hodím něco v čem se dá líp hýbat.“

V momentě byl pryč.

„Ten kluk je magor!“ zapištěla znovu Alice.

„To si nemyslím, miláčku,“ zakroutil hlavou Jasper pobaveně.

„Nemyslíš?!“ zalapala i Rosalie po dechu, když na paseku z druhého konce vstoupil snad čtyřiceti členný zástup upírů.

„Podívej se kolik jich je!“ hvízdl Emmett.

„Ber to z té lepší stránky, třeba zbude aspoň i nějaký na vás,“ ozval se mi za zády Ismeho hlas.

Tak už se našel první upír, který začal kašlat. Se sípáním jsem hleděl na to stvoření před sebou. Isma byl holka. A jaká!

Při pohledu na její postavu mi začínalo docházet, proč pořád nosila tu vytahanou bundu. S tím věkem jsem se tedy zaručeně spletl, na čtrnáctiletou byla po čertech vyspělá. Jen ty oškubaný vlasy a množství jemných jizev kazily celkový dojem.

Sklonila se k vaku a vytáhla z něj dva meče a v druhé ruce nějaký zvláštní chuchvalec. Vyhodila ho do vzduchu přímo nad sebe a zatřepala hlavou. Snesl se na ni doslova déšť dlouhých kaštanových vlasů, které se okamžitě vrátily na své původní místo. Zíral jsem na to v naprostém úžasu a holky taky.

Jasper z našich vykulených výrazů dostal další záchvat smíchu, který si tentokrát mohl pořádně užít, bez následného plivání hlíny. Měla na sobě krátké triko a šortky. Spíše to odkrývalo, než schovávalo, čehož si všiml i Emmett. Měl jsem chuť mu jednu vrazit, ale to už za mě obstarala Rosalie.

„Eeehm, neměl... neměla by sis něco ještě oblíct?“ dostával jsem ze sebe.

„Proč, stejně to pak skončí na cucky,“ zakroutila hlavou.

Chtěla se kolem mě prosmýknout, já ji však chytil za paži.

„Tohle přece nemůžeš, zabijou tě!“

Jen při vyslovení jsem cítil, jak to ve mě všechno trne. Ona se však na mě jen usmála a v příštím okamžiku byla má ruka opět prázdná. Zatím co my se ještě probouzeli ze šoku. Isma a Jasper stáli už před námi.

„Já to beru středem a ty jistíš záda.“

„OK,“ přikývl Jasper. Neměl rád sice zabíjení, ale tady neměl na vybranou a navíc byl očividně nadšený, že ji tu vidí.

„Koukám, že tu máte moc roztomilou posilu,“ ozval se už kousek od nich protivný hlas, který jsem až příliš dobře znal.

Měl jsem cukání v rukou vběhnout před ni, ale ona se naprosto klidně otočila tváří k němu.

„Roztomilou není právě to správné slovo,“ obdařila ho úsměvem.

„Docela by se mi líbilo tě mít u sebe. Jmenuji se David,“ přejel jí prsty přes spodní čelist.

Na ramenech jsem ucítil dvě ruce, které mě držely na místě. Uklidni se! prosil mě Carlisle v mysli.

„Mě by se to ale zaručeně nelíbilo a jmenuji se Isabella Marie Volturiová,“ opáčila mu stejnou mincí. Všichni jsme ztuhli. Začínalo mi docházet, že její předchozí jméno, byla to jen zkratka. Více mě však dorazilo to příjmení. Ve Volteře přece vypadala, že s nimi nechce mít nic společného.

I Davida to zřejmě překvapilo a spustil svou ruku.

„Drahoušku, takhle se jmenovala jen jediná osoba, byl to Arův oblíbený zabijáček, ale jen do té doby, než se rozhodla trhnout a on se jí zbavil.“

Isabella ho obdařila zářivým úsměvem.

„A víš koho tím pověřil?“

„Mluvilo se o jakém si Jasperovi,“ pronesl ještě stále posměšně. V příští vteřině mu to však došlo. Stočil pohled hned vedle ní. „A sakra.“

Jako by to byl smluvený povel, rozpoutala se kolem příšerná vřava. Novorození po jeho zaklení vyrazili kupředu. Měli jsme co dělat, abychom se jen ubránili. Isabella si to však s rozběhem zamířila dovnitř jejích davu. Nás pět se drželo v kruhu, zatím co ti dva se pohybovali kdesi mezi nimi. Co chvíli se kolem rozlehlo další a další bolestné zavytí, ale stále to byly jen hlasy novorozených a to je dohánělo ještě k větší zuřivosti. Starší upíři se k nám ani nedostali a po nějaké době jejich zástup začal stále řídnout.

S nadějí jsem se ohlídl a pročesával pohledem okolí, jestli ji uvidím. Stála jen pár metrů ode mě. Meče už v rukou nedržela a střídavě útočila na dva novorozené zároveň. S hrůzou jsem si však všiml třetího, který se jí blížil přímo do zad. Bez jediného zaváhání jsem se po něm vrhl. Než se stačil vzpamatoval, projely moje zuby jeho krkem.

Isabella však zaregistroval pohyb za zády a vrhla se přímo na mě. Ucítil jsem náraz a v příštím okamžiku jsem byl přišpendlený k zemi. Pod čelistí jsem ucítil její dech. Její pohled se však okamžitě změnil, jak mě poznala. S omluvným výrazem mi přejela rty po čelisti a byla pryč.

Zůstal jsem překvapeně ležet. Ještě stále jsem cítil její dech i dotek. Když jsem se konečně vzpamatoval. Házeli do ohně už poslední kusy těl.

Rozhlédl jsem se okolo. Přejel jsem úlevně pohledem po celé své rodině, která byla v pořádku a nakonec i po Isabelle, která jako by to cítila, stočila své oči přímo ke mě. Mohl jsem úplně slyšet, jak mi z úst unikl úlevný povzdych, když jsem nenašel na jím těle žádná zranění. Jen její šortky byly na straně natrhlé a já při tom pohledu ztěžka polkl.

Vyrazil jsem k ní. Zvědavě na mě upírala své oči. Já však nervózně uhnul. V tomhle jsem vážně neuměl chodit. Přemýšlel jsem jak na to.

„Víš jednomu mýmu kámošovi se lí...“

„To je trotl,“ ozvalo se za mnou, následováno plesknutím, jak se Emmett zoufale plácl do čela.

A do háje!

Ticho protlo její tiché zasmání. Podíval jsem se na ni. Pobaveně se na mě koukala.

„Já... víš... ty jsi... sakra!“ snažil jsem se ze sebe dostat něco originálnějšího, což se mi zdá se taky povedlo. Takovou kravinu ze sebe snad ještě nikdo nevypustil.

Znovu jsem uhnul očima, což se jí však zřejmě nelíbilo. Položila mi ruku na hruď, aby opět upoutala mou pozornost. Jen co jsem se k ní opět obrátil, ucítil jsem její rty na svých. Jako by mnou projel elektrický proud, zapomněl jsem na vše okolo a cítil jsem se jako opilý. Po svých příšerných slovních pokusech, jsem se jí to rozhodl vysvětlit tedy tímto způsobem.

Objal jsem ji kolem pasu a přivinul těsně na sebe. Z úst jí unikl při tom výdech a její chuť mě doslova pohltila. Stejně jako její ruce přejíždějící mi prsty po šíji. Držel jsem ji, jako by se mi mohla každou chvíli vysmeknout a zmizet. Mě však bylo jasné, že už je na to pozdě. Nedokázal bych ji pustit. V té chvíli mi bylo naprosto jedno, jestli bude chtít jít k nám, nebo se chce dál toulat světem. Půjdu za ní kamkoliv. A ona proti tomu očividně neměla námitek.

Ráda bych nakonec poděkovala za Vaše komentáře a především těm, kteří mi z jedné povídky zhodnotíte více kapitolek. Díky Vám totiž vidím, která se vám líbila a na čem zapracovat. Proto bych tuhle povídku chtěla věnovat

Nikol16, Sysalce, Janě02, Popoles, Pavle777, Sandře, petulkape, lacertě, dorianně, Regi, Judy, Andreji, Martinovi1994, Kice147, AliciBrandon a všem ostatním.

1. část (začátek)

Shrnutí

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splacený dluh 2. část: